Roman Tilcer odhaluje plány nakladatelství Medusa

Roman Tilcer není jen překladatelem Dobrodruha Conana a mnoha dalších literárních děl, ale i majitelem nakladatelství Medusa. Proč nakladatelství založil a jaké knihy připravuje?

Jak došlo k tomu, že sis pořídil nakladatelství, a jaké knihy v něm vydáváš? A proč zrovna Medusa?

Nakladatelské plány jsem měl už dávno, ale rozhoupal jsem se až s pandemií. Vypadalo to, jako by se blížil konec světa, tak jsem si řekl teď, nebo nikdy. Druhým důvodem byla skutečnost, že se zavřením knihkupectví během lockdownů přestaly v knižním průmyslu proudit peníze a nakladatelé spoustě kolegů-překladatelů pozastavovali projekty, protože netušili, kdy se k nim dostanou prostředky na vyplacení honorářů. Chtěl jsem mít nějaký záložní plán pro případ, že se kola zadrhnou i u mě. Výpadek příjmů tedy nakladatelství nahradit nemohlo, ale lepší než jen tak nečinně sedět. Začal jsem všechno pomalu připravovat a s první knihou už jsem pak nevydržel dlouho čekat a vydal ji během dalšího lockdownu.

Celková situace ovlivnila i výběr titulů. Myslel jsem během pandemie na lidi, kteří třeba zůstali zavření doma s násilnickým partnerem. Zároveň jsem si v těch temných časech uvědomil, jak velkou úlevu od všudypřítomného stresu mi přináší dobrá četba. A zjistil jsem, že když čtu příběh někoho, kdo přežil něco strašného a teď o tom podává svědectví, působí to na mě ještě silněji. Rozhodl jsem se proto vydávat příběhy obětí, jak jsem si to pro sebe nazval. Medusa je podle mě dokonalým symbolem – dívka, kterou zneužije bůh a kterou za to ještě potrestá její vlastní bohyně. Tituly z mého nakladatelství by měly pokrývat jak osudy nešťastných obětí, tak těch proměněných ve stvůry plné zloby.

 

Obě autorky, jejichž knihy u Medusy vyšly, jsou Američanky, u nás doposud neznámé. Jak tě napadlo vydat zrovna jejich knihy?

K Anye Martinové mě přivedlo doporučení Alistaira Rennieho. Byla to láska od prvních řádků, tahle autorka ví, co chce říct, a má naprosto pod kontrolou, jak to dělá. To obdivuju – když všechno krásně zapadá na své místo. Navíc na mě udělalo dojem, jak se postavila svému vlastnímu, naprosto reálnému traumatu a dokázala ho přetvořit v umělecké dílo. V doslovu Trávy totiž Anya Martinová odhaluje, že na vlastní kůži zažila soužití s násilníkem i jeho smrt, stejně jako protagonistka její novely. Do té nicméně přimíchala slušnou dávku podivna – tak akorát, aby se její kniha mohla stát ideální vstupní branou k prozkoumání žánru weird fiction.

Livii Llewellynovou jsem potom objevil, když jsem hledal něco podobného. Narazil jsem na její první sbírku Engines of Desire: Tales of Love & Other Horrors a ta mě naprosto odrovnala. Zamávala se mnou jako už dlouho nic – až jsem si říkal, proč si to dělám, že tohle čtu? Zároveň mě její nesmlouvavý styl uhranul a měl jsem hned jasno, že chci tuhle autorku vydávat. Jenom jsem se bál, aby to nebylo pro naše čtenáře až příliš divné. Po Trávě jsem to už ale nedokázal odkládat a rozhodl se rovnou pro jednu z těch nejdivnějších možností, novelu Ta, co jde první. Ta se opět inspiruje autorčiným skutečným životem, tentokrát zdrcující frustrací z ubíjející práce v nakladatelském korporátu. Livia Llewellynová tu dává průchod nahromaděné beznaději a zlobě a celé se to řádně zvrhne. Novela je současně zasazená do světa Lovecraftova Mýtu Cthulhu. Jeho znalost není nutná, ale fandové si užijí různě poschovávané odkazy a řádně syrový remix hlavních motivů tohohle nepříčetného univerza.

 

Jaké plány má Medusa do budoucna?

Aktuálně připravuju k vydání román Gwendolyn Kisteové Rezavé panny. V tomhle případě jde spíš o tichou hrůzu v duchu Shirley Jacksonové. Navštívíme Cleveland osmdesátých let, kdy místní žijí v tísnivé nejistotě, protože hrozí zavření ocelárny. Do toho se u dívek na prahu dospělosti odehrávají zvláštní tělesné proměny a v jejich okolí dochází k rozpadu mezilidských vztahů. Je to silný text, ostatně za něj autorka získala Cenu Brama Stokera a Cenu This Is Horror.

Výhledově se chystám na sbírku Anyi Martinové Sleeping With the Monster. Určitě bude i další Livia Llewellynová. A když to půjde, tak i Gwendolyn Kisteová. Další autory, které mám v hledáčku, neprozradím, dokud nebude vydání na dohled.

Na kterých nejbližších literárních akcích tě potkáme?

Moc toho teď popravdě neplánuju – spíš až koncem roku. Předběžně počítám s pražským HorrorConem, to bude myslím koncem října, třeba bychom tam mohli pokřtít Rezavé panny. Koncem září se zřejmě objevím na festivalu Kolébka. Rád bych navštívil i olomoucký festival malých nakladatelů LITR, pokud se to nebude krýt. Na jaře nebo v létě bych chtěl uspořádat spolu s kolegy z Carcosy zase nějaké neformální setkání nakladatelů, překladatelů, autorů a čtenářů, zřejmě v Olomouci. Sledujte nás na sociálních sítích, ať vám to neunikne. A vypadá to, že by mohlo přibýt ještě jedno výživné překvapení!

Díky za rozhovor. A přejeme tobě, tebou přeloženým knihám i knihám z tvého nakladatelství hodně spokojených čtenářů.

Web nakladatelství Medusa
FB stránky Medusy

Foto: Jiří Votava