Ondřej Jireš (ed.): Legendy české fantasy II

Ukázky z knih / 15.4.2015 /

Legendy české fantasy – naši nejlepší spisovatelé v jedinečném projektu! Exkluzivně pro tuto příležitost napsalo pět předních autorů samostatný text ze svého nejznámějšího a nejoblíbenějšího cyklu. Nejedná se o žádné krátké povídky, ale o plnohodnotné novely a romány, takže si na své přijdou i milovníci pořádných příběhů. Novinka navazuje na stejnojmenný bestseller roku 2006, tentokrát však představuje převážně zástupce nové generace.

Jires_Legendy-ceske-fantasyInfo o knize:
Nakladatelství: Argo
Vazba: vázaná
Vyjde: duben 2015
Počet stran: 544
Cena: 398 Kč

 

Obsah:
Jiří Pavlovský: Kladivo na čaroděje
Pavel Renčín: Městské války
Adam Andres: Wetemaa
Petra Neomillnerová: Zaklínačka Lota
Martin D. Antonín: Trpasličí čest

 

Ukázka z knihy:
Jiří Pavlovský – Kladivo na čaroděje

Zavázali mu oči a pak ho popadli za ramena. Bál se. Není divu, bylo mu teprve pět.

Popadli ho a začali s ním točit. Prudce a neurvale. Strkali ho do ramene, aby se točil jako káča, v absolutní tmě, pořád dokola.

A přitom s nadšením vykřikovali:

„Slepá bábo, kam tě vedu? Do kouta. Co v tom koutě? Kohouta. Co v tom kohoutě? Zlatá niť. Tak si mě, slepá bábo, chyť!“

Pustili ho. Z toho točení se mu motala hlava a málem se svalil na zem. Rozkročil se a ze všech sil se snažil udržet rovnováhu. Nechtěl spadnout, nechtěl, aby se mu zase všichni smáli. Nechtěl si ani hrát na slepou bábu, ta hra se mu nelíbila, ale tetám ze školky se to líbilo, ostatním dětem se to taky líbilo, pobíhaly po zahradě a smály se a on nechtěl vypadat jako strašpytel.

Přes šátek nic neviděl. Dal ruce před sebe a snažil se něco nahmatat… cokoliv. Někdo se zasmál. Byl to Péťa? To je hloupá hra. Jak je má chytat, když je nevidí? Vždyť se bojí udělat krok, aby sebou nepraštil.

Přesto popoběhnul a mával před sebou rukama, jestli třeba nebude mít štěstí. Výsledkem byl jen další smích.

To se smějou jemu.

Smějou se mu, že je tak nemožný, že je nedokáže chytit. Martin měl někoho chycenýho hned… ale to byla Eliška a ta se určitě nechala chytit schválně, protože je do Martina udělaná.

Prudce změnil směr a hmátl dozadu. Někdo vypísknul a uskočil. Skoro ho měl!

„Slepá bábo, tady jsem!“ slyšel za sebou tetu Helenu. A vzápětí se rozkřičely i ostatní děti. „Tady jsem! Tady jsem!“ V té tmě slyšel jen hlasy všude kolem.

Co když nikoho nechytí? Bude muset takhle pobíhat pořád? Co když mu ten šátek nikdy nesundají? Co když ho sundavají jenom těm, co někoho chytí? Jak bude chodit na záchod?

Pobíhal kolem, mával rukama a smích kolem byl čím dál silnější. Zakopl o vlastní nohu a svalil se na zem. Už toho měl dost.

Strhl si šátek. „Mě to neba! Už nehraju!“

Čekal smích, čekal utěšování tet… čekal světlo.

Místo toho stále viděl tmu. Cítil, jak mu něco teče po tvářích.

Tmou se rozlehl vyděšený výkřik. A pak další a další.

To ještě nechápal, co se vlastně stalo.

**

Felixi Jonášovi se zase zdálo o masakrech. Zase viděl hořící těla, zase slyšel křik, zase se procházel po pláni plné umírajících. Jako pokaždé, když se z takového snu probudil, si nebyl jistý, jestli ho ty sny děsí, nebo vzrušují. Nejspíš ho děsí, že ho vzrušují.

Chvíli trvalo, než se úplně probral, než si uvědomil, že tahle část života je definitivně pryč.

Protáhl se. Do hotelového pokoje vnikalo šedé ranní světlo a po okně ještě stékaly opozdilé kapky deště. Felix vstal a šel se podívat ven, aby zjistil, kde včera usnul. Kolem byly jen šedé domy a mokré střechy a velký nápis Coca Cola. Nic, z čeho by poznal, kde se minulou noc ubytoval. Ne, že by to bylo důležité. Neměl nic na práci. Z poslední akce mu ještě zbývalo dost peněz, takže se mohl jen tak povalovat a dívat se na filmy stažené do notebooku. V tašce měl nedočteného posledního Lehana. Možná odpoledne vyrazí ven. Až se vyčasí.

Naproti na ulici stál muž a díval se nahoru, na Felixe. Felix ustoupil od okna. Nic to neznamenalo. Je to koneckonců hotel. I kdyby ten člověk nakrásně někoho sledoval, mohl to být nějaký nevěrný manžel, nevěrná žena, nevěrný pes… Vůbec se ho to nemuselo týkat.

Jenže Felixe zkušenosti naučily, že všechno, co se děje, se vždycky nějak týká jeho. Když ne hned od začátku, tak ho to časem cestou přibere. Muž stál v dešti s tichou odevzdaností někoho, kdo se naučil ignorovat své tělo a jeho stížnosti. To Felixovi poskytlo první stopu. Druhou bylo oblečení. Jen příslušníci inkvizice dokážou oblékat civilní oblečení s takovým nezájmem. Pokud to má dvě nohavice, patří to na nohy – zbytek nás nezajímá. A bylo šedé. Šedá byla barva naše. Případně hnědá, pokud jsme se chtěli fakt rozšoupnout.

Felix otevřel okno a kývl na muže. Jejich pohledy se střetly. Muž neuskočil, nesnažil se tvářit nenápadně – jen se na Felixe bezvýrazně díval. A jelikož neměl Felix Jonáš na soutěž v zírání náladu, zase okno zavřel. Právě včas, aby zaslechl ťukání na dveře.

„Kdopak mi to tu loupe perníček?“ zeptal se Kiliána, který stál na prahu. Inkvizitor Kilián kolem něj beze slova a bez výrazu prošel.

„Začínám mít pocit déja vu,“ pronesl Felix.

„Nezeptáš se, jak jsem tě našel?“ řekl Kilián bez pozdravu.

Felix pokrčil rameny. „Mělo by mě to zajímat?“

Kilián na něj upřel pohled a pak se elegantně posadil do omšelého hotelového křesla a hodil nohu přes nohu. „Vypadáš hrozně.“

„Díky.“ Felix neměl chuť na diskusi. „Nechceš říct svému člověku, aby se šel schovat, než dostane zápal plic?“

Kilián ho ignoroval. „Máme problém.“

„Došel vám hlavičkový papír?“

Kilián ho stále ignoroval. „Opět je to jeden z těch malérů, které jste nám vy a ta vaše politika spálené země zanechali.“

Felix mlčel.

„Vrací se vládce Horda.“

„To…,“ začal Felix ironicky, ale zarazil se. „To není možné.“

„Vážně? Naši lidé říkají něco jiného.“

„Horda přichází každých sto let. A před patnácti…“

„Sedmnácti.“

„To je jedno… lety jsme ho zahnali.“

„Jsi si jistý?“

„Jo. Sakra, jsem si jistý. Umřela při tom spousta dobrých chlapů. Jsem si jistý.“

„Přesně jednatřicet,“ řekl Kilián. „Největší ztráty inkvizice za posledních sto let.“

„Když nepočítáme Argentinu,“ upřesnil Felix.

„Ano,“ připustil Kilián neochotně. „Když nepočítáme Argentinu.“

„Dostali jsme ho. Zahnali jsme ho. Uzavřeli za ním…“ Felix se odmlčel. Netušil, jestli Kilián ví o tom, že slábne magie a s tím i magické pečeti… ale pokud ne, neměl nejmenší chuť mu to říkat. Svět byl i tak složitý, ještě aby se mu pletla pod nohy inkvizice.

„Zřejmě jste někde udělali chybu,“ řekl Kilián. „Nebyla by to první ani poslední bota, kterou jste udělali. A já to teď za vás musím vyžírat.“

Felix si založil ruce na prsou. Sen o masakru se najednou stával skoro věšteckým. Tušil, kam tahle debata vede, a ani trochu se mu to nelíbilo. „Přišel sis mi postěžovat? Chceš politovat?“

„Ne. Chci, abys napravil, co jsi podělal.“

A už je to tady.

Felix zvedl prst. „Za prvé, já nic nepodělal. Tehdy jsem byl jenom velitelem jedné jednotky. A ano, udělaly se chyby a nebýt jich, mohlo pár chlapů ještě žít. Kdybych do toho měl co mluvit, tak jsme na to šli jinak… ale Hordu jsme zlikvidovali. Může to zkusit nejdřív za dalších sto let. Máš špatný informace.“

„Ne. Nemám.“ Kilián položil před Felixe takovou tu placku, co se ovládala tím, že na ni člověk sahal. Felix to zkusil – a Kilián mu srazil ruku. „Nesahej na to. Já sám.“

Něčeho se dotkl a otevřela se fotka. Jakoby v mlze byl na obrázku vidět Horda. Obrovský, se zuřivým výrazem a mečem v ruce. Za ním se ve vzduchu vznášely zástupy přízraků se zbraněmi v rukou. Horda. Čisté dravé ego toužící po slávě, bohatství a moci.

„Zatím je pořád na druhé straně,“ řekl celkem zbytečně Kilián. „Ale každým dnem překonává další kus pohraničí.“

„Do kdy bude u nás?“

„Do týdne.“

Svíravý pocit ve Felixově žaludku zesílil. „Minule jsme ho dostali…“

„Měli jsme sto let náskok. A moment překvapení. To je to jediné. Horda je neuvěřitelně silný… jenže pokaždé vstupuje do světa, který nezná. To je naše jediná výhoda. To byla naše jediná výhoda.“

Felix kývl.

„Jenže teď je to jen sedmnáct let. A během toho měsíce, co se válka vedla, se toho hodně naučil. Nenech se zmást těmi meči. Víš sám, že Horda se umí přizpůsobit docela rychle. A má jediný cíl. Stát se vládcem. Nezastaví se, dokud toho nedosáhne.“

„Je to ambiciózní hoch,“ uznal Felix. „Ale dostáváme se k otázce za milion. Co s tím mám společného já? Nebo jsi mi to jen přišel oznámit, abys mi zkazil dopoledne?“

„Tys s ním bojoval. Tys s ním i mluvil. Sám jsi říkal, že kdybys měl do toho co mluvit –“

„Chcete radu? Klidně, ale všechno jsem dal do zprávy –“

„Ne. Chceme, abys s ním bojoval.“

Felix sebou trhl. „Co?“

Kilián se neunavoval tím, že by to zopakoval.

„To si děláš kozy!“

„Ne. A ani jiná hospodářská zvířata,“ řekl Kilián spokojeně.

„Odešel jsem!“

„A všichni jsme rádi, že jsi odešel. Věř mi, opravdu nestojíme o to, aby ses vracel. Jenže tady potřebujeme tvé… a to slovo v souvislosti s tebou opravdu říkám velmi nerad a moc se snažím, aby to neznělo ironicky… zkušenosti.“

„Ani náhodou.“

Kilián spojil své dlouhé prsty dohromady a zatvářil se málem šťastně. „Věř mi, že ničím mi neuděláš větší radost, než když budu moci sepsat zprávu o tvé neužitečnosti.“

„Doufám, že se dvěma kopiemi.“

„Můžeš mi něco vysvětlit?“

„Bude se to týkat toho, jak přicházejí děti na svět?“

„Tobě se současná politika inkvizice nelíbí?“

„Ty tomu říkáš politika? Máte hlavu zastrčenou tak hluboko v prdeli Sedmičky, že potřebujete proktologa, aby vám mohl zavázat tkaničky. Korektní, uvědomělí, opatrní. Hlavně abyste nikomu nestoupli na kuří oko.“

„Kdežto za vašich dob…“

„Něco jsme dělali. Bojovali jsme.“

Kilián se zadíval na své nehty. „Když to bylo za vás tak úžasné… když byly ty boje tak nezbytné a vaše práce tak správná a důležitá… proč jsi odešel?“

Felix se zarazil. „To s tím nemělo co dělat. Prostě jsem už toho měl dost.“

„Dost správného boje za správnou věc?“

„I správný boj člověka vyčerpá.“

Kilián natáhl nohy. „Nevoď mě za nos. Byl jsem u toho, když jsi odcházel.“

„A plánoval jsi, jak se dostat na mé místo.“

Kilián se zachmuřil. „Neurážej mě, prosím. Jak se dostat na tvé místo, jsem plánoval už dávno předtím.“

„Tak si ho užij. Je tvoje. A věřím, že tuhle drobnou lapálii s Hordou vyřešíš mnohem lépe než já.“

„To ano,“ řekl Kilián.

„Takže…“ mávl Felix ke dveřím.

„Takže s tebou počítám. Myslím, že jsi natolik inteligentní, že můžeme přeskočit tu část s výhrůžkami a líčením, co by se stalo, kdybys odmítl. Dostaneš lidi a povedeš první útok proti Hordovi. Pokud budeme mít kliku, podaří se nám ho zaskočit. Nějak na tebe zareaguje.“

„Zabije mě,“ řekl Felix. Něco ho svíralo v žaludku… a nebylo to to démonické embryo, co se v něm usadilo.

„Když budu mít štěstí,“ uznal Kilián. „Ale je velká šance, že ztratí ostražitost. Podlehne emocím. Ať vzteku, nebo strachu.“

„Horda necítí strach.“

„Může cítit obavy. Není to monstrum v tom pravém smyslu slova. Je to… byl to… člověk.“

„Já vím. Proto je tak nebezpečný.“

„A proto ho musíme dostat dřív, než se rozjede a začne plundrovat kontinenty. Minule jste měli kliku, souboj do reálného světa skoro nepronikl.“

„Jednatřicet mrtvých, tomu bych neříkal klika.“

„Slovíčkaření.“ Kilián vstal. „Kdy se budeš chtít seznámit se svojí jednotkou?“

„Kolik lidí?“

„Jednatřicet,“ řekl Kilián a usmál se.

Felix začal přemýšlet o tom, jestli by neměl Kiliána uškrtit. Ano, přineslo by mu to problémy… ale za ten pocit by to stálo.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít