Ondřej Jireš (ed.): Legendy české fantasy II
Některé knihy se svého pokračování dočkají rychle, některé později a další vůbec. Druhý svazek antologie Legendy české fantasy přichází devět let po prvním díle, protože slovy jejího tvůrce bylo třeba počkat, až doroste další autorská generace, která si v něm zaslouží své místo.
Jiří Pavlovský dostal poměrně nevděčnou „otvírací“ úlohu, protože když už čtenář dostane do rukou jakýkoliv titul sborníkového typu, obvykle je to první nebo maximálně druhý příspěvek, který rozhodne o tom, jestli bude číst dál. Známá sestava z Kladiva na čaroděje však dokáže navnadit spolehlivě. I když mají své mouchy, společně táhnou za jeden provaz a opět se jim tak trochu mimochodem podaří zachránit svět, a aby toho nebylo málo, dokonce hned dvakrát. Jestliže Terry Pratchett napsal o Koralíně, že po jejím přečtení se už nikdy nebudete na knoflíky dívat jako dřív, totéž platí i Slepém honu a populární dětské hře na slepou bábu. Díky delšímu rozsahu navíc fanoušci nejpopulárnějšího současného „pokračovacího“ cyklu získávají takřka další regulérní díl svého oblíbeného čtiva a nemusí řešit nic dalšího.
V Poslední Libušině věštbě zase Pavel Renčín trochu jinou optikou nahlíží na staré mýty o dívčí válce a zařazuje ji do svého světa Městských válek. V povídce najdeme lásku, zradu, staré bohy, spoustu prolité krve, neúspěšný pokus o společenské reformy a nijak nevadí, že z hodin dějepisu si asi všichni pamatujeme, jak to všechno vlastně s Přemyslem a Vlastou dopadne. Ze všech zúčastněných má asi tento příspěvek největší potenciál k nalákání neznalého čtenářstva k dalším knihám série, kterou navíc chronologicky předchází.
Díky Veronice Válkové alias Adamu Andresovi v příběhu Tarantrofa můžeme opět navštívit Wetemau. Odonet to nemá jednoduché, protože zůstal posledním potomkem kentauřího rodu a musí se poprat se světem, kde už pro něj zdánlivě není místo. Zatímco ostatní si rádi vypomáhají hláškami a naturalistickým popisem bojových scén, zde převládá hravá poetika tolkienovského stylu, která ostře kontrastuje a zároveň vhodně doplňuje další legendy. Jen škoda, že vinou pracovních povinností a kvůli nabitému diáři autorky není v záplavě všudypřítomných řezničin podobných poklidnějších výletů pro čtenáře více.
Petra Neomillnerová a její holky jsou proti tomu úplně jiná liga. Lota si totiž bez příkras užívá života se vším pěkným i zlým, co k němu patří. V Jarní panně je se svou družinou vyhnána ze zaklínačské školy, dokud se jim nepodaří zbavit zákeřné kapavky. Jenže nejdříve je třeba někde sehnat peníze na zkušeného léčitele, a tak nezbývá než podniknout nebezpečnou výpravu za starou vědmou do začarovaného lesa, která tradičně nedopadne dle původních předpokladů a hlavní hrdinku nakonec představí v úplně jiném světle, než jsme dosud byli zvyklí. Text je možné zařadit mezi kratší povídky předcházející románu Psí zima.
Martin D. Antonín pak v nejdelším příspěvku Vousy, čest a inžynýři naopak závěr humorně odlehčuje, když se svérázným nadhledem bourá některá zažitá fantastická klišé. V příběhu dvou nerodných bratrů snažících se zastavit nemrtvou invazi z jiné dimenze propojuje své trpasličí a gobliní linie, dosud poněkud chaoticky rozházené v různých sbornících. Když už nic jiného, určitě by si příběhy o vousech, cti a ztřeštěných vynálezcích zasloužily vyjít v jednom uceleném svazku.
Druhé Legendy české fantasy se obtížně hodnotí jako celek. Každý autor odvedl kus dobré práce, ale zároveň tak trochu očekává, že se nejedná o první čtenářovo setkání s jeho postavami. Samozřejmě lze číst povídky i samostatně, ale přeci jen doplňují světy, které jsme poslední dobou zvyklí vídat na pultech knihkupectví, a alespoň nějaké předchozí povědomí rozhodně není na škodu.
Jako velké plus je třeba uvést, že se sice jedná o výběrovou „best of“ antologii, ale ve všech případech jde o původní, dosud nepublikované texty, a už jen za tohle je třeba zdvihnout palec nahoru. Legendy české fantasy II nejsou žádná „rychlokvaška“, ale skutečně reprezentativní a výstavní kniha české fantasy se vším všudy, která se určitě stane pěkným doplňkem každé knihovny. Ze současných úspěšných autorů v ní navíc podle mého nikdo nechybí (kromě těch, co už přispěli v první knize), ani nepřebývá.
Vydal: Argo; 2015
