S Kristinou Haidingerovou o Dětech Raumy, hororu a finské inspiraci

Rozhovory / 6.5.2019 /

Při příležitosti vydání temného románu Děti Raumy, který vyjde začátkem května v nakladatelství Netopejr, jsem vyzpovídala autorku Kristinu Haidingerovou. Vedle románů Děti Raumy, Ti nepohřbení a Richardovy živé hračky napsala také řadu povídek, jimiž přispěla například do antologií Žena s drakem, Ve špatný čas na špatném místě nebo Sešívance.

 

Mohla bys pár větami shrnout, o co jde v Dětech Raumy, a říct čtenáři, proč by si měl právě tuhle knihu přečíst?

Je to příběh skupiny lidí, kteří jsou svědky velkého objevu – muže (či spíše tvora), který je důkazem i nositelem nesmrtelnosti. Každý se s nově nastalou situací vyrovnává jinak, nesmrtelní se naopak seznamují s tím, jak se za čtyři sta let změnili lidé a jejich přístup ke smrti, někteří mění své dosavadní hodnoty. Zároveň se všichni stanou svědky nevysvětlitelných událostí a katastrof a jsou prakticky neustále v ohrožení života. O napětí a odhalování tajemství není nouze. Nesmrtelné bytosti, nazývané podle barvy krve Violeti, jsou v podstatě bezcitné zrůdy zformované lidskou krutostí, takže se tu najde dost hororových prvků. Nečekejte ale samoúčelné krvavé scény psané pro pobavení – násilí, stejně jako erotika nebo akce jsou ingrediencemi, které vycházejí z povahy samotných Violetů i samotných lidských hrdinů. Na své si přijdou jak fanoušci hororu, tak thrilleru, ale i otrlejší čtenáři fantasy. Nudit by se neměl nikdo, kdo holduje napětí a tajemnu a nevadí mu nějaká ta kapka krve. Kniha potěší také ty, kteří mají rádi hezké knihy s povedenou grafikou a ilustracemi.

Co mají Děti Raumy společného s tvým prvním hororovým románem Ti nepohřbení? Je to prequel, či sequel?

Z časového hlediska jde o obojí. V prvním románu se vyskytovaly dvě časové linie – jedna se odehrávala v 17. století, druhá v současnosti. Ta současná historickou linku uzavírala, sama o sobě však zůstala otevřená prakticky jakémukoliv dalšímu příběhu. Hlavní linie knihy Děti Raumy (ukázka) se rozjíždí v současnosti, druhá se opět odehrává v 17. století. Zde se ale dostáváme trochu nazpět, do událostí, které předcházely prvotní katastrofě. Příběhy Těch nepohřbených a Dětí Raumy tak na sobě dějově nejsou závislé, knihy je možné číst samostatně nebo v opačném pořadí – pokud budou čtenáři zvědaví i na „ten druhý příběh“.

Věděla jsi už při psaní knihy Ti nepohřbení, že příběh bude pokračovat, že napíšeš Děti Raumy?

To, že bude něco následovat, jsem věděla (konec příběhu to vyloženě nabízel), jen jsem ještě neznala název ani detaily. Vymyšlenou jsem měla pouze první scénu, o které jsem tehdy psala na stránkách Sardenu (výbušná a krvavá párty na festivalu Masters of rock), a skutečně tou kniha začíná.

Od vydání románu Ti nepohřbení uplynulo už skoro pět let, bylo složité se do toho světa vrátit? Jak dlouho jsi Děti Raumy psala?

Když jsem psala Ty nepohřbené, měla jsem v hlavě příběh jiného ražení, erotické drama Richardovy živé hračky. Práce na něm (byl rozepsaný od roku 2002) začala prakticky okamžitě po vydání Nepohřbených. Svět Nepohřbených se mnou stejně tak ale zůstával během psaní Hraček. Pomalu se vyvíjel. Richardovy živé hračky se odehrávají v realitě, v Berlíně 19. století, a mají poměrně těžké téma. Takže ve chvilkách, kdy jsem si potřebovala odpočinout – či spíš se vyřádit – bylo tím nejlepším řešením vklouznout zpět do světa předchozí – trochu více fantastické – knihy.
Tak vznikly s ní související povídky Trest (antologie Poslední polibek), Služebnice (antologie Ve špatný čas na špatném místě) nebo Šelma a ďábel (antologie Žena s drakem). Šlo vlastně o dotváření osudů nejzajímavějších vedlejších postav z Nepohřbených. Tím, že jsem se donutila psát povídky, jsem také pronikla mezi další autory hororu a přišla s nápadem vytvořit samostatný con pro jejich fanoušky.
Pravdou je, že všechny tyto projekty ve finále vydání Dětí Raumy pozdržely. Stačila ale jediná „očistná“ cesta do Finska, a byla jsem zpátky v područí svých stvůr.

Specializuješ se na hororový žánr, jsi spolupořadatelkou festivalu Horrorcon, jak jsi zmínila. Odkud se vzala tvá fascinace hororem?

Asi to bude tím, že jsem vždycky byla tak trochu černá ovce. Jako malá jsem si potají pouštěla hororové filmy. Strašně jsem se bála, ale pouštěla jsem si je zas a znovu. Pak dokonce i mladšímu bráchovi. Od toho byl už jen krůček k tomu, abych začala tvořit vlastní příběhy. V každém filmu totiž bylo něco, co tam podle mě být nemělo, mělo být jinak, nebo mi naopak chybělo. Byl to přirozený vývoj – lákalo mě zakázané, lákalo mě děsivé. Když se nad tím zamyslíme, tak všechny příběhy, které si kdy lidstvo vyprávělo, v sobě nesly „strašidelný“ prvek. Dnes už nás jen tak něco nevyděsí, ale horor zůstává obávaným a zároveň atraktivním žánrem. Už proto, že jeho hrdinové bývají vystaveni extrémním situacím, které ukazují člověka bez jakýchkoli příkras – ne jako vládce planety, ale většinou jako kořist predátora (ať už nadpřirozeného, či v podobě jeho vlastních nočních můr, nebo lidské zrůdy).
Kvalitní horor je ve skutečnosti výzva – jak pro autora, tak pro diváka nebo čtenáře. Cílem HorrorConu a jeho knižní řady je ukázat, že i u nás existují spisovatelé, kteří se té výzvy nebojí. S těmi čtenáři se to také pomalu lepší.

Píšeš své postavy podle někoho konkrétního, inspirují tě skuteční lidé a jejich osudy?

Vždy mě inspirují skuteční lidé. Někdy je to můj záměr (například jeden z hrdinů je přímo napsaný podle mého kamaráda, který byl také předlohou k ilustraci a objevuje se i v traileru, stejně jako pro jakoukoli špatnost ochotné děti jiných přátel), někdy je to zcela mimoděk. Při nezbytném načítání Nepohřbených během psaní Dětí Raumy jsem objevovala další a další paralely, což mě docela překvapilo.

Zmínila ses o své cestě do Finska. Musela sis k Dětem Raumy něco nastudovat – historické události, finské reálie…?

Určitě. Víc toho bylo ale potřeba k Nepohřbeným, kdy se většina děje odehrává v minulosti. Všechna místa, která navštívíte při četbě Dětí Raumy (ve Finsku i u nás), jsem prošla, některé scény vznikaly přímo na místě. Finsko celkově je hodně inspirativní, zvláštní, podivně nakažlivá země. Pohltila mě natolik, že jsem se začala učit i její jazyk.

Učíš se finsky? Znamená to, že máš v plánu tuhle zemi dál zkoumat a třeba do ní umístit další příběh?

Jde mi spíš o to Finsko a Finy úplně pochopit. Už přes dvacet let poslouchám jejich hudbu, věnuji se jejím textům, prozkoumala jsem historii, nedávno jsem poznala i něco málo z literatury, jazyk už je jen takový poslední dílek do skládačky. Nemyslím si ale, že bych se kdy naučila nějak dobře, úplně mi postačí umět si přeložit finské hudební texty a na dovolené si říct o pivo.

Kromě vlastních knih jsi ilustrovala například i román Krev teče vždycky červená Haniny Veselé – jak obtížné je trefit se do představ či popisů jiného autora, jak ta spolupráce ilustrátora s autorem vypadá?

Zrovna s Haninou Veselou máme hodně podobný vkus, navíc její věci čtu ještě před vydáním. Už když spolu diskutujeme o té které postavě, máme i představu její podoby – a ta se nám v drtivé většině shoduje nebo se hodně přibližují. Spolu dolaďujeme všechny detaily, na tvorbě finální podoby ilustrací pracujeme prakticky obě. Když ale ilustruji například do hororového časopisu Howard, dostanu povídku (často od pro mě dosud neznámého, zahraničního autora) a udělám obrázek podle svého. Spisovatelé vidí až výsledek.

Máš už rozepsaného něco dalšího? Nebo si naopak potřebuješ od psaní na chvíli odpočinout? Jak ráda relaxuješ?

Momentálně se soustředím na vydání a propagaci Dětí Raumy – po křtu na Světě knihy 9. 5. se vydávám na šňůru po České republice. Objevím se ještě jednou v Praze (15. 6.), pak jedu do Ostravy (29. 6.), Českých Budějovic (24. 8.), Brna (25. 8.) a ještě chystáme zastávku v mém rodném městě Příbrami a v Plzni. V plném proudu jsou také přípravy dalšího HorrorConu a práce na další HorrorConí antologii s názvem Dokud nás smrt nerozdělí – momentálně tvořím ilustraci pro povídku Jirky W. Procházky. Do toho jsem začala pracovat pro příbramské divadlo, takže teprve uvidím, kam mě cesty dovedou. Relaxuji další prací, totiž péčí o zahradu a své tři domácí mazlíčky – hada a dva papoušky :-)

 

Křest románu Děti Raumy proběhne 9. května na veletrhu Svět knihy v Praze. Začátek v 17 hodin. FB stránka události.

Ukázka z knihy Děti Raumy
Webové stránky autorky
Web Horrorconu
FB stránka série Ti nepohřbení

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít