Děti vzpomínek – závěr space opery plné zvířecích mimozemšťanů

Publikováno: Autor:

Adrian Tchaikovsky uzavřel další ze svých příběhů. A tentokrát ve velkém stylu, protože v roce 2023 se mu podařilo konečně proměnit nominaci na cenu Hugo – za nejlepší sérii. Finální díl jeho oceňované trilogie Děti času vyšel nyní i u nás díky nakladatelství Triton.

Před svým zničením se lidé rozhodli osídlit další světy. Jejich terraformační snahy dopadly většinou nevalně. Teď se ale mezi hvězdami objevuje planeta vykazující známky lidského života. Před vesmírnými průzkumníky z nového společenství, které vzniklo na konci předchozího dílu Děti zmaru, stojí úkol tento svět prozkoumat. Jak to ale udělat, aby se o nové vývojové větvi lidského druhu dozvěděli co nejvíc, ale zároveň jejich vývoj nenarušili a příliš neovlivnili svými vyspělými technologiemi? A co když náhodou tihle lidé budou potřebovat jejich pomoc?

Adrian Tchaikovsky i ve třetím dílu přišel se stejným způsobem vyprávění, kdy střídá dvě časové linie – jednu ze současnosti a jednu z ne tak dávné minulosti. Obě dějové linky se vzájemně proplétají a doplňují, díky čemuž dostává čtenář ucelenou představu o tom, co se stalo. Jenže na rozdíl od předchozích dvou knih (Děti času a Děti zmaru) tady do sebe věci nezačnou zapadat, ale začnou naopak být značně zmatené. Čtenáři budou poklidně otáčet stránku za stránkou v domnění, že vědí, co mohou čekat. Po pár kapitolách se ale zarazí, protože tady něco nesedí… a po dalších několika kapitolách dojdou k závěru, že tady něco zatraceně hodně nesedí. V tu chvíli se ocitnou přesně tam, kde je autor chtěl mít, a už se vezou na vlně zvědavosti, o co že tu vlastně jde.

Faktem je, že čím víc se blížil závěr, tím bylo čtení chaotičtější a samotné rozuzlení nebylo tentokrát tolik dechberoucí. Na druhou stranu tu ale nechyběly emoce, a přestože to tak zpočátku úplně nevypadalo, nakonec i tady Adrian Tchaikovsky dokázal čtenáře pěkně citově rozebrat. Nemluvě o filozofických úvahách na konci, ze kterých může člověku jít místy hlava kolem.

Přijde mi skoro zbytečné zmiňovat, že tu své zastoupení má opět i zvířecí říše – myslím, že bez toho si už skoro žádnou knihu Adriana Tchaikovského nelze představit. Čtenáři se tu mohou setkat opět s pavouky a chobotnicemi, ale objeví se i nový inteligentní druh – havrani. Stejně jako v případě předchozí fauny i tady autor vyčaroval z relativně neškodného druhu živočichy, které byste nejspíš nechtěli potkat. Havrani jsou sami o sobě dost chytří, ale tihle v podání Tchaikovského jsou až nebezpečně chytří. Taky trochu narostli a umí to s autogenem…

Děti vzpomínek jsou stejně jako většina autorových sci-fi knih zástupcem takzvané soft sci-fi, tedy science fiction pracující převážně s „měkkými“ vědami, jako je například ekologie, sociologie, filozofie nebo autorova oblíbená zoologie. Není se tedy třeba obávat zbytečné přetechnizovanosti, kvůli níž by se čtenáři, kteří nejsou ve sci-fi kovaní, mohli třeba místy ztrácet. Adrian Tchaikovsky i ve své největší chaotičnosti zůstává stále srozumitelný a trilogie Děti času je tedy vhodným čtivem například i pro ty, kdo s tímto žánrem teprve začínají.

Vydal: Triton, 2024
Překlad: Zdeněk Uherčík
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 429 Kč