Brian Evenson: Píseň, kterou se objasňuje svět

V nakladatelství Gnóm! vyšla sbírka dvaadvaceti hororových povídek amerického autora Briana Evensona, který s oblibou zkoumá hranice našeho vnímání reality. Získala World Fantasy Award.

 

Brian Evenson je oceňovaný autor současného hororu. Učí literaturu, má rád Becketta, přečte stovky knih ročně. Jeho vlastní díla byla přeložena do více než deseti jazyků; píše minimalistické, znepokojivé strašidelné příběhy, v nichž zpochybňuje naše vnímání skutečnosti.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Gnóm!, 7/2023
Původní název: Song for the Unraveling of the World
Překlad: Jakub Němeček
Obálka a ilustrace: Václav Šlajch
Vazba: brožovaná
Počet stran: 268
Cena: 320 Kč
Kniha je dostupná také V LIMITOVANÉ EDICI.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Mrtvě narozený

Hauptův terapeut za ním začal docházet i v noci, a přestože Haupt věděl, nebo přinejmenším tušil, že tam ten člověk vlastně není, že vlastně nestojí vedle jeho postele s tužkou v ruce, neposlouchá ho a nedělá si na zeď poznámky o tom, co mu řekl, jako skutečný mu připadal. Když se Haupt ráno vzbudil, na zdi stál nápis jako zlé znamení. Nedokázal ho přečíst, ale přestože dobře věděl, jak neukázněný je terapeutův rukopis, napadlo ho, že nečitelnost nápisu nic nedokazuje. Jejich noční terapeutická sezení mu připadala – měl-li k sobě být upřímný – stejně skutečná jako jejich sezení denní. Možná i skutečnější.

Během denních sezení o tom svého terapeuta nezpravil. Namísto toho čekal, jestli se o tom zmíní on sám, a když se tak nestalo, usoudil, že ho zřejmě terapeut nějak testuje. Ne, stejně jako v případě řady dalších věcí se s tím terapeutovi svěřit nehodlal, pokud se ho na to nezeptá přímo.

Jenže terapeut se za dne ptal na něco přímo jen málokdy. Ptával se třeba: „Jak jste se měl celý týden?“ nebo „Měl jste nějaké sny?“ Nijak konkrétnější nikdy nebýval. Avšak v noci, stoje u jeho postele, kladl noční terapeut otázky nevybíravé – otázky, které se Hauptovi zarývaly pod kůži. Když mu Haupt zalhal, ptával se ho: „Myslíte si, že jsem tak naivní?“ Když mu Haupt prozradil pravdy jen polovinu, noční terapeut čekal, až bude pokračovat, a přitom ťukal tužkou o zeď. A Haupt v noci skutečně pokračoval, zvolna vytlačoval z úst víc a víc pravdy. Zdálo se, jako by terapeut byl v noci jednou osobou a ve dne kýmsi úplně jiným. Anebo, napadlo ho jednou, jako by byli dva, dva různí terapeuti, kteří kdovíproč vypadají úplně stejně.

„Vy jste z dvojčat?“ zeptal se Haupt jednou během denního sezení.

A denního terapeuta, který o sobě mluvil jen velmi zdrženlivě, to zaskočilo natolik, že řekl: „Ano,“ a potom, krátce nato: „Ne.“

„Ano a ne?“ zeptal se Haupt. „Jak to může platit současně?“

„Já… jsem dvojče měl. Narodilo se mrtvé.“

Avšak když se ho Haupt pokoušel vyptávat dál, terapeut zavrtěl hlavou. „Jsme tu proto, abychom mluvili o vás,“ prohlásil.

Narodilo se mrtvé, přemýšlel Haupt teď, pozdě v noci. Jak podivná formulace, když uvážíme, že vlastně říkáte, že se někdo nenarodil vůbec. Proč prostě neříct: Zemřelo při porodu? Jak se lišilo narodilo se mrtvé od prostého zemřít při porodu? Co se mu to denní terapeut snažil sdělit?

Noční terapeut stál ve tmě vedle něho, ťukal tužkou o zeď a něčeho se dožadoval. Co to zase bylo? Na co se ho ten chlap ptal?

„Pardon,“ řekl Haupt. „Zatoulal jsem se v myšlenkách. Jak že zněla ta vaše otázka?“

Ťukání tužky ustalo. „Zatoulal,“ pravil noční terapeut. „Kampak asi?“

„Nikam,“ zalhal Haupt.

Noční terapeut znechuceně zabručel. „V myšlenkách vždycky někde jste,“ prohlásil.

„O něčem jsem přemýšlel,“ přiznal Haupt.

„A o čem?“

Haupt váhal a snažil se přijít na nějakou přijatelnou lež. Avšak ťukání tužky o zeď mu přetrhávalo nit; jako by se v temnotě jeho lebky objevovaly malé, oslepující zášlehy světla.

„Nechci vám to říct,“ řekl nakonec.

Ťukání tužky ustalo. V Hauptově hlavě náhle opět zavládla tma. „No vida,“ pravil noční terapeut. „Konečně se někam dostáváme.“

„Zdálo se vám něco?“ zeptal se ho denní terapeut. Seděli v jeho kanceláři a židle měli postavené tak, jako by šlo o nějakou soutěž v civění si do obličejů. Denní terapeut nosil brýle. Haupt cítil, že to terapeutovi dodává jistou výhodu. Nosí brýle i noční terapeut? Určitě musí, protože je nosí ten denní, ale Haupt si to nevybavoval s jistotou. Teď, když seděl denní terapeut přímo před ním, bylo velmi těžké představit si toho nočního.

„Vůbec nic,“ řekl Haupt. A potom dodal: „Něco se mi zdát muselo.“ A potom: „Ať se propadnu, jestli si ty sny pamatuju.“

Propadnu, pomyslel si a vnitřně se zachvěl. Zajímavá volba slov.

Ale jeho denní terapeut jen spojil ruce do stříšky a přikývl.