Kristina Haidingerová: Očistec
V roce 2014 vydala Kristina Haidingerová knihu Ti nepohřbení, kterou následovaly po pěti letech Děti Raumy. Uběhlo dalších pět let a příběh se uzavírá.
Nedostáváte jen třetí a poslední díl trilogie, dostáváte knihu Očistec, která obsahuje již vyprodané knihy Ti nepohřbení, Děti Raumy a dosud nevydaný román Violeti. Ano, tohle je pořádně obsáhlý omnibus, kde vám autorka představuje své literární dítě v celé své kráse. Doposud největší kniha nakladatelství Golden Dog, navíc za nádherně ďábelskou cenu!
ANOTACE:
Rodí se ze smrti. Jsou posedlí mstou. Kradou vzpomínky. Sytí se krví a opájí bolestí.
Od požáru v přístavním městě v sedmnáctém století přes velrybářské a polární výpravy až po zpustošenou zemi v současnosti – tam všude spřádají své plány nepohřbení, bílé stíny opředené tajemstvím.
Sestupte s nimi do temnoty. Poznejte, jaké to je být jedním z nich.
Souborné vydání třídílného románu o Violetech.
INFO O KNIZE:
Vydá: GoldenDog, březen 2024
Vazba: vázaná
Obálka: Michal Březina
Počet stran: 736
Cena: 666 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Erkko se vyhrabal ze zbytků trosek, zůstal klečet na zemi. Potřeboval se rozhlédnout, instinkty ho nutily se zas a znovu pokoušet otevřít oči. Pokaždé zakvílel, bolest ho srazila na kolena. Dotkl se svého obočí, poznal, že jedno má rozříznuté. Hlouběji pod provizorní obvaz se sáhnout neodvážil.
Sžírala ho panika. Nevědomí, co se stalo. Kam odvlekli matku. Jak se odsud vůbec dostane. Trýznila ho také žízeň. Ta žízeň, která ho po vykouření jointa přiměla se omylem napít vody z kohoutku, tehdy v bytě. Tehdy byl tak báječně pod obraz, že si to vůbec neuvědomil.
Byl otrávený. Jeden z miliónů. A oči si nejspíš pořezal sám. Donutí ho někdo nebo něco udělat to znovu?
Vzpomínal si, jak bylo to nutkání sžíravé. Přímo v sobě cítil jednoduchý povel, který nebylo možné neuposlechnout. Měl vykrvácet. Chtěl vykrvácet. Za každou cenu se zbavit toho jedu, který mu koloval v žilách. Nikdy neslyšel, že by se v sebevražedné epidemii lidé řezali nebo bodali. Naprostá většina skákala z budov, mostů nebo pod auta. A skoro všichni to přežili! Určitě přežili i další, když se to podařilo jemu, byť z toho opravdu nebyl hepy. Znovu si vzpomněl na matku. Její varování. Slyšel její prosby, když ji odváděli. Vybavil si její vlídně přísný obličej. A bylo mu do breku. Cítil nesnesitelnou bolest v místech, kde snad ještě měl zbytky spodních víček.
Zaťal zuby. Opatrně vstal a tápal kolem sebe rukama. Zakopl o roztříštěnou židli, spadl, přičemž si do dlaně zabodal drobné střípky a pohmoždil si žebro. Bál se sténat, aby ho nikdo nezaslechl, takže nepřestával zatínat zuby. Podařilo se mu z dlaně vytáhnout dva větší střepy, čtyři malé se pokoušel vyškrábnout, ale nebyl příliš úspěšný. Překonal palčivou bolest a konečně – na lince nahmatal kanystr, otevřel ho a zhluboka se napil. Chladná říční voda mu na chvíli poskytla úlevu.
Pak se opatrně dál sunul podél linky, pohmatem postupoval kolem zdi, opatrně našlapoval, vděčný za pevnou obuv, tiše nohou odsouval trosky z cesty. Po paměti se dobelhal do své ložnice. Dveře byly vyvrácené dovnitř. Když se je pokusil odsunout, s ohromnou ranou dopadly na zem.
Zatajil dech, hluk musel být slyšet široko daleko. Dál ale bylo ticho. Přešel po dveřích a holeněmi narazil na své lůžko. Tam se svalil a téměř okamžitě usnul.
Netušil, na jak dlouho si ho spánek stáhl k sobě. Netušil, zda je den nebo noc.
Neviděl.
Uvědomoval si, v jak bezvýchodné je situaci, pokud tu zůstal úplně sám, ale nevěděl, zda má doufat, nebo se bát, že ho někdo najde. Trávil tu polovinu svého života – skoro všechny prázdniny a víkendy, jenže jak se měl orientovat, když nemohl znát všechny překážky? Proč mu chatka o třech místnostech teď připadala tak ohromná a cizí? Nutně si potřeboval opatřit něco, co by mu mohlo posloužit jako hůl. Stůl byl zlomený na dvě poloviny a všechny silné nohy držely pevně, ale v komoře za toaletou nalezl koště. Opatrně jím postupně odhrnul většinu střepů ke stěnám. Pak se znovu ozvala bolest, žízeň a hlad. Jakmile se znovu napil vody, začal tápat po zásobách, které si s matkou přivezli. Horní skříňky linky se zdály být nakřivo, dvířka zaseknutá. Lomcoval jimi. Zvýšený tep mu přinesl další příval bolesti v místech, kde míval oči. Když skříňku škubnutím otevřel, vysypala se mu na ruce hromada konzerv. Popadl jednu z nich, nezáleželo mu na tom, co obsahuje. Podle vůně šlo o nějaké nakládané ryby. Hledáním lžíce se neobtěžoval – byl šťastný, že se do úst trefil prsty a zbytek obsahu jednoduše vypil. Tak pokračoval ještě s dalšími dvěma rybími konzervami, načež objevil i dušenou zeleninu s nějakým masem.
Bezčasí ho užíralo stejně jako beznaděj. Tušil, že už musí být večer, do domu táhl ledový vzduch. Nikdo nepřicházel, venku panovalo lhostejné ticho. Zůstával zavřený ve svém soukromém pekle bez světla.
Po chatě postupně vytvořil bezpečnou cestičku z ložnice do kuchyně, na toaletu s koupelnou, kde se musel alespoň opláchnout vodou z kanystru. K jídlu už používal lžíci, aby se nemusel zbavovat mastnoty z rukou a plýtvat drahocennými zásobami i kroky. Naštěstí měl ještě dva kanystry – k řece by poslepu určitě nedošel; mnohem blíž byl market na nedaleké hlavní silnici. Třeba tam budou lidi. A třeba už bude všechno vyrabovaný.
***
Zraněné oči už si nezakrýval a tu a tam k nim znovu zabrousil rukama. Cítil jen vlhkou, hrubou tkáň, hrudky, které na dotek ukrutně svědily a pálily. Bolest se z drásavé pomalu měnila v tupou a tepající. Zdálo se, že se zranění skutečně hojí.
Poprvé se odvážil na verandu, polámaný a odřený z ustavičného zakopávání a odklízení překážek. Prvotní náznak úlevy z čerstvého, poměrně teplého vzduchu, který v posledních dnech pročistil déšť, vystřídala hrůza z temnoty a neznáma.
Věděl, že cesta od chaty vede kolmo přímo k hlavní silnici, jenže ji neviděl. Kdyby tu na něj čekala armáda s namířenými zbraněmi nebo smečka kdovíjakých stvůr… v případě jakéhokoli nebezpečí byl naprosto bezmocný, nehledě na to, že cestu mohly zatarasit trosky nebo vyvrácené stromy. Ale stále měl své koště. Pousmál se nad představou, jak s ním na cestě asi bude vypadat, a vykročil. Přidržoval se zábradlí, koncem koštěte si ověřoval další stupně. Byl dole. Zaťal zuby, zhluboka se nadechl, násadou zjistil, kde se nachází pravý okraj úzké silnice. Vstoupil na něj. Pod podrážkami bot zaskřípal štěrk, po levé straně se koncem koštěte dotkl měkké trávy. To bylo správně, tak to musel několik metrů udržet. Krok za krokem se vzdaloval od domu, přesně tak, aby neustále slyšel štěrk pod podrážkou jedné nohy, pod levou zároveň cítil hladký povrch vozovky a koštětem přejížděl po měkkých drnech. Na konci by měl narazit na značku přednosti v jízdě. Tak se také stalo. Ozvalo se zvonivé zadrnčení. Chvíli se přidržoval kovového sloupku, stále jej měl po pravé straně, levá noha spočívala na hladkém asfaltu, konec koštěte na trávě. Byl u hlavní silnice. I vítr tu vál jiný. Zesílil a netříštil se. Pach vlhké spáleniny vanul před ním, jako by šlo o divokou řeku, do které se chystá vstoupit. Neslyšel však hluk provozu ani nic dalšího. Žádná auta. Nic.
Pro dnešek stačilo. Obrátil se čelem vzad.
Děsivou chvíli si vůbec nebyl jistý, jakým směrem přesně se otočil.
Nevěděl, jak je něco takového vůbec možné. Úkrok stranou, čelem vzad: jak tohle může být složité? Jenže bylo. V panice napřáhl koště před sebe a pomalu jím mávl nalevo. Když se ozvalo známé zadrnčení, jak násada narazila na značku, měl chuť ten kus dřeva a štětin zulíbat.
Opatrně se vydal zpátky. Bude si muset vzít teplé oblečení. A nějaké zásoby. Bude muset naplnit lahve od dovezených a už vypitých limonád zbylou vodou. Pak se na konci cesty dá doleva. Přejde silnici a bude se držet po pravé straně, již lemuje pouliční osvětlení. Pár triviálních metrů. To zvládne. Ale dnes už ne. Neměl sice ponětí o denní době, ale odhadoval, že mu tento malý, běžně dvouminutový výlet, zabral alespoň půlhodinu. I tak měl ze svého malého úspěchu radost.
Dokud si nepřipustil, že ho někdo mohl sledovat.
Dveře do chaty byly vyražené, okno v kuchyni vysklené, stejně tak v obývacím pokoji, kde spávala matka. Poslední útočiště mu skýtala jeho ložnice, kde okno přežilo, protože bylo před tlakovou vlnou chráněno zbytkem stavení. Stáhl si pokrývky pod postel a uložil se tam.
Usnout se mu nepodařilo. Naslouchal větru, který si pohrával s troskami kolem chat. Tu a tam mu některý zvuk připomněl kroky nebo tichý šepot. Bojoval s touhou škrabat si hojící se rány na dlaních a prstech. Aby rozptýlil své soustředění na počet střepů, které mu možná právě teď vyhnívají z masa, domýšlel si, kdo a proč mohl způsobit výbuch, kdo, proč a kam odvedl jeho matku, zda za chvíli nezačne umírat v následku ozáření. Všechny tyto myšlenky byly nakonec samy o sobě ještě děsivější než zvuky zvenčí.
Vzdal to. Vstal. Do batohu, kde měl ještě nevybalené náhradní oblečení, přibalil dvě láhve vody, deset plechovek – nevěděl, co obsahovaly, důležité bylo, že všechny měly onen lehce odtrhnutelný uzávěr – a vydal se na cestu.
Celou předchozí akci opakoval, a jak si předsevzal, hlavní silnici ihned přešel. Šum lesa zmizel, vítr zesílil. Po chvíli násadou konečně zavadil o obrubník a vstoupil na chodník vedoucí podle magistrály. Vzápětí se jeho věrný druh – koště – a skutečně uvažoval o tom, že mu dá jméno – zarazil o sloup. Pouliční osvětlení! Zaradoval se. Právě to měl v plánu použít jako orientační bod. Nic jiného to být nemohlo; ukazatel s reklamou stál až před marketem. Lampy byly od sebe vzdálené třicet kroků. Po každém patnáctém vždy násadou zabrousil doprava v naději, že objeví pevné vyasfaltované prostranství parkoviště před obchodem. Zatím ale vždy narazil jen na měkkou trávu nebo bahno.
Vítr se mezitím uklidnil, zápach kouře zmizel docela. Jenže ticho spojené s věčnou tmou, do které ho zaklela slepota, mu nahánělo hrůzu. Než se v něm strach stačil docela rozvinout, zakopl. Spadl na koleno. Okamžitě tápal. Tou překážkou byl kovový sloup, mnohem silnější než ty předchozí. Ukazatel! Po pravici už by měl mít parkoviště. Pod násadou koštěte však cítil pořád trávu. Popošel tři kroky – tvrdý povrch!
Otočil se vpravo a vykročil.
Ocitl se uprostřed neznámého prostoru. Budova marketu, jak dobře věděl, byla natočena vchodem k silnici. Jenže si nemohl být úplně jistý, zda nevědomky nezměnil nebo nezmění směr. Navíc jeho provizorní hůl začala do něčeho nečekaně narážet. Pomocí pohmatu nakonec rozeznal auta. Mnoho aut všude kolem… Po několika minutách mu nervy vypověděly službu. Netušil, kde je, zda se nemotá v kruhu. Dotýkal se vozů, které mu co do tvaru a na omak připadaly stejné, navíc tu každé stálo v jiném směru, některé měly otevřené dveře. Připadal si jako v noční můře, oslepený plovoucím mořem studených mrtvých vraků.
Násadou si mezi nimi hledal cestu a snažil se postupovat stále stejným směrem, když ho vyděsilo zakřupání. Zůstal stát. Uvědomil si, že stoupl do střepů. Vyhrabal z batohu rukavice. Opatrně ohmatal okýnka vozů, která měl v dosahu; nebyla rozbitá. Pamatoval si, že jak bistro, tak obchod mají – nebo měly – vitríny i vstupní dveře ze skla. Svitla mu malá naděje.
Zvuk drcených střepů sílil a na dosah už neměl žádný vůz. Musel být u budovy.
Znovu se zastavil. Zaposlouchal se do tepu vlastního srdce. Vystrčil koště před sebe, opsal jím před sebou půlkruh. Dřevo se zarazilo o tvrdou překážku napravo i nalevo. Zárubně! Tichem se rozeznělo zvoněním padajících zbylých střepů. Pak si byl jistý, že vstoupil do místnosti. Vzduch se vůbec nehýbal, klepání násady mělo zvláštní ozvěnu a odněkud se linul odporně sladký pach rozkladu.
Erkko byl skoro přesvědčený, že budova je plná mrtvol. Dal si ruku před nos a chvíli dýchal z rukavice vůni matčiny oblíbené aviváže. Nakonec se mu ze znásobené sladkosti začalo dělat zle.
Nakračoval velmi obezřetně, násada koštěte před ním znovu a opatrně opisovala půlkruh. S její pomocí se dokázal pohybovat mezi regály, dokud nenarazil na překážku. Zavadil o cosi měkkého, vzápětí mu na něčem podjela noha. Pokusil se o koště opřít, jenže bylo zaseklé a jeho tělo už se nezadržitelně řítilo kupředu. Násada se mu vysmekla z ruky a chlapec se ani nesnažil krýt před čímkoli, nač měl dopadnout, dlaněmi napřed a na kolena…
Naštěstí to nebyly střepy. Bylo to něco jako pytel plný měkké i tvrdé hmoty. Pytel, ze kterého při Erkkově dopadu unikl silně zapáchající plyn.
Na několik úderů srdce se nedokázal pohnout ani nadechnout. Bál se pátrat po ztraceném koštěti, aby nezavadil o zbytek toho… na čem teď ležel, z čeho se dál linul nekonečně odporný smrad. Nasadil si rukavici i na druhou ruku. Přejel okraj nižší police regálu, opatrně, aby neshodil její obsah, byl-li tam vůbec nějaký. S oporou pevných kovových polic se mu podařilo vstát. Teď musel bez pomoci hole – tedy jednou nohou – zjistit, jak veliká je ona na zemi ležící překážka a nejsou-li za ní nějaké další. Cesta se zatím zdála být volná. A navíc – na regálu po chvíli nahmatal láhve. Trefa do černýho! Malý štěstí v neštěstí! Pomalu osahával hladké nádoby. Bylo jich tu dost a dost, jen neznal jejich obsah. Snad to nebude olej. Odšrouboval víčko. Do nosu ho udeřila silná vůně alkoholu. Voda bude v jiných regálech, ale nebylo jisté, zda se k nim bez svého koštěte vůbec doplahočí. Jednu ze skleněných lahví si uložil do batohu a pak…
Poznal, že tu není sám. Že se tu pohybuje někdo další.
Mám zkusit zavolat? Nebloudí tu nějaká přeživší duše, ztracená jako já?
Nehýbal se. Nedýchal.
Slyšel něčí kroky. A zvláštní, sotva slyšitelný šum.
Někde tu běží elektrika?
Šum zesílil. A stejně tak skřípot něčích podrážek. Dotyčný se pohyboval klidně a sebejistě – musel se tedy orientovat zrakem – a blížil se.
Mám zavolat?
Ta osoba už ho musela vidět! Přesto neslyšel její dech.
Nějaký hluboko zakořeněný instinkt velel Erkkovi k úprku.
Znovu se chytil regálu, aby získal oporu a dokázal překročit ono tělo na zemi, a co nejtišeji se vydal se zpět.
Kroky i šum ho ale následovaly.
Zrychlil, doufal, že se vrací k východu, tvář mu ovanul vítr. Pod podrážkami kožených bot ucítil jiný terén, kluzkou podlahu vystřídal pevný, hrubý asfalt. A střepy.
Boty cizince je už ale drtily také.
Proč jde ten člověk za mnou? Proč je tak ticho? Proč nezavolá?
Tlumeně zakvílel a rozběhl se. Pak pánví a bokem do něčeho tvrdě narazil. První auto. Zachytil se kapoty rukama, narovnal se, jen na okamžik, aby získal rovnováhu, pak proběhl kolem, rukama tápal po dalším vozu.
Kroky už byly příliš blízko. Pevné, teď už rychlé, nedoprovázené voláním ani dechem, jen tím divným šumem. K tomu ucítil… podivný pach. Trochu jiný, než se vznášel uvnitř. Víc hlinitý.
Chlapec se udeřil o nárazník dalšího auta.
Cizí kroky se zastavily těsně za ním.
Někdo ho zezadu popadl za ústa a strhl k sobě. Erkko ucítil prudké bodnutí nebo říznutí na straně hrdla. Bolest ho zcela paralyzovala.
Pak se ozval hluk. Rychle přijíždějící zřejmě velké auto.
Predátor od sebe chlapce prudce odstrčil.
Erkko padl na všechny čtyři, batoh se mu svezl ze zad a spadl na zem; slyšel, že se skleněná láhev roztříštila. Z poraněného hrdla mu prýštila krev a on se zoufale pokoušel stisknout si ránu oběma rukama. Jenže ty mu ochabovaly. Pomalu ztrácel vědomí.