S Miroslavou Dvořákovou o jejích knihách a plánech
Miroslava Dvořáková je mým největším objevem za posledních deset let. S noblesní dámou jsem se seznámila obskurní náhodou a následně propadla jejímu literárnímu mistrovství. Nepřestává mě však udivovat, jak dokonale jsou její chytré, moudré, zábavné a vtipné romány utajeny před čtenáři. Sarvonův odkaz či série o Vykladači s přehledem zaujala přední místa mého seznamu top knih, k nimž se neustále vracím.
Jak ses naučila psát? Předpokládám, že stejně jako michelinský kuchař nespadl z nebe a dlouho se učil dělat rostbíf, i každý spisovatel se musel ke svému umění nějak dopracovat. Jaké to bylo u tebe?
Odjakživa jsem hodně četla. Když se mi příběh líbil, modelovala jsem si v hlavě pokračování. Později jsem to začala praktikovat i na knihy, v kterých mi něco nesedělo, tím spíše jsem vymýšlela nápaditější zápletku nebo lepší pointu. Mnohem později jsem začala konstruovat příběhy vlastní. V bezelstném přesvědčení, že si je přece nemůžu nechat jenom pro sebe, jsem je začala zapisovat. Trvalo spoustu let a stálo mě to hodně slz a úporného vzteku, než mi došlo, že psaní je řemeslo, kterému je nezbytné se učit. I dnes, po hromadě vydaných knih, cítím rezervy a pracuju na tom.
Co tě spolehlivě inspiruje? Co je tvůj zdroj námětů a zápletek? U mě například překvapivě dobře fungují špatné knihy, přesněji mizerné zpracování skvělého tématu.
Potřeba lépe využít cizí mizerně zpracovaný námět u mě do jisté míry funguje obdobně, ale ještě raději rozvíjím náměty vlastní. K navození inspirace stačí pocit, který ulpí po komunikaci s jiným člověkem, nebo dojem z nějaké životní situace. Někdy mě nakopne pár veršů, melodie nebo obraz. V poslední době mě zaujaly nápisy na hřbitovních branách. Ty bývají hodně povedené, nezřídka bezelstně koketují s černým humorem. Například na bráně v moravské obci Stavenice je napsáno: „Pomni, že zde poslední domov tvůj“.
Co bylo první jiskrou inspirace ke stvoření Metaprostoru? Jak tě vůbec něco tak grandiózního napadlo?
Metaprostor vznikl samovolně, protože mě nesmírně bavilo vytvářet reálie světa trilogie Vykladač. První díl Zuby poražených se celý odehrává na předindustriálním světě Teneris. Střípky sváru na jeho satelitech, kde žijí bohové. A Slzy Netrebů se v souladu s pokrokem hlavní postavy musel nutně rozšířit ještě dál – na další a další světy. Tím bylo zaděláno na Metaprostor, což je univerzum prostoupené pletením reality, živené magií vyvanulých bohů, naplněné soustavami a světy bytostí rozmanité podstaty. Když jsem všechny ty civilizace vymýšlela, připadala jsem si jako dítě v cukrárně!
Jakmile se Metaprostor jednou zrodil, už jsem ho nedokázala nechat ladem. Záhy přibyla Mizeonská série (třídílná v tištěné formě a sedmidílná v elektronickém formátu), romanticko-dobrodružné novely Kozel zahradníkem, Ani párem volů, Sarvonův odkaz, k tomu hrst povídek a teď i nejnovější rozepsaná série Z(a)tracené klíče, na které pracuju druhým rokem.
Rosana Zvelebilová ve svých dílech recykluje postavy, já například situace. Existuje nějaká taková záležitost, jíž se ve své tvorbě nedokážeš vzdát a sypeš ji tam jako pepř do guláše?
Přátelství a láska, intriky a zrada, ořechy a karamel. Ne že bych to vědomě plánovala, ale v každém příběhu některá důležitá postava miluje karamel. A většina mých postav neholduje kolektivním sportům. Ne proto, že by jimi opovrhovaly, spíše nechtějí kazit hru ostatním. Mé postavy jsou spíše sólovými hráči, vztahy navazují pracně, někdy to vyjde, jindy ne.
Jakým způsobem tvoříš? Jsi architekt, který má vše předem důkladně rozplánované, či chaotický, intuitivní zahradník? Když tě políbí Múzák, zalezeš na tři týdny do nory a necháš svět, aby se kutálel bez tebe, nebo věnuješ psaní každý den hodinku dvě?
Jsem zahradník, co seje a sází, přesazuje, řízkuje a roubuje a následně s úžasem sleduje, jak to všechno roste. Výslednou formu jen tuším a průběžně ji modifikuji podle toho, kam se řítí postavy. Tvořím těkavě tak, jak mi to rodinné a pracovní závazky umožní. Takový luxus, abych mohla zalézt na tři týdny do nory, nemám.
Jaký je tvůj názor na mužské hrdiny, co musí mít, co naopak nikoli?
Když muž bojuje, miluje, strachuje se, nenávidí, nebo dokonce podvádí, musí být v tom, co dělá, uvěřitelný. V tradiční romantické a dobrodružné literatuře se od mužského hrdiny vždy očekávala fyzická síla, aby mohl chránit své milované. To je stará archetypální platnost a v zásadě nevidím důvod ji obracet naruby, pokud si to nevyžádá příběh samotný. Já si u svých mužských hrdinů více než fyzickou sílu cením bystrý rozum a ochotu poučit se z nezdarů. Traduje se, že muži přemýšlejí jinak než ženy, ale tím si nejsem úplně jistá. Motivace bývají univerzální. Rozdíl vidím spíše ve způsobu realizace a ve způsobu reakcí na podněty.
A co se týče ženských hrdinek?
Ženské hrdinky mohou být stejně statečné jako muži, ale způsob, jakým tu statečnost realizují, bývá jiný, sofistikovanější, protože je k tomu vede biologická specifikace. Mé ženské hrdinky bývají buď velice chytré a úporné, nebo hodně naivní, ale s potenciálem se něco naučit o sobě i o jiných, a takovým držím palce. Potom jsou tu výtečnice, kterým palce nedržím, ale nutně je potřebuji pro příběh. Zahleděné do sebe, opilé mocí, případně žádostivě zvrácené, aby měly ostatní postavy důvod se proti nim vymezit.
Jaký typ postav vůbec nejsi schopna psát, naopak jaký tě neodolatelně přitahuje?
Nebaví mě psát postavy vysloveně kladné, protože jim to nevěřím. Tvrdím, že každá postava by měla mít v osobnostním profilu temná místa (některá více, jiná méně), protože to bývá často tím motorem, který člověka motivuje k činnosti. Právě takové mě baví psát. Taková arcikněžna Moreta (Návrat na Mizeon) je čtenáři představena jako výstavní mrcha. V prvním, druhém a třetím díle opakovaně usiluje o život hned trojici stěžejních postav. Ale až v posledním díle vyjde najevo, že měla k takovému jednání důvod, který ona pokládala za legitimní. To její zlé činy neomlouvá, ale dělá ji to skutečnější. Nemám ráda moralizování. Čtenář si sám udělá obrázek, co je dobré, co špatné a co je nerozhodně.
Je některá postava z Metaprostoru (ze všech těch světů – Mizeonu, Robustuy, Tenerisu, Riiberionu, Bredeonu a dalších) tvému srdci bližší, či hoříš právě pro momentálně tvořeného hrdinu? A proč?
Těžká otázka. Moje knihy a cykly z megasérie Metaprostor spojuje osoba fenomenálního encyklopedisty Sarvona Arci-Quinna, který je tou dobou už osm století po smrti. Sarvon tragicky žil a za pohnutých okolností zemřel, přesto jeho dílo citují a opětovně vydávají ve všech civilizovaných světech. Z toho důvodu mám Sarvona ve velké úctě. Na všechny ostatní postavy z megasérie shlížím s láskou poučeného rodiče. Mám slabost pro zapšklého generála Aderawena (Kozel zahradníkem, Návrat na Mizeon). Držím palce škodolibému Ditruxovi (série Návrat na Mizeon). Obdivuji morálně flexibilního Trajanise z Grenedonu (trilogie Vykladač, Sarvonův odkaz), který dlouho dělal pitomce mocným, až se konečně vzepřel a stálo ho to úplně všechno. Mám hodně ráda na první dojem křehkou a současně houževnatou princeznu Violu (Sarvonův odkaz). Nesnáším riiberionskou bohyni Exis, ačkoliv respektuji její přehled v teorii umění. Držím ochrannou ruku nad Jeronýmem Podivným, který jako jediný ze všech zúčastněných se narodil na Zemi (Podej ďáblovi prst, Vykladač, Návrat na Mizeon, Sarvonův odkaz). Jsem alergická na nejapné vtípky věhlasného libretisty Smesmecha (Vykladač, Návrat na Mizeon), který je tak schopný, až je všehoschopný. A takto bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho.
Kdybys dělala pohovor na práci spisovatelky, personalista by se tě zeptal, kde se vidíš za deset let?
Mám Slunce v Býku a ti nemají rádi velké změny. Nejraději bych se viděla tam, kde jsem teď. Pokud to okolnosti umožní, přihodím na hromádku další příběhy z Metaprostoru a snad i nějaké úplně jiné. Bylo by fajn mít kromě e-booků dalších pár kousků vydaných tiskem, ale nejsem si jistá, zda existuje vydavatelství, které by bylo ochotno tisknout knihy, které už existují ve virtuální verzi.
Na čem právě pracuješ? Z čeho vyšel námět a hlavní myšlenka? A odhadem, kdy bude moje těšení uspokojeno?
Dělám na trilogii Z(a)tracené klíče. Děj se odehrává nejdříve na předindustriálním Ok-Sawonu, později se přesouvá na nechvalně známý militantní svět Vahan. V Sarvonově encyklopedii je Vahan zmiňován nejen v souvislosti s embargem, které Aliance uvalila na produkty vahanských zbrojařů, ale rovněž s tajemným podzemím, skrývajícím zapečetěné laboratoře zmizelých vahanských bohů. Hlavními protagonisty série jsou tři bratři, které cizí intriky nejdříve rozdělí, aby se později vlivem dalších intrik mohli dát zase dohromady, i když už nikdy nebudou stejní. Je to příběh o sourozenecké sounáležitosti. O vůli stavět z trosek. O intrikách a zradě. O blahosklonnosti a hlouposti mocných. O síle víry a nebezpečí fanatismu. Ale především je to příběh o horoucí lásce, která by měla zůstat utajená, což se tak úplně nepodaří. Dva díly jsou hotové a začínám třetí, který by měl být tím posledním. Pak se vrátím ke dvěma románům, které jsem před dvěma lety uložila k ledu, protože jsem je překombinovala, a teď už vím, jak je přepsat. Potom snad přijdou na řadu další divočárny, některé čekají ve frontě celé věky.
Obětovala jsi svůj hvězdný autorský talent na oltář porotcování soutěží, a tím pádem hledání talentů nezralých, nadějných, nových. Co tě k tomu vedlo? Máš pocit, že tvé úsilí dochází naplnění?
Hvězdný autorský talent? Uvádíš mě do rozpaků! Skoro celý život se peru s migrénou a to mě přinutilo k jisté míře pokory (a to jsem si dlouho myslela, že pokora je sprosté slovo). Prostě si myslím, že kdyby existoval jeden jediný člověk, kterému se po přečtení mých knih podařilo na chvilku zapomenout na nějaké trápení, tak stálo za to je napsat. Jelikož, a to je fakt, se i mě samotné při psaní těch knih často dařilo zapomínat na trápení kvůli věcem, které nemůžu (nebo jsem v té době nemohla) ovlivnit, můžu zodpovědně konstatovat, že účel byl vlastně už splněn. Něco jako když Lisa Kudrow v Přátelích prohlásila (parafrázuji, protože přesnou citaci si nepamatuju): „Napsala jsem spoustu knih. A protože jsem jediná, kdo je přečetl, můžu říct, že byly stoprocentně přijaty.“
S hodnocením soutěží (Cena Karla Čapka a Vidoucí) a s mou rolí mluvčí v anketě PAF to přišlo průběžně s časem. Cílem je podpořit začínající autory. Součástí bodových hodnocení bývají ve Vidoucích, a poslední dobou i v CKČ, rovněž hodnocení slovní, v kterých porotci autorům radí, co se dá zlepšit a jak. Až na nápadné extrovertní výjimky je takový začínající literát velice plachý tvor. Zmítá se ve víru pochybností, není si jistý, zda má jeho tvorba nějaký potenciál. Pokud o svém díle začínající autor nepochybuje, je to buď génius, nebo hlupák. Génius se prosadí sám, hlupákovi nepomůže ani svěcená voda. Ovšem běžný začínající autor, co jde poprvé s kůží na trh, solidní umístění v soutěži, často doplněné komentáři porotců, zpravidla ocení.
V názoru na následující problém se rozcházíme. Já tvrdím, že současná oficiálně vydávaná díla žánru SFF jsou všechna vystřižena podle jednotného mustru a příčinou je zacyklený způsob pronikání nových tváří na scénu – nakladatelé vydávají pouze autory, kteří se umístili v soutěžích, ovšem v těch soutěžích porotcují právě nakladatelé a jimi vybraní výherci předchozích ročníků, takže rozhodují lidé s unifikovaným vkusem. Přesvědč mě o omylu.
Něco na tom je. Publikovaná literární tvorba byla, je a bude poplatná paradigmatu dané doby. Autoři do svých děl buď nevědomě, či dokonce uvědoměle (někdy úporně hloupě, jindy upřímně a oddaně, jen vzácně vtipně) promítají svůj názor na svět. Tato zaujatost se nevyhne ani porotcům literárních soutěží. V rozhodování nakladatelů, čí dílo se vyplatí vydat, hraje významnou roli obchodní stránka věci a nelze se na ně zlobit. Přesto i dnes vznikají literární díla, která zůstanou funkční a živá i za stovky let. Dají se přirovnat k několika zlatým šupinkám v obrovské hromadě písku. Pevně věřím, že v porotách sedí i lidé, kteří navzdory zanícení pro soudobě propagované náměty umějí ty zlaté šupinky rozeznat. Sama za sebe se o to alespoň snažím.
Na internetu koluje upřímná zpověď redaktora renomovaného nakladatelství, který vybírá romány do edičního plánu podle prvních tří vět. Jiný nakladatel mě ohromil teorií, že pozná kvalitu díla podle právě sté stránky. Vzhledem k tvé dlouholeté praxi, měla bys nějaký tip, jak poznat skutečně kvalitní dílo s přesahem?
V případě, že mě příběh zaujme, postavy působí uvěřitelně a neodradí mě logické kiksy ve výstavbě, jsem schopná dílo posoudit jen tím způsobem, že nekompromisně přelouskám celou knihu.
Tvoje nejoblíbenější jídlo?
Jenom jedno? Kachna pečená s jablky a česnekem, červené zelí a sněhové knedlíky. Caneloni plněné masovou fáší, zapečené s mozarelou a rajčaty. Zapečený lilek s parmazánem, rajčaty a sušenou šunkou. Švarcvaldský dortík s višněmi. Karamelový dort Havana. Doma pečený žitno-pšeničný chleba s máslem a čerstvě uvařenou jahodovou marmeládou.
Miroslava Dvořáková (* 1967) přebývá s manželem a třemi dětmi na dědině uprostřed úrodných hanáckých rovin. Živí se psaním metodických a studijních materiálů z oblasti průmyslové ekologie, odkud občas čerpá inspiraci. Při psaní ji baví klást otázky, sestavovat a modelovat neotřelé pohledy na skutečnosti, rozporovat stará a objevovat nová paradigmata. Nejčastěji píše dobrodružné sci-fi a fantasy, protože tam se mohou její hrdinové svobodně vyřádit, ale nevyhýbá se ani současné próze.
K psaní beletrie se vrátila ve středním věku a od roku 2010 pokouší štěstěnu v literární soutěži československého fandomu Cena Karla Čapka, kdy se jí díky novele Kazisvět podařilo ulovit legendárního Mloka a získat tím první místo. Zdroj: Databáze knih