S Martinem Štefkem o Zlatém psovi a spisovatelských začátcích

Publikováno: Autor:

Martin Štefko je jeden z nejvýznamnějších propagátorů a přispěvatelů do českého čtenářského rybníčku pro všechny hororomilce, spisovatel fantastiky, ovšem hlavně zakladatel a majitel nakladatelství Golden Dog, které vydává rok od roku stále více žánrových knih v různých edicích a tím stále více rozšiřuje čtenářské obzory.

Je nejspíš veřejným tajemstvím, že nakladatelství jsi založil proto, aby sis bez omezení mohl vydávat vlastní knihy. Proč jsi zvolil název právě Golden Dog? V grafické podobě loga pes sice je, vůbec však není zlatý.

Zlatý pes je postava jednoho příběhu, který jsem napsal tak před dvaceti lety. Ten název Golden Dog, v angličtině, se mi prostě líbil, a říkal jsem si, že kdybych třeba měl někdy nějakou společnost, jmenovala by se právě takhle. No a bum, mám nakladatelství. Jiné jméno mít nemohlo. Původní logo bylo jiné, jen tlapka, která mi ale po určité době přišla málo hororová. Tak jsem hledal nové logo, chtěl jsem něco, co se dobře zapamatuje. No a grafička, která navrhla to stávající, to prostě trefila tak skvěle, že jsem ho musel použít. Celé logo i s textem „Nakladatelství Golden Dog“ má to Golden zlaté, takže trochu zlata v tom je.

Jaké byly tvé první zážitky s nabízením rukopisů již zavedeným nakladatelstvím?

Nebyly nepříjemné, spíš byly takové… frustrující. Poslal jsem rukopis do velkého množství nakladatelství. Nakonec jsem dostal jen pár odpovědí. Z toho dvě byly, že pokud si to spolufinancuji, kniha vyjde. Zamítavá reakce jen jedna, u zbytku nakladatelů jsem se nikdy nedozvěděl nic. Nevadilo by mi, kdyby mi nakladatel napsal, hele, sorry, nehodí se nám to. Vadilo mi, že se ani neozvali. A tak jsem na ostatní nakladatele zanevřel a vydal si to sám. A nakonec jsem zjistil, že ta kontrola nad vlastním dílem mi vyhovuje. A líbí se mi, že mohu kontrolovat… tedy vydávat i jiné autory. Ne, vážně, je to skvělý pocit, že můžu na svět přivést nějakého výborného autora, o němž se doposud nevědělo, to je k nezaplacení.

Poté co jsi začal vydávat v nakladatelství i cizí díla, nezačal jsi na sobě pozorovat, že ses stal zrovna tak despotickým při vybírání rukopisů jako ti, kteří tě donutili jít po vlastní ose? Podle jakých kritérií rukopisy k vydání vybíráš?

Despotický nejsem, prostě musím vybírat. Ale nedělám to, co mně samotnému vadilo – vždy autorovi nebo autorce odpovím, i kdyby to mělo být jen to, že daný žánr aktuálně prostě nevydávám. Snažím se být vstřícný, ale vzhledem k tomu, že mi za rok přijde asi okolo 50 rukopisů, což pořád není moc, tak si stejně musím vybírat. Za rok vydám něco kolem 30 knih, a i to už je přehnané. Takže jinak než odmítat některé prostě nejde.

A jak si vybírám? Nejsem náročný. Rukopis by měl být hororový a musí mě zaujmout. To je celé. Rukopis je za mě to, co vypoví o autorovi nejvíc. Může mít ceny ze soutěží, ale kdyby mi poslal něco, co mě nezaujme, tak má stejně smůlu. A ne, nedokážu říct, co mě na první dobrou zaujme. Musím si rukopis přečíst, což je jedna z věcí, která mi trvá, vím to, ale autoři musí počkat. Dávám jim to dopředu vědět a většinou mi vycházející vstříc. Anebo holt zkusí štěstí jinde.

Nedílnou tvůrčí součástí týmu Golden Dogu je grafický mág Michal Březina. Jak jste se vy dva dali dohromady?

To bylo myslím v roce 2018, nebo tak nějak. Michal Březina se mi ozval na FB, že se mu líbí, co vydávám, ale že ty obálky stojí za prd, jestli bych je nechtěl dělat jinak. Já mu řekl, že je dělám tak, jak se mi to líbí, a on se zeptal na to, co chci zrovna vydávat. A já měl před vydáním westernu Zatracenci. A on že na to mrkne.

No a tak navrhl první obálku pro Golden Dog. Byla skvělá a spolupráce začala. A funguje dodnes. Myslím, že si skvěle sedíme. Nechávám mu – alespoň z mého pohledu – docela volnost v tom, jak obálku pojme, sem tam se přeme o detaily, sem tam má trochu svázané ruce tím, že musí použít ilustraci někoho jiného, ale jinak nás oba tenhle proces pořád baví. A i po takové době dokáže přijít s designy, které mi vyrazí dech. Třeba aktuální Řeč ptáků je krásná a celá je jeho dílem. Takže rozhodně, tohle bylo osudové setkání.

Máš za sebou skupinu kvalitních autorů české fantastiky. Ale nezdá se ti, že se z ní již stala jistá forma autorské mafiánské rodiny Golden Dogu, done ŠtefCorleone?

Dostali nabídku, která se neodmítá… Když jsem Golden Dog rozšiřoval, chtěl jsem vybudovat značku, kterou lidé rozeznají. Uvidí na knize logo se psem a řeknou si: „Jasně, to je Golden Dog, ti mají dobré knihy. Tuhle taky zkusím.“ Prostě jsem chtěl vytvořit komunitu, což se podařilo a já děkuji za každého čtenáře, který se ke knihám z Golden Dogu dostane a zaujmou ho. Vidím všechny objednávky na eshopu a vždycky mě potěší jméno, které už znám.

Ale překvapilo mě, že kromě komunity čtenářů se vytvořila i komunita autorů. To nebyl můj záměr, tedy nikoli v té šíři, v jaké k tomu došlo. Autoři jsou mnohdy přátelé, setkávají se soukromě, a to se do té doby, než začali vydávat u Golden Dogu, nedělo, neznali se. A vznikla přátelství, která jsou silná. Mám to tak i já, některé své nejlepší přátele bych bez Golden Dogu, potažmo bez psaní hororu nepoznal. A tohle se mi na Golden Dogu líbí. Jsme jedna velká rodina…

Co tě samotného nutilo začít psát, potom svou tvorbu veřejně sdílet, potažmo publikovat?

Psát jsem začal proto, že se mi v hlavě začaly rodit příběhy. Samy. Já jsem tak do patnácti nebyl schopný psát ve škole slohovky. Byl jsem na ně dřevo. Jenže pak jsem začal číst a uvědomil si, že mám vlastní fantazii, že sám dokážu příběhy vytvářet. A najednou bum, slohovky ve škole byly sranda, případně mě posouvaly dál v literárních útvarech, které jsem neznal. A doma jsem pořád psal. Povídky, ale učaroval mi román, respektive delší text. Nejsem ten, co potřebuje všechno popsat tisíci slovy, ale jsem ten, který pořád chce, aby se něco dělo. A povídka mi byla krátká.

Nezačínal jsem psát proto, abych vydával, ale každý autor asi chce, aby se jeho práce někde prezentovala. Tak jsem zkoušel různé weby, kde se zveřejňují povídky (tehdy ještě nic jako Wattpad neexistovalo), soutěže a i oslovoval časopisy. Sem tam nějaký úspěch byl, ale nebavilo mě to. Vždycky mě bavilo psát. Ten proces, kdy se příběh utváří… To je nádhera. Po dopsání už je to jen dřina.

Vydat příběh jsem chtěl proto, že jsem si myslel, že je dost dobrý a že by mohl zaujmout. To byli Mrtví kráčí po zemi. A pak přišlo dalších sedm knih a pořád mám pocit, že jsem se nespletl, mé příběhy se líbí. Některé hodně, některé méně, ale líbí se. Nepíšu nic hlubokomyslného, primárně mě těší, když se lidi budou u čtení bavit alespoň zčásti tak, jak jsem se já bavil u psaní. Ale jak říkám, publikování nebylo primární. V šuplíku mi pořád leží asi deset románů, podotýkám, že dokončených, které se nechystám nikdy vydat. Ale napsal jsem je, protože v té době prostě musely ven.

Na kterou svou knihu jsi osobně nejvíce pyšný? Myslím jak tu, co jsi napsal, tak tu, co jsi vybral k vydání a případně i přeložil.

Román Nikdy se nepřestala usmívat pořád považuji za svůj vrchol, ale asi nejraději mám knihu Zatracenci. Za mě je to skvělý western, kde jsem si užíval jeho psaní a hlavně strukturu. Už jsem někde slyšel, že to je povídkový román. Ani omylem, je to klasický román, jen se každá kapitola soustředí na jinou postavu, ale vypráví pořád jeden příběh, jen to musí zapadnout do sebe.

A z těch, co jsem vydal nebo překládal… U těch překladových jsou to Cizinci. Byl to první překlad a strašně jsem si oblíbil Morta Castlea. Úžasný člověk. Z těch česky vydaných nemůžu jmenovat jednu knihu, žádná taková není, všechny jsou parádní a stojí za nimi skvělí autoři a autorky.

Je titul, který tě opravdu mrzí, žes nevydal? Případně u jakého jsi měl doslova takové to shakespearovské dilema?

Popravdě ne. Když si rukopis přečtu, vím, jestli ho chci, nebo nechci vydat. Pokud jsem řekl ne, vydat jsem ho nechtěl. Měl jsem smůlu, že mi uniklo pár překladových knih, které vyšly u konkurence, ale ono je toho tolik, co chci vydat, že se najde vždy něco dalšího. Ne, zatím nemůžu říct, že by mě něco opravdu mrzelo, naopak jsem rád, že to, co jsem já nevydal, mohlo třeba vyjít někde jinde.

Nedávno jsi udělal něco naprosto nečekaného a vydal jsi úžasnou sbírku v tom nejlepším slova smyslu nemravné poezie Nelly Černohorské s líbivým názvem Čuňazie. Co tě k tomu vedlo? A bude se něco podobného u Golden Dogu opakovat?

Mám rád erotiku, mám rád nahotu, mám rád i hardcore, ale to je myslím znát i z mých knih, v nichž se erotickým scénám nevyhýbám, i když je pravda, že je beru spíš jen jako koření a musí mít pro příběh smysl. Když se mi Nelly skoro jen tak náhodou zmínila, že napsala erotickou sbírku, hned jsem ji chtěl vydat. Ještě když je tak dobrá. Je to krásné, hravé, necudné, ale přitom nic drsného.

A jasně, bude se to opakovat, respektive budu vydávat i erotické věci. Hned z kraje roku 2024 vyjde kniha Bezejmenná touha Honzy Vojtíška, což je samo o sobě docela překvapení, protože nikdo – a myslím, že určitou dobu ani sám Honza – netušil, že by napsal něco mimo hororový žánr. Ale jak sám jednou řekl, tohle je v podstatě to, co píše normálně, jen vynechal horor. Další větší plány nejsou, ale ono se časem určitě něco najde.

Na řadu přichází pár osobních otázek. Co bys dokázal nejzajímavějšího z hororového pohledu povědět o malebném Českém Krumlově?

Jé, kolem Krumlova je tolik legend, zámek i centrum jsou jimi prolezlé, ale abych pravdu řekl, nejsem nejpovolanější osoba. Nejsem zrovna ten typ, který by sbíral legendy daného místa. V tomhle směru byla skvělá Helena Braunová, její knihy mohu jen doporučit. Českokrumlovské tajemno nebo Českokrumlovské domy vyprávějí v sobě mají hororového dost, ale už je to dlouho, co jsem je četl, a bohužel moje paměť je hodně selektivní a co aktuálně nepotřebuje, zapomíná.

Co přesně formovalo tvůj osobní jemnocit pro hororovou fantastiku? Ať už v knižní, filmové, či dokonce hudební oblasti.

Asi nebudu originální, ale začalo to Kingem. A pak přišly hororové filmy. Romero mě odrovnal, miluji filmové gore, primárně proto, jak jsou někteří tvůrci schopni ho zachytit. Tom Savini je pro mě legenda. Celkově miluji klasické triky. Ray Harryhausen je pro mě nepřekonatelná legenda, jen v těsném závěsu za ním je Karel Zeman. Viděl jsem v životě opravdu hodně hororových filmů, z toho 80 % jich bylo špatných a nikdy bych je nedoporučil, ale ten zbytek… ten mi ukázal, jak je horor nádherný a jak je krásné bát se.

Ale jsou to primárně knihy, které mi pořád dokazují, jak je úžasné vyprávět příběhy, a je celkem jedno, jestli jsou hororové, nebo ne. Já sám nejsem vyhrazený autor, chci psát dobré příběhy, žánr už si k tomu přiřadí jiní. Ale jasně, filmový narativ mě hodně ovlivnil, když píšu, vidím scény před sebou jako film. A to se myslím promítá i do mého stylu. Stejně jako krev, násilí, sex. Za to hodně vděčím Tarantinovi. Tak nějak se všechno skloubilo dohromady, až z toho vzniklo to, co píšu, co mě baví.

Je něco, co bys chtěl vzkázat začínajícím autorům, kteří by chtěli, aby bylo jejich dílo úspěšně přijato právě u Golden Dogu?

Nebude to nic světoborného. Pište. Pokud budete mít co říct, lidé to budou chtít číst. A jestli chcete mít šanci u Golden Dogu, zkuste primárně horor. Ale ne proto, že bych vám to vydal, ale proto, že horor milujete a chcete ho psát.

Máš nějaké to nezbytné životní moudro, se kterým by ses rád pochlubil světu? Vím, že můj slogan („Nikdo nenapíše tvoji knihu lépe než ty.“), co jsem pro tebe onehdy vymyslel, jsi nakonec nikde nepoužil.

Vidíš, to je ta selektivní paměť… Jakmile něco chvíli nepoužiju, vytěsním to. Hrozné. Ale tak já to parafrázuji. Nikdo nebude váš život líp žít než vy. Stejně to ale zkuste neposrat.

***

Děkuji Martinu Štefkovi za skvělý a podnětný rozhovor a za jeho upřímné a vyčerpávající odpovědi. A jistě nejen já si přeji, aby z dílny nakladatelství Golden Dog vycházely stále stejně kvalitní a čtenářsky hodnotné žánrové knihy jako doposud. A aby se autorská i čtenářská rodina nadále rozrůstala.