Bouře od jihu – 10. část (Alfa a omega ff)

Je tu ještě pár záležitostí k vyřízení. Ne pro všechny bude tohle finále zrovna šťastné…

Závěr fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.

10. kapitola

Rebecca Carlbornová nebyla žádné ořezávátko. Celkem běžně zvládala osmnáctihodinové služby v nemocnici – a to v době, kdy ještě neměla vlkodlačí výdrž. Po deseti hodinách s Branem – v jeho posteli – se ale cítila slabá jako dvouleté dítě.

„Sežerou mě,“ zabroukala spokojeně a vyčerpaně a užívala si jeho rty na své páteři. On byl zraněný, tak jak to, že vůbec nevypadal unaveně?

„Kdo?“ zeptal se, ale dál pokračoval od lopatek dolů. Koho by napadlo, že může takhle fungovat i to místo kousek nad zadečkem?

„Všechny volné ženské v Aspen Creeku,“ vzdychla zasněně. „Pevně věří, že ses rozhodl zůstat navždy sám.“

„Ty prostě umíš změnit i velmi pevná rozhodnutí,“ zasmál se a něžně otočil její tělo tak, aby jí viděl do očí. A taky na to ostatní pod nimi.

„Jsem vážně grogy,“ postěžovala si, když pochopila jeho další úmysly.

Tentokrát neodpověděl. Namluvili toho až dost. Byl znovu čas ukázat jí, že nemá vždycky pravdu.

 

Volali snad všichni. Terry, Sage, Charles, Anna, Tag, Adam, Samuel. Někteří chtěli vědět, jak mu je, někteří sháněli Beccu, ale hlavně se většina z nich na vlastní uši chtěla ujistit o tom, že se stalo to, co se stalo.

„Je mi dobře. Becca je se mnou,“ opakoval Bran trpělivě a klidně. V těch dvou prostých větách bylo všechno. Nic dalšího nebylo potřeba dodávat. Někteří chtěli mluvit i s ní. V tu chvíli z něj byl zase marok – „Ne, teď ti ji vážně nedám.“ Milovala ho každou vteřinou víc.

Znovu vstali, aby se najedli. Potom Bran napustil vanu, která byla velká jako celá koupelna v jejím bytě v Richlandu, a Becca uznala, že společnou koupel zařadí ve svém osobním žebříčku mezi milování v posteli a vzájemné krmení.

Usnuli hluboko po půlnoci, ale vzbudil ji už za svítání. Z účasti na křtinách se nemohli a nechtěli vyvléknout. Přesto – pokud ji měl pustit na pár hodin do Modřínky, aby se připravila, bylo potřeba důkladně se rozloučit…

Do srubu ji nakonec donesl v náručí. Cestou se snažila zachytávat u jeho úst obláčky páry, které vydechoval a které se v mrazivém vzduchu rychle srážely. Cítila, jak mu hrudí vibruje tichý tlumený smích a byla tak šťastná, že se téměř nemohla nadechnout.

Polibek mezi dveřmi se protáhl, takže to chvíli vypadalo, že se přesunou do Bečiny ložnice, ale Bran si nějakým zázrakem dokázal vzpomenout, kvůli čemu odešli z té jeho, a skoro násilím ji zavřel v koupelně. Když uslyšela, jak za ním zaklaply dveře, zmocnila se jí na okamžik panika.

Bude to takové pokaždé, když se od ní vzdálí? To už si bez něj vždycky bude připadat tak neúplná a osamělá? Říkal jí, že až se mezi nimi vytvoří pouto druhů, zlepší se to. Bude ho cítit, ať bude jakkoliv daleko. Nechtěla, aby byl od ní někdy daleko…

Zadívala se na sebe do zrcadla a bylo jí jasné, že ať dnes řekne komukoli cokoli, každý na ní okamžitě pozná, co je mezi ní a Branem. A co dělali posledních dvacet čtyři hodin. Zasmála se a připadala si jako bláznivá teenagerka. I když to nebylo přesné – takhle se necítila nikdy. Nemívala tu potřebnou dávku bezstarostnosti. A do včerejška si myslela, že ji nemá ani Bran.

Pak jí pohled zalétl k hodinkám, které nechala ležet v koupelně na poličce. Vyjekla a vzápětí ze sebe začala zbrkle stahovat oblečení. Měla zoufale málo času na to, aby se udělala trochu hezká. Pro něj hezká.

 

„Lali, Lali, Lali,“ broukal tiše a houpal usínající holčičku v náručí. Celý obřad zvládla skvěle. Ani jednou se neproměnila, ani jednou nezaplakala.

„Ona vlastně ještě nikdy neplakala,“ vysvětlovala Anna překvapeným hostům. Bran se nedivil. Nejen jemu bylo jasné, že si Annin a Charlesův Ptáček – v jazyce Sejlišů, kmene Charlesovy matky Lali – vzala z obou rodičů to nejlepší.

„Další omega a ještě s magickými schopnostmi. Konečně se někdo zvládne postarat o světový mír,“ pochechtával se Samuel. Dorazili s Adamem, Mercy a Jess už večer. Bylo příjemné setkat se pro změnu kvůli radostné události.

Adam natáhl ruce, aby si Lali od Brana vzal.

„Nezapomeň, že moje zkušenosti jsou čerstvější,“ zabručel tiše, když si ji marok instinktivně přivinul k sobě. Lali při předávce jen hlasitěji vydechla, ale spokojeně se přitulila k další teplé a bezpečné hrudi. Adam došel pomalu k Mercy a Lali jí podal.

„Ublížím jí, mám hrubé ruce a polámané nehty a…“

„Mercy!“ V Adamově hlase zazněl náznak příkazu. Se zatajeným dechem si od něj miminko vzala. Po pár vteřinách se ale uvolnila a začala je lehce pohupovat.

„Tak co myslíš?“ zašeptal jí Adam u ucha, ale Bran si byl jistý, že není jediný, kdo ho slyší.

„Tak dobře, deset let je trochu moc,“ odpověděla mu s náznakem rezignace v hlase Mercy. „Pět?“ zkusila to naposledy. Adam zakoulel očima.

„Dobře, ty nedočkavče,“ zasmála se tiše a pootočila hlavu, aby ho mohla políbit na tvář.

„A když ne světový mír, tak populační explozi vlkodlaků,“ doplnil Charles suše.

Všichni se rozesmáli. Trochu rozpačitým smíchem lidí, kteří se pravděpodobně brzy sejdou na dalších křtinách.

 

 

„Zajdu se sbalit teď, ano?“ přitočila se k Branovi. Byla šťastná, že den proběhl v takové pohodě a že všichni její nové místo po marokově boku přijali s klidem, ne-li s nadšením. Největší obavy měla z reakcí Charlese a Samuela, ale z Charlesova pevného, i když krátkého objetí poznala, že s ní nebude mít problém, a Samuelova otevřená a upřímná radost ji prostě nemohla nechat na pochybách, že Branovi synové jsou z otcova vztahu nadšení.

Oslava Laliných křtin se konala u Brana v domě a kromě smečky a hostů z Tri-Cities se tu sešlo i zhruba padesát lidských přátel z Aspen Creeku. Nejmladší členové smečky opékali na ohních za domem zvěřinu, o dorty a další občerstvení se postaraly místní ženy. Becca se celé dopoledne bránila myšlenkám na to, že možná už příští oslava – ať už Dne díkůvzdání, Vánoc nebo Laliných prvních narozenin – bude její starostí. Styděla se, že tak brzy začala přemýšlet o tom, jak to teď s Branem a s ní bude dál, ale nemohla si pomoct.

Krátce po obědě ji odvedl do pracovny. Po dlouhém a důkladném polibku, který jim měl částečně vynahradit ty dlouhé hodiny, kdy se mohli jen letmo dotýkat, jí udýchaně navrhl, aby se k němu přestěhovala. Ještě dnes, nejlépe hned po tom, co odejdou poslední hosté. Ani ji nenapadlo předstírat menší nadšení, než jaké doopravdy cítila.

Smrákalo se a bylo zřejmé, že se poslední vytrvalci co nevidět rozejdou. Bran a Becca nemuseli mít výčitky, že se jich snaží zbavit – Adam, Mercy, Jess i Samuel zůstávali do dalšího dne a ostatní mohli vidět kdykoliv. Becca už nedokázala myslet na nic jiného, než že za hodinu bude znovu jen s Branem – a bude s ním navždy. Marokův velký dřevěný dům na ni už vůbec nepůsobil opuštěně, chladně a cize. Vždyť tu byl on a ona si snadno uměla představit, že už brzy – možná už zítra – to tu i ona dokáže nazvat domovem.

„Až budeš hotová, zavolej mi. Pomůžu ti všechno přenést, ano?“ Pohladil ji po tváři a vtiskl jí krátký horký polibek na čelo. Vnímal stále ještě trochu šokované pohledy ostatních, ale ovládal se už skoro celý den – nemohl si pomoct.

Kývla a po chvíli se nenápadně vytratila. U dveří na sebe hodila bundu a vyběhla do mrazivé tmy.

 

 

Vrazila do Modřínky jako velká voda. Byla si jistá, že se zvládne sbalit za dvacet minut. Terrymu to jistě netrvalo déle, když se předešlý večer stěhoval k Sage.

Čekal na ni v ložnici. Podle toho, jak klidně se rozvaloval na posteli, odhadla, že v připravených zbraních má tu správnou munici.

„Iane…“ Všechny její smysly už věděly, co je zač, ale její hlava tomu stále odmítala uvěřit.

„Ahoj Rebecco.“ Vždycky jí říkal celým jménem. „Za jak dlouho se zvládneš sbalit?“ Kdyby z něj necítila všechen ten vztek a nenávist a kdyby na ni neustále nemířil, vyznělo by to dokonce trochu komicky.

„Co jsi to udělal, Iane?“ Měla mlčet, jeho oči jasně říkaly, že ho právě úplně ovládá vlk. Vyskočil tak rychle, že jeho pohyb téměř nepostřehla. Vzpomněla si, jak jí Terry vysvětloval, že vlkodlaci, kteří se po proměně nenaučí ovládat svého vlka, jsou rychlejší a silnější než ostatní. Nemají žádné zábrany, které by je vědomě nebo podvědomě brzdily. Její bývalý snoubenec i v té rychlosti zvládl nechat jednu ze zbraní na posteli, přirazil Beccu ke stěně a volnou rukou jí zatlačil na hrdlo.

„Viděl jsem tvoje auto,“ šeptal jí do tváře. Jeho dech páchl zkaženým masem. Musel se sytit mršinou – těsně předtím, než se sem vloupal. „Šílel jsem, že někde umíráš a že se to ani nedozvím. V práci ani v žádné nemocnici mi nechtěli nic říct – nejste příbuzný, pane! A pak mi po týdnu – jen tak – zavoláš, pozveš mě na večeři a před plnou restaurací mi oznámíš, že je konec. Vážně sis, kurva, myslela, že jsem úplný idiot?“ Becca lapala po dechu, ale Ian nevnímal. Ovládal ho vlk a ten se živil Ianovým vztekem a jejím strachem. „Stačilo tě pár dnů sledovat. Adam Hauptman je už dost známý, víš? A pak…“ Zaklonil hlavu a rozesmál se. Konečně se mohla trochu nadechnout. Pak ji ale sevřel znovu. „V Mexiku se dá koupit lék úplně na všechno, věděla jsi to? Jsem jen o měsíc mladší než ty, lásko. Vzhledem k tomu, že nás čeká věčný život, by to ale neměl být problém, co myslíš?“

„Nechal ses proměnit?“ zachroptěla. „Kvůli mně?“

„Doufal jsem, že to stihnu, ale ty jsi prostě vždycky byla jen pitomá coura.“ Zhluboka se nadechl. „Myslel jsem, že jsi ošukala jen toho idiota Richarda, ale zdá se, že ani tady ses neflákala. Měla jsi jen toho, kterýho z tebe cítím, nebo jich bylo víc? Potřebovala jsi k tomu zrůdu, aby ses konečně udělala? Tak teď si užiješ, těš se.“ První rána mu nevyšla, jak si představoval. Ještě se zvládla postavit na nohy. Při druhé použil zbraň.

Ztratila vědomí.

 

 

Stalo se to pár minut potom, co vyprovodil poslední hosty. Zalapal po dechu a musel se opřít o stěnu. Bylo to jiné, než s Modrou sojkou a tisíckrát intenzivnější než s Leah. Becca byla všude. Šokovalo ho, že první pocit, který ho zaplavil, byla bolest. Trvalo dlouhých pět vteřin, než pochopil, že se děje něco zlého.

Pravděpodobně měl trochu přemýšlet. Nahlédnout do srubu oknem a obhlédnout situaci. S čerstvě zrozeným poutem druhů ale ničeho takového nebyl schopen.

Od hlavních dveří do ložnice mu to trvalo sotva vteřinu. Pro toho chlapa to ale bylo dost, aby se stihl zvednout z Bečina zbitého a bezvládného těla. Jednou zbraní mířil na něj, druhou na Beccu. Oči mu ledově a nepříčetně zářily a Bran byl šťastný, že ho bude moci zabít bez jediné výčitky.

Zadíval se na něj a cítil, jak i jeho vlk mění hnědou v jeho očích v mnohem nebezpečnější jantar.

„Okamžitě dej dolů ty zbraně,“ řekl hlasem, ze kterého se ten ubožák okamžitě roztřásl. Bran ještě trochu přitlačil. Chlap klesl na kolena. Třas zesílil.

„Kdo jsi?“ Zeptal se a přitom došel k Becce. Zkontroloval jí puls a něžně ji pohladil po zraněné tváři. Většina jeho pozornosti i jeho pohled ale dál patřily muži na podlaze před ním.

„Ian Mahony,“ zakňoural. „Její snoubenec,“ kývl bradou k posteli. Ani při tom gestu se ale neodvážil zvednout oči.

„Chceš říct bývalý snoubenec.“ Místo odpovědi začal Mahony zuřivě přikyvovat.

„Jak jsi ji našel a proč jsi tady, Iane?“ Kdyby spolu mluvili dva lidé, použití jména by mohlo naznačit, že se rozhovor stává přátelštějším. Marok ale uměl jméno odsouzeného použít jako mučicí nástroj. Ian padl na břicho a zavyl.

„Sledoval jsem ji… zjistil jsem, co z ní je… našel jsem v Mexiku smečku… proměnili mě za prachy… pak jsem vylákal toho idiota Richarda do Arizony… nakonec mi řekl, kde ji najdu…“ Vyrážel ze sebe části vět a svíjel se pod drtivým tlakem Branovy moci.

„Kde je Richard?“ Bran neměl chuť dopřát mu úlevu.

„Pronajal jsem si byt… v Phoenixu… koupil jsem pouta se stříbrem… je tam… čeká na mě…“

„Co chceš od Beccy?“

„Miluju ji, chci, aby se mnou odjela!“ Znělo to jako výkřik umanutého dítěte.

„Lžeš. A pokud zalžeš ještě jednou, zabiju tě hned. Co chceš od Beccy, Iane.“

„Chci tu couru zabít! Nenávidím tenhle život, nevěděl jsem, že to bude tak… tak…“

„Co? Děsivé? Šílené? Věčný hlad a myšlenky na to, že bys nejraději nepřetržitě zabíjel?“ Branův hlas teď hladil jako hedvábí, ale Ian pod jeho silou znovu zakňučel.

„Jo, je to hnus!“

„Kolik lidí jsi zabil, Iane?“

„Já nevím! Pět, šest, možná, ale samé houmlesáky a lůzry!“

„Ty jsi lůzr, Iane Mahony.“

Bylo by snadné přinutit ho, aby se zabil sám. Měl dost stříbrné munice. Ale Bran považoval za správné zabít ho vlastníma rukama. Přesto byl rád, že stihne uklidit dřív, než přijde Becca k sobě.

 

 

„Vy se mě prostě nezbavíte, doktorko Carlbornová.“ Samuelův laskavý úsměv nepatrně vylepšoval skutečnost, že se jí chystá znovu zlomit špatně srostlou klíční kost. Brana poslal ven, ale jeho nervózní dupání slyšeli pod oknem ložnice.

„Za tohle mi budete muset jít za svědka, doktore Cornicku,“ ušklíbla se na něj.

„Děkuju,“ rozzářil se, ale vzápětí zvážněl. „Jestli vykřikneš, můj otec sem skočí a pravděpodobně mě zabije.“ S povzdechem si zpod hlavy vytáhla polštář, schovala do něj obličej a o vteřinu později, když se ozval ten nejpříšernější zvuk, co zatím v životě slyšela, se do něj zakousla.

O minutu později bylo po všem.

„To jsem celá já,“ vzdychla, když jí fixoval paži do šátku. Který pravděpodobně už další den nebude potřebovat. „Zrození pouta druhů strávím v limbu, kdežto při lámání kostí zůstanu čilá jako rybka.“

Samuel už se zase usmíval. „Užij si to. Jsem si jistý, že se táta postará, aby tohle byla poslední zlomenina ve tvém životě.“

„Nejsem si jistá, jestli mě to má děsit, nebo těšit,“ oplatila mu úsměv, i když ten její byl pořád trochu roztřesený.

 

Epilog

„Uvědomuješ si, že je to hrozně dětinské, Brane Cornicku?“ bránila se se smíchem jeho rukám, když jí uvazoval šátek kolem očí.

„Počínající senilita se prý projevuje infantilními sklony,“ odpověděl jí vážně. „A musíš uznat, že já už mám věk na pokročilou senilitu.“ Poslepu ho plácla do pevné hrudi.

„Ty starče…“

„Pojď, krásko,“ zasmál se a popadl ji do náruče. Ani tohle nečekala a překvapeně vyjekla. Slyšela, jak mu pod nohama křupe sníh. Pak stoupali po schodech. Otevřel dveře a znovu schody. Věděla, kde jsou, ale něco bylo jiné, včetně pachu. Tenhle poznávala a rozbušil jí srdce.

Konečně ji postavil na podlahu.

„Krásné první výročí, Becco. Nikdy jsem moc neuměl děkovat, takže tohle je můj způsob, jak to říct.“ Při těch slovech jí rozvázal šátek.

Překvapeně zamrkala. Stáli v nemocnici. Ne na provizorní a zastaralé ošetřovně, která tu léta bývala. Tohle byla skutečná přípravna. Otevřenými dveřmi viděla vybavenou ambulanci, prosklenou stěnou zase supermoderní operační sál.

„K bypassu se tu dostaneš možná jednou za rok,“ pokračoval omluvně, „apendixy a zlomeniny budou jistě převládat, ale je to možnost, jak bys mohla i v Aspen Creeku být zase doktorka a ne jen marokova družka.“

Nechtěla brečet. Tohle byl nejlepší den v jejím životě. A to si přesně tohle říkala o každém z těch tří set šedesáti pěti, co právě prožila po Branově boku. Přesto se jí výhled rozmazal a ona si – samozřejmě marně – poplácala kapsy, aby našla kapesníky. Sklonil se k ní a něžně ji líbal na tváře. Jeho horký dech rychle sušil všechnu tu vláhu.

„Dneska jsem tě vůbec neměl v plánu dojímat,“ zašeptal. Už věděla, co znamená, když je jeho hlas najednou hlubší a trochu ochraptělý. Přesto se zeptala:

„A co jsi měl v plánu?“

„Přinutit tě, abys zase říkala ta dvě slova. V jedné větě.“

„Hm?“ Už jí nedával prostor k mluvení.

„Brane a ještě“ napověděl jí.

Tiše se rozesmála. „Já tipovala jiná.“

„Hm?“ Teď zase ona umlčela jeho. Odtáhla se jen na vteřinu, aby mu mohla odpovědět.

„Miluju a tě.“

 

Konec

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz