S Jarmilou Kašparovou o Elektrickým stromu a rocku
V nakladatelství Straky na vrbě nedávno vyšla rocková space opera Elektrickej strom, kterou si autorka Jarmila Kašparová také ilustrovala. Povídali jsme si nejen o její knize, ale samozřejmě i o rocku.
Na Databázi knih máš pěkný rýmovaný životopis, naopak z tvé první knihy Elektrickej strom se o tobě jakožto člověku a autorce nedozvíme zhola nic. Mohla by ses našim čtenářům trochu představit?
Když já bych si ráda budovala záhadnou pověst – obestřít svůj život aurou tajemna, protože ve skutečnosti je celkem prost větších dobrodružství a dramat. Povím vám místo toho něco, co jsem ještě nikomu nevyprávěla.
Je mi deset. Poprvé u moře. Katalánsko. Celodenní výlet do kláštera Montserrat, na mystických úbočích Pyrenejí. Stojíme frontu na sošku černé madony. Někdo šeptá, že kdo se sošky dotkne a v duchu vysloví přání, tomu se to přání do roka a do dne splní. Nejsem věřící (i když čtu Letopisy Narnie a dětsky věřím v Aslana), ale je mi deset a jsem daleko od domova a to celé situaci dodává nádech výjimečnosti. A tak se zamyslím, opravdu poctivě, co si přeju úplně ze všeho nejvíc na světě, kdyby náhodou. Přeju si napsat román, který vyjde. Opravdický román v opravdickém nakladatelství. Nejsem věřící, ale v následujících letech na to často myslím – že jsem měla možnost vyslovit přání a použila jsem je na tohle. Nebylo to do roka a do dne, ale teď po sedmadvaceti letech se mi přání konečně splnilo. Za celou tu dobu jsem tuhle historku nevyprávěla živé duši, abych to nezakřikla. A to vám o mně asi řekne všechno, co potřebujete vědět.
„Fantastiku píše, čte, motá se kolem knih. Život navenek prostý: už dávno žije v nich.“ Úryvek z tvého veršovaného životopisu naznačuje, že Elektrickej strom není tvoje jediné literární dítko. Můžeš nám tedy povědět, jak se Jarmila Kašparová ke psaní dostala?
Myslím, že jsem se k němu nedostala, ale měla jsem je v sobě od začátku. Vzpomínám si, jak se pokouším diktovat mámě svůj „první román,“ protože mi je tak pět a ještě neumím psát (bylo to něco dobrodružného o pokladu v jeskyni za vodopádem a mělo to dohromady možná pět vět, tedy ta jedna kapitola, kterou tenhle pokus skončil).
Vážně jsem to začala brát v jedenácti, to už jsem věděla, že „až vyrostu, chci být spisovatelkou“, a také jsem poprvé měla přístup k počítači. Tehdy jsem sepsala svůj první „román“ (spíš povídku) – sci-fi s názvem Kočičí planeta. Směšná, dětinská napodobenina Star Treku – ale umístila se v literární soutěži Náchodská Prima Sezóna, kde jsem dostala první zpětnou vazbu. (Dostávat zpětnou vazbu se mi zalíbilo.)
Mým dalším krokem ovšem bylo napsat strašně dlouhý fantasy román, na kterém jsem potom pracovala roky a roky… než jsem se konečně naučila psát povídky (díky fanfikcím na seriál Doctor Who) a zase zkusila nějaké soutěže – včetně Žoldnéřů fantazie. Tehdy mé psaní teprve začalo k něčemu vypadat.
Kde se vzal ten nápad napsat rockovou space operu? Jaká je anabáze vzniku Elektrickýho stromu a o čem kniha je?
To bylo tak. V jedné povídce v šuplíku mám nějakého profesora, který vynalézá podivné brýle. V jedné fanfikci na Doctora Who mám vesmírnou pašeračku (je to takový holčičí Han Solo), která si při pilotování pásem asteroidů pouští hlasitou hudbu. A potom jsem na podzim roku 2018 šla z kina, z filmu Bohemian Rhapsody, a přesně ve chvíli, kdy se počáteční nadšení (Queen! Ve filmu!) přetavilo v mírné zklamání (jak mi začaly docházet historické nepřesnosti), hořce jsem si pomyslela: Když chtěli takový lehoučký feel-good film, který nebude mít skoro nic společného se skutečností, to si mohli rovnou vymyslet… fiktivní… kapelu…
A pak už vím jen, že sedím u počítače a dopisuju druhou kapitolu. Abych nemusela přemýšlet nad jmény, půjčila jsem si Broulleho z té šuplíkové povídky a Ifigena z playlistu vesmírné pašeračky.
Myslím, že nějaký takový příběh ve mně zrál už strašně dlouho, jen jsem si toho nevšimla. Často jsem při psaní poslouchala Queen, ale psát o rocku? Před tím jsem měla moc velký respekt. I před hudbou samotnou. Táta je baskytarista, ale já jsem po něm hudební talent nezdědila, k mé velké lítosti. Hudba je pro mě jako magie: můžu nad ní žasnout, když ji slyším, ale neumím ji dělat. Myslela jsem si, že jsem s tím smířená, sen stát se rockovou hvězdou mě přešel někdy ve čtvrté třídě na základce, prostě neumím zpívat, tečka. Je to magie, kterou můžou provozovat a psát o ní jen zasvěcení.
Tím filmem, který je sice milý, ale k dokonalosti má daleko, se u mě Queen malilinko shodili. A najednou už mi nepřipadali tak nedosažitelní. Najednou jsem dokázala psát o kapele, která… která jim vůbec není podobná, že? :D
Stejně jako Terry Pratchett v Těžkém melodičnu si i ty hraješ v knize s názvy kapel, jmény muzikantů, měst a institucí a používáš i různé novotvary. Bylo těžké tyhle věci vymýšlet?
Vůbec ne! Naopak, tyhle věci ke mně přicházejí samy a spíš se musím krotit, abych jich tam nedala moc.
Jsem většinou – nebo jsem si předtím myslela, že jsem – autor-architekt, nade vším hrozně dlouho přemýšlím a snažím se dát i jménům postav hloubku a skryté významy. Ale tenhle román mi vyrostl nečekaně zahradnicky, jako plevel, a šlo to tak snadno a rychle, že jsem se rozhodla nepřemýšlet nad jmény a prostě napsat první, co mě napadne. Takže nad žádným ze jmen v téhle knize jsem nepřemýšlela déle než pět vteřin. Bylo to osvěžující.
Pestrobarevná psychedelická obálka Milana Fibigera jako by vystoupila z obalu desky Yes (nebo jakékoli jiné rockové kapely). V knize najdeme také vnitřní ilustrace. Část knihy ilustroval Jarda „Kocour“ Řezáč a některých ilustrací ses ujala sama. Můžeš nám k nám tomu něco povědět?
Už před nějakou dobou jsem si všimla, že když mě obálka přitáhne tak, že musím vzít knížku do ruky a podívat se, kdo to kreslil, většinou zjistím, že to byl Milan Fibiger. Získat obálku zrovna od něj je splněný sen. Líbí se mi, že v dnešní počítačové době jako jeden z mála ještě používá barvy a štětce a papír. A taky je to rocker, takže když jsem si řekla o „obálku, která vypadá jako cover rockovýho alba ze 70. let, nejlépe jako něco od Rogera Deana,“ myslím, že ho to potěšilo.
To, že se o vnitřní ilustrace budeme dělit, byl nápad nakladatele. Říkal, že je to experiment, ale příběh má dvě dějové linky, tak by mohlo vypadat zajímavě, kdyby každou linku ilustroval někdo jiný.
Trochu jsem se toho bála, protože kreslení je pro mě spíš koníček, ne něco, čemu bych se chtěla vážně věnovat. Vzpomínám si, jak jsem na začátku říkala: „Ale moc mi nejdou postavy, nejspíš odevzdám jen mimozemská zátiší a na žádné ilustraci nebude ani živáčka…“ Načež jsem nacpala lidi na jeden každý obrázek. Na některých je těch postaviček dokonce docela dost.
Do každé ilustrace jsem schovala narážku na obálku nějakého klasického alba. Některé jsou tak nejasné, že je nejspíš nikdo nenajde; jiné vás praští do očí, pokud zmíněné album znáte.
Vstoupil do tebe Willouův duch a napsala jsi písňové texty sama, nebo jsi oslovila nějakého textaře a básníka? Ty texty jsou náramně chytlavé.
Jé, děkuju. Napsat text je těžší než napsat básničku. To je podle mě na psaní románu o hudbě největší výzva: chcete, aby čtenáři měli pocit, že něco poslouchají, ale jak to nacpat na papír? Navíc někteří čtenáři poezii zamíchanou v románu nemají rádi a básničky rovnou přeskakují. Chtěla jsem jim dát něco, co bude natolik součástí děje, že se jim to nebude chtít přeskakovat.
Psala jsem je sama. Poslouchala jsem při tom Queen, takže veškerá inspirace přicházela od nich. Nepsala jsem to sice přímo na jejich melodie, ale občas jsem měla na mysli nějakou konkrétní písničku: tak třeba Šavlozubej tygr, píseň o mládenci tak staromódním, že jej dívka nazve jmény všemožných pravěkých zvířat, měla původ v Good Old-Fashioned Loverboy… a za Zemětřesením, při kterém publikum dupe a tleská do rytmu, nemůžete nepoznat můj nesmělý pokus o poctu We will rock you.
Z knihy je cítit, že máš ráda rock. Jaké kapely máš ráda a co bys při čtení Elektrického stromu doporučila k poslechu?
Queen. Těmi to všechno začalo a jejich hudba mě provázela při psaní. Sólová alba jednotlivých členů Queen: Back to the Light Briana Maye, Fun in space Rogera Taylora nebo úchvatná Barcelona, kterou Freddie Mercury nazpíval s operní zpěvačkou Montserrat Caballé. Ale třeba taky Dire Straits, Mike Oldfield, Uriah Heep nebo ELO. A mohla bych jmenovat ještě chvíli, ale asi nechcete kompletní seznam rockové hudby 70. a 80. let.
Přihodím ale ještě jedno jméno mimo žánr. To je tak. Když jsem psala Willoua, snažila jsem se, aby mi z něj nevyšel úplný Mercuryho klon (ha, ha.) Tak jsem přemýšlela, že třeba se v té daleké budoucnosti lidské hlasivky vyvinou tak, že někdo bude schopný zazpívat tu operu z filmu Pátý element – určitě víte, tu, jak ji zpívá mimozemšťanka a byla napsaná jako něco, co není v lidských silách fyzicky možné zazpívat. Představila jsem si Willoua jako někoho, kdo to zazpívat dokáže, a kochala se pocitem, jak je to děsně sci-fi. Asi měsíc nato jsem na YouTube narazila na jméno Dimash Kudaibergen…
Kniha vyšla v nakladatelství Straky na vrbě a její hrdinové se scházejí v baru, jehož jméno odkazuje na space operu Michaela Bronce, který je srdcem a tváří tohoto nakladatelství. Plánovala jsi od začátku, že svou prvotinu vydáš u Strak?
Plánovala. Někdy v době, kdy jsem měla třetí povídku v Žoldnéřích fantazie a Michael mě oslovil, abych napsala povídku do sborníku Praga caput regni, se také zeptal, zda nemám v šuplíku román. A já měla. Byla to ta příšerně dlouhá fantasy, kterou jsem psala po větší část svého dospívání. Dala jsem mu první ze čtyř dílů. On to poctivě přečetl a opoznámkoval. Já to přepracovala. Řekněme, že to chtělo hodně přepracovat. Napsat to znovu by bylo bývalo snazší. A představa, že budu muset projít něčím podobným ještě se druhým, třetím a čtvrtým dílem…? A potom přišla nečekaná rocková inspirace a já měla najednou román, který jsem nepsala deset let, ale půl roku. Zeptala jsem se Michaela, zda by nechtěl raději ten. Samozřejmě, že chtěl radši zbrusu novou scifku než olbřímí nevyzrálou fantasy ságu, která sotva drží pohromadě. Jsem mu vděčná, že mi nijak neomlátil o hlavu fakt, že ten fantasy rukopis četl zbytečně.
Spolupracovalo se mi s ním skvěle. Jeho redakční poznámky byly vždy užitečné, sazba je výborná, korektury – kdo dneska ještě dělá takhle poctivé korektury? Kdo dneska ještě dělá fantastiku s ilustracemi? Mám pocit, že moje prvotina dostala spoustu péče. Víc, než je v dnešní uspěchané době zvykem. Víc, než by možná dostala u leckterého velkého nakladatelství.
Na závěr jsme si ale dopřáli mírný filosofický rozkol – Michael nabyl dojmu, že je kniha příliš progresivní, a nenarážel tím na žánr prog rock. Já mám naopak pocit, že vědoma si toho, že je Michael poněkud staromódní, schválně jsem se při psaní vyhýbala tématům, která by se mu mohla nelíbit. Což, když vám v uších zní zrovna Freddie Mercury, není vůbec jednoduché. A děj románu jsem zasadila do daleké budoucnosti, je přece samozřejmé, že společnost se za tu dobu někam posune, ne? Takže: spolupráce byla vynikající, dokud jsme se nezasekli na tomhle. Jelikož Michael nehodil knihu do koše a přece jen ji vydal, budu na celou tu anabázi vzpomínat v dobrém. Ale řekněme, že pravděpodobnost, že mě požádá o další rukopis, je asi tak nízká jako pravděpodobnost, že mu nějaký nabídnu.
Údajně ses nechala slyšet, že se na Mizarbannu a Irissu už nevrátíš. Ale přinejmenším další osudy Ifiho kapely by si určitě zasloužily další vyprávění. Opravdu jsi rozhodnutá muzikanty z Elektrickýho stromu navždy opustit?
Chtěla jsem napsat samostatný sci-fi román. Něco, co nenabobtná do obřích rozměrů všelijakých potenciálně volně propojených mnohadílných sérií jako všechno ostatní, na co sáhnu. Mám v šuplíku asi tucet rozepsaných románů, které sice nenavazují, ale mohly by se všechny odehrávat jen ve dvou světech (jeden je sci-fi, druhý fantasy). A vzhledem k výše zmíněnému mírnému rozkolu se Strakami na vrbě bych pro případné pokračování musela hledat jiné nakladatelství, což není ideální.
Ale navzdory všemu, co jsem právě řekla: ve složce „romány v různém stadiu dokončenosti“ už mám soubor, nenápadně nadepsaný „Elektrickej strom 2,“ a ten soubor už obsahuje pět kapitol. Nevím, kde se tam vzaly. Jedna se napsala na FFku. Tak nějak sama. Neslibuju, že to dopíšu. Ale jo, asi týden potom, co kniha vyšla, mi ty postavy začaly hrozně chybět a potřebovala jsem vědět, co se s nimi stane dál. I kdyby to mělo zůstat v šuplíku.
Jak už jsi zmínila, byla jsi letos na Festivalu fantazie v Chotěboři. Můžeme tě do konce roku potkat ještě na nějakých dalších akcích?
Někdy podniknu křest, vidím to na začátek září. Určitě se chystám na Pevnostcon, a jestli zase bude Whocon – šíří se zvěsti, že snad ano – tam také. Můžete mě potkat na většině akcí spojených s fantastikou, které organizuje Městská knihovna v Praze, protože ty jsou (velice příjemnou) součástí mé knihovnické práce. 4. listopadu to třeba bude Fantastické skriptorium, takový jednodenní con pro autory fantastiky, který pomáhám organizovat. Určitě mě uvidíte v září na vyhlašování literární soutěže O knihovnickou sovu, která sice není vyloženě fantazácká, ale nějaké kvalitní sci-fi/fantasy povídky do ní přišly. A kdybyste mě chtěli vidět ještě víc, můžete se přihlásit do on-line kurzu tvůrčího psaní s názvem Seď doma a piš, který v knihovně vedu spolu s Mílou Lincem. Pokud mě nezastihnete na žádném conu a budete chtít třeba podepsat knihu nebo prohodit pár slov, většinou mě najdete v Ústřední knihovně v Praze.
JP: Děkuji za rozhovor, Elektrickýmu stromu přeji spoustu spokojených čtenářů a tobě hezký zbytek léta.
JK: Já děkuji a čtenářům přeji hezký zbytek léta a spoustu Elektrickýho stromu. :)