Chlast, lži a video – 1. část

Krátká a veselá povídka o čtyřech obyčejných lidech, jedné panence a dvou želvičkách oceněná druhým místem v prvním ročníku souteže O Poklad Moravského Sklepa.

„Mně se ti to přestává líbit.“

panenka_Dead_doll„Co tak najednou? To bylo pořád, jaká to bude úžasná akce, nic nás nezastaví v rozletu, a teď bys z toho chtěl vycouvat?“

„Nic takového jsem neřekl, ale jsou věci, o kterých se nevtipkuje.“

„Včera jsi mluvil jinak! Copak teď chceš veškerou přípravu hodit za hlavu?“

„Nechci, protože to nebyla zrovna levná záležitost,“ ozvalo se nešťastné povzdechnutí při vzpomínce, že do dnešního dne investovali téměř celý měsíční plat.

„No vidíš! Ze začátku to nech na mně a do konverzace se zapojíš, až budeš v pohodě. Nejdřív slečny trošku dostaneme do nálady, a když to dopadne, tato noc nebude krátká.“

„Hlavně do toho netahej Kryla! Bohatě stačí, když jsi mě v tomhle vedru donutil vzít na sebe kožený hadry. Už teďka jsem dost zapařenej a rozhodně nechci být u toho, až si z nohou setřesu ty těžký steelky.“

„Vzal sis doufám aspoň ráno čisté ponožky?“

„Neboj, zapnul jsem čichový senzor a doma v koutě vyhrabal ty nejpoužitelnější.“

„Jestli jsou ty boty nový, nemusíš si s tím lámat hlavu. Tak strašný to určitě nebude. Do příště musíme spíš trošku zapracovat na tom tvém pupíčku, abys v tom nebyl tolik přiškrcenej. Sestavím ti individuální pitný dietní plán, protože v pivu najdeš všechny potřebné vitamíny, akorát omezíš příjem jídla a ono už to nějak půjde. Hlavně nezapomeň, že podobných pitomců běhá po světě spousta, takže musíme ukázat aspoň trochu osobitý styl.“

„A proto jim na první schůzku neseme černé růže?“

„Jistě. Baudelaire. Květy zla. Hned ze začátku uděláme dojem.“

„Jenom aby to pochopily.“

„Nesejčkuj, začínám z tebe být nervózní. Hlavně nezapomeň na nejdůležitější věc, kterou jsem ti celý týden vtloukal do hlavy. Jestli jim prozradíš, jak se doopravdy jmenuji, dostaneš ránu. V životě jsem neslyšel asexuálnější jméno, než je Bedřich.“

„Neboj, Bélo, tuhle maškarádu ti kazit nehodlám. Já to taky moc nevyhrál,“ odpověděl Vladimír, protože si z mládí až moc dobře pamatoval, když se začali vysílat Smolíkovi.

„Tak sis na škole trochu vytrpěl stejně jako ostatní. No a? Když to zkrátíš, zůstane ti nádherně dekadentní Vlad. Co bys mohl chtít víc?“

Láďa si nedokázal pomoci a konečně se pousmál. Opravdu to mohlo dopadnout všelijak, ale rozhodně nehodlali předčasně utíkat z bitevního pole, když už byli téměř u cíle.

„Nech si toho! Já si stejně jako ostatní svoje jméno nevybral.“

„Klídek, nerve. Za chvíli už budeme vystupovat.“

Ani nemuseli čekat, až jim netečný hlas z chraplavého reproduktoru potvrdí, že dorazili k místu plánované schůzky, protože se z otevřeného okénka nedalo přehlednout.

„Jsme skoro tam. Snad ty křepelky poznáme,“ prohodil Béla, když se rozhlížel po opuštěném tramvajovém ostrůvku a vnitřně se pochválil, že si do ostrého letního slunce vzal pohodlnou vzdušnou košili, zatímco kamarádovi na čele vyrašily další krůpěje potu.

„Toho bych se nebál. Jestli nekecaly a opravdu dorazí, nemůžeme je minout. Podobných existencí se tu moc vyskytovat nebude.“

„Máš pravdu, jenom nezapomínej, že místo srazu vybraly ony!“

„To je šlechtí. Nepřijde ti ale ani trochu divný, proč se potkáváme zrovna tady? Nerad bych, aby mě po nocích někdo chodil strašit!“

„Jsou to prostě stejné úchylačky jako my. Nic dalšího neřeš, protože podobná šance se už nemusí naskytnout, takže vzhůru na první společné rande.“

„Ale stejně to není moc dobrej nápad.“

„Nech už těch bojácných řečí a nezapomeň vykročit pravou nohou, abys večer doma zase nemusel ve svitu voskovic potupně listovat pornočasopisy.“

„No dovol, k nám už byl zaveden elektrický proud a na rozdíl od vás, pane zneuznaný umělče, umím díky programátorské profesi pracovat s internetem!“

„To byla obrazná metafora! Jestli ale budeš takhle odsekávat na všechno, co kdo dneska řekne, jako vždycky zůstaneš na ocet a pak mi nechoď plakat na rameno.“

Do smluvené doby setkání jim sice zbývalo několik minut, ale mládenci nechtěli ponechat nic náhodě. Je lepší být někde podstatně dříve než o chvíli později.

„Podívej se na tu nádhernou architekturu. Styl a eleganci zde úžasným způsobem spojuje jednoduchost s účelností a řecké ohně dotváří nezaměnitelnou atmosféru tohoto místa.“

„Uvědomuješ si vůbec, že jdeme balit holky do Strašnického krematoria?“

„Jistě! A ty se nepokoušej lhát, že tě tahle představa ani trochu neláká?“

„Láká, neláká, spíš jsem zvědavý na ten materiál. Kdo normální by odpověděl na inzerát, že k občasným schůzkám hledáme společnice se zájmem o černou magii?“

„A není to jedno? Někde se psalo, že právě tohle by měla být nejsnadnější a nejdostupnější kořist, takže uzrál čas přesvědčit se osobně. Aspoň bude nějaká legrace a užijeme si pořádnou garden party! Jenom musíme zjistit, kde tady mají rozptylovou loučku.“

Vlad pokrčil rameny. Pochybnosti nezmizely stejně jako jemné mrazení v zádech, ale už opravdu zašli příliš daleko, aby vycouvali. Stala se z toho otázka cti.

„Na mě nekoukej. Jsem tu prvně a doufám, že na dlouhou dobu naposledy.“

„A co když dneska navážeme romantický vztah?“

„Neblbni, po té poslední apokalypse nejsem ještě na další eskapády připraven.“

Béla se pousmál. Taktně mlčky přešel, že od té doby už uplynuly téměř tři roky. Někdy měl špatné svědomí, že si toho chudáka vzal pod křídla, aby si měl na kom léčit komplexy ze svého zpackaného života. I jemu to většinou s holkama šlo čím dál tím líp a čím blíž tím hůř, ale jako nezaměstnaný poeta si náležitě užíval, když před někým mohl dělat ramena a šířit kolem sebe pověst úspěšného milovníka. Nepotkali se sice zrovna u leopardí klece, ale i zaplivaná putyka s nakyslým pivem měla něco do sebe. Ze zakřiknutého informatika navíc díky výřečnosti dokázal vždycky vytáhnout i nějaké peníze na vlastní pití.

„No nekecej, ony opravdu dorazily! Tak si hned radši ujasníme priority, aby později nedošlo k nějaké mýlce. Elvíra je moje a tu malou v kytičkovaných šatech si můžeš nechat,“ zašeptal Béla a rukou ukázal do malého parčíku, kde postávala dvě děvčata.

Vlad nic nenamítal. Zkušenosti ho naučily, že se s Bélou nemá smysl dohadovat. Když chce, vždycky si prosadí svou. Drobná dívenka v urnovém háječku navíc nevypadala špatně a paprsky poledního slunce okolo její postavy vytvářely zářící pestrobarevnou auru, která alespoň trochu překrývala temnou ponurost tohoto místa.

„Ach jo, to se mi snad zdá,“ zašeptal Béla, když si povšiml, že tu dívky nejsou samy. „Proč zrovna my musíme mít takovou smůlu?“

„Ale no tak, už sis vybral a malé dítě přeci není žádná nemoc,“ ušklíbl se Vlad a pobaveně sledoval Elvíru držící v náručí malou holčičku. „Bude z tebe moc dobrej taťka!“

„Jednou možná, ale teď určitě ne. No uvidíme, utéct můžeme vždycky.“

„Snad tě neopustila odvaha?“

„Nech si toho, rád bych viděl tebe, kdyby ti hrozil rodinnej život!“

Oba se už raději utišili, protože pomalým krokem již téměř dorazili na rozptylovou loučku a nebylo vhodné, aby děvčata zaslechla něco z jejich konverzace.

„Ave Nosferatu,“ pozdravil Béla a trpělivě vyčkával na smluvené heslo.

„Viva Dragonis,“ odpověděla dívka v černém.

„Já jsem Lili a tohle je Bastet,“ vložila se do hovoru její přítelkyně, zkřížila nohy a uctivou úklonou nechala příchozí důkladně prohlédnout šaty, na kterých se v trnovém keři místo rudých květů daly rozpoznat lidské lebky. „A náš mazlíček Toxická Molly.“

Bastet láskyplně otočila k ostatním děvčátko ve svém náručí. Na obličeji mělo nasazenou plynovou masku a až tehdy mládenci pochopili, že se jedná pouze o módní panenku.

„Těší nás, já jsem Béla a po mém boku stojí věrný druh Vlad,“ odpověděl Bedřich a na uvítanou jemně stiskl nabídnutou drobnou gumovou ručku. „Úvodní formality máme za sebou a můžeme vyrazit juchat do víru velkoměsta. Podle přicházejících lidí bude na téhle louce brzy asi soukromá akce, takže se v tomhle Chrámu smrti nemusíme zdržovat déle, než je nezbytně nutné.“

„Chrámu smrti? Vždyť tohle místo je přeci úžasnou oslavou života, protože smrtí nic nekončí. Je to jen prostředek, jak osvobodit duše uvězněné v poutech našich smrtelných těl. Já o tom přeci musím něco vědět,“ ozvala se Bastet sebejistě.

„To záleží na úhlu pohledu, ale tyhle filosofické otázky je lepší řešit nad sklenkou vína,“ přerušil po chvíli váhání rozpačité ticho Béla. „Kousek odsud je celkem slušný podnik.“

„To zní jako dobrý nápad, protože v krematoriu se žertovat nemá,“ odpověděla Lili a nikdo proti tomu nic nenamítal.

Děvčata ocenila, že skutečně netrvalo dlouho a mládenci jim uctivě přidrželi vchodové dveře nedaleké hospůdky U Hrobaře. Interiér podniku dostál svému jménu, nad výčepem se na návštěvníky usmívala smrtka v tmavém plášti, jednotlivé stoly byly ozdobeny smutečními věnci a místo obvyklých popelníků se na nich nacházely kostěné propletence.

Jediné, co mohlo příchozím trochu pokazit umělecký dojem, bylo znuděné děvče opírající se o bar, kde si listovalo módním časopisem. Byla to práce jako každá jiná, a když už musela v téhle zatuchlé hrobce trávit většinu dne, nechtěla se vzdát pohodlných růžových triček s pestrobarevným potiskem. Touhle dobou sem obvykle nikdo nechodil a neměla důvod předstírat nadšení, přesto ve tváři vyloudila alespoň náznak profesionálního úsměvu, když od svých hostů přijímala objednávku. Láhev vína se čtyřmi sklenkami nebyla nic složitého. Mládenci ponechali na doprovodu, aby ochutnal první a odsouhlasil jejich volbu.

„Výborné, sladké jak krev. U téhle značky určitě chvíli zůstaneme,“ usmála se Bastet a jazykem si významně přejela po černě zvýrazněných rtech.

Obsluhující slečna nalila i ostatním a přesunula se zpátky za bar. Aby si návštěvníci nemohli na nic stěžovat, sáhla do šuplíku a do přehrávače vložila náhodně vybrané album XIII. století. Podobná hudba jí příliš neříkala, ale zdejším hostům se tyhle podivnosti líbily.

„Jestli mohu být tak smělý a nebude vadit možná až příliš osobní otázka, rád bych věděl, co vás přimělo reagovat na naši výzvu?“ zeptal se Vlad, aby zahájil konverzaci.

„Nejspíš zvědavost,“ pronesla Lili po chvíli přemýšlení.

„Chápu, ale to jste se ani trochu nebály vyrazit si s neznámými lidmi?“

„My jsme přeci děti noci, takže strach by měl mít spíše někdo jinej! Kdyby došlo na nejhorší, máme přeci našeho malého miláčka a s ní se nám nemůže nic stát.“

„Kde jste k ní vůbec přišly?“ položil Béla doplňující dotaz, protože se mu slečny zamlouvaly a zdálo se, že po dlouhém hledání nalezli spřízněné duše.

„Výrobní tajemství, ale u nás jich opravdu moc není. Jenom je mi líto, že naší zálibu někteří nechápou a mají nemístné poznámky, když jdeme na procházku.“

„Chápu, my jednou v kočárku převáželi pivní sud a vyslechli si své,“ doplnil Vlad vesele a překvapeně sledoval, že se děvčata jeho vtipné poznámce nezasmála.

„Pěkně tu hrají. To vybíral někdo z vás?“ otočila raději list Bastet.

„Ne, ale musím souhlasit. Tohle je jedna z nejkrásnějších písní, které jsem kdy slyšel. Dokážu si představit, že se u ní protancovaly nejedny střevíce,“ odpověděl Béla.

Lili souhlasně přikývla, ale na přijetí výzvy k tanci bylo příliš brzy. Společně s ostatními se zaposlouchala do tónů teskné melodie a rukou si lehce poklepávala do rytmu.

Když sestoupils tam dolů, vypadals jak mrtvý na dně hrobu. Budoucnost je černá, ta strast nám pije krev. Vidím tak strašné věci před sebou, spatřím tě ještě někdy?“ ozývalo se tiše, aby po krátké odmlce píseň pokračovala: „Umírá panna na růžích, na dýkách hadí jed. Ve světle padlých Hamletů, Julie sladce usínej. Budu tě líbat na rty, má lásko, snad na nich ještě dotek jedu zbyl. Sestoupím s tebou tam dolů, kmotřička smrt už jde mi na pomoc.

„Nádhera. Jen těžko bych si představila něco romantičtějšího,“ prohodila Bastet, aby přerušila ticho, protože muziku mohly klidně o samotě poslouchat i doma.

„Zní to skoro jako tóny z jiného světa,“ odvětil Vlad.

„To myslíš, že se takhle otvírají dveře záhrobí?“

„Nikoliv, jen mi nepřipadá, že by zrovna tahle krása patřila do našeho civilizovaného světa, který se potácí na pokraji propasti a sbírá odvahu na poslední krok.“

„Rozumím, ale raději bych pro upřesnění chtěla vědět, jak to třeba vy dva máte s vírou, abychom se vyvarovali případných nedorozumění. Někdy totiž zbytečně přemýšlím moc nahlas a pak bych se nejraději hanbou propadla.“

„Já věřím, protože je to absurdní,“ přispěchal Béla s odpovědí.

„Prosím?“

„Řekneš člověku, že je na nebi sto miliard hvězd a uvěří ti. Když ale napíšeš na lavici „Čerstvě natřeno“, každý se bude chtít sám přesvědčit, jestli je to pravda.“

„Zajímavý názor hodný zamyšlení.“

„Ani ateisté nebývají ušetřeni zbožných přání.“

Lili naznačila barmance, aby ke stolu přinesla další láhev. Ledy začínaly povolovat a nebyl důvod, proč opouštět tuhle zábavnou společnost.

„A co vy? Předpokládám, že když na sobě máte takové pěkné originální oblečení, asi budete mít na věc podobný pohled?“ zeptal se Béla, zatímco si slečny dolévaly.

„Originalita spočívá ve snaze být stejný jako ostatní a neuspět,“ odvětila Bastet.

„Moudrá nic neříkající odpověď, ale protože se na křižovatkách osudu setkávají pouze ti, kteří vykračují stejnou cestou, bylo jen otázkou času, než by se naše kroky setkaly.“

Děvčata přemýšlela, co vhodného odpovědět. V podstatě měl Vlad pravdu, ale debata začínala mířit do příliš abstraktní roviny, kde v kombinaci s vypitým vínem nemusela skončit dobře. Pochopili to i oba mládenci a pokusili se nenápadně změnit téma hovoru.

„Co vás vůbec přivedlo k zájmu o děsivé okultní vědy?“

„My v nich nic okultního ani děsivého nevidíme. Až křesťanství přeci přineslo veselým pohanům hrůzu ze smrti. Není dobré bát se, že náš život jednou skončí, spíše by se mělo udělat vše proto, aby vůbec někdy začal!“

„Já na to spíše nahlížím tak, že život je pes a tím pádem nejlepší přítel člověka,“ pokusil se Vlad o odlehčení atmosféry a velkoryse přehlížel Bélovo výstražně přizvednuté obočí.

„To máš pravdu, ale držet se ho za každou cenu taky nemusí být zrovna ideální,“ usmála se Bastet a koketně odhalila dvě řady bílých zoubků hodných jejího jména.

„Tohle téma si zaslouží být náležitě probráno. Nechcete změnit lokál?“

Béla na okamžik zlostně zavřel oči. Všechno šlo přesně podle jeho plánu, ale ten amatér teď všechno zřejmě pokazil svou nerozvážností. Slečny se sice zřejmě dobře bavily, ale na tuhle otázku mělo dojít až po dalších dvou láhvích vína, když už by nehrozilo, že odmítnou.

„Co přesně navrhujete?“

„Můžeme třeba zajít tady ke kolegovi domů. Ve své videotéce má několik zajímavých filmů a určitě se tam najde i něco dobrého k pití a snědku.“

Béla mlčel a vzteky zatnul zuby. Jestli byly už předtím jejich šance nulové, touhle otázkou je právě poslal pod bod mrazu. Nejraději by mu podal ruku zaťatou v pěst.

Lili se otočila k Bastet a na okamžik po sobě nerozhodně pokukovaly.

„Omluvte nás, musíme si přepudrovat nos,“ ozvalo se po nekonečně dlouhé chvíli nejistého očekávání a obě dívky se současně vytratily k toaletám.

„Mockrát ti děkuju! I kdyby z toho nic nebylo, aspoň jsme si mohli užít trochu legrace. Evidentně byly naladěné na stejnou vlnu!“

„Tak promiň, Bedřichu, s litránkem v zádech jsem se přestal kontrolovat. Snad ukážou morální charakter a zaplatí aspoň ty svoje dvě flašky, než zmizí.“

„To doufej, protože nejsem sice úplně švorc, ale tyhle by šly za tebou.“

Vlad mlčky sáhl do kapsy a letmým pohledem nahlédl do peněženky. Neměl z toho velkou radost, ale míry i ceny tu měli poctivé, takže tohle ještě dokázal ustát. Štědrost ale nemínil nikterak přehánět, vzal sklenky děvčat a zbytky vína rychle přelil do jejich pohárů.

„Tohle už je vrchol!“

„Co je? Já si peníze netisknu! Kdybych měl spočítat všechno, co už ze mě různé zlatokopky vytahaly, měl bych pěknou vilku a jezdil bych si v bavoráku.“

Béla raději neodpovídal, ale myslel si své. Slečny se právě vracely ke stolu a podle všeho se přiblížil čas loučení. Škoda, zrovna tohle vypadalo na moc pěkný úlovek.

„Dobrá, složíme se na zaplacení a můžeme vyrazit. Jenom mějte na paměti, že jsme dvě slušně vychované dívky a neberte to jako příslib možných nepřístojností.“

Oběma mládencům chvíli trvalo, než si přebrali význam Bastetiných slov. Zřejmě udělali mnohem lepší dojem, než si představovali, a naznačili barmance, že chtějí platit. Při rozpočítání účtu na čtyři rovné díly útrata ani nebyla nijak vysoká.

„Určitě nebudete litovat! Poznáte nepoznané a uvidíte neviděné,“ řekl Béla, rychle do sebe obrátil zbytek vína a naznačil, že mohou opustit hospodu.

Předtím se však i oni odebrali na toalety ke krátké taktické poradě, aby si vyjasnili některé detaily, a tak nebylo divu, že se je Vlad po chvíli pod nepříliš věrohodnou záminkou pokusil nenápadně opustit.

Před vchodem do Bélova bytu se dívky na okamžik zarazily. Civilní jmenovka byla přizdobena roztomilou pavučinou zakrývající hromadu kostí.

„Nestyďte se a pojďte dál, přeci nebudete čekat venku!“

„Děkujeme za pozvání,“ odpověděla Lili a nejistým krokem vstoupila jako první.

Pokračování příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít