Královna dvou tváří – z politického dramatu rovnýma nohama do epiky

Na druhý díl trilogie Království lhářů jsme si museli počkat a nebylo to čekání lehké – dlouho to vypadalo, že kniha vůbec nevyjde. Ale nakonec jsme se dočkali. Jistě, kniha je na rozdíl od prvního dílu v brožované vazbě, ale existuje a to je hlavní.

V Kotlině to vře – po smrti krále Isaaca má na trůn usednout jeho dcera, kterou ale momentálně nezajímá nic jiného než pomstít otcovu domnělou vraždu. Což se zrovna nehodí Michaelu Kingmanovi, který je z ní obviněn. Před popravou ho zachránila žoldnéřská společnost Orbis, jíž je teď povinován poslušností. Aby toho nebylo málo, ukáže se, že v Kotlině operuje asasín, do ulic se stahují uprchlíci ze všech koutů světa, a navíc se vrátil proslulý sériový vrah Lamač srdcí. Společnost Orbis je najata, aby tyto potíže vyřešila, a tím je do všeho zatažen i Michael, který by ale raději řešil jiné věci – například renovaci zpět získaného majetku, rodinný odkaz a také své čerstvě nabyté vzpomínky. Jenže má práci a do toho musí přesvědčit budoucí královnu o své nevině, aby se nemusel neustále ohlížet přes rameno. Pohodička.

Knihu jsem četla dva roky po prvním dílu, a tak mě možná zklamala paměť, ale při čtení Královny dvou tváří jsem měla pocit, jako by šlo o příběh, který s Královstvím lhářů souvisí víceméně jen jmény postav. Problémy nastíněné v první knize se řešily spíš jen okrajově. Místo toho, aby se Nick Martell věnoval hrozící občanské válce a politice, odvedl pozornost z větší části jiným směrem. Čtenářům předložil zápletku s fantasy Jackem Rozparovačem, jejíž souvislost s hlavní dějovou linkou nastíněnou v předchozím svazku byla značně diskutabilní. Minimálně do okamžiku, kdy se ukázalo, že je oslím můstkem k některým odhalením vedoucím ke třetímu dílu. Některé události do sebe sice hezky zapadly, nicméně z původně komorního politického (a tak trochu rodinného) dramatu se série v Královně dvou tváří postupně stala klasickou epickou fantasy i s nějakou tou kouzelnou potvorou. Což není nutně výtka, jen to bylo svým způsobem… nečekané.

Tohle ale čtenáři dojde nejspíš až po dočtení, když se nad tím zpětně zamyslí, protože v románu Nick Martell zase předvedl to svoje podivné čarování, kdy čtenáře dokázal strhnout navzdory tomu, že spousta věcí na papíře je poněkud zvláštních.

Informace tady skákaly na čtenáře jak zajíci z trávy. Jistě, spousta toho se dá svést na to, že někdo manipuloval s Michaelovými vzpomínkami, které se mu konečně podařilo získat zpět. Jenže i tak působí skutečnosti, jež Martell v textu předkládá, dost často samoúčelně. Neprospívalo to obzvlášť mezilidským vztahům – Michael si najednou na něco vzpomněl, což vyvolalo dávné (po)city a on se podle toho začal chovat, jako by mezitím neuplynulo deset let. Žádné budování vztahů, prostě takhle to bylo a je to tak i nyní – ubíralo to emocionálnímu prožitku.

Michael je pořád naivní a impulzivní – po tom, co se mu stalo v první knize, by člověk očekával trochu vývoj a větší sebereflexi, než hrdina projevil. Stejně tak zavání jistou autorskou neobratností to, jak Martell házel v určitém směru narážky, které ale Michael až takřka demonstrativně přehlížel – což působilo divně, vezmeme-li v potaz, že je kniha vyprávěná v ich formě. Například Michael opakovaně popisuje drobnou zvláštnost u jedné postavy, ale když se u jiné postavy tatáž zvláštnost projeví jako dost zásadní rys určitých schopností, neřeší to, ani nekomentuje. A našla by se i řada dalších drobností – jako třeba přehnaně hysterická a vulgární budoucí panovnice.

Jenže dokud jsem četla, na nic z toho jsem nemyslela, jen jsem si užívala jízdu, kterou Nick Martell na stránkách předváděl. Až když jsem knihu zaklapla, došlo mi, že mi spousta věcí tak nějak neseděla. Dění bylo jaksi odtržené od předchozí knihy a autor se rozhodl celou sérii vést jiným směrem, než se zpočátku zdálo. A i když nynější směřování příběhu má své kouzlo a třetí díl slibuje vážně nadupanou epiku, způsob, jakým k této proměně došlo, je poněkud nešikovný.

Autorův lehký a čtivý styl a hromada skvělých nápadů tyhle dojmy trochu vylepšuje a dokáže občas zachránit i menší vypravěčská zaškobrtnutí. Nemůžu se ale i tak zbavit pocitu, že v předchozím svazku předvedl Nick Martell na menším prostoru víc parády.

Královna dvou tváří je o něco akčnější, a proto bude nejspíš stravitelnější pro širší okruh čtenářů, kterým se nemusí zamlouvat pomalejší tempo politicky laděných příběhů. Zároveň však přináší něco trochu jiného, než co autor (možná nevědomky) sliboval v první knize. Finále by mohlo být zajímavé, ale je otázka, jestli se ho v překladu vůbec dočkáme…

Vydal: Laser, 2023
Překlad: Karolína Limrová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 592
Cena: 699 Kč