S Veronikou Fiedlerovou o záhrobí i psaní erotických scén

Veronika Fiedlerová, temperamentní autorka z Olomoucka, právě vydala smyslnou, ale také temnou novelu Pomiluj smrt. Povídali jsme si o její literární tvorbě a dalších plánech.

Poslední roky je Veronika Fiedlerová literárně velmi aktivní a postupně se z ní stala čelní autorka nejen nakladatelství Golden Dog, ale celkově české temné fantastiky. Doposud se prosadila především knihami Pozdravy záhrobí a Ozvěny záhrobí, tedy příběhy o Benediktovi Klausnerovi, pojišťovacím agentovi s paranormálními schopnostmi. Nedávno jí vyšla povídka Zakantum v krásné antologii Hlubiny města.

 

Poslední roky vydáváš jednu knihu za druhou a tvá povídka Zakantum se dostala do antologie Hlubiny města. Cítíš se tedy již jako zavedená autorka?

Nešetříš mě už u první otázky, Tome. Sama bych se jako zavedená autorka neoznačila, rozhodně ne po dvou letech od vydání první knihy. Určitě existují spisovatelé, kteří vydávají déle i častěji, a zaslouží si takové označení mnohem víc než já. Ale je pravda, že mě oslovují editoři, abych přispěla do antologií, na facebooku mě žádají o přátelství neznámí lidé, což mě mimochodem vždycky vyděsí, a obojí může znamenat, že se začínám nějak zapisovat do povědomí fantastické literární komunity.

Tvou nejčerstvější literární novinkou je novela Pomiluj smrt. Jak bys ji představila čtenářům?

Nevím, o čem to mluvíš. Je to jen shoda jmen. Jsem slušná žena, matka dvou dětí a knihy s takovým divným názvem nepíšu. Ale prý je to temný příběh o vášni, bolesti a useknutých končetinách. Červená karkulka, Divá Bára a Jack Rozparovač dohromady. Jsem slyšela. Od někoho, kdo to údajně četl.

Jaká byla tvá největší inspirace pro napsání takového příběhu?

Inspirací byl nepříjemný sen, v němž hrály roli plechové necky. Obvykle nočními můrami netrpím, spíš se mi ve snech mele běžný den se starostmi a pracovními věcmi, ale byl to tak silný motiv, že mě napadlo ho literárně zpracovat. Dalším silným motivem v příběhu je zápach. Při prvním covidu jsem přišla o čich a až poté jsem si uvědomila, jak je to pro člověka důležitý smysl. Asi půl roku jsem cítila velmi špatně, zejména právě pachy, což mělo své výhody, když jsem utírala zadek pokakanému dítěti, ale i nevýhody, když jsem jela čtyři kilometry autem s vytaženou ruční brzdou a necítila, že se pálí. Každopádně mě napadla hrdinka, která naopak cítí intenzivněji všechno kolem sebe a podle čichu se orientuje.

Pomiluj smrt obsahuje erotické scény, a to velice umně napsané. Jak se ti psaly? Cítila ses v této poloze komfortně, nebo se v další knize do podobných scén nebudeš pouštět?

Na jednu stranu tvoje otázka přímo vybízí odpovědět, že když jsem něco dosud nepsala, neznamená to přece, že to napsat neumím. Mám dojem, že je to Martin Štefko, kdo říká, že je v pořádku cokoli, co napíšeš, pokud to příběh potřebuje. A tenhle příběh to potřeboval, proto jsem ho tak napsala. Důležité není, jak se autor cítí při psaní, ale jak se cítí čtenář, a pokud erotika v ději funguje, jak má, tak za mě cajk.

Moje další kniha bude poslední díl záhrobní trilogie a bude v něm právě tolik erotických scén, kolik si bude příběh žádat, s ohledem na předchozí dva díly a řekněme můj autorský vývoj.

Kniha vyšla v edici Zrnka temnoty, a tak mě napadá, jestli jsi příběh zamýšlela s takhle krátkým rozsahem, nebo jsi musela třeba hodně škrtat a krátit?

Byl zamýšlen takto krátký. Zkrátily se pouze jeden nebo dva odstavce, protože nám při redakci přišly jako zbytečně vysvětlující něco, co má čtenář pochopit z děje. Je to i tak jedno z tlustších Zrnek, jen tuším Sklíčenost má o pár stran víc.

Tvé předchozí knihy působí jako z první poloviny dvacátého století. Vyhovují ti příběhy z dob minulých více než ze současnosti?

Pozdravy záhrobí i Ozvěny záhrobí jsou duchařská detektivka, a jak správně poznamenal tvůj kolega, recenzent Honza Procházka, Benedikt je noirový detektiv. Aby měla detektivka hlavu a patu, musí obsahovat výslechy svědků, sledování, navštěvování místa činu nebo archivů, což k dnešní době už tolik nepatří. Dneska by vlastně většinu pátrání zvládl z home office. Žijeme sci-fi. Na dům se podíváme na snímku ze satelitu nebo z dronu, svědka není třeba konfrontovat osobně, stačí videohovor nebo e-mail. Benedikt by klidně mohl být zarostlý ajťák s nadváhou, sklonem zanedbávat osobní hygienu a hromádkou pornočasopisů místo knih o nekromancii. Takový příběh by mě ale nebavilo psát. Proto mohou Pozdravy záhrobí působit starosvětsky. Ale nemám pocit, že bych ve své tvorbě upřednostňovala historické kulisy. Například povídka Silvestrovská akce v on-line projektu České detektivky je prakticky ze současnosti a napsala jsem i několik sci-fi povídek.

Letos ti vyšla i povídka Zakantum v antologii Hlubiny města. Celá sbírka sbírá skvělé recenze a účastí v ní ses dostala zase o něco více do povědomí čtenářů. Jak jsi spokojená s jejím přijetím a jak se ti pracovalo s editory?

Děkuji za pochvalná slova. Jsem z nich vždycky v rozpacích, protože trpím syndromem podvodníka, ale léčím se. Spolupráce byla výborná a profesionální. Každá redakce mě obohatí zkušenostmi. Snažím se maximálně respektovat redaktora, oceňuji rady a dobré nápady a stále mám pocit: Och, někdo opravdu četl mou povídku a přemýšlel o ní! Dokonce jsme s editorem Lukášem Vavrečkou v poslední chvíli výborně posunuli pointu. Přijetí antologie je velmi pozitivní a z toho mám opravdu velkou radost. A jak jsi zmínil, je to krásná a poutavá kniha. Bylo mi ctí se na ní podílet.

Součástí proma k této antologii byla také účast na křtu a několika besedách. Baví tě veřejně vystupovat, nebo jsi spíše introvertní typ autora, kterému vyhovuje psát, ale nikde se moc neukazovat?

Jsem centrovert, tedy ve středu mezi introverzí a extroverzí, což se projevuje tak, že je pravda od obojího trochu. Nejsem vyloženě ten typ, že bych si veřejné vystupování užívala, ale chápu, že bez propagace to v dnešní době nejde, a pokud chci, aby se moje knihy prodávaly, je trocha autorské prostituce potřeba. Před každým veřejným vystoupením bývám nervózní, i když se snažím, aby to nebylo poznat. Někdy se mi podaří přeladit do módu „akce na pódiu“, je to v podstatě role jako na divadle. Možná i s tím souvisí, že jsi mě představil jako temperamentní. Mou tichou, klidnou a zamyšlenou stránku nemáš příležitost poznat. Tu znají spíše mí blízcí nebo kolegové v práci a možná by se hodně divili, co na literárních akcích vyvádím.

Tvou čerstvou novinkou je povídka Přijela pouť, tati, kterou jsi napsala společně s Honzou Vojtíškem pro sbírku Sešívance: druhý steh. Vyhovovalo ti psát v tandemu, nebo to byla v tvém případě spíš výjimka a chtěla sis to prostě jen zkusit?

Nebylo to vůbec špatné a šla bych do toho klidně znovu. Uvidím, jaké příležitosti se objeví.

Jsi maminka a máš samozřejmě i zaměstnání. Jak si hledáš čas na psaní a máš nějaké psací rituály?

Čas si hledám těžce. Aktuálně psaní stojí silně na… ani se nedá říct na druhé koleji, protože to je nějaká sedmá osmá kolej, což je mi líto, ale neumím to vyřešit jinak. Nemá smysl se trápit něčím, co nemůžu změnit. Nebo můžu, ale za cenu, jakou nejsem ochotná zaplatit. Spisovatel Miroslav Pech v rozhovoru pro Golden Dog řekl, že ho literatura nepotřebuje, ale děti ano. Silně to ve mně rezonuje. Psací rituály nemám, jsem v tomhle hrozně nudná. Neposlouchám hudbu, ani nepiju Spisovatelovy slzy, prostě jen píšu.

Co bys řekla potencionálnímu čtenáři, aby si koupil tvé knihy? Co dostane, když si pořídí knížku Veroniky Fiedlerové?

To bych raději přenechala kompetentním recenzentům. Co třeba příběh od srdce?

Jaké jsou tvé literární vzory?

Mám ve svých knihách vzor hrobečků, ale líbí se mi i pejsci a lebečky.

Co dělá Verča Fiedlerová, když zrovna nepíše?

Pracuje. Stará se o dům, zahradu a rodinu. Šije antickou tuniku. Poslouchá audioknihy. Žije.

Můžou se čtenáři v dohledné době těšit na další příběhy z tvé dílny?

Čtenáři se mohou těšit na několik mých povídek v zajímavých antologiích a ráda bych příští rok vydala závěrečný díl záhrobní trilogie. V Ozvěnách záhrobí se objevil slib čtenářům, který mě od jejich vydání poněkud deprimuje a mrzí, totiž že třetí díl bude „již brzy“. Text je téměř dokončený, ale ediční plán nakladatele se mezitím naplnil a samozřejmě kniha musí projít celým tím schvalovacím kolečkem, zda ho vůbec přijme, redakcí atd.

Více literárních ambic zatím nemám. Nechci být pod tlakem marketingových hesel z facebookových spisovatelských skupinek jako „kdo nevydá aspoň jednu knihu ročně, je literárně mrtvý“ a „je důležité mít cíle a plány“. Mít plány je jedna věc, mít čas, sílu a možnosti je realizovat je věc druhá. Měla jsem cíl napsat jednu knihu. Ten jsem splnila čtyřnásobně. Psaní je můj koníček, nikoli zaměstnání, a pokud o něm budu přemýšlet úkolově, bojím se, že už v něm nebude srdce, ale povinnost.

Je něco, co bys ráda prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázala čtenářům?

Přeji příjemný den strávený v klidu, pohodě a s knihou, která vás chytí za… za to srdce přece.

Moc ti děkuji za rozhovor a ať se tvým knihám i tobě daří.