Kristina Haidingerová: Děti Raumy

Ukázky z knih / 5.5.2019 /

Na světlo se prodraly Děti Raumy, druhý román Kristiny Haidingerové ze světa Violetů – Nepohřbených.
Jak bychom reagovali na možnost nesmrtelnosti? Jakou cenu má život nebo vědomí? Jsou pomíjivé? Dají se měnit? Ponořte se do lidsky nelidského příběhu o zrůdách… a o nás samotných.

 

 

ANOTACE:
„Dej si pozor na to, co si přeješ.“
Katie Waarmetsové se podařilo najít čtyři staletí spícího muže, který je nositelem nesmrtelnosti. O jeho probuzení se dozvídají Katiini spojenci i dosud neznámí zrůdní pronásledovatelé. Rozdíl mezi lidmi a monstry se brzy stírá v zájmu jediného cíle – věčného života.
Co a koho budou ochotni obětovat, aby jej získali? Kam až posunou hranici vlastního svědomí nebo bolesti?
Začíná nerovný boj, ve kterém strach, oddanost a msta dostávají zcela nový rozměr.

 

Křest knihy Děti Raumy proběhne 9. 5. od 17 hodin na Světě knihy v Praze. Těšte se na šťavnaté čtení ze třetího autorčina románu, autogramiádu a vzácného hosta z Rumunska! Jste srdečně zváni! FB událost zde.

 

UKÁZKY Z KNIHY:

„Zmrzlík nevypadal ze svého probuzení kdovíjak nadšený. Neustále se rozhlížel po fanoušcích kolem, jako kdyby od nich co chvíli čekal útok. Skoro jako feťák trpící stihomamem…

No, pokud je Samuel Segeth skutečný, pomyslel si Dan, musí se teď zaručeně cítit ještě mnohem hůř.

Je malý, posuzoval v duchu zmrzlíkův vzhled. Jistě, v sedmnáctém století byli všichni lidé prcci. Jenže pak tu je štíhlá postava, až nepřirozeně bezchybná, hladká pleť a hluboké, temné a zároveň zářivé oči… takové snad dokáže vytvořit jen Photoshop. Jako by ten týpek vylezl z obálky hudebního magazínu…

V tu chvíli zmrzlíkovy hypnotizující zřítelnice zachytily Danův pohled.

Mladý muž měl pocit, že mu lebku proklály dva obří ledové rampouchy a zvedly ho do vzduchu. Kolem sebe necítil naprosto nic. Vznášel se v prázdnotě. Na tělo přestal působit jakýkoli tlak, kromě chladu, který mu provrtával hlavu a palčivě narážel do lebky vzadu za očima. Studená bolest se Danovi vlila i do žil. Plnila jeho tělo, jako vazká, cizí tekutina, jakou lékaři pumpují pacientům do útrob při vyšetření.

Hnus.

Zamrkal. Ke své úlevě shledal, že se na něho prastrýc už nedívá. Že chraplákem náruživého kuřáka pokračuje ve svém dohadování se šéfkou; on sám že stojí stále na zemi a ne, ani z očí mu nic netrčí.

Odpor ale přetrvával. Nejen že ho byl plný, náhle jím byl i obklopený. Nemohl se hýbat.

Patrik i šéfka teď také stáli bez hnutí.

Danova ústa zaplavily nasládlé sliny, v uzlinách mu brnělo.

Burácející hudba náhle ustala, světla zhasla. Snad někdo vypnul proud, uvažoval Dan. Ale zdálo se, že ten někdo vypnul úplně všechno.

Takhle nějak to musí vypadat, když se zastaví čas… hudebníci a mnohatisícový zástup doposud rozpálených fanoušků rovněž ztuhli. Tváře poblíž stojících… ne, i těch dalších… se křenily, jako by všem do úst někdo hromadně nalil rybí tuk.

Prastrýc se znovu zahleděl do davu, pak na nebe, a utrousil něco po svém – samozřejmě mu nikdo krom šéfky nerozuměl.

Ale právě dle výrazu její tváře Dan poznal, že je hůř, než kdyby bylo zle.

Prudce se sklonil a s žaludkem vůlí semknutým díval se na své nové boty, které se chystal, ale nechtěl pozvracet. Polkl. Rozhlédl se.

Na dvacet tisíc fanoušků teď nehybně zíralo vzhůru. Sledovali světla helikoptéry, kroužící nízko nad areálem, kde ještě před chvilkou nerušeně vrcholil letní festival… a na sněhové vločky, jak se v hravém tanci snáší na horkem sálající beton.

Sněžilo uprostřed července.

Podvečerní nebe světlalo, až zbělalo docela, i šum větru ve stromech ve vteřině pohltilo naprosté vtíravé ticho.

Pak se ozval bzukot, stejný, jaký se ozývá v blízkosti velkých transformátorů.

Pódiové osvětlení vybuchlo v efektní spršce jisker.

A helikoptéra začala tančit – jako sprejem přiotrávená moucha se neovladatelně roztočila.

„Pryč!“ zařval prastrýc česky.

Fanoušci zůstávali dál zcepenělí, jen šéfka, Dan a Patrik pocítili náraz cizí síly, která je donutila k pohybu.

Dan běžel jako poslední ze skupiny skrze nehybné, snad do země zarostlé fanoušky. Znovu musel bojovat s pachutí v ústech a potřebou ji vydávit. Věděl ale, že se nesmí zastavit.

Záblesk světla a vlna horkého vzduchu schválily jeho rozhodnutí.

Helikoptéra se zřítila přímo doprostřed davu diváků.

„Ty pičo!“ ulevil si. Zastavil svůj úprk tak náhle, že se málem posadil na zadek. Hned nato polkl dech a začal ustupovat, zakopával o vlastní nohy. Kolem stroje i uvnitř se rozžehly plameny. Co bylo divné, všechno se dělo za naprostého ticha.

Lidi… tři, čtyři! – doslova přepůlily lopaty vrtule. Dan viděl změť ulámaných končetin, zpřetrhaná torza kolem trosek stroje – několik osob uvízlo pod nimi. Těla pukla, vnitřnosti vyhřezly na beton, jako by explodoval obří odšťavňovač. Jiní byli odmrštění.

Nikdo z nich při tom nevydal ani hlásku.

Zranění ani umírající.

Otevírali ústa, ale nekřičeli.

Dál panovalo dusivé ticho.

Připadal si, jako by mu přímo u ucha odpálili petardu.

V kokpitu helikoptéry, který teď připomínal obří, zářící rozšlápnuté vejce, zahlédl pohyb. Ať tam byl, kdo byl – v kabátu z ohně – žil, a snažil se ze žhavého pekla dostat. Dral se skrze střepy a pokroucený plech.

Z trosek povstala lidská pochodeň.

Lex jen kývla. Byla zcela odkázána na Katiina rozhodnutí. Zatím ještě neviděla tolik, aby měla skutečně strach, a to bylo v tuto chvíli dobře.

Metro ale dlouho nepřijíždělo. Katia začala být nervózní a stejně tak Lex, a hlavně nezdravě přeplněné nástupiště. Všichni čekali už přes osm minut, což bylo v podvečerní špičce všedního dne nezvyklé. Vlak ani z jednoho směru se neobjevil, přestože ukazatele už interval dávno odpočítaly a začaly nanovo.

Běžný lidský hlahol zcela utichl.

Lidé se po sobě dívali, jako by se navzájem právě potkali a nemohli si vzpomenout, odkud se znají.

Malý chlapec skočil do kolejiště.

A ostatní ho bezmyšlenkovitě následovali. Jeden po druhém, jako naprogramovaní roboti.

Totéž se událo i na druhé straně.

„To ne…“ hlesla Katia. Ona i Lex se okamžitě rozeběhly každá na jednu stranu, zmáčknout signalizaci k zastavení vlaku.

Katia si včas uvědomila, že pokud jsou pod vlivem cizí síly i řidiči metra, příjezd souprav tím nijak neovlivní. Okamžitě soustředila veškerou svoji sílu a rozprostřela ji po myslích všech přítomných. Dosud nikdy nemusela ovládat tolik vědomí naráz, mohla jen doufat, že to zvládne. Pronikla do všech dosažitelných a soustředila se na jeden jediný povel nehýbejte se!!!

Síla její vůle rozvibrovala prostor. Nevyřčený příkaz se okamžitě násobil, opíral se o desítky a stovky myslí, dokola, s ozvěnou… Lidé ztuhli úplně všichni, jako postavy v zastavené počítačové hře. Většině z nich začala z nosu vytékat krev.

Katia rychle uvolnila vůli; šum zmizel, jako když někdo vypne rádio. Lidé se začali zmateně rozhlížet, ti u kolejiště však rychle ustoupili zpět a ti uvnitř se začali drát ven.

Lidé si všimli svých krvácejících nosů, začali panikařit. Většina z nich se dala na útěk z metra. Hrstka odvážnějších duchapřítomně pomáhala uvízlým v koridoru. Katia s Lex se přidaly.

Svou nadlidskou silou Katia vytahovala ven člověka za člověkem. Pětice posledních se dostala přes okraj, ještě dříve, než z tunelu vůbec zavanul chladný, kovem páchnoucí vzduch a kolejnice začaly slabě vibrovat.

Lex na druhé straně už tolik štěstí neměla.

Katia se jí drala na pomoc, což ale přes dav, hrnoucí se k východům, nebylo vůbec snadné.

K Lex se v tu chvíli natahovali dva poslední lidé: stará paní, která si podle všeho svým atletickým skokem do kolejiště zlámala nohy, a mladý muž. Ten se pomocí Lexiiných i vlastních sil právě dostal nahoru.

Tunelem se hnalo uši rvoucí kvílení brzd a ohlušující troubení.

Katia padla na břicho, stiskla ruku staré ženy. Podkluzovala, jak byla vetchá, Katia měla pocit, že se jí doslova trhá kůže.

A její tvář… byla to tvář Sofie Segethové!

„Pomoz mi!“ úpěla žena, klečela na kolejnici, z modrých očí jí prýštily slzy bezmoci.

„Sofie!“ křikla Katia, „chytni se druhou rukou, to zvládneme!“

Co tu proboha děláš?!

„Katio, co to vyvádíš?!“ křičela někde za ní Lex.

Stařenčina druhá ruka se vymrštila, sevřela Katiino zápěstí v ledových prstech. Sevřela i druhou ruku a prudce zatáhla. Katia teď visela téměř hlavou dolů.

Violetka vykřikla překvapením, napjala však veškeré síly; stále se snažila starou paní – Sofii? – dostat ven.

Pozdě. Vlak vjel do stanice.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Netopejr, květen 2019
Obálka: Michal Březina
Počet stran: 336
Cena: 269 Kč

Stránky autorky: kristinahaidinger.cz

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít