Petr Urban: Práh – mezi půlnocí a ďáblem
Petr Urban čtenáře přivádí do vzdálené budoucnosti a představuje mu životní osudy obyvatel metropole Práhu, situované do středu Evropy.
Po hrůzách čtvrté světové války lidé spálili Bibli a vytvořili novou víru v Slovo. Žijí podle Vyhlášek Evangelia, v ulicích visí plakáty nabádající k pokoře a bázni, návštěvy kostela jsou deklarovány jako žádoucí, ale ve skutečnosti jsou povinné. Kontrolu církve nad společností usnadňuje rozdělení obyvatelstva na privilegované bohatce z Horního města a prekarizované „dolňáky“. Mocenskou nadvládu církvi pomáhá udržovat strach většinové společnosti z menšiny populace, která se rodí s genetickou mutací umožňující v různé míře aktivity obecně definované jako paranormální, což může zahrnovat celou škálu divotvorných činností od čtení myšlenek přes talent manipulovat vůlí jiných až po schopnost zapalovat předměty. Většinová společnost se malefiků obává a s posvěcením církve je postupně stále více diskriminuje. O příčinách vzniku maleficia existuje spousta teorií, ale ty nejvíce reflektované spojují vznik mutace s důsledky jaderného ozáření zbraněmi hromadného ničení.
Celé dvě třetiny románu se čtenář seznamuje s děsivými útržky životů titulních postav. Asi nejdůležitějším protagonistou Urbanova díla je Štěpán Kastner, potomek slavného vědce. Štěpánův otec, profesor Kastner, zasvětil studiu maleficia celou výzkumnou dráhu. Vyvinul snadno použitelné metody, kterými lze rozpoznat „malefika“ od „prosťáka“, a je za to společností (a především církví) glorifikován. Štěpán se veze na vlně otcovy slávy, nemá žádné cíle ani ambice, netrápí ho morálka, nezatěžuje se svědomím. Na první pohled neexistuje méně sympatická postava než právě Štěpán. Autor si dal ale tolik práce s představením jeho osobnosti, že čtenář nakonec neví, jestli jím má opovrhovat nebo ho má politovat, nebo mu má nakonec držet palce.
Dále autor čtenářům představuje soukromého detektiva Filipa Horáka, malefika, kterého si nelze neoblíbit, manželský pár prosťáků – profesora Drbohlava a jeho ženu Věrku, které si nelze neošklivit, ačkoliv o nich autor nenapsal jediné špatné slovo. V tom je právě to umění, když autor čtenáři prezentuje postavu, která je povahově skrz naskrz odporná, ačkoliv si své odpornosti není vědoma, jedná laskavě s manželkou a zdraví sousedy na ulici. Autor onu odpornost nijak nezdůrazňuje, nechá čtenáře, aby si z jednání té postavy udělal názor sám. Dále poznáváme úžasné bratry Pleštilovy, malefičky Nikol a Sáru, manžele Jánské i prostitutku Alici. Celým příběhem se prolíná tajemná postava pána v nažehleném obleku s luxusní špacírkou, o jehož podstatě si můžeme s odkazem na název románu myslet téměř cokoliv. A jako bonus se nabízí seznámení s mapařkou Káťou, která si později zaslouží samostatnou zmínku.
Petr Urban nápaditě pracuje s jazykem. To, že samotný Práh kdysi nesl název Praha, dojde rychle i těm mimopražským – už podle názvů čtvrtí a různých kulturních narážek. Ale kolem města je opevnění nazvané Zápraží, lokalita mezi Horním a Dolním městem se jmenuje Zlom, církev obhospodařuje čtyři hlavní Domy a současně výzkumné ústavy, nazvané podle čtyř evangelistů.
Nejvíc osvěžující postavou i z hlediska autorova jazyka je mapařka Káťa, která s batohem a baterkou objevuje zapomenuté lokace a zapovězené a dávno uzavřené podzemí metra. Káťa mapuje život v Práhu a představuje hlas rozumu proti církevní despocii. Její zdánlivě neškodné články v bulvárním deníku Bestie „Žváti mapařky Káti“ dávají těm vnímavým naději, že pořád existuje někdo, kdo nepodlehl všude panujícím lžím. Každý článek končí sloganem: „Bobře si to zamapatujte!“
Dalším jazykovým kouskem je samotný název fenoménu maleficiia (mutace osob disponovaných k nestandardním aktivitám). Maleficium totiž v latině znamená „zločin“ a ve středověké latině se tento výraz vykládal přeneseně jako „zločin čarodějnictví“. Jasná je i narážka na knihu Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), vydanou v druhé polovině 15. století, kterou později inkvizice používala jako metodickou příručku k identifikaci čarodějnic. Už jenom tím autor naznačuje, že samotné narození malefiků církev v Práhu vnímá jako zločin a udělá cokoliv, aby jejich existenci ukončila.
Výše uvedené a mnohé další postavy Petr Urban představuje v mnoha paralelních vyprávěcích liniích. Některé běží v reálném čase, jiné jsou retrospektivní. Tyto samostatné epizody se místy střetnou, někdy tak letmo, že si to prolnutí aktéři ani neuvědomí. Takto náročné zpracování jsem naposledy zaznamenala v románu Očista od Sofi Oksanen, kde stejně jako v Urbanově Práhu společně propletené linie vytvářejí komplikovaný a náročný příběh, z kterého se svírá žaludek a stydne krev v žilách. Co se námětu týká, nelze si nevšimnout podobnosti s kultovními X-men, ale tento námět je recyklovatelný věky, protože lidská povaha (napůl anděl, napůl ďábel) se v zásadě nemění.
Práh – mezi půlnocí a ďáblem není lehké čtení. Teprve v poslední třetině románu se začne uskutečňovat to, k čemu to celé směřovalo a v co čtenář celou dobu tajně doufal, a nutně si musí uvařit kafe, aby tu závěrečnou jízdu ve zdraví přežil.
Vydala: Epocha, 2024
Ilustrace: Žaneta Kortusová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 416
Cena: 459 Kč