Jsou města, ve kterých by dobrovolně žil opravdu jen málokdo. Snad by zde nežily ani vymyšlené postavy, pokud by ovšem měly na vybranou. V městě s morbidními místními názvy, padouchy na všech frontách, podivíny a mrtvolami, které nemají ani dost slušnosti, aby zůstaly mrtvé.

Nikoho nepřekvapí, že ženy touží vypadat krásně. Občas jsou ochotné podstoupit nemalé nepohodlí a bolestivé tělesné útrapy, aby dosáhly či se alespoň přiblížily společensky akceptovanému ideálu krásy. To je i případ Zoey, hrdinky románu Utrpení těla, jehož autorkou je americká spisovatelka Monica J. O’Rourke.

Kdo by si někdy nepřál pohlédnout do hlavy jiného člověka? O čem přemýšlí, sní? Obzvláště pak do snů zajímavých tvořivých lidí, kteří dotyčného mohou nějak oslovit nebo ovlivnit jeho vnímání světa pádícího kolem. Člověk by si měl svá přání víc rozmýšlet, neb je tu vždy riziko, že dojde k jejich splnění. Temnota, která jednou vstoupila, se může v novém prostoru lidské duše zabydlet a už nemusí odejít.

Jaký by byl svět krásným místem k životu, kdyby byl plně odstraněn individualismus, zavedena uniformnost společnosti, každý byl vyroben v lahvi a následně z ní dekantován pro přesně určené místo ve společnosti. Kolik existenciálních problémů, bolestí a smutků by se lidským bytostem (strojům) ušetřilo?

Setkání zástupců dvou kultur vystavěných na absolutně rozdílných civilizačních základech může být obohacující pro obě strany, anebo – což je výsledkem daleko častějším – bývá minimálně pro jednu z těchto stran naprosto zničující. Jako i v případě popsaném na krví a vnitřnostmi potřísněných stránkách knihy Země kanibalů.

Chtěl bych vám představit renesanční duši Ingrid Rudavské, jejíž tvůrčí záběr je inspirativně široký. Dal by se možná vystihnout výrazem temné umění, ovšem i to je v tomto případě minimalisticky nedostačující. Ingrid je hudebnice postpunkového projektu Love My Science, malířkou abstraktních obrazů a v neposlední řadě i spisovatelkou velmi obskurně nápaditých, fantasticky punkových povídek, které jí vyšly v debutové sbírce Afterparty.

Není ničím nepředstavitelným, že se příroda mimo lidské osídlení chová zcela jinak. Není-li dotčená lidskou přítomností, může se plně projevit její personifikovaná mystičnost uvědomováním vlastních potřeb a odhalováním vlastních mystických pravd, které jsou pro lidskou mysl stejně nepochopitelné jako děsivé.

Mít možnost nahlédnout do vidění světa někoho jiného může být vždy rizikem. Třeba člověk zjistí, že ta dennodenní šeď je stejná jako jeho, nebo vůbec nechápe, co se kolem něj v takovém případě děje. Je tu však v paletě dalších nesdělených možností jedna velice lákavá. Stačí mít otevřenou mysl, vypnutý kritický „WTF mód“ a nechat se volně unášet předloženými příběhy.

Když se spojí nekonečná autorská fantazie Milady Střítezské s mýty a legendami finské Kalevaly a s její láskou k metalové hudbě, opět nečekaně hlavně k té finské, nemůže vzniknout nic menšího než neskutečně bohatý a propracovaný svět Ilusie. Harfeníci severu jsou prvním z plánované osmidílné knižní ságy. Takže vzhůru do fantazijní severské Alateyi, jíž za předobraz posloužilo právě Finsko.

Schopnost komunikovat se záhrobím a ovlivňovat záležitosti mrtvých jistě nebude patřit k základním požadavkům k vykonávání pozice vyšetřovatele pojistných událostí. Zdali je to pro vyšetřovatele Benedikta Klausnera více přínosem, nebo překážkou, se lze snadno přesvědčit četbou knihy Pozdravy záhrobí.

Co se stane, když si světoznámý japonský autor hororu Kodži Suzuki vybere vodu jako hlavní téma a současně nejdůležitějšího aktéra svých příběhů? Něco úžasného, mrazivého, vzrušujícího i děsivého!

Člověk by mohl velice snadno podlehnout iluzi moderní doby, že temné čarovné bytosti mají své místo pouze v pohádkách, povídačkách a dětských říkánkách. Co lidé nedokážou vysvětlit vědou, odsouvají do mýtů a legend, nebo to ještě častěji ignorují. Zlovolné bytosti to však jen tak nenechají a stále dávají na vědomí svou přítomnost. Knižní debut Nelly Černohorské je toho jasným důkazem.