Neoddiskutovatelným znakem západní civilizace je postupné hloupnutí většiny jejích zástupců, sklouzávajících až na úplné dno estetického cítění. Mělkou kulturou a uměním počínaje a vírou v něco víc konče. Co se stane, když se nějakému smrtelníkovi podaří nalézt zaručený způsob, jak dosáhnout svých cílů? Stane se celebritou kýče, milovanou i zatracovanou, bižuterním Ježíšem, přinášejícím instantní víru, víru v modlitbu každému na míru, podle jeho přání.

Čas od času to chce vypnout u přímočarého příběhu, který si na nic nehraje a pobaví své čtenáře, i kdyby lehce přízemním způsobem – koneckonců na tom není nic špatného. Odměna z pekla se na to zdá vhodným adeptem. Je ale opravdu všechno zlato, co se třpytí?

Americký spisovatel Brian Staveley upoutal české čtenáře příběhem tří sourozenců, dětí zemřelého annurského císaře. V třídílné Kronice Netesaného trůnu vyprávěl jejich drsné, odvážné a nelítostné příběhy. Jednou z vedlejších postav v ní byla i Pyrre, vyznavačka boha smrti Ananshaela. Prequel Lebky se soustředí na na její závěrečnou zkoušku, bez které by se z učednice nemohla stát kněžkou.

Tam, kde nechal Pán stínů čtenáře napjatě čekat, hned navazuje Královna povětří a temnoty, velké finále série Temné lsti od úspěšné spisovatelky Cassandry Clare. A můžete si být jisti, že se budou dít věci, které se zapíší do dějin lovců stínů.

Klasická hrdinská fantasy je subžánr, který dneska zrovna nefrčí. Záchrana světa je něco, co je ve fantastice už dlouho za zenitem. Proto staromilce vždy potěší, když se někdo nebojí vstoupit znovu do těchto dávno prozkoumaných míst a trochu tam omést pomyslné pavučiny a prach.

Autorka čtenáři dobře přijaté Krve pro rusalku se ve svém druhém románu opět vrátila do Brna, tentokrát se však po něm netoulají víly, ale Strážci chránící magická Zřídla. Ta teď začínají vyhasínat, což pro Strážce, kteří z nich čerpají energii, neznamená nic dobrého.

Dystopické romány to budou mít vždy těžké. Čtenáři i kritika je stále budou porovnávat se stěžejními díly George Orwella nebo praotcem žánru Jevgenijem Zamjatinem a jeho knihou My. Tomuto srovnání se neubrání ani nový román ruské autorky Anny Starobiněcové Člověk nula.

Příběhy, v nichž věci nejsou černobílé, dokážou většinou nalákat slušné množství čtenářů. A to i takové, kde je čtenářské morální cítění opravdu silně vykolejeno. Přeci jen málokdy se stane, že dokážete fandit i kanibalům. A přesně to je případ Tokijského ghúla.

Po seznámení s královnami Fennbirnu ve Třech temných korunách vyšel u nás druhý díl tetralogie Temné koruny s názvem Jeden temný trůn. Ten pojednává o událostech po Beltainu, kterým trojčata zahájila nelítostný souboj o trůn. A vítězství už nebude tak jednoznačné, jak se na začátku zdálo.

Zaslíbená Země Nezemě přivádí už pošesté čtenáře do brutálního světa ovládaného démony, kde jsou lidé lovnou zvěří. Autoři stvořili příběh zdánlivě bez naděje. Přesto na ni čtenáři opakovaně narážejí zas a znovu. Když totiž prcháte před démony, je naděje něco jako základní součást vybavení pro přežití.

Nejnovější román Miroslava Pecha je teprve druhým autorovým čistě hororovým počinem. Jeho děj čtenáře přenese do devadesátých let minulého století. Vsadil jej do fiktivního velkoměsta, jemuž dominuje opuštěný tovární komplex, kolem kterého se vše točí.

Spisovatelka a publicistka Milada Střítezská přináší pokračování jedinečné ságy o mytické válce severu. Společně s Ilusijskou válečnicí Elian Saraigat řečenou Saaru se autorka vrací tam, kde končil předchozí díl Harfeníci severu a odřezává další porce jedinečného finského eposu Kalevaly. Tentokrát je v hlavní roli nejslavnější kovář světa Ilmarinen. Nebo ne?