Autor: Pavel Skořepa

Asi každý čtenář by rád znal další střípky osudů svých oblíbených vedlejších postav, zvlášť když z hlavního děje rozsáhlého příběhu kamsi zmizí. A tak se zrodila kniha obsahující čtyři povídky autorské dvojice Briana Herberta a Kevina J. Andersona pod souhrnným titulem Písky Duny.

Kolik osudových ran a příkoří je schopen unést jedinec, pokud má navíc naprosto svázané ruce vyššími principy mravními, aby mohl plně využít veškerý svůj potenciál a dostupné zdroje, jimiž skrytě disponuje? A to navíc ve světě, ve kterém je pouze nastrčeným cizincem, kde má za úkol nezasahovat, pouze aktivně pozorovat?

Věda v očích obyčejného člověka je dozajista zaměnitelná za magii. Probíhající vědecký experiment může být vnímán jako praktikovaný magický rituál. Ovšem zaměnit záměrně tyto dva pojmy, a navíc je spojit je věc více než nezvyklá.

Definic toho, co horor zahrnuje, je jistě velké množství. Lidé se holt bojí rádi, a navíc na různé způsoby, což dělá z hororu stále živý a vyhledávaný žánr. Kdosi moudrý pronesl, že horor je, pokud se bojíte spolu s postavou daného příběhu a ani tolik nezáleží na tom, co a jakým způsobem se jí právě děje.

Riziko příchodu apokalypsy přímo biblických rozměrů v dnešní zkažené a povrchní době asi vyděsí jen málokoho. Tedy než by ona situace skutečně nastala a místo čtyř jezdců apokalypsy by přišly čtyři děvky, rozsévající válku, hlad, mor a smrt. To by jistě velmi zatřáslo s lidskou otupělostí.

Je vůbec možné nalézt alespoň jeden smířlivý bod příměří pro dvě odjakživa znepřátelené strany? Dá se najít alespoň jeden tón kompromisu pro dva úhlavní nepřátele? Anebo je jedinou možností na ukončení totální války, trvající kam až paměť sahá, úplné vyhlazení jedné nebo druhé strany?

Zakončení rozsáhlého epického příběhu v sobě vždy nese i jistou míru nostalgie. Obzvláště pokud měl z jakéhokoliv důvodu dlouhou dobu otevřený konec. Čtenářova mysl se mohla svobodně toulat po nekonečných možnostech dalších dobrodružství, dokud závěr nedostal jasnou podobu.

Říká se, že porod je pro člověka tím nejvíce traumatizujícím zážitkem. Současně se i říká, že co roste, to bolí. Navíc není uznání bez obětí.

Lidská fantazie nemá jiných hranic než těch, které si dokáže vystavět pouze ona sama. A pokud se jí nechá volnost, je schopna i ze zdánlivě banální situace vykouzlit poutavý příběh.

Lidé dokážou ve jménu vyšších ideálů konat ta největší zvěrstva. A to nejen na životním prostředí, nýbrž i na sobě navzájem, což vyvolává otázku, jestli má v sobě lidstvo ještě alespoň špetku dobra, anebo jen směřuje k sebezničení.

Nemilosrdné destruktivní síly není možné prakticky žádným způsobem odvrátit, natož změnit, neboť jsou vedeny fanaticky zaslepenou vůlí. Dokážou přece jen vyvolat reakci vedoucí k nečekaným novým začátkům?