Laurell K. Hamiltonová: Inkubovy sny (Anita Blakeová 12)

Ukázky z knih / 11.7.2013 /

Anita Blakeová přichází v novém dobrodružství! „Někdy s tím, co jste, bojujete. A někdy se tomu poddáte. A někdy už sami se sebou bojovat nechcete, tak si místo toho najdete jiného protivníka.“

Anotace:

V Anitině životě je několik mužů, s nimiž ji pojí výjimečné pouto, ale nikdo netuší, že triumvirát moci, který tvoří s upířím vládcem města Jean-Claudem a vlčím králem Richardem, bude mít pro všechny tři drastické důsledky. Anitina nekromancie ve spojení s upíří smyslností a vlkodlačí živočišností totiž představuje sílu, jejíž možnosti a dopady nikdo nedokáže odhadnout – nejméně ze všech Anita sama.

Jak postupně padají všechny její morální zásady, nezbývá než přijmout sebe samu a vytvořit si na troskách starých představ o štěstí nový život. To však není snadné, když se ve městě začnou objevovat mrtvoly striptérek – obětí upírů, kteří by v Jean-Claudově teritoriu vůbec neměli být.

Když se k tomu přičtou potíže s nejlepší kamarádkou, s policií a nepříjemnými klienty, je to zkrátka další šílený týden v životě jedné oživovatelky…

Hamilton_Inkubovy_sny

1. kapitola

Byla to říjnová svatba. Nevěsta byla čarodějnice, co pomáhá řešit nadpřirozené zločiny. Ženich oživuje mrtvé a zabíjí upíry. Zní to jako halloweenský vtip, ale je to pravda.

Družbové na sobě měli černé smokinky s oranžovými motýlky a bílé košile. Družičky měly oranžové šaty. Tolik šatů v barvě halloweenské oranžové se na jednom místě tak často nevidí. Docela jsem se vyděsila, že budu muset utratit tři stovky dolarů za takovou zrůdnost. Ale protože jsem patřila k ženichovi, měla jsem na sobě smokink. Larry Kirkland, ženich, kolega a kamarád, stál pevně za mnou. Prohlásil, že nemusím mít šaty, pokud nechci. Hmm, tak se na to podívejme. Tři stovky dolarů nebo i víc za sytě oranžové večerní šaty, které radši spálím, než abych si je na sebe vzala podruhé, nebo ani ne sto dolarů za půjčení smokinku, který můžu vrátit. Počkejte, přemýšlím.

Vzala jsem si smokink. Musela jsem si koupit černé lakýrky. Obchod se smokinky nevedl lakýrky v dámském provedení a ve velikosti 38. Ale co. Dokonce i s botami, co stály sedmdesát dolarů a které už na sebe pravděpodobně nikdy znovu nevezmu, jsem se považovala za velmi šťastnou.

Když jsem tak pozorovala družičky, jak kráčejí uličkou přeplněného kostela v těch nařasených oranžových šatech, s vlasy upravenými do lokýnek a se silnější vrstvou make-upu, než s jakou jsem kdy kteroukoli z nich viděla, cítila jsem se přímo přešťastně. Nesly malé okrouhlé kytice oranžových a bílých květin olemované černou krajkou a s oranžovými a černými stužkami spadajícími k zemi. Já jsem měla jen stát v přední části kostela a jednou rukou se držet zápěstí druhé ruky. Svatební koordinátorka si asi myslela, že by se všichni ženichovi družbové dloubali v nose nebo udělali něco podobně trapného, kdyby nemohli ruce udržet v klidu. Takže jim řekla, aby tam stáli s rukou kolem zápěstí. Žádné ruce v kapsách, žádné překřížené ruce, žádné ruce sevřené před slabinami. Na generálku jsem dorazila pozdě – jaké překvapení – a svatební agentka si zjevně myslela, že budu mít na muže dobrý vliv, co se slušného chování týče, jen proto, že jsem se náhodou narodila jako holka. Nezabralo jí moc času, než pochopila, že jsem stejně nekultivovaná jako muži. Upřímně si ale myslím, že jsme se vážně všichni chovali velmi dobře. Ona se prostě jen necítila dobře s muži. Nebo se mnou. Možná to bylo tou zbraní, co jsem měla u sebe.

Ale žádný z družbů, mě nevyjímaje, neudělal nic, kvůli čemu by si musela stěžovat. Byl to Larryho den a nikdo z nás mu ho nechtěl pokazit. Ach, a Tammyin den pochopitelně taky.

Nevěsta vešla do kostela zavěšená do svého otce. Její matka už čekala v první řadě, oblečená do bledé melounové oranžové, co na ní kupodivu vypadala velmi dobře. Celá zářila a brečela; vypadala, že se cítí mizerně i neuvěřitelně šťastně zároveň. Paní Reynoldsová byla důvodem pro tuhle velkou svatbu v kostele. Oba, jak Larry, tak Tammy, by byli spokojení i s něčím mnohem menším, ale Tammy očividně nedokázala své matce říct ne a Larry se snažil být se svou budoucí tchýní zadobře.

Detektiv Tammy Reynoldsová vypadala jako krásné bílé zjevení, tvář jí překryl závoj jako mlžný sen. Taky ona na sobě měla víc make-upu, než jsem na ní kdy viděla, ale k živůtku s korálovou výšivkou a široké zvonové sukni ten dramatický efekt velmi ladil. Šaty vypadaly, jako by tou uličkou dokázaly kráčet samy, nebo jako by mohly přinejmenším bez opory stát. Něco jí udělali s vlasy, takže byly hebké a zcela stažené z tváře a všichni viděli, jak neobyčejná je. Nikdy jsem si toho úplně nevšimla, ale detektiv Tammy Reynoldsová byla krásná.

Stála jsem na konci řady družbů, já a Larryho tři bratři, takže jsem trochu musela natáhnout krk, abych mu viděla do tváře. Ten pohled stál za to. Byl tak bledý, že mu z pokožky vystoupily pihy jako inkoustové skvrnky. Modré oči měl vytřeštěné. Museli mu nějak upravit krátké zrzavé kadeře, jelikož teď byly velmi hladké. Pokud neomdlí, bude to dobré. Zíral na Tammy, jako by ho někdo praštil kladivem mezi oči. Samozřejmě, pokud by si dali tu dvouhodinovou práci a napatlali make-upem i Larryho, vypadal by teď taky jako krásné zjevení. Ale muži se tohohle bát nemuseli. Pořád platí dvojí metr. Žena má být ve svůj svatební den krásná, ženich tam má stát a neztrapnit ani sebe, ani nevěstu.

Narovnala jsem se zpět do své původní pozice a taky se snažila nikoho neztrapnit. Svázala jsem si vlasy do ohonu, když byly ještě mokré, takže mi teď ležely na hlavě rovné a hladké. Vlasy jsem si nestříhala, tak jsem udělala, co jsem mohla, abych vypadala jako kluk. Mou snahu ovšem kazily i další části těla. Mám křivky, a i když jsem byla navlečená v pánském smokinku, křivky neukryl. Nikdo si na to nestěžoval, ale svatební agentka protočila při pohledu na mě oči. Nahlas ovšem řekla jen: „Potřebujete víc make-upu.“

„Nikdo z družbů make-up nemá,“ namítla jsem.

„Copak nechcete vypadat krásně?“

Protože jsem si myslela, že už tak vypadám dost dobře, existovala jediná odpověď: „Nijak zvlášť.“

To byl poslední rozhovor, který jsme spolu já a svatební agentka vedly. Poté se mě absolutně stranila. Myslím, že se do mě tak navážela schválně, protože jsem jí s ostatními družby vůbec nepomáhala. Ona očividně věřila, že jen proto, že obě máme vaječníky místo koulí, spojíme síly. Mimoto, proč bych se měla starat o to, abych vypadala pěkně? Byl to Larryho a Tammyin den, ne můj. Jestli, a bylo to velké jestli, se někdy vdám, pak se o to budu starat. Do té doby na to kašlu. Stejně už jsem na sobě měla víc make-upu než normálně. Což znamenalo vůbec nějaký make-up. Má nevlastní matka Judith mi vždycky říká, že až mi bude třicet, začnu mít na tyhle holčičí záležitosti jiný názor. Do velké třicítky mi zbývají tři roky, tak co bych měla panikařit už teď?

Tammyin otec vložil její ruku do Larryho. Tammy byla o osm centimetrů vyšší než Larry a v podpatcích měla ještě víc. Stála jsem k ženichovi dost blízko, abych viděla pohled, kterým ho Tammyin otec obdařil. Nebyl zrovna přátelský. Tammy byla tři, skoro čtyři měsíce těhotná a byla to Larryho chyba. Nebo spíš to byla chyba Tammy a Larryho, ale nemyslím si, že to takhle její otec viděl. Ne, pan Nathan Reynolds obviňoval jen a pouze Larryho, jako by Tammy byla coby panna uchvácena ze svého lože a vrácena zpět deflorovaná a těhotná.

Pan Reynolds zvedl krátký závojíček vepředu a odhalil krásně nalíčenou krásu. Slavnostně ji políbil na tvář, hodil posledním temným pohledem na Larryho a s příjemným úsměvem se obrátil čelem vzad, aby se připojil k manželce v přední řadě. Vadilo mi, že tak lehce přešel od temného pohledu k potěšenému úsměvu, jen proto, že celý kostel mohl jeho výraz vidět. Nelíbilo se mi, že je Larryho nový tchán schopný tak dobré lži. To mě přimělo zamyslet se, co vlastně dělá za práci. Ale já jsem od přírody podezřívavá. To pramení z toho, že tak dlouho a tak úzce spolupracuju s policajtama. Cynismus je nakažlivý.

Všichni jsme se otočili k oltáři a ten důvěrně známý obřad začal. Během let jsem byla na desítkách svateb, skoro všechny byly křesťanské, skoro všechny spadaly pod tradiční vyznání, takže ta slova byla podivně známá. Vtipné, jak si ani neuvědomíte, že jste si něco zapamatovali, dokud to neuslyšíte. A pak teprve vám dojde, že si to pamatujete. „Drazí, milovaní. Sešli jsme se zde, abychom spojili tohoto muže a tuto ženu ve svazek manželský.“

Nebyla to katolická nebo episkopální svatba, takže jsme nemuseli poklekat nebo toho moc dělat. Součástí obřadu nebylo ani svaté přijímání. Musím připustit, že po chvíli jsem přestala poslouchat a zatoulala se myšlenkami jinam. Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem svateb. Chápu, že jsou nezbytné, ale já nikdy nepatřila k holkám, co sní o tom, jaká bude ta jejich svatba. Nepamatuju si ani, že bych na to vůbec myslela, dokud jsem se na vysoké nezasnoubila. A když to skončilo, znovu jsem o svatbě nepřemýšlela. Velmi krátce jsem byla zasnoubená s Richardem Zeemanem, učitelem na střední škole a místním ulfrikem, vlčím králem, ale on mě odkopl, protože jsem prý s monstry zadobře víc než on. Teď jsem byla docela smířená s představou, že se nikdy nevdám. Že ta slova nikdy nebudou řečena mně a mému miláčkovi. Jedna malinká část mě, které nikdy nedovolím promluvit nahlas, byla kvůli tomu smutná. Ne kvůli tomu, že nebudu mít svatbu,myslím, že bych tu svoji nenáviděla stejně jako číkoli jinou, ale kvůli tomu, že nemám tu jednu jedinou osobu, kterou bych mohla nazývat svou. Pocházím ze středních vrstev z amerického maloměsta, a to, že v současné době chodím s třemi muži, možná se čtyřmi, záleží na tom, jak se na to podíváte, ve mně budí svíravý pocit bolestně blízký rozpakům. Snažila jsem se s ním bojovat, ale jsou tu problémy, které je potřeba vyřešit. Jako například, koho si vzít na tuhle svatbu jako doprovod? Konala se v kostele, se svatými předměty, což znamenalo, že dva muži jsou mimo. Upíři se necítí v blízkosti svatých předmětů moc dobře. Dívat se na to, jak Jean-Claude s Asherem shoří plamenem, jen co vejdou do dveří, by pravděpodobně svatební veselí trochu zchladilo. Na výběr mi tudíž zůstali můj oficiální přítel Micah Callahan a kamarád Nathaniel Graison.

Přešlo se k části, kde se vyměňují prstýnky, což znamenalo, že se do dění zapojili hlavní družička a hlavní družba. Žena podržela Tammyinu obrovskou kytici bílých květin a mládenec podal prsteny. Vypadalo to hrozně sexisticky. Aspoň jednou bych chtěla vidět muže držet květiny a ženu podávat prsteny. Kdysi mi jeden kamarád sdělil, že jsemtak svobodomyslná, až si sama škodím. Možná. Věděla jsem ale, že pokud se ještě někdy zasnoubím, buď budeme mít zásnubní prsteny oba, nebo ani jeden. Samozřejmě, ta část, kde říkám, že se nikdy nevdám, znamená, že i zásnuby jsou mimo jakoukoli diskuzi. Komu to vadí.

A konečně byli muž a žena. Všichni jsme se otočili a reverend je kostelu představil jako pana a paní Kirklandovy, ačkoli jsem věděla, že se Tammy rozhodla nechat si jméno za svobodna, takže ve skutečnosti to mělo být pan Lawrence Kirkland a paní Tammy Reynoldsová.

Seřadili jsme se do dvojstupu. Musela jsem nabídnout rámě detektivu Jessice Arnetové. Paži přijala, ale díky jejím podpatkům jsem byla o víc než deset centimetrů menší než ona. Usmála se na mě. Už před měsícem jsem si všimla, že je hezká, protože flirtovala s Nathanielem, ale až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že umí být i krásná. Tmavé vlasy měla sčesané z obličeje, tím dala na odiv jemný trojúhelník lícních kostí a brady. Nalíčení jí zvětšilo oči, přidalo barvu do tváří a vykroužilo na jejích rtech poupátko. Všimla jsem si, že oranžová, ve které většina družiček vypadala vyšisovaně, podtrhuje bohaté tóny její pokožky a vlasů, oči jí díky té barvě zářily. V oranžové vypadá dobře málokdo. Je to jeden z důvodů, proč se ta barva nosí v tolika věznicích – něco jako trest navíc. Ale detektiv Arnetová v ní vypadala nádherně. Skoro mě to donutilo zalitovat, že jsem se tou dámou od svateb nenechala přemluvit k té troše make-upu navíc. Skoro.

Musela jsem vážně zírat, protože detektiv Arnetová se zamračila, a teprve pak jsem se pohnula vpřed a zaujala své místo v řadě. Šli jsme za sebou jako hodní milí svatebčané. Už před začátkem jsme přetrpěli focení skupinovek. Fotograf teď bude honit nevěstu a ženicha, aby vyfotil takové ty nehrané momentky: krájení dortu, házení kytice, odepínání podvazku. Jakmile nám všichni hosti potřesou rukou, budu moct hezky zmizet v pozadí a nikoho to už nemusí zajímat.

Stáli jsme v řadě tak, jak to po nás chtěli. Nevěsta a ženich jako první, protože, co si budeme nalhávat, to kvůli nim lidi přišli. Ostatní se rozestavili podél zdi za nimi – čekali jsme, až si potřeseme s lidmi, z nichž většinu ani neznáme. Tammyina rodina pocházela odtud, ale ještě nikdy jsem nikoho z nich nepotkala. Larryho rodina místní nebyla. Těch několik pozvaných policajtů jsem znala; krom nich to bylo jen pokývnout a úsměv, pokývnout a úsměv, potřást rukou, pokývnout a úsměv.

Musela jsem se na lidi kolem sebe soustředit opravdu hodně, protože mě překvapilo, když se přede mnou najednou objevil Micah Callahan, můj oficiální doprovod. Byl přesně mojí výšky. Malý na ženu i na muže. Jeho bohaté hnědé vlasy jsou skoro stejně kudrnaté jako ty mé a dnes mu spadaly kolem ramen. Nechal si je tak kvůli mně. Rozpuštěné vlasy nemá rád a já chápu proč. Na muže vypadá až moc jemně, a když mu vlasy rámují obličej, jeho tvář má skoro stejně jemný trojúhelníkový tvar jako tvář detektiva Arnetové. Jeho spodní ret je plnější než horní, takže to vypadá, že se mu rty pořád špulí. A vzhledem k tomu, že má širší ústa než většina žen, je to ještě horší. Ale tělo pod tím na míru šitým oblekem nikoho nenechalo na pochybách, že se jedná o muže. Široká ramena, štíhlý pas a boky, tělo plavce, ačkoli tomu sportu neholdoval. Od krku dolů byste si ho s dívkou nikdy nespletli. Šlo jenom o tu tvář a vlasy.

Nechal si límeček u košile rozevřený, takže mu rámoval prohlubeň krku. V jeho slunečních brýlích jsem viděla svůj tmavý odraz. V sálu bylo docela šero, tak proč brýle? Jeho oči jsou kočičí, leopardí, abychom byli přesní. Žluté a zelené zároveň. Která bude převládat, záleželo na barvě, kterou měl na sobě, na jeho náladě, na světlu. Dnes byly díky jeho košili sytě zelené s jemným náznakem žluté, jako záblesky světla procházející korunami stromů v lese.

Je leopardodlak, nimir-raj místního pardu. Správně by se měl přeměnit do lidské podoby celý. Ale když strávíte ve zvířecí podobě až příliš času, někdy se prostě celí zpátky nepřeměníte. Nechtěl ale obyčejné lidičky děsit, tak si vzal sluneční brýle.

Jeho ruka v mé hřála a ten malý dotek stačil, aby se část pečlivě vystavěných štítů zbortila. Ta část štítů, co mi během celého obřadu pomáhala necítit ho jako druhý tlukot mého srdce. Je nimir-raj k mé nimir-ře. Leopardí král a královna. Ačkoli můj pohled na tohle uspořádání byl spíš královna a její choť, partneři, ale já měla prezidentské právo veta. Jsem závislá na pocitu, že mám vše pod kontrolou, co na to jiného říct?

Jsem první lidská nimir-ra v dlouhé historii leopardodlaků. Ačkoli vzhledem k tomu, že se zabývám oživováním mrtvých a jsem zákonná popravčí upírů, najdou se lidé, co by se ohledně mojí lidskosti dohadovali. Oni prostě jen závidí.

Chtěla jsem ho obejmout, ale krátce zavrtěl hlavou. Měl pravdu. Pokud jen držet jeho ruku zrychlilo můj pulz jako rozpouštění bonbonu na jazyku, pak by objetí bylo špatný nápad. Díky řadě metafyzických náhod v sobě mám něco, co se podobá zvířeti žijícímu v Micahovi. Tohle zvíře a Micahovo zvíře se navzájem znají, znají se jako staří milenci. Ta část z nás, co není lidská, zná toho druhého lépe než se znají naše lidské poloviny. Pořád jsem o něm samotném skoro nic nevěděla. Doopravdy. A to přesto, že spolu žijeme. Na magické úrovni jsme svázáni pevněji, než mohl zařídit obřad nebo kus papíru. Ve skutečném, každodenním životě se ptám sama sebe, co s ním. On je dokonalý partner. Má druhá půlka, chybějící kousek. V téměř každém myslitelném směru mě doplňuje. A když stál takhle blízko, bylo to správné. Postavte mě někam dál a já se začnu ptát, kdy se proberu a on přestane být tak báječný. Nikdy jsem v životě neměla žádného muže, který by to nakonec nějak nepokazil. Proč by měl být Micah jiný?

Ani mě tak nepolíbil, jako mi spíš jen tvář ovanul svým dechem. Vydechl: „Později.“ Ten lehký dotek mě tak rozechvěl, že mi musel pomoct nabýt rovnováhu a podržet mě za ruku.

Usmál se tím vědoucím úsměvem, který mívají muži, když vědí, jak jejich dotek na ženu působí. Neměla jsem ten úsměv ráda. Vyvolával ve mně pocit, jako by čas, co se mnou trávil, považoval za samozřejmost. Ve chvíli, kdy jsem na to pomyslela, jsem věděla, že to není pravda. Nebylo to ani fér. Tak proč jsem na to pomyslela? Protože co se týče ničení svého osobního života, jsem mistr. Jakmile něco funguje moc dobře, začnu do toho šťourat a dloubat, dokud se to nerozbije nebo mě to nekousne. Snažím se to nedělat, ale starých zvyků, zvláště těch špatných, se člověk jen tak nezbaví.

Micah postoupil řadou dál a detektiv Arnetová se na mě podívala tázavým pohledem svých silně namalovaných, ale krásných očí. Otevřela ústa, jako by se chtěla zeptat, jestli jsem v pořádku, ale rozptýlil ji další člověk. Nathaniel byl rozptylující, o tom není sporu.

Jessica Arnetová byla o pár centimetrů vyšší než Nathaniel, který má metr sedmdesát, takže aby se mohla podívat do těch levandulových očí, musela trochu sklopit hlavu. A tu barvu nepřeháním. Jeho oči nebyly modré, ale opravdu bledě fialové, levandulové, jako jarní šeříky. Měl na sobě košili s límečkem skoro stejné barvy jako jeho oči, takže ta levandulová byla ještě výraznější; tak krásná, že byste se v ní utopili, takové oči.

Podal jí ruku, ale ona ho objala. Objala ho, protože, aspoň myslím, poprvé byla na veřejném místě, kde to nikdo nepovažoval za zvláštní. Objala ho, protože mohla.

Na zlomek vteřiny zaváhal, pak ji taky objal, ale otočil hlavu, aby se podíval na mě. Jeho oči jasně říkaly Pomoz mi!

Neudělala toho zase tak moc, jen objetí tam, kde se normálně používá potřesení rukou, ale pohled v Nathanielových očích byl na to, co udělala, mnohem vážnější. Jako by mu to vadilo víc, než by mělo. Jelikož pracuje jako striptér, mysleli byste si, že je zvyklý, že se na něj ženy věší. Ale možná o to právě šlo. Nebyl v práci.

Dál se k němu tiskla a on ji držel a jen němý pohled jeho očí říkal, jak nešťastný je. Jeho tělo se zdálo v objetí spokojené a uvolněné. Jessice Arnetové své bezradné oči neukázal.

Objetí trvalo déle, než bylo zdvořilé, a já si konečně uvědomila, co je tu za problém. Nathaniel je nejméně dominantní osoba, jakou jsem kdy potkala. Chtěl se z objetí vymanit, ale nedokázal se odtáhnout jako první. Jessica ho musela nechat jít, ale ona nejspíš čekala, až se on odtáhne jako první, a protože se nehýbal, špatně to pochopila. Sakra. Jak se mi do života přimotali muži s takhle zvláštními problémy? Asi mám prostě štěstí.

Vztáhla jsem k němu ruku a jemu se ve tváři zračila úleva tak jasná, že to mohl každý v místnosti vidět a pochopit. Od Jessiky zůstal odvrácený, nemohla ten pohled zachytit. Zranilo by to její city a Nathaniel nechtěl ranit ničí city. Což ovšem znamenalo, že neviděl její rozzářenou tvář, celou planoucí tím, o čem si myslela, že je to vzájemná přitažlivost. Po pravdě, myslela jsem, že ji Nathaniel má rád, aspoň trochu, ale výraz jeho tváře říkal něco jiného. Minimálně mně.

Nathaniel se chytil mojí ruky jako vyděšené dítě, co bylo právě zachráněno před rváčem od sousedů. Objala jsem ho a on ke mně přilnul, přitiskl se ke mně blíž, než by se mi na veřejnosti líbilo, ale nemohla jsem se mu divit, ne doopravdy. Toužil po útěše, kterou přináší fyzický dotek, a já myslím, že mu došlo, že to Jessica Arnetová pochopila špatně.

Držela jsem ho tak blízko, jak jsem jen mohla. Tak blízko, jak jsem chtěla držet Micaha. S Micahem by to možná přešlo v něco lehce trapnějšího, ale ne s Nathanielem. S Nathanielem jsem se dokázala ovládat. Pohladila jsem dlouhý cop jeho kaštanových vlasů, které mu spadaly téměř ke kotníkům. Hrála jsem si s tím copem, jako by to byla mnohem intimnější část těla, a doufala jsem, že tenhle náznak Jessica pochopí. Měla jsem vědět, že jen trocha objímání stačit nebude.

Odtáhla jsem se první a on upřel pohled na mou tvář. Zadívala jsem se na jeho obličej a pochopila, co v něm viděla – byl tak nádherný, tak neuvěřitelně krásný. Jeho ramena se v posledních měsících rozšířila z toho, jak posiloval, nebo možná proto, že mu bylo dvacet a pořád rostl. Byl na pohled tak svůdný a já věděla téměř jistě, že by byl skoro stejně svůdný i v posteli. Ale i když se mnou bydlel, uklízel můj dům, nakupoval a vyřizoval pochůzky, styk jsem s ním neměla. Opravdu jsem se toho snažila vyvarovat, protože jsem neměla v plánu si ho nechat. Jednoho dne bude Nathaniel potřebovat jiné bydlení, nový život, protože už ho nebudu potřebovat tím způsobem, jakým ho potřebuju teď.

Jsem člověk, ale tak, jako jsem první lidská nimir-ra, kterou leopardi kdy měli, jsem taky první lidská služebnice vyššího upíra, která získala jisté… schopnosti. S těmi schopnostmi přišly i stinné stránky. Jedna z nich je, že potřebuju krmit ardeur každých přibližně dvanáct hodin. Ardeur je francouzský výraz pro plamen, touhu, volně přeloženo to znamená být pohlcen, být pohlcen milováním. Ale ne vždy zrovna o milování jde.

Zadívala jsem se do Nathanielových očí barvy šeříků a vzala jeho tvář do dlaní. Udělala jsem tu jedinou věc, o které jsem si myslela, že by mohla Jessice Arnetové zabránit, aby je oba dva na nadcházející hostině ztrapnila. Políbila jsem ho. Políbila jsem ho, protože potřeboval, abych to udělala. Políbila jsem ho, protože to paradoxně bylo správné. Políbila jsem ho, protože byl můj pomme de sang, mé jablko krve. Políbila jsem ho, protože byl mou potravou a já nenáviděla fakt, že mi někdo slouží za potravu. Krmila jsem se z Micaha, ano, to taky, ale on byl můj partner, můj přítel, a byl dost dominantní, aby řekl ne, když chtěl. Nathaniel chtěl, abych si ho vzala, chtěl mi patřit, a já nevěděla, co s tím dělat. Za několik měsíců můžu mít ardeur pod kontrolou a nebudu pomme de sang potřebovat. Co by Nathaniel dělal, kdybych ho už nepotřebovala?

Odtáhla jsem se a zadívala se do Nathanielovy tváře, která na mě zářila stejně, jako tvář Jessiky Arnetové zářila na něj. Nemilovala jsem Nathaniela, ale jak jsem se dívala do té rozzářené, šťastné tváře, obávala jsem se, že totéž nemůžu říct o něm. Využívala jsem ho. Ne na sex, ale na jídlo. On byl mé jídlo, jen potrava, ale i když jsem nad tím takhle přemýšlela, věděla jsem, že to je částečně lež. Nezamilujete se do svého steaku, protože ten vás nemůže obejmout, nemůže vám přitisknout teplé rty do prohlubně krku a zašeptat „děkuju“, než odkráčí chodbou v uhlově černých kalhotách, které mu obepínají hýždě jako druhá kůže a zdůrazňují stehna, o kterých víte, že jsou mnohem půvabnější bez kalhot než s nimi. Když jsem se otočila k dalšímu usmívajícímu se člověku v řadě, zachytila jsem pohled detektiva Arnetové. Nebyl to pohled zrovna přátelský. Skvělé, prostě skvělé.

Vydá: Epocha, červenec 2013

Jeden komentář

  • Renča 11.7.2013na20.57

    Oblíbená scéna – Damian šílící z toho, že nehoří na slunci, Anita s Nathym na pódiu a několik dalších :)
    Oblíbené nové postavy – Wicked a Truth
    Zvláštní je, že přestože úvodních několik kapitol se odehrává na Larryho svatbě, tak se Larry nedostane v knize aktivně na scénu.
    Ronnie je čím dál otravnější a Jessica taky…
    Kniha vyjde 17.7.
    Citáty z knihy zde: http://deti-noci.cz/2013/04/literatura/lit-zajimavosti/anita-blakeova-podvanacte/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít