Klec duší – kdo zdědí umírající Zemi?

Publikováno: Autor:

Dlouho jsem přemýšlela, jak uvést nejnovější česky vydaný titul z rozsáhlé sbírky děl Adriana Tchaikovského, aniž bych neustále opakovala, jak je skvělé, že ho u nás někdo vydává. Nakonec zůstanu asi jen u obyčejného: Je tu další parádně vypravená sci-fi pecka od Planety9.

Než budete pokračovat dál ve čtení, měli bystě vědět jednu věc – protože vám lehce poodhalí, co od téhle recenze můžete čekat. Adrian Tchaikovsky patří už od dob vydání Impéria černého a zlatého mezi moje nejoblíbenější autory. Nedovydání této série u nás mě přimělo naučit se konečně číst anglicky a momentálně mám až na dva kousky doma jeho kompletní bibliografii. (Dobrá, jeho nejnovější knihu z ledna 2021 taky ještě nemám, ale za to může brexit.) Takže když jsme si tohle vyjasnili, tak vám nyní – samozřejmě zcela objektivně! – vysvětlím, proč je Klec duší skvělá kniha.

Stefan Advani je učenec, který se dostal na Ostrov – vězení uprostřed bujné džungle, kam jsou odváženi všichni zločinci (a nepohodlní členové společnosti), aby si tam odpykali doživotní tresty. Možností, jak na tomhle místě umřít, je nespočet – počínaje potvorami v džungli přes těžkou práci až po tyranského maršála šéfujícího téhle kopě hnoje. Stefan má jediný cíl: přežít. V průběhu snah o dosažení svého cíle zjišťuje, že zničená, živořící planeta je na tom možná daleko lépe, než si myslí lidé, kteří ji dávno odepsali a přestali se jakkoliv snažit o zlepšení své budoucnosti. Sám se přesvědčil o tom, že novátorské myšlenky nejsou zrovna v módě, a přesvědčí se i o tom, že příroda je mocná čarodějka a život si vždycky najde cestu.

„To, že odvracíme zrak, ještě neznamená, že se svět zastaví.“

Nemusíte se bát, Klec duší není žádná politicko-sociální ani ekologická agitka. Tchaikovskému se daří leckdy současnou problematiku přenášet do kulis dálné budoucnosti zcela nenásilnou formou. Její zasazení do autorem vytvořeného rozpadajícího se dystopického světa působí logicky a přesvědčivě. V popředí Klece duší však nestojí samotné události, ale především postavy. Adrian Tchaikovsky je typem spisovatele, jenž na své hrdiny klade velký důraz a nenechává je jen vláčet událostmi. Stefan sice není úplně typickým hrdinou – na to je příliš zbabělý –, ale pořád dokáže v důležitých chvílích převzít iniciativu. Postupný vývoj jeho charakteru je skvěle zvládnutý a sledovat, jak ho pobyt ve vězení mění, je místy mrazivé.

Celkově je tu výrazný kontrast mezi autorovým pomalejším, značně popisným a místy až lyricky jemným způsobem vyprávění a hrůzami, které se na stránkách odehrávají. Čtete o tom, jak někoho žere bažinná příšera, a zároveň s tím se věnujete popisu krásného okolí. Ještě patrnější je to ve chvílích sociálních a politických konfliktů – Adrian Tchaikovsky nepotřebuje zabíhat do explicitních detailů, často jen naznačí a využije vašich osobních zkušeností – nebo jinak získaných informací – k tomu, abyste si sami dotvořili obrázek toho, jaká zvěrstva se za zdánlivě neškodnými větami nejspíš skrývají. V důsledku tak sice čtete o vězeňské kolonii, těžkém životě a konci světa, ale je to čtení ve své podstatě zvláštním způsobem… milé.

„Také jsme se vyhnuli pochlebování či podlézání davům, neodlučitelně spojenému s demokracií, jejíž idea je natolik přitažená za vlasy, až mě uvádí v pokušení vyslovit hypotézu, že ji kromě autorů smyšlených příběhů nikdy nikdo nepraktikoval.“

Adrian Tchaikovsky kromě toho tentokrát vsadil na poněkud odlišný vypravěčský postup. Nejen že v chronologii událostí začíná vlastně takřka od konce (a pak se v některých částech knihy vrací do minulosti, aby tak ukázal, co Stefana dostalo tam, kde je), ale často se skrze hlavního hrdinu obrací ve vyprávění přímo na čtenáře, čímž zdařile buduje vzájemnou sounáležitost. Také využívá prvku takzvaného „flash forward“, kdy v krátkých poznámkách nastíní, co můžete do budoucna čekat. Tento prvek má tu výhodu, že když ho autor umí vhodně používat, dokáže slušným způsobem v určitých momentech zvyšovat napětí a očekávání. (Pro představu: Tento muž, Peter Drachmar, můj dobrodinec, který v mé budoucnosti zaujme tak prominentní roli…)

Stejně jako je tomu v případě Psích vojáků, je i Klec duší na druhý pohled něčím trochu jiným, než se mohlo zpočátku zdát. Popisy prohnilé, dekadentní společnosti na konci vlastní existence, která je už unavená bytím a ani se nesnaží svou situaci zlepšit, a Stefanových osudů jsou prokládány řadou takřka filozofických úvah či ekologických teorií. Platí tak totéž, co u jeho ostatních sci-fi knih – kdo chce, najde si v jeho tvorbě spodní, intelektuálnější proud. O tom, že kniha má nepopiratelné kvality a přesah svědčí i fakt, že byla v roce 2020 nominována na prestižní Arthur C. Clarke Award (kterou Tchaikovsky vyhrál v roce 2016 s románem Děti času).

„Čekáme na konec světa a předpokládáme, že do té doby vydrží dostatek minulosti.“

Adrian Tchaikovsky je pro mě osobně sázkou na jistotu a pevně věřím, že mu přijdou víc na chuť i čeští čtenáři – koneckonců v loňském roce mu vyšly hned tři knihy v českém překladu, a to už (snad) něco znamená. Nechme se překvapit, zda se dočkáme nějaké knihy i letos. Třeba taková loňská bichlička The Doors of Eden by si pozornost určitě zasloužila (a ne, nemluví ze mě fakt, že je to jedna z těch knih, které mi zatím doma chybí).

Ukázka

Vydal: Planeta9, 2020
Překlad: Milan Pohl
Obálka: Jiří Miňovský
Vazba: vázaná
Počet stran: 620
Cena: 599 Kč