Justin Cronin: Dvanáctka
Z původní třináctky jich po smrti Babcocka zůstalo dvanáct. Ovšem „dvanáct“ v tomto případě znamená miliony viráků, tupounů, skokanů, mnohých, nakažených, či chcete-li vampýrů, i když se tento termín ve sto let vzdálené budoucnosti už moc nepoužívá. S Justinem Croninem se čtenář vrací do světa, z nějž po rozšíření ničivého viru zbyly pouze trosky, a mezi lidi, kteří ve velké většině ztratili naději. Avšak i mezi nimi se najde pár těch, kteří se nehodlají smířit s krvelačným panováním Dvanáctky a jejích Mnohých.
Stejně jako tomu bylo v případě Přechodu, i v románu Dvanáctka autor rozvíjí několik dějových linií, které se odehrávají v různých časových úsecích a na několika místech zároveň. Na začátku zavede čtenáře opět do roku nula, tedy do naší současnosti, kdy se z utajovaného výzkumného vojenského pracoviště poblíž Denveru podařilo uprchnout třináctce vězňů, na nichž armáda prováděla pokusy s neznámým virem objeveným kdesi v džungli. Doufali, že vyvinou dokonalého vojáka – se schopností mimořádné regenerace a v podstatě nesmrtelného. Jenomže se je zatím nepodařilo ovládnout. Tohle všechno už si ale čtenář mohl přečíst v románu Přechod, kde poznal i Amy – šestiletou dívku, v jejíž krvi virus reagoval jinak.
Tentokrát se čtenář v roce nula setkává s novými postavami, které se musí vyrovnat s propuknuvší nákazou. Wolgastova těhotná exmanželka, lékařka Lily, si v podstatě vypnula mozek, aby se dokázala srovnat s tím, co se kolem ní děje. Uklízeč Grey, řidič autobusu Danny, veterán Kittridge, dospívající April a mnoho dalších se liduprázdnými silnicemi s opuštěnými vozidly vydávají do vojenského tábora v Iowě, kde doufají, že naleznou pomoc.
Druhý příběh čtenáře zavádí do roku 79 (počítáno od propuknutí nákazy), kde se setká s mladými lidmi, kteří se po smrtícím útoku viráků na poli přidávají k texaské armádě. Někteří z nich se pak objevují i ve třetím časovém úseku v roce 97, kde příběh už v podstatě navazuje na závěrečné události z románu Přechod. Ani jedna z dějových linek není bezvýznamná a střípky skládačky do sebe začínají zapadat.
Zatímco Přechod se v druhé části soustředil na boj s viráky a z prvních stránek Dvanáctky se zdá, že bude pokračovat v podobném duchu – protože hlav viráků je potřeba zlikvidovat ještě dvanáct – není to to hlavní, oč tu běží. Justin Cronin poukazuje především na to, že lidé prahnoucí po moci (a nesmrtelnosti) dokážou využít jakékoli zlé sitace ve svůj prospěch. Staří známí jako Peter, Michael, Amy, Alicia a další tak tentokrát čelí nejen virákům, ale i zrádcům z vlastních řad, lidem, kteří jsou lidmi daleko míň než samotní viráci.
Možná bude mít čtenář po každém časovém úseku pocit, že příběh skončil, že mu někdo ukradl hrdiny, které si stačil za sto a více stran oblíbit, a že nechce najednou číst o někom jiném a opět autorovi dovolit, aby se mu dostal vyprávěním pod kůži a pak mu nemilosrdně sdělil, že hra skončila, posunujeme se o xy let dál, dávám ti nové hráče. Jenže bez těch prvních dvou časových úseků by se čtenář připravil o hloubku postav, o chápaní jejich chování a motivů. Cronin jednoduše ví, jak čtenáře upoutat, připravuje mu překvapení i malé radosti v podobě setkávání se se starými známými. Zároveň autor přivádí čtenáře k myšlence, že viráci jsou jen oběťmi lidské touhy po nesmrtelnosti a moci, ubohými výtvory, jimž zůstaly jen základní instinkty přežití.
Na sci-fi román je Croninova Dvanáctka hodně protkána náboženskými úvahami o osudu, předurčení, vyvolených, což osobně považuji za jedinou vadu na jinak po všech stránkách výborném postapokalyptickém románu.
Vydal: Knižní klub; 2013
