Starožitnosti si s sebou do nového prostředí přinášejí vlastní příběh. A i když je většinou zapomenut a málokdo z živých by jej mohl vyprávět, přesto je v daném předmětu přítomen. Nebezpečí novým majitelům může hrozit, pokud je ten příběh prostoupen zlem.

Člověk před svou minulostí neuteče. Pokud se mu ji nepodaří vyřešit, může ji maximálně odsunout na čas do pozadí, uspanou a vyčkávající. Co se ovšem stane, když se spolu s ní vrátí i něco nového, nepřirozeného?

Když dojde ke zkáze starého, dobře známého světa a zániku jeho zdánlivých jistot a iluzorních hodnot, může se stát, že staré pověsti a legendy, o kterých vždy vyprávěli starší kmene, začnou ožívat. Právě jako tomu je u kmene Diné (Navahové) v jejich otčině Dinétah.

Co může být horšího než rodinná tragédie v podobě ztráty malého dítěte? Snad jen ztráta dítěte spojená se špatným místem, jež je poznamenané temnou minulostí, ovlivňující veškeré dění a všechny obyvatele malé anglické vísky. To místo se nazývá, nikoli náhodou, Hladový lán.

Pokud by pohádkové bytosti sdílely spolu s lidmi tento svět, nebyly by přímo ovlivněny jeho psychopatologickými projevy vůči jinakosti a socializačními procesy, snažícími se stírat jakékoliv myslitelné rozdíly? To rozhodně ano!

Levotočivá spirála je odedávna chápána jako symbol destruktivních sil a příběh vinoucí se stejným směrem z okraje do svého pomyslného středu není žádnou výjimkou. Vtáhne čtenáře do proudu své spirálově zakřivené moci a provede jej dějem až do konečného zániku ve svém středu.

Lačnit touhou neuhasitelnou po rozkoších nepatřících do tohoto světa by mohlo být i povznášejícím a inspirativním pocitem. Pokud by ovšem nešlo o touhy přízemní, vyvolávané niternou prázdnotou. Ty obvykle přinášejí pouze bolest, krev a smrt.

Je nesporně vždy osvěžujícím zjištěním, přicházejícím z hlubin minulosti, že národní kultura a její schopnost sdělení v podobě umění dokáže promlouvat omamně čistě i ke generacím pozdějším. A beze sporu záleží vždy na tom, kdo promlouvá.

Je mi nesmírnou ctí v tomto rozhovoru představit vydavatelku, plodnou spisovatelku temné fantastiky a ženu s fantazií zabarvenou v temných odstínech. Její jméno na Slovensku zná určitě každý milovník fantastiky a zasloužila by si rozhodně více pozornosti i v České republice. Nejen za autorský přínos žánru, nýbrž i za neutuchající entusiasmus, s kterým žánr prožívá a propaguje. Řeč je pochopitelně o hlavě Hydry Kataríně Soyce.

Do jaké míry si je člověk schopen uvědomit důsledky svého počínání? Je vůbec schopen přijmout trest za své činy? Sám před sebou si možná ospravedlní prakticky jakékoliv své pochybení vědomého počínání, ovšem před Nemesis, již si sám stvořil, stejně neunikne.

Mohlo by se říct, že není víc než slovo. Nebo by se mohlo říct, že není víc než vizuální vjem. Peter „Cwoky“ Murín o tom ví své. Začínal jako povídkář, spisovatel Mark E. Pocha mu to prý ale rozmluvil, aby našel svou cestu někde jinde. A to se stalo ve vizuálně představovaném hororu.

Staré moudro praví: „Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.“ No dobře! Ale co když se nezavděčí ani sám sobě a současně je někomu trnem v oku?! Tak by se dal shrnout počáteční nástin děje románu Bedny – Zabít sráče!, v němž se budete ztrácet, budete se u něj smát, nechápavě kroutit hlavou, a to všechno najednou.