Philippa Gregory: Smrtící vlna (Řád temnot 2)

Ukázky z knih / 14.10.2013 /

Dějiny píší historii středověku a lidé se bojí konce světa.
Vypadá to, že katastrofa, při níž bude lidstvo zcela zničeno, je blíž a blíž…
Nakladatelství Fortuna Libri vydává druhý díl série Řád temnot.

Gregory_Smrtici_vlnaLuca Vero, klášterní novic pověřený samotným představeným Řádu temnot – aby vyšetřil okolnosti blížícího se konce světa a přitom hledal stopy Ďábla a vykonával soud nad osobami podezřelými z kacířství – se vydává na další cestu. Tentokrát jej povinnosti zavedou do italského přístavního městečka Piccolo. Na cestě Luku a jeho druhy – písaře Petra a sluhu Freizeho – stále ještě doprovázejí dvě dívky, s nimiž se setkali při vyšetřování kacířství v klášteře Lucretili: bývalá abatyše Isolda a její společnice a přítelkyně, muslimka Ishraq.

Spolu s nimi přibudou do Piccola dětští poutníci, kteří mají namířeno do Jeruzaléma. Jejich vůdce Johann věří, že se před nimi rozestoupí moře, aby mohli do Svaté země dojít po souši. K překvapení všech se to skutečně stane – v den, kdy se poutníci chtějí vydat na další cestu, moře se skutečně rozestoupí – aby se po pár hodinách vrátilo v obrovské smrtící vlně…

Obyvatelé Piccola obviní Isoldu a Ishraq, že vlnu schválně kouzly přivolaly a Luca je musí znovu postavit před soud. A aby jeho starostem nebyl konec, v Piccolu se objeví i tajemný velmistr Řádu temnot…

 

Ukázka z knihy:
Ráno po snídani obě dívky s kápěmi plášťů staženými cudně do obličeje vyšly ze dveří hostince a vydaly se pěšky po přístavní hrázi, kde už Freize nakládal koně na loď, jež je dopraví na jih podél pobřeží do Bari. Luca a bratr Petr šli s nimi. Bratr Petr nesl vzácné rukopisy, zašité do obalů z naolejované ovčí kůže proti vlhkosti, písařskou skříňku popruhy připevněnou na zádech. Na nábřeží mezi loďmi, vracejícími se z ranního rybolovu, nakládal Freize osla a pět koní.

Přístavní můstek mezi hrází a palubou lodi byl široký a pevný a první tři koně po něm snadno přešli do svých stání na palubě. Ishraq sledovala, jak se poslední kůň – oř bratra Petra – na lávce polekal a pokusil se couvat. Freize mu položil ruku na šíji, pošeptal mu pár tichých slov a pak odepjal ohlávku, aby byl kůň zcela volný. Bratr Petr vykřikl a rozhlédl se, připraven shánět pomoc při chytání uprchlého koně, ale Luca jen zavrtěl hlavou. „Počkej,“ řekl. „On ví, co dělá.“

Kůň stál okamžik nehybně, uvědomoval si, že je volný, a pak se Freize znovu dotkl jeho šíje, obrátil se k němu zády a sám přešel po můstku na palubu. Kůň ho pozoroval s nastraženýma ušima a pak ho delikátně následoval, jeho kopyta zaduněla o dřevěný můstek. Když volně vstoupil na palubu, Freize ho poplácal, tiše několika slovy pochválil a pak znovu připnul ohlávku a zavedl ho do lodního stání.

„Milují ho,“ poznamenal Luca a zastavil se vedle obou mladých žen. „Opravdu milují. Všechna zvířata mu důvěřují. Je to dar. Je jako svatý František z Assisi.“

„Má v kapse kotě?“ zeptala se Ishraq a Luku to rozesmálo.

„Nevím. Nijak by mě to nepřekvapilo.“

„Myslím, že krmí toulavé kotě a nosí je u sebe,“ řekla. „Včera večer jsem sundávala jeho kabát ze židle v jídelně a ten kabát zamňoukal.“

Isolda se rozesmála. „Je to zrzavé kotě – našel je před několika dny. Nevím, jestli je ještě má.“

Freize vystoupil z lodi. „Je tam malá kajuta a ohřívadlo na vaření,“ sdělil dívkám. „Měly byste mít celkem pohodlí. A počasí má být dobré a budeme tam za pár hodin. Kolem večeře bychom mohli přistát.“

„Půjdeme na palubu?“ zeptala se Isolda Luky. Kapitán byl na lodi, pokřikoval rozkazy, lodníci se připravovali popustit lana. Děti z křížové výpravy lenivě pozorovaly přípravy.

„Bůh jim žehnej,“ řekla Isolda vážně, jednu nohu na lávce, ruku v sevření Lukovy dlaně. „A Bůh žehnej i tobě, Luko. Uvidíme se v Bari.“

„Už za pár dní,“ opáčil tiše. „Je lepší, že cestuješ takhle, ačkoliv se mi po tobě bude cestou stýskat. Nezklamu tě. Brzy se tam uvidíme.“

„Odrazit!“ křikl kapitán. „Všichni na palubu!“

Bratr Petr předal skříňku s rukopisy a vzácné písařské pouzdro Freizeovi, aby vše odnesl do kajuty. Isolda se právě chystala vstoupit na můstek, když ucítila, jak se jí přístavní hráz náhle otřásla pod nohama. Okamžik myslela, že nějaká loď narazila do hráze, až rozechvěla veliké kamenné desky, vztáhla ruku a chytla se koncového trámku lávky. Jenže pak se otřes zopakoval spolu s hlubokým, tlumeným rachotem, zvukem tak mocným a přesto tlumeným, až se ze strachu chytila ruky Ishraq a rozhlédla se kolem sebe. Okamžitě se ozvalo úzkostlivé pleskání o okraj přístavní hráze, jak se tam zčeřilo tisíc drobných vln, jakoby rozfoukaných nenadálou vichřicí, ačkoliv moře bylo hladké a klidné.

Děti na přístavní hrázi vyskočily, jak se pod nimi otřásla země, ty menší vykřikovaly strachem. „Pomoc! Pomoc!“

„Co to bylo?“ zeptala se Isolda. „Slyšeli jste to? Ten strašný zvuk?“

Ishraq zavrtěla hlavou. „Nevím. Něco divného.“

„Vím, že můj Vykupitel žije!“ zvolal Johann. Všichni se k němu otočili. Byl zcela nevzrušený. Rozpřáhl ruce a usmál se. „Slyšíte hlas Boží? Cítíte dotek Jeho svaté ruky?“

Luca přistoupil k dívkám. „Radši se vraťte do hostince…“ začal. „Něco se děje…“

Ohromný zvuk se ozval nanovo, podobný stenu, tak hluboký a tak blízko, až vzhlédli k jasné obloze, ačkoliv na ní nebyla žádná bouřková mračna, a pak zase dolů na moře, zčeřenému rychlými vlnkami.

„Bůh k nám mluví!“ volal Johann na své následovníky, a jeho hlas zněl jasně nad jejich otázkami. „Slyšíte jej? Slyšíte, jak promlouvá skrze zemětřesení, vítr a oheň? Požehnáno budiž Jeho jméno. Volá nás do služby! Slyším jej. Slyším jej!“

„Slyším jej!“ opakovaly děti, síla jejich hlasů se slévala jako sbor. „Slyším jej!“

„Zemětřesení?“ zeptala se Isolda. „Řekl: zemětřesení, vítr a oheň?“

„Radši počkáme v hostinci,“ řekla Ishraq nejistě. „Radši nepůjdeme na loď. Raději se schováme. Jestli přijde bouře…“

Isolda se otočila spolu s ní, aby zamířila do hostince, když vtom jedno z dětí vykřiklo: „Podívejte! Podívejte se na to!“

Všichni se podívali tam, kam dítě ukazovalo, ke schodům přístavní hráze, kde voda šplouchala přes dolní stupně v úzkostlivém, rychlém rytmu. Přímo před jejich očima se odehrálo něco mimořádného. Mořská hladina klesala, odliv nastal mimořádnou rychlostí, odtékal jako voda ve zdymadlech, rychleji, než je u odlivu vůbec možné. Mokrý schod ještě neoschl v zářivém slunečním svitu, a už se odhalil další stupeň. Jak potom voda ustupovala, objevily se zelené řasy na dalším schodu a pak ještě na dalším, a tak stále dolů až na dno přístavu. Voda crčela ze schodů jako náhlý vodopád, stupně, jež nikdo nevi-děl od té doby, co byly za pradávných časů vytesány, náhle oschly a ocitly se na vzduchu, a na dně přístavu moře stále ustupovalo, ubíhalo od pevniny, klesalo od zdí, takže hlubiny odhalovaly všechna svá tajemství a znovu se stávaly souší.

Byla to divná a hypnotická podívaná. Bratr Petr se přidal k ostatním, kteří se shlukli na okraji přístavní hráze a civěli na odtékající vodu. Moře odhalovalo víc a víc pevniny, jak se stále víc a víc vzdalovalo. Koně na palubě ržáli hrůzou, když loď ztěžka dosedla na dno přístavu, jiné čluny v okolí visely za lana na přístavní hrázi anebo ty vzdálenější, jež byly na hlubší vodě, klesly a pak se převalily na bok, když zpod nich uprchlo moře a zanechalo je opuštěné, s kotvami bezmocně odhalenými, trčícími z naplaveného bahna – obrovskými a těžkými a k nepotřebě.

„Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až pro-měnil moře v souš. Vody byly rozpolceny.“ křičel Johann ze zadního okraje davu. Zazněly výkřiky radosti a děti plakaly strachem, když mezi nimi kráčel, až stanul na okraji přístavní hráze a zahleděl se do přístavu, kde po naplavenině přístavního dna pobíhali krabi, a ryby pleskaly ocasními ploutvemi ve zbylých kalužích vody. „Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny!“ opakoval. „Vidíte – Bůh změnil moře v suchou zem – jen pro nás. Tohle je cesta do Jeruzaléma!“

Isoldina studená ruka se vkradla do Lukovy dlaně. „Já se bojím.“

Luca byl zadýchaný vzrušením. „Nikdy jsem nic takového neviděl. Ani se mi nesnilo, že by k tomu mohlo dojít! On říkal, že se to stane, ale já tomu nemohl uvěřit.“

Ishraq si vyměnila zděšený pohled s Isoldou. „Je tohle zázrak vašeho Boha?“ vyptávala se. „Dělá to On? Zrovna teď?“

Na palubě uvízlé lodi se připoutaní koně a oslík vzpínali a lomcovali provazy. Freize sešel mezi ně, snažil se je uklidnit a stahoval jim ohlávky, jejich kopyta narážela do dřevěných stání. Lodní můstek spadl na jednom konci spolu s lodí. Teď byl roztříštěný a rozbitý, jak spadl do přístavní naplaveniny.

„Pst, miláčkové, jen klid! Jen klid!“ volal Freize na koně. „Už je to dobré. Jsme pěkně v suchu, určitě se není čeho bát. Buďte klidní a já vás odtud za chviličku dostanu.“

„Následujte mě! Následujte mě!“ vykřikl Johann a vydal se po kamenných stupních dolů z přístavní hráze. „Tohle je cesta, tohle je cesta do Jeruzaléma! Tohle je přímá cesta!“

Děti ho ihned následovaly, plné vzrušení z toho dobrodružství.

Info o knize:
Originální název: Changeling – Stormbringers
Nakladatelství: Fortuna Libri
Vazba: vázaná
Rozsah: 288 stran

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít