Justin Cronin: Převozník
Od autora bestselleru Přechod přichází strhující nový román o skupině přeživších na skryté ostrovní utopii – kde pravda není taková, jak se zdá.
ANOTACE:
Souostroví Prospera, založené tajemným géniem, leží skryto před hrůzami zhoršujícího se vnějšího světa. Šťastlivci si zde užívají dlouhé, plnohodnotné životy, dokud monitory zapuštěné v jejich předloktí, které mají měřit jejich fyzické zdraví a psychickou pohodu, neklesnou pod 10 procent. Poté se sami odeberou do důchodu a vydají se na plavbu trajektem na ostrov známý jako Mateřská školka, kde se jejich selhávající těla obnoví, vzpomínky jsou vymazány a oni jsou připraveni znovu začít žít naplno.
Proctor Bennett je převozník, který ohleduplně provází lidi procesem odchodu do důchodu – a když je to nutné, donutí je k tomu. Ale s Proctorem není všechno v pořádku. Za prvé, snil – což je údajně nemožné. Za druhé, jeho procento monitorů začalo znepokojivě rychle klesat. A pak přijde den, kdy je povolán do důchodu jeho vlastní otec, který mu před nástupem na trajekt předá znepokojivou a záhadnou zprávu…
O AUTOROVI:
Justin Cronin (* 1962) se narodil a vyrůstal v Nové Anglii. Vystudoval Harvard a tvůrčí psaní na univerzitě v Iowě, stejný předmět rovněž vyučoval na univerzitě La Salle ve Filadelfii. Nyní působí jako profesor angličtiny na Riceově univerzitě a žije s rodinou střídavě v texaském Houstonu a na Cape Cod v Massachusetts.
Cronin je autorem pěti románů: za Mary and O’Neil (2001) a The Summer Guest (2004) získal hned několik ocenění (PEN/Hemingway Award, Stephen Crane Prize, Whiting Writer’s Award). Až jeho třetí próza, výpravný, akční apokalyptický sci-fi thriller Přechod (2010), však zaznamenala nebývalý úspěch: nejméně tucet periodik ji zařadilo do desítky nejlepších knih roku, vyšla ve více než čtyřiceti zemích, filmová práva na tento román, přirovnávaný k dílům Stephena Kinga, Michaela Crichtona, Cormacka McCarthyho a Margaret Atwoodové, zakoupila společnost Fox 2000 ještě před jeho dopsáním. O dva roky později vyšlo pokračování pod názvem Dvanáctka, v roce 2016 pak trilogii završilo Město zrcadel, očekávané natolik, že okamžitě po vydání obsadilo nejvyšší příčku žebříčků New York Times a Sunday Times.
INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, březen 2024
Původní název: The Ferryman
Překlad: Jakub Marek
Vazba: pevná
Počet stran: 528
Cena: 649 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
1
Každý sen je úplně stejný.
Plavu v moři. Pod hladinou se zadrženým dechem pronikám tekutým, modrozeleným světem. Ruce a nohy mám hladké a silné, zabírám bez námahy, silou; sluneční světlo se třpytí na hladině vysoko nade mnou.
Stoupám vzhůru za korálky vydechovaných bublinek. Slunce zapadá a vytváří na fialové obloze pestrobarevné pruhy. Z neznámého popudu – nerozhoduji se dobrovolně ani nedobrovolně, prostě jednám – mířím dál od břehu. Pomalu se stmívá a já si najednou uvědomuji svůj strašlivý omyl. Všechno je velký omyl. Obracím se ke břehu, ale nikde nevidím žádná světla; pevnina zmizela. V panice se divoce otáčím, veškerý smysl pro orientaci mě opustil. Jsem sám v nekonečném moři.
„Žádný strach, Proctore.“
Žena vedle mě plave pozvolna prsa, hlavu vztyčenou nad hladinou jako tuleň. Nedokážu rozeznat její tvář, nepoznávám její hlas. Přesto mě její přítomnosti kdovíproč naplňuje naprostým klidem. Jako bych na ni celou dobu čekal a konečně je tady.
„Už to nepotrvá dlouho,“ pronese tiše. „Ukážu ti cestu.“
„Kam míříme?“
Neodpovídá. Plave dál, a já ji následuji. Vítr nefouká, proud necítím. Mořská hladina znehybněla, jako by ztuhla, jediným zvukem je jemné šplouchání vody mezi našimi dlaněmi.
Ukazuje k nebi. „Vidíš to?“
Vyšla jediná zářivá hvězda. Jiná než ostatní – jasnější, výraznější, s namodralým nádechem.
„Pamatuješ si tu hvězdu, Proctore?“
Pamatuji? Mé myšlenky jsou rozptýlené, jako stébla trávy unášená proudem. Přeskakují z jednoho místa na druhé, mísí se. Oceán, neosobní, inkoustově nekonečný. Hvězda proniká oblohou jako maják. Všechno je známé i neznámé, povědomé i cizí.
„Je ti zima,“ prohlásí.
Je. Třesou se mi končetiny, drkotají mi zuby. Doplave ke mně.
„Vezmi mě za ruku.“
Nevědomky jsem to už udělal. Její pokožka je teplá; pulzuje životem. Je to ohromující pocit, silný jako příliv. Naplňuje mé tělo vlnou něžnosti. Pocitem návratu domů, bezpečí.
„Jsi připraven?“
Otočí se ke mně. Spatřím její tvář, ale obraz je pomíjivý, nedokážu jej vnímat, a pak už mě líbá, tiskne svá ústa k mým. Prodchne mě příval pocitů. Jako by se má mysl a tělo náhle propojily nesmírnými silami. Pomyslím si: „Takhle člověk cítí lásku. Jak to, že jsme zapomněli milovat?“ Ženiny paže obtočí mé tělo a přitisknou mi ruce k hrudi. Uvědomuji si, že se mění i voda, její struktura. Zvolna ztrácí svou hustotu.
„Je čas se probudit, Proctore.“
Zběsile mávám nohama, abych se udržel na hladině. Ale je to zbytečné. Jako bych kopal do vzduchu. Drží mě pevně, sotva se dokážu pohnout; moře mizí, rozevírá se jako mocný chřtán. Hrůza mi svírá hrdlo, nemohu vykřiknout…
Její hlas se mění v šepot blízko mého ucha: „Podívej se dolů.“
Udělám to a ponořím se. Oba se vrháme dolů, do nekonečné černé propasti, a poslední, na co myslím je:
Moře je plné hvězd.
Jmenuji se Proctor Bennett. A tohle býval můj život.
Jsem občanem souostrovního státu zvaného Prospera. Nachází se daleko od jakékoli pevniny v dokonalé izolaci, skrytý před světem. Jeho podnebí, stejně jako všechno kolem něj, je dokonalé, blahodárné: hřejivé sluneční paprsky, chladivý oceánský vánek a pravidelné, mírné deště. První ostrov, známý jako Pravá Prospera, má přibližně kruhový tvar a rozlohu zhruba 1250 čtverečních kilometrů. Zde žijí všichni Prosperané. Díky pobřeží s křišťálově bílým pískem, vnitrozemským lesům plným divoké zvěře a údolím s nejúrodnější půdou byste jej snadno zaměnili za mytologický ráj. Druhý ostrov, známý jako Annex, je domovem podpůrného personálu – mužů a žen s chudší biologickou a sociální výbavou, kteří jsou však podle mých zkušeností velice vstřícní. Je zhruba o čtvrtinu menší a s Prosperou ho spojuje plovoucí most, po kterém ochotní annečtí občané denně cestují za svými povinnostmi.
Poslední ze tří ostrovů se od ostatních odlišuje tím, že o všem, co se na něm děje, víme jen velmi málo, pouze to, že se to děje. Je známý jako Rodný ostrov, nebo zjednodušeně Rodiště. Je obklopen zrádnými mělčinami a vysokými útesy a připomíná plovoucí pevnost. Existuje pouze jediná cesta dovnitř, průrva na východním straně ostrova, kterou proplouvá trajekt – cesta, kterou každý Prosperan absolvuje dvakrát za iteraci, jednou na jejím začátku, jednou na konci. Nedokážu říct, kdo na Rodišti žije, i když někdo nepochybně musí. Někteří lidé tvrdí, že tam sídlí sám Projektant, aby dohlížel na regenerační proces, základ našeho výjimečného způsobu života.
V této vzkvétající zemi, zbavené veškerých zbytečných činností a touhy po majetku, se Prosperané věnují svým nejvyšším ambicím. Tvůrčímu vyjádření a snaze dosáhnout osobní dokonalosti – to jsou základní kameny naší civilizace. Jsme společností hudebníků, malířů, básníků, učenců a řemeslníků všeho druhu. Oblečení, které nosíme, jídlo, které jíme, společenská setkání, jichž se účastníme, prostory, v nichž pracujeme, odpočíváme a radujeme se – jednotlivé aspekty každodenního života vznikají pod nejpřísnějším odborným dohledem. Dalo by se říci, že sama Prospera je uměleckým dílem, plátnem, jež každý z našich občanů doplňuje jedinečným, nádherným tahem štětce svého života.
Jak vypadají naše dějiny? Odkud pocházíme? Na tyto otázky neznám jasné odpovědi; dokonce ani přesný rok nelze určit. A to, co víme o současném stavu okolního světa, lze shrnout jedním slovem: nic. Jsme chráněni Závojem – elektromagnetickou bariérou, která nás skrývá před zbytkem světa a svět před námi – a onoho chmurného příběhu ušetřeni. Přesto si jej lze snadno představit. Válka, nemoci, hladomor, kolaps životního prostředí, rozsáhlé migrace a fanatismus všeho druhu, decivilizace světa, během níž se národy Země, vzývající konkurující si božstva, obrátily jeden proti druhému: takové byly otřesy, které v dobách minulých inspirovaly Projektanta k vybudování našeho skrytého útočiště. O těchto událostech, známých jednoduše jako „hrůzy“, hovoříme zřídkakdy, pokud vůbec, jelikož nám z nich neplyne žádný užitek. Skrývá se v tom základ Projektantovy geniality a podstata Prospery: ukrýt to nejlepší z lidstva před tím nejhorším.
Opustit Prosperu je samozřejmě zakázáno. Zpráva o naší existenci by ohrozila vše. Ale kdo by toužil podobné místo opouštět? Čas od času se člověk doslechne o někom – vždycky jde o člena podpůrného personálu –, kdo se pošetile snaží vycestovat za Závoj. Protože se však nikdo z uprchlíků nevrátil a naše tajná existence zůstala nedotčena, lze s jistotou předpokládat, že se tito odpadlíci setkali jen s neúspěchem. Možná je pohltilo moře. Možná neobjevili žádný svět, který by je přijal, neboť civilizace nakonec samu sebe zcela zahubila. Možná, jak se vypráví v jednom příběhu, odpluli za okraj země do zapomnění.
Pokud jde o mě: Je mi v této iteraci čtyřicet dva let. (Prosperané začínají počítat věk v šestnácti letech, což je přibližné biologické stáří čerstvých iterantů opouštějících trajekt.) Mou současnou sociální roli, mou první, definuje patnáctiletá smlouva o heterosexuálním manželství, kterou lze prodloužit. Po osmi společných letech mohu říct, že jsme s Elise poměrně šťastní. Už nejsme tak náruživými milenci jako kdysi; prakticky jsme od sebe nedokázali odtrhnout ruce. Ale tyhle věci časem běžně odeznívají, ustupují snadnějšímu, pohodlnějšímu druhu partnerství, a právě v něm se nacházíme. Náš dům, který zaplatili Elisini pěstouni – vzhledem k mému relativně skromnému platu státního zaměstnance bych si něco takového sám nikdy dovolit nemohl – stojí na vrcholu skalnatého výběžku na jižním pobřeží Prospery. Nikdy jsem nezažil Elise tak blaženou a ve svém živlu jako během dvou let jeho stavby. Každý den celé hodiny pobíhala kolem armády architektů, řemeslníků a tovaryšů a snažila se, aby její stopa byla znát i na tom nejmenším detailu. Přiznávám, že já byl v tomto ohledu umírněnější; na rozdíl od Elise pro podobné záležitosti nemám nadání a sám bych se spokojil s bydlením poblíž města. Také jsem se obával vlivu jejích pěstounů na náš nový společný život, zejména působení její matky. Ale je díky domu šťastná, a tak jsem šťastný i já, a proto v něm Elise a já trávíme své životy za zvuků větru v palmových listech a šumění bělostných vysokých vln na pláži kousek od nás.
Má práce generálního ředitele Odboru sociálních smluv Šestého okrsku, oddělení výkonu rozhodnutí, je činností, která některým lidem připadá znepokojivá, dokonce snad i děsivá. Ale přezdívku „převozník“ přijímám s hrdostí. Někdy soukolí emocí potřebuje promazat, aby běželo hladce, a já jsem tu od toho, abych zasáhl – například když se starší občan, trpící duševními poruchami typickými pro poslední roky iterace, nedokáže odhodlat posunout se dál. To vás může přivést do ošemetné situace. Ale většinu lidí, i když se pomyšlení na změnu brání, lze přesvědčit, aby její význam pochopili. Vydat se na cestu ke zcela nové existenci; odložit nesnesitelnou tíhu života a vymazat paměť; znovuzrodit se jako svěží teenager s jasnýma očima a dokonalým zdravím. Kdo by po tom netoužil?
A přece…
Jsou chvíle, kdy si mysl klade otázky, kdy na život nahlíží s obavami. Přemýšlí o podpůrném personálu. Jak odlišný se mu musí jejich život zdát. Narodit se staromódním způsobem, vplout do existence jako mokrá, brečící hrouda obalená dokonalou nevinností. Prožít jeden jediný život definovaný rychle ubíhajícím časem. Věnovat své dny těžké práci s relativními výsledky (svěžest posekaného trávníku, chirurgická čistota dobře vydrhnuté kuchyně, zaseté a sklizené a znovu zaseté pole). Rodit děti a sledovat, jak se staví na vlastní nohy, chodí a rostou a žijí vlastními životy. Prožít padesát, šedesát, sedmdesát let na zemi a pak odplout do bezmyšlenkovitého zapomnění.
Věřit v boha, když žádný není.
V porovnání s jejich životy se ty naše mohou zdát prázdné. Neumím si pomoci, ale závidím jim. Ale pak se zamyslím nad tíhou a strastmi trvalých pout. Láska může odeznít. Rodiče přežijí své děti. Tělo degraduje nemilosrdnou kaskádou biologických strastí v přehlídce bolesti. Pro podpůrný personál, zbavený požehnání iterací, neexistuje možnost opakování, žádný únik před otřesy a zákrutami života. A závist rázem pohasíná.
Co mi zbývá pak? Nekonečné množství dokonalých dnů a sen, v němž se, v objetí své lásky, nořím mezi hvězdy.
Středa, poměrně nedávno. Červen – ne že by datum bylo důležité, ale tehdy nastal ten den. Pomuchlané, potem provlhlé prostěradlo; odplouvající noční můra (moře, hvězdy); ranní přímořské světlo naplňující ložnici jako zlatý plyn; já, Proctor Bennett – Prosperan, manžel, převozník – otevřu oči a okamžitě poznám, že dům je prázdný. Vstanu, protáhnu se, obléknu si župan a pantofle; v kuchyni mi Elise nechala konvici s kávou. Otevřenými dveřmi na terasu proudí do domu čerstvý oceánský vzduch. Naliju si šálek, přidám trochu mléka a vyjdu ven.
Chvíli tam jen tak stojím a pozoruji moře. Zvykl jsem si už před časem začínat své dny právě takhle, abych nechal mysl očistit se vlastním tempem. Někdy sen zmizí okamžitě jako prchavá mýdlová bublina. V taková rána často přemýšlím, jestli se mi vůbec něco zdálo a jestli si jen nevzpomínám na sny z jiných nocí. Pak jsou ale dny, kdy sen ve mně zůstává jako jakási překrývající se, druhá realita, a já vím, že jeho obrazy budou podbarvovat mé emoce dlouho do odpoledne.
Právě takové je i dnešní ráno.
Vždycky jsem byl snivec – rozumějte: člověk, kterému se zdávají sny. Občané našeho světa zpravidla nesní. Obecně se má za to, že je to vedlejší, i když ne zcela nevítaný důsledek průmyslových jedů, které kdysi zamořily celou planetu. Proč, když je náš bdělý život tak uspokojivý, bychom měli cítit potřebu podobně mučivého vyprávění? Tvrdím sice, že Prosperané nesní, ale to není tak docela pravda. Sní jen ti nejstarší z nás. Při své práci jsem se mnohokrát setkal s důsledky podobných jevů. Neklidné noci a podivné vize; postupně rozvracené myšlení; konečný pád do šílenství, jehož být svědkem je nesmírně bolestné. Mám-li hovořit za svou profesi, snažíme se nenechat věci dojít tak daleko, ale to neznamená, že k tomu nikdy nedojde.
Většinou se mi daří tuto část svého života bagatelizovat – ale nebylo tomu tak vždy. Jako mladého svěřence mě sužovaly noční můry takové síly, že mě často vyhnaly z postele, abych omámený a v nevědomosti bloudil po domě a prováděl ty nejnepochopitelnější úkony. Otočil jsem všemi kohoutky v domě. Rozbil jsem lampu. Udělal si sendvič s máslem a džemem a vyhodil ho z okna. (Toho si všiml můj otec; v té době už mě mí pěstouni nechávali na pokoji, pokud nehrozilo, že si ublížím.)
Dnes mi to možná přijde úsměvné, ale tehdy tomu tak nebylo. Nakonec mé potíže pěstouny znervóznily natolik, že mě matka vzala raději k lékaři. Byl mi tehdy teprve rok nebo dva po převozu. Svět byl pro mě stále ještě novým místem a kromě každodenní jízdy na Akademii raného vzdělávání jsem toho z ostrova příliš nepoznal. Autobus nás odvezl do vnitrozemí, po klikaté venkovské cestě přes zemědělská pole a sady, než nás vypustil u nevýrazné kancelářské budovy uprostřed ničeho. Tou dobou jsme byli jediní cestující. Stavba měla tvar obyčejné betonové krychle, nicméně příjemně udržované, s kvetoucími keři okolo a měkkým zeleným trávníkem, který byl po nočních deštích dosud vlhký. Žena v čekárně si zapsala naše jména a požádala nás, abychom počkali, ačkoli jinak byla místnost prázdná. Jak minuty ubíhaly, mé vyprchávající vzrušení dávalo naplno vyniknout obavám. Uvědomoval jsem si, že mé snění je problém. Sny jsem rád neměl. Roztříštěné obrazy a silné emoce mě hluboce znepokojovaly. Více mě však děsilo pomyšlení, že jsem zklamal své pěstouny, což jsem nikdy nechtěl. Zatímco jsem seděl v čekárně a mé obavy se srážely jako studená polévka, napadla mě hrozná myšlenka. Stal jsem se pro ně zklamáním. Pokud snění nepřestane, pěstouni mě vrátí do Rodiště. Jestliže nesplním jejich očekávání, vymění mě za jiného, spořádanějšího chlapce, jako nevhodný dárek vyměněný v obchodě za něco lépe fungujícího.
Konečně se otevřely dveře do ordinace. Lékařka, mladá žena v bílém plášti, se zářivě modrýma očima a hnědými vlasy sepnutými stříbrnou sponou, se představila jako doktorka Patty a pozvala nás dovnitř. Místnost byla skličujícím způsobem spartánská: bez oken, bez výzdoby, stál tu jen polstrovaný vyšetřovací stůl, prosklená skříňka s nástroji a židle pro mou matku. Doktorka Patty mě požádala, abych si svlékl košili a posadil se na stůl; pak mě vyšetřila – zkontrolovala monitor, poslechla si mé srdce a plíce, podívala se mi do očí, nosu a úst – a pak se začala zabývat mými obtížemi. Zeptala se mě, jestli jsem měl sen. (Přikývl jsem.) Jak často se mi to stává? (Nejsem si jistý. Často.) A co si z těch snů vybavuji, pokud vůbec něco? (Byly děsivé.) Zaznamenala si mé odpovědi a zapsala je do mé karty, včetně matčina vyprávění o sendviči s máslem a džemem. To už ze mě byla nervózní troska se slzami na krajíčku. Vnitřně jsem se přesvědčil, že mě z ordinace odvedou rovnou na trajekt – že můj současný život, který teprve začal, rázem skončil.
Ale nestalo se. Místo toho doktorka Patty odložila kartu stranou a věnovala mi pohled plný uklidnění. Myslím, prohlásila, že se není čeho bát. V mém věku jsou prý sny jako ten můj možná neobvyklé, ale ne neslýchané. Během prvních let nové iterace mohly na povrch vyplout detaily té předchozí. A to i v podobě poruch spánku jako ty, které jsem popsal. Neber je jako sny, pokračovala doktorka Patty, ale jako ozvěny. Zdroj sice utichl, ale zvuk přetrvává a odráží se v mysli, dokud také nezmizí.
Nutno podoktnout, že přesně tak se situace víceméně i vyvíjela. Během několika měsíců se podobné epizody přihodily už jen zřídka, pak přestaly úplně a v době, kdy jsem nastoupil na univerzitu, jsem na ně už vůbec nemyslel. Celá věc byla jen další podivnou příhodou rané iterace, historkou, o níž žertujete u druhého koktejlu nebo třetí sklenky vína. Proctore, vyprávěj tu příhodu o sendviči s marmeládou! Tvoji pěstouni si museli myslet, že ses zbláznil!
Nebo jsem tomu tehdy alespoň věřil.
Tím ale mé vzpomínky na ono ráno nekončí. Vrátili jsme se s matkou na zastávku autobusu. Přestože mi vysvětlení doktorky Patty dávalo smysl jen částečně (ozvěna v mé hlavě?), cítil jsem nesmírnou úlevu. Byl jsem normální; neexistoval důvod posílat mě zpátky do Rodiště. Toto uvědomění mě uvrhlo do závratně povznesené nálady, matka ovšem mlčela; zřejmě se k mé spokojenosti připojit nedokázala. Seděl jsem vedle ní na lavičce a pokoušel se ji přemluvit řadou optimistických poznámek, ale bezvýsledně, až nakonec ke mně obrátila tvář a věnovala mi dlouhý, pátravý pohled.
Má matka byla pohledná žena, mnohem mladší než můj otec. V koutcích očí a úst byste nalezli jen nepatrné vrásky; vlasy sytě kakaové barvy se jí na slunci leskly. Je pravda, že jsem o ní věděl jen velmi málo. Netušil jsem například, jestli byl můj otec jejím prvním manželem. (Sám uzavřel tři smlouvy, než se poznali.) Neslyšel jsem žádnou zmínku o jejích vlastních pěstounech; nikdy nemluvila o letech své rané iterace. Vznášel se kolem ní oblak zádumčivého tajemství – byla to žena, o níž se člověk toužil dozvědět víc – a téměř všichni, kdo ji znali, říkali, že její největší vlastností je přinášet štěstí – ne že by ona sama byla šťastná, sám o tom dnes pochybuji; spíš že její přítomnost vzbuzovala v ostatních pozitivní pocity. Byl to její zvláštní dar, jehož moc jsem zažil na vlastní kůži.
Až na to ráno na lavičce. Její pohled ve mně vyvolal strach.
„Víš, že tě mám ráda,“ pronesla, „viď?“
V den plný podivných událostí pro mě tato slova byla ze všech nejpodivnější. Ani jeden z mých pěstounů mi nikdy neřekl, že mě má rád; rodičovskou lásku, jakou praktikuje podpůrný personál ke svým biologickým potomkům, jsem od nich nečekal ani nevyžadoval. Možná že časem, až se všichni tři navzájem poznáme, vznikne mezi námi hlubší pouto. Neviděl jsem však jediný důvod, proč by mě měli milovat.
„To je v pořádku,“ dodala, když jsem nereagoval. (Netušil jsem, co na to odpovědět.) „Nechci tě uvádět do rozpaků. Jen jsem ti to chtěla říct.“
Byl jsem hluboce zmatený. Proč se mnou takhle mluvila, tak důvěrně – jako bych byl dospělý? Ano, měřil jsem metr osmdesát, ale co jsem věděl o světě?
„Víš, Proctore, je mi jedno, co kdo říká, nemyslím si, že je nějak špatné mít sny.“
„Opravdu?“
„Vlastně si myslím, že je to báječné.“ Naklonila se blíž. „Prozradím ti tajemství. Nejsi jediný.“
Překvapilo mě to. „Nejsem?“
„Zdaleka ne. Pokud vím, stává se to spoustě lidí. Jen o tom nevědí.“
Zvážil jsem tuhle zvláštní představu. „A co ty?“ zeptal jsem se. „Míváš sny?“
Znovu se zahleděla do dálky, jako by odpověď na mou otázku ležela kdesi mimo ostrov. „Někdy,“ svěřila se. „Alespoň si myslím, že ano. Probouzím se s takovým… pocitem. Jako bych byla někde jinde.“
Pochopil jsem, co tím myslí: ten pocit cestování, pocit, že opouštím tento svět a vydávám se do jiného. „Myslíš, že jsou to příjemné sny?“ zeptal jsem se.
Lehce pokrčila rameny. „To ti říct nedokážu.“ Zahleděla se na mě. „Důležité je, Proctore, abys naslouchal tomu, co ti sdělují.“
„Ale já si je nepamatuju.“
„Možná ne. Možná si je nikdy nepamatuješ, ne tak, jak si myslíš. Ale i když si je nevybavuješ, pořád zůstávají v tobě, jsou produktem tvé mysli. Součástí toho, kým jsi.“
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“
Tvář jí zvážněla. „Myslela jsem to, co jsem řekla předtím, upřímně. Doufám, že láska ke tvému životu patřit bude. Že budeš někoho milovat jako já tebe. Vždycky si to pamatuj, ano?“
Myslela tím: Jednou tě opustím. Ale to jsem tehdy nemohl vědět.
Zvuky za mnou: Elise se vrací z ateliéru nad garáží. Šálek kávy, z velké části nevypitý, mi vychladl v ruce. Vracím se do domu včas, abych ji spatřil, jak odkládá portfolio na jídelní stůl, rázně přechází do kuchyně a otevírá ledničku.
„Tady jsi,“ promluví.
Pleť má bledou, oči jasné, pohyby energické; bylo to pro ni produktivní ráno. Dnes si oblékla elastické kalhoty a volnou plátěnou halenku, slabý nános make-upu – ne že by ho potřebovala. Řada stříbrných náramků, její jediný šperk, se jí třepotá na zápěstí. Začne z lednice vytahovat suroviny pro snídani: mrkev, celer, listovou zeleninu, komplex vitamínů B, citron.
„Měl bys něco sníst,“ zadívá se mým směrem.
I podle vysokých standardů Prospery je moje žena nápadně přitažlivá. Než se stala módní návrhářkou, završila velmi úspěšnou kariéru modelky, především pro kampaň Odboru životního stylu „Žij výjimečně“; její tvář zdobila stránky časopisů a zdravě se usmívala z billboardů na kolemjdoucí po celém ostrově. Lidé ji stále poznávají – klienti, hosté na večírcích, dokonce i náš instalatér – a rozzáří se jim oči, kdykoli si spojitost uvědomí. V některých chvílích – jako třeba teď – mi stále dokáže vyrazit dech.
„Proctore, posloucháš mě?“
Proberu se ze zamyšlení. „Promiň.“ Pozvednu šálek. „Káva mi stačí. Dám si pak něco v práci.“
Vhazuje ingredience do mixéru. „Cos tu dělal včera v noci?“
„V noci?“
Mixér se rozhučí, pak se stejně náhle zastaví a podtrhne o to hlubší ticho. Elise si směsici nalije do vysoké sklenice.
„Slyšela jsem, jak tady kolem šramotíš.“ Napije se a sklenicí mávne kolem sebe. „Musely být tak tři hodiny ráno.“
Není třeba dodávat, že mě to znepokojí. Existuje věrohodné vysvětlení? Zaslechl jsem snad nějaký hluk a šel jsem jej prozkoumat? Zašel si do kuchyně pro něco na zub? Probudil mě zvuk deště a vstal jsem, abych zavřel okna? Pokud vím, spal jsem celou noc jako poleno.
„To muselo být tím vínem. Všechen ten cukr. Nemohl jsem usnout.“
„Pravda, vyžahl jsi ho docela dost.“ Dopije tekutou snídani a odloží sklenici do dřezu. „Pojď, musím ti něco ukázat.“
V jídelně otevře své portfolio a odhalí čtyři velké pastelové skici, které rozloží na stole. Na každé z nich je ženská figura v koktejlových šatech s vysokým pasem, polovičními rukávy, nařasenou sukní a sametovým motýlím límcem.
„Pro novou sezónu.“ Ustoupí a založí si ruce na prsou. „Co myslíš?“
Mám-li být upřímný, nemám na žádné šaty vyhraněný názor. Podobné věci je pro mě těžké si v abstraktní rovině představit. Jak by vypadaly na skutečné ženě? To odhadnu jen těžko.
„Myslím, že jsou úžasné,“ nasadím svůj nejlepší úsměv podporujícího manžela. „Možná zatím tvé nejlepší.“
„Které?“
„Které co?“
„Úplně se od sebe liší, Proctore.“
Poznám, že se nenechá jen tak odbýt. Zkoumám výkresy a hledám rozdíly, které se zdají být tak nepatrné, až nepodstatné. Vyberu si jeden a ukážu na něj, přestože jsme jej zvolil náhodně. „Tyhle.“
Elise pochybovačně přimhouří oči. „Proč zrovna tyhle?“
Znovu se na obraz zaměřím. „Myslím, že je to tím límcem. Zdá se mi víc decentní.“
„Všechny límce jsou stejné, Proctore. Jako jediné na všech třech.“
Napjatá chvíle pomine; Elise začne kresby nasupeně sbírat.
„Možná se mýlím,“ mírním ji. „Nech mě se na ně podívat ještě jednou.“
Zavrtí hlavou, aniž by se na mě podívala, a schová návrhy zpátky do portfolia. „Ne, pokud máš pravdu, máš pravdu. Tohle je blbost.“
„Elise, to jsem neřekl.“
„Ani jsi nemusel. Nevím, co jsem si myslela. Nemůžu uvěřit, že jsem právě promarnila celé ráno.“
Nemá smysl ji dál ujišťovat o opaku. Po téměř deseti letech společného života jsem se naučil, že obdobná verze tohoto rozhovoru je základem života každé tvůrčí osobnosti a není třeba si ji brát osobně; odpoledne se Elisina nálada zlepší a bude s radostí pracovat na něčem novém. Neustálý boj s pochybnostmi o sobě samé je prostě součástí procesu a umocňuje její nadšení, když se nakonec všechno podaří (což se určitě podaří; její návrhy se v prestižních obchodech prodávají za nejvyšší ceny).
„Tak,“ povzdechne si poněkud beznadějně, „asi bych se měla převléknout. Za hodinu mám cvičení a v poledne schůzku s obchodníkem. Ne, že bych pro něj něco měla.“ Ostražitě se na mě zadívá. „Víš, někdy se o tebe bojím, Proctore.“
„O mě? Proč by ses o mě měla bát?“
„Prostě se mi zdá, že… že tě poslední dobou nezajímá téměř nic. Půl noci probdíš, skoro nejíš, nestaráš se o sebe.“
„Jsem v pohodě, vážně. Jen teď toho mám v práci hodně.“
„Takže je možná problém v práci. Nejspíš je čas přemýšlet o jiné.“
I tohle je omletý rozhovor. „Už jsem ti říkal, že to, co dělám, mě baví. Lidé mě potřebují.“
„A proto jsi na sedmdesáti sedmi procentech. A nesnaž se to skrývat. Včera v noci jsem kontrolovala čtečku, když jsi spal. Nechal jsi ji v koupelně.“
Mluví o mém monitoru. Každý Prosperan ho má: malý port zabudovaný v předloktí, na půl cesty mezi loktem a zápěstím. Je propojený sítí obvodů o šířce jedné desetiny lidského vlasu, které vedou podél kostí, se soustavou senzorů napojených na mozkovou kůru. Jde o hlavní nástroj pro sledování neustálého přílivu a odlivu života – nejen našeho fyzického zdraví, ale také bohatší, složitější matrice, která je základem celkové pohody. Jsme vybízeni, abychom si každý večer zkontrolovali míru měřenou v procentech, ačkoli je známo, že ti nejzarytější z nás, kteří o své zdraví dbají, nosí čtečky všude s sebou. Mé číslo se od třicátého roku pohybuje kolem osmdesátky, byť v poslední době zaznamenávám pokles, tu a tam se o jeden či dva body propadne a nikdy se nevrátí zpět.
„Nechal jsi ji tam jen tak,“ pokračuje Elise. „Jako bys chtěl, abych ji našla.“
„Stoupne to. Jsem jen unavený.“
„A přesně o tom mluvím. Práce tě unavuje. Mrzí mě, když tě takhle vidím.“
„Co jiného bych měl dělat?“
Tvář jí rozzáří úsměv; nesjpíš má být povzbudivý. „Co třeba malování? Myslím, že by ti šlo. Nebo psaní. Mluvils o tom, že bys chtěl napsat knihu.“
„Elise, nikdy jsem nemluvil o psaní knihy.“
Povzdechne si; vůbec jí nepomáhám. „Tak tedy něco jiného. Všichni ti staří lidé. Upřímně řečeno, zlato, nechápu, jak se s tím celý den vyrovnáváš.“
„Tak to není. Je důležité, co dělám. Cítím se díky tomu užitečně.“
Pochybovačně se na mě zadívá. „Slib mi, že zajdeš za Warrenem, ano? Jen aby ses nechal vyšetřit. Ať vím, že se neděje nic jiného.“
Warren je můj starý přítel; znám ho už léta. Je vysokým úředníkem Ministerstva blahobytu, je lékař, asi jako já jsem dopravní policista – profesi zastává sice příbuznou, ale sotva stejnou.
„Nic se neděje, Elise.“
„Pak to řekne i on. Záleží mi na tobě, Proctore. Nerada vidím, že se cítíš takhle na dně. Udělej to pro mě, ano?“
Odborné potvrzení o zdraví by ji mohlo uklidnit. „Myslím, že mi to neublíží.“
„Takže půjdeš?“
Přikývnu. „Jistě, půjdu.“
„Dobře,“ usměje se vítězoslavně – jako by snad pochybovala, že dosáhne svého –, přiblíží svou tvář k mé a políbí mě rychle na ústa. „A pro lásku boží, Proctore, nasnídej se.“
Zmizí v ložnici, a než se naděju, už odchází z domu. K situaci, o které oba víme, že se nejspíš nezmění, už není co dodávat. Ani Elise to vlastně nepotřebuje. Je to všechno jen jakási hra, při níž Elise vyjádří své obavy, a když je vše rozhodnuto, může se věnovat něčemu dalšímu. Z mých zkušeností spousta mezilidských interakcí spočívá právě v takovýchto výměnách názorů, které nejsou ani tak skutečným rozhovorem, jako spíše formou paralelní zpovědi – obě strany pronášejí své vnitřní monology nahlas, přičemž si ve skutečnosti nenaslouchají, pouze se střídají. Nemyslím to cynicky nebo jako vyjádření osobní nadřazenosti; jsem vinen stejně jako všichni ostatní.
Ale za tímto rozhovorem se skrývá druhá, nevyřčená otázka, která začala zkoušet náš svazek: otázka adopce. Prosperané, na rozdíl od podpůrného personálu, nemohou mít vlastní děti; sterilita je vedlejším produktem iteračního procesu. Je to záležitost početní nutnosti (žijeme přece jen na ostrově), ale také obecně vítaný rys našeho života, který umožňuje sexuální vyžití bez následků a zároveň ušetří ženy nebezpečného a deformujícího utrpení porodu. Adopce svěřence je však sociálně podporována a po osmi letech společného života by většina párů měla být na rodičovství připravena.
Přesto se nám to s Elise nějak nedaří. Obecně jsou to manželky, které bývají hnací silou, manželé jsou maximálně ochotní se zapojit. V našem případě je to ale naopak: já jsem ten, kdo by rád někoho adoptoval. Síla onoho impulzu mě překvapila; nebylo to něco, co bych vyhledával, dokud jsem to nepocítil, a vzpomínám si na okamžik, kdy k tomu došlo; ne proto, že bych byl vystaven výraznějšímu podnětu, ale naopak proto, že tu žádný nebyl: odpočíval jsem na terase v neobyčejně příjemném sobotním odpoledni, Elise byla někde pryč, když mě zničehonic přepadl pocit neúplnosti, tak zvláštně specifický, že jsem okamžitě poznal, o co jde: někdo mi tu chybí. Byl jsem tak nadšený, když jsem to pochopil, že jsem připravený vydat se do adopční agentury a vyplnit formuláře. Ale když se Elise vrátila domů a já jí vyprávěl, co se stalo, očekával jsem automaticky, že se k mému nadšení připojí. Sotva jsem ji ale přiměl, abychom si o tom promluvili, vůbec jsem ji nedokázal přinutit se soustředit. „Zajímavé,“ opáčila, aniž by přerušila cestu z terasy do kuchyně a obývacího pokoje. (Šel jsem tehdy za ní a snažil se, aby mi rozuměla.) A pronesla: „O tom jsem opravdu nikdy nepřemýšlela.“ Pak: „Upřímně, Proctore, kdy bychom na to měli čas?“ Nebo něco v tom smyslu. O den později jsem tu záležitost nadhodil znovu a následně několik dní poté; pokaždé jsem se dočkal stejných neurčitých odmítnutí, abych to nakonec nechal plavat a doufal, že postoj změní sama. Ale to se nestalo a začínám si myslet, že k tomu nedojde nikdy.
Mezitím se zaměřím na své nízké skóre. Ráno pokročilo, ale coby ředitel mám určitou volnost, co se příchodů a odchodů týče; převléknu se tedy do plavek, popadnu v koupelně ručník a vydám se po dlouhých schodech dolů na pláž. Ranní opar se už rozplynul, i když světlo je stále matné, doplněné přitažlivou narůžovělou září; voda je klidná a připomíná sklo, jako vždycky po ránu, dokud horko, které se hromadí na pevnině, nepřivane vzduch od jihu a nepřinese vítr a příboj.
Brodím se do vody a potápím se.
Vím, co si myslíte: že mám v úmyslu ranním plaváním oživit a protříbit svůj sen, vytlačit jeho detaily na povrch, abych například mohl spatřit tvář oné tajemné ženy. A měli byste částečně pravdu. Opravdu jsem na ni zvědavý. Ale vždycky jsem byl vodní tvor. Od raného stádia jsem miloval oceán a na univerzitě jsem i závodně plaval. Samozřejmě už nejsem takovým plavcem jako kdysi – ty časy jsou pryč, přenechané mladším mužům –, ale má duše se stále cítí v moři jako doma. (Zvláštní je, že Elise je mým pravým opakem; vodu vyloženě nesnáší. Za všechny roky, co jsme spolu, jsem ji ani jednou neviděl, že by se jen tak brouzdala v bazénu.)
Vydávám se ven, cítím ve svalech teplo, mysl nechávám unášet pravidelným rytmem kopání, temp a dýchání. Pode mnou se hemží v obrovských hejnech ryby, stříbrné šipky v modři; koberec podmořských travin se kolem mě vlní jako mávající dav. O půl kilometru dál se stočím, abych plaval souběžně s pobřežím, pokračuji dalšího půl kilometru a vracím se na pláž, kde se vynořím z vln, abych zjistil, že nejsem sám.
Na písku sedí mladá žena a pozoruje mě. Je stará asi rok nebo dva po převozu, štíhlá a drobná, má bělavé blond vlasy ostříhané na pixie (termín znám od Elise, která krátké vlasy chvíli nosila) a na sobě má šortky a pánskou košili, která jí je velká. Znám ji, uvědomím si – či přesněji řečeno o ní vím. Jak jsem se s ní setkal, si už nevzpomínám. Ale znám ji. Znám ji díky té jizvě.
Noví iteranti nepodnikají převoz ve stavu absolutní prázdnoty. Ačkoli jsou jejich emoce otupělé, disponují slovní zásobou, která jim stačí, aby se zorientovali, umí počítat, i když rovnice by nezvládli, a vládnou základními znalostmi o fyzikálních jevech okolního světa. Téměř všichni například dokáží poznávat čas, obléknout se, zavázat si tkaničky a vykonávat jednoduché domácí práce, a to vše bez návodu. Jiní jsou schopni složitějších úkonů, jako je jízda na kole nebo používání telefonu (i když nemají komu zavolat). To, co neumějí, se rychle naučí; jsou náruživě všímaví, přirozeně napodobují, každého, koho potkají, zasypou otázkami, a hltají informace jako hladovci postavení před švédský stůl plný lahůdek. Zachovávají si také něco, co by se dalo volně nazvat „já“. Vyjadřují své preference a vkus – oblečení, jídlo, přátelé – a mohou být překvapivě dogmatičtí. Rádi o sobě mluví – jako nudní lidé na večírku. Jsou velmi svéhlaví a často neústupní, i když jsou také schopni překvapivých záchvatů radosti. V podstatě jsou velmi podobní dětem, jen velkým.
A stejně jako dětem jim chybí rozum. Neustále riskují a neznají míru. To, že se všichni neutopí nebo je nepřejede auto na ulici, je zázrak; člověk se sotva může zúčastnit společenského setkání, aniž by si vyslechl vyprávění některého z nevyspalých pěstounů o smrtelných nehodách z hlouposti. Obvykle ty příběhy končí dobře, s pointou a smíchem ostatních vyčerpaných rodičů. Ale ne vždy.
Tak se proslavila i zjizvená dívka.
Když se naše oči setkají, okamžitě vycítím, že má přítomnost není úplně vítaná. Sedí tu osamělá dívka, ztracená ve svých myšlenkách. Ale pláž je prázdná; jsme snad jediní dva lidé na tomto pásu písku na míle daleko v obou směrech, nejsme lodě míjející se v noci, ale plavidla na kolizním kurzu. Je třeba se nějak pozdravit.
„Ahoj!“ zavolám vesele. „Dobré ráno!“
Neodpovídá mi, ale ani neodvrací pohled. Vydávám se po písku k ní. Je na ní něco opuštěného, i když vím, že první roky iterace jsou typické změnami nálad. Poznávám, že jizva není tak děsivá, jak jsem čekal – růžová, zduřelá čára táhnoucí se od levého oka až ke koutku úst. (Odřenina? Popálenina? Už si nevzpomínám.) S trochou korektoru by to nebylo ani z poloviny tak hrozné. Má však paradoxní účinek: zvýrazňuje její jinak dokonale vyvážený obličej (velké tmavé oči, špičatý a tvarovaný nos a dokonalou bradu, kterou zvedá drze vzhůru) a zároveň pozorovateli připomíná, jak snadno se taková krása může zničit – jinými slovy, že je život riskantní bez ohledu na to, jak moc to popíráme.
„Nevadí, když si tu na chvíli odpočinu? Docela jsem se vyčerpal.“
Stojím jen pár metrů od ní. Pokrčí štíhlými rameny, pažemi stále obepíná pokrčené nohy.
„Nikdy tady nikoho nevídám,“ dodám v naději, že ji rozmluvím. „Je krásné dopoledne.“
Pohlédne přese mě směrem k vodě a přimhouří oči proti rannímu světlu. „Uplaval jste dlouhou trasu. Pozorovala jsem vás.“
„Ach, zas tak daleko to nebylo.“
Určitě už je po deváté. Napadne mě, že v tuhle hodinu měla být jinde – ve škole, samozřejmě. Ale mně do toho nic není a mám pocit, že by čas raději trávila kdekoli jinde.
„Já plavat neumím,“ poznamená jakoby mimoděk. „Máme bazén, ale nikdo ho nevyužívá.“
„Škoda. Ale to se prý stává.“ Sednu si na písek. „Já jsem Proctor.“
Další pokrčení ramen. Jako všichni mladí lidé je mistryní v krčení rameny. Její jméno se zřejmě nedozvím.
„Proč se vám to tak líbí?“ zeptá se.
„Co myslíš?“
„Plavání. Musíte rád plavat, jinak byste to nedělal.“
Tentokrát je řada na mě, abych pokrčil rameny. „Vždycky mě to bavilo. Cítím se při něm klidný.“
„Na co myslíte, když plavete?“
Líbí se mi, hlavně její přímost. „Vlastně nejspíš nemyslím na nic. Asi o to jde.“
Zauvažuje nad tím a pak se znovu zadívá do dálky. „Musí to být příjemné,“ prohlásí po chvíli. „Nemyslet.“
Situace je horší, než se zdálo. Ne že by se tak čas od času necítil kdokoli z nás. Sám jsem to zažil právě tady na pláži.
„Měla bys to zkusit,“ navrhnu jí ve snaze zvednout jí náladu. „Jestli chceš, můžu tě to někdy naučit.“
Neodpoví; jako by mě ani neslyšela. Uplyne další chvíle a pak: „Co myslíte, že je tam venku?“ zvedne bradu k obzoru. „Když už jste odborník.“
Otočím tvář k vodě: moře, nebe a dokonalá, vodorovná dělicí čára mezi nimi. Kruh obepínající svět.
„To se nedá zjistit.“
„Ale… něco.“
Její oči vypadají stále zamyšlenější, jako by se snažila něco rozluštit. Kéž bych jí uměl dát lepší odpovědi.
„Vy patříte k těm, co dopravují lidi na trajekt, že jo?“ zeptá se najednou. „Převozník.“
Musela slyšet, jak o mně mluvili její pěstouni. „Přesně tak.“
„Je to smutné?“
Otázkou mě neobviňuje, jen je zvědavá. „Ani ne. Většina lidí je ráda, že může odejít, když přijde čas.“
„Protože jsou staří.“
„Přesně. Ale většinou s představou, co přijde potom. Že budou žít úplně nový život.“
„A co vy?“
„Já co?“
„Jaké to je, když je berete s sebou? Je vám smutno?“
Chvíli mi trvá, než se nad otázkou zamyslím; o něčem podobném často neuvažuji, nejspíš vůbec. Plním povinnost, která je užitečná; jsem v ní dobrý; lidé o mně mají valné mínění. Záleží na pocitech toho, kdo odchází, ne na mých. Takové je mé životní krédo.
„Neřekl bych.“
Ostře se na mě podívá. „Nevěřím.“
„Proč ne?“
„Váhal jste. Neodpověděl jste hned.“
Její přímost mě zaskočí. A také pocit, že by mohla mít pravdu. „Byla to složitá otázka. Nedá se na ni odpovědět ano, nebo ne.“
Slunce se posouvá k poledni, je jasno, vane mírný vánek od vody, který na břehu vytváří nízké šumící vlnky.
„Promiňte, že vás takhle vyslýchám,“ omluví se. „Bylo to neslušné.“
„To nic,“ usměju se, abych ji uklidnil. „Byly to zajímavé otázky.“
Nabere si hrst písku a začne ho prosévat mezi prsty. „Víte, že tu nemám co dělat.“
„Připadalo mi to tak. Taky se tu zašívám, mám-li být upřímný.“
„Fakt?“
„Přišlo mi, že je příliš hezky na to zůstat zavřený uvnitř. Ale možná bys měla popřemýšlet, že se vrátíš. Tví pěstouni o tebe mají nejspíš strach.“
Sarkasticky si odfrkne. „O tom vážně pochybuju. Já jsem to poslední, na co kdo myslí, to mi věřte.“
„To určitě není pravda.“
„Jo, no.“ Sleduje, jak padá poslední zrnko písku. „Prostě mi budete muset věřit.“
Uplyne minuta nebo dvě, jak tam sedíme vedle sebe a pozorujeme šumící vlny. Nevím, co říct dál; znám jen málo mladých lidí, pokud vůbec nějaké; nemám ponětí, jak jí poradit kromě otřepaných frází. Podívej se na to z té lepší stránky. Zítra je taky den. Nic zlého, ale banality, nad kterými, jak vím, by v mžiku mávla rukou.
„Tak,“ prolomím ticho, „musím už jít.“ Vstanu a opráším se. „Moc hezky se mi s tebou povídalo…“
„Caeli.“
Caeli, z římského caelus, „z nebes“. Příjemně mě překvapí, že si pamatuji něco ze svého krátkého a poněkud nezáživného období, kdy jsem studoval klasické jazyky. Navíc se zdá, že jí to jméno sedí; někdy to tak vyjde.
„Rád jsem si s tebou popovídal, Caeli. Nezdržuj se tu moc dlouho, ano? Asi si myslíš, že se o tebe nikdo nebojí, ale bojí.“
Sklopí při tom oči. Ale zároveň se usměje; moje starost, rádoby rodičovská, ji pobaví.
„Fajn, jestli vám to udělá radost.“ Následuje pauza, ani jeden z nás si nejsme jistí, co říct. „Tak se asi uvidíme, ne?“
Je to zvláštní. Čas od času člověk narazí na někoho, s kým si okamžitě padne do oka. Kdo ví, proč se to děje? A přece se tak toto středeční ráno cítím. Mám pocit, že jsem si našel kamarádku.
„To si piš.“
Vydám se dál po pláži. Neohlížím se; připadá mi, že bych tím porušil čerstvou důvěru mezi námi. Ale když jsem dvacet kroků od ní, zavolá na mě.
„Myslel jste to vážně?“
Otočím se.
„O tom, že mě naučíte plavat.“
Ta otázka mě uklidní. Myslí na budoucnost, na něco, na co se může těšit.
„Jistě,“ odpovím. „Určitě.“
Přikývne a znovu se zadívá na moře. „Protože bych chtěla, asi,“ dodá. „Myslím, že plavat by člověk nesjpíš měl umět.“
Zezdola spatřím na schodech Doriu, naši hospodyni, jak na mě naléhavě mává.
„Pane Bennette! Pane Bennette!“
Zrychlím, abych nahoru vyběhl. „Co se děje?“ Je to malá, baculatá žena neurčitého středního věku.
„Přišel za vámi nějaký muž.“
„Muž? Kdo?“
„To neřekl. Čeká v domě.“
Někdo z kanceláře, bezpochyby mě má odvléct do práce. S povzdechem beru ručník z hromádky a vracím se do domu.
„Pan ředitel Bennett?“
Návštěvník stojí uprostřed obývacího pokoje – doslova uprostřed, jako by se bál čehokoli dotknout – a v ruce drží koženou aktovku se znakem našeho oddělení. Mladý, čerstvě ostříhaný, s bezchybným držením těla a vážnou, dychtivou tváří, oblečený v tmavém obleku, s černou kravatou a lesklými šněrovacími botami.
„To jsem já.“
„Jason Kim,“ vykročí ke mně, ruku hbitě nataženou. „Nařídili mi, abych se od vás učil.“
Nic nechápu. Časy vedení stážistů jsou už dávno za mnou.
„Dovolte mi jen říct, pane řediteli,“ rozplývá se, „jaká je to pro mě velká čest.“
„Je mi líto, pane… Kime, je to tak?“
„Ano, pane. Ale říkejte mi, prosím, Jasone. Jason stačí.“
„Obávám se, že došlo k omylu. Nikdo mě o vás neinformoval.“
Vyloví jmenovací dopis. Prohlížím si spodní okraj, abych našel podpis. Je můj vlastní.
„Když mi řekli, že mě přidělili k vám, nemohl jsem tomu uvěřit. Četl jsem všechny vaše případové studie. Naprosto mistrovské.“
Zdá se, že jsem obětí své vlastní velkorysosti. Před pár měsíci, když jsem čelil poklesu počtu nově přijatých zaměstnanců, jsem poslal nahoru oběžník s návrhem, abychom spolupracovali s nově přijatými výše postavenými policisty. Nápad to byl polovičatý a nečekal jsem, že z něj něco vzejde. Rozhodně jsem neměl v úmyslu zahrnout do něj sebe, to je jisté. Co se týče mého podpisu: Denně podepisuji desítky dokumentů, aniž bych se na ně podíval.
„Co mám udělat jako první?“
Podávám dopis zpátky. „Jak vidíte, Jasone, dneska jsem měl napilno.“ (Je mi fuk, že před ním stojím v mokrých plavkách.) „Co kdybychom se sešli v kanceláři? Pak si můžeme projít pár základních pravidel. Řekněme za dvě hodiny.“
„Obávám se, že to není možné, pane.“ Sáhne do aktovky a vytáhne druhý dopis zapečetěný v modré obálce. „Vaše asistentka mi řekla, abych vám předal tohle.“
Okamžitě vím, co obálka obsahuje: smlouvu o odchodu. V jednu hodinu má odplout trajekt a někdo se na poslední chvíli rozhodl, že si jej chytí. To není tak neobvyklé; když se jednou někdo rozhodne odejít, je třeba jednat rychle. Nejlepší je tiše se vytratit. Dovedu si představit, že se budu cítit stejně, až ten den nastane. Jakmile je konec, je konec, i když je definitivní.
Neobvyklý je fakt, že smlouva přišla přímo mně, a ne členovi mého personálu – přinesl ji ke mně domů neméně nadšený, horlivý podřízený, který je tak čerstvý, že je cítit jako inkoust na nové dolarové bankovce.
„Počkejte venku u auta, prosím.“
Podívá se na hodinky. „Ale pane řediteli…“
„Vím, kolik je hodin, synku. Tady máte mé první pravidlo. Posloucháte?“
Ztuhne. „Ano. Poslouchám.“
„Pravidlo jedna: Dělejte, co vám řeknu, a až vám to řeknu. Není to nic osobního a není to ani moc složité. Řiďte se jím a budeme spolu dobře vycházet.“
Rázně přikývne; stydí se.
„Běžte.“
Vchodové dveře se za ním s cvaknutím zavřou. Padne na mě náhlá únava; cvičit štěně není to, co jsem si na dnešní den naplánoval. Ani se netěším na to, že budu na poslední chvíli spěchat na trajekt. Možná jde o náhlý impulz, který se, jakmile nastane rozhodující chvíle, v panice vypaří a způsobí trapnou scénu. Jednou podepsaná smlouva se nedá odvolat, odchozí jede, ať se mu to líbí, nebo ne. Máme na to lidi, kteří to vyřeší, a není to vždycky příjemné.
Proč se ale smlouva dostala ke mně, se stalo, jak předpokládám, ze dvou důvodů a ani jeden se mi nelíbí. Zaprvé: zakázka není dobrovolná. Monitor dotyčného klesl pod deset procent, což si vyžádalo soudní příkaz k nucenému odchodu. To bývá ošemetné. Odchozí již pravděpodobně není způsobilý jednat ve vlastním zájmu a pravděpodobně jsou do věci zapojeny další strany: manželé, kteří se nedokáží rozloučit, nebo svěřenci s finančním podílem. V takových případech se obvykle vyžaduje dohled zkušeného převozníka, a to na úrovni generálního ředitele.
Nebo za druhé: je to někdo, koho znám.
Zatímco čekám na odpověď, ponechám obálku na stolku a hotovím se do práce. Jakmile jsem připraven – osprchovaný, oholený, oblečený do vlastního tmavého obleku a pečlivě naleštěných polobotek – ukazují hodiny 10:05. Nenápadně odhrnu závěs v ložnici. Venku se můj učedník opírá o předek auta, čerstvě umytého černého sedanu z oddělení. Tropické slunce září ostošest; pokud jsem se nemýlil v odhadu, chudák se pod svým zbrusu novým oblekem vydatně potí. Pohlédne na hodinky (bezpochyby aspoň podvacáté) a vzdychne, když zjistí, že čas pokračuje ve svém pochodu vpřed, ať se mu to líbí, nebo ne.
Vrátím se do obývacího pokoje a otevřu obálku.
Když si tehdejší události přehrávám zpětně, kladu si otázku:
Věděl jsem o tom?
Nejen o jméně na smlouvě; pokud mi to nedošlo do té doby, mělo mi to dojít tehdy. Chápal jsem i to ostatní? Bylo to chvění, které jsem pocítil, když jsem rozlepil obálku, předtuchou všeho, co mělo následovat?
Mysl pracuje podivuhodně, je schopna úžasných výkonů. Je to jediný přirozený stroj, který dokáže myslet na jednu věc a zároveň vnímat její opak. Jasný, rušný povrchní život – to je klíč. Jak snadno nás rozptýlí, jako kouzelník, který jednou rukou mává hůlkou, zatímco druhou vytahuje z vesty králíka. Jako to nádherné ráno, nádherné moře. Tohle je můj překrásný domov, má žena, která mě zbožňuje, můj ranní šálek kávy a mé osvěžující koupání za úsvitu. Nedíváme se hlouběji pod povrch, protože po tom netoužíme; ani nám to není souzeno. To je záměr světa: oklamat nás, abychom věřili, že se jedná o jednu věc, zatímco jde o něco úplně jiného.
Ptám se znovu: Věděl jsem o tom?
Samozřejmě že jsem to věděl. Samozřejmě že jsem to krucinál věděl.
