Věk popela – začátek nové trilogie Daniela Abrahama
Daniel Abraham není v našich vodách neznámé jméno. Nakladatelství Laser vydalo koncem roku jeho novinku – první díl nové trilogie, v níž autor opět přináší komorní příběh plný skvělých postav.
Alís žije v Hřebenici, jedné z nejchudších čtvrtí Kitamaru – města, které spolklo mnoho různých kultur, a zůstává tak stále roztříštěné. Obyvatelé čtvrtí, potomci dávných kultur, se mezi sebou nemají zrovna v lásce. V Hřebenici není moc možností pro obživu, a tak patří většina tamních obyvatel k nekalým živlům. I sama Alís je součástí party zdatných kapsářů. Jenže pak někdo zavraždí jejího bratra a pro Alís se tím všechno mění. Rozhodne se vypátrat jeho vraha, ale zároveň s tím se pokouší převzít bratrovu roli ve společnosti. A velice snadno se může stát, že oboje bude nad její síly.
Daniel Abraham v Kitamarské trilogii nepřišel se záchranou světa a s tradičním bojem dobra proti zlu. Opět tu rozehrál spíš komorní drama – z jednoho ohromného města s krvavou historií –, kde hlavní roli mají postavy a všechno ostatní hraje tak trochu druhé housle. Pátrání po vrahovi Alísina bratra není nikterak originální a zvraty v příběhu také nejspíš nikoho nepřekvapí, přesto je celý Věk popela vyprávěn s takovou zručností, že na nic z toho čtenáři nepomyslí, dokud knihu nezaklapnou po dočtení poslední stránky.
Daniel Abraham ví, v čem spočívá jeho spisovatelská síla, a využívá toho. Předkládá čtenářům živé hrdiny s uvěřitelnými motivacemi, staví je proti sobě a postrkuje je do nezáviděníhodných situací. To vše v propracovaném světě, jehož se magie dotýká jen velice zlehka, takřka nepostřehnutelně. Všichni intrikují a skrze jejich emoce získávají i čtenáři silný prožitek. Zároveň je pod tím vším znát spodní proud, jasně říkající, že tady půjde o víc.
U postav ještě na chvilku zůstanu. Daniel Abraham se totiž po pentalogii Mince a dýka zařadil do mé skromné kategorie spisovatelů „nepotřebuju ani vědět, o čem to je, ale potřebuju to mít v knihovně“. Velice mě totiž zaujala jeho práce s postavami, o níž jsem psala výše. Proto pro mě bylo překvapením, že jsem tentokrát měla problémy se do jeho postav vcítit – respektive do jedné, do Alís. Což je vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní hrdinku, poněkud nemilé. Alís patří k jedněm z mladších, vyloženě pubertálních, hrdinů v celé knize. Nebyl to však její věk, s čím jsem zápasila. Šlo o to, že byla zkrátka neskutečně nesympatická. Její chování bylo sice v mnoha ohledech pochopitelné, zároveň ale bylo protivné a rozčilující. Zhruba třetinu knihy jsem tak vyhlížela jakýkoliv úsek textu, který nebyl o ní.
To ale neznamená, že by byla Alís špatně napsaná, nebo že by neměla své místo v příběhu. Naopak. Jen těžko říct, nakolik je zde Abrahamova skvěle odvedená práce na Alísině charakteru ku prospěchu věci, když ji nejspíš jen málokdo bude mít už od začátku rád. Jak už to tak ale bývá, nakonec si i tento aspekt románu takříkajíc sedl.
Věkem popela rozehrál Daniel Abraham novou partii na poli intrikami nasáklé fantasy. Přestože románu nechybí akčnější pasáže a je dostatečně dynamický, pořád je primárně o postavách a zjišťování informací vedoucích k dalšímu pletichaření. Pokud takové typy knih vyhledáváte, nebo už máte pozitivní zkušenost s autorovou předchozí tvorbou, určitě po Věku popela sáhněte.
Vydal: Laser, 2023
Překlad: Daniela Orlando
Vazba: vázaná
Počet stran: 416
Cena: 579 Kč
