Poslední jednorožec – legendární hořkosladký příběh pro všechny generace

„Jednorožka sídlila v šeříkovém lese a vedla osamělý život.“ To jsou slova, která uvádí dnes již kultovní dílo amerického spisovatele Petera S. Beaglea a podle nichž by nejspíš každý čtenář Posledního jednorožce poznal. A pokud mezi takové lidi nepatříte, můžete to napravit díky novému vydání od Arga.

Jednorožka si žila spokojeně, dokud od dvou lovců nezaslechla, že už žádní další jednorožci nejsou. To jí nasadilo brouka do hlavy a ona se nakonec přes veškeré pochyby vydala své rodné hledat. Její pouť se samozřejmě neobejde bez nástrah, nepřátel ani bez tajemství. Opravdu je posledním jednorožcem? A co má se zmizením jednorožců společného Rudý býk a král Moran? Naštěstí pro ni narazí i na nečekaných místech na přátele, díky nimž snad zjistí odpovědi na své otázky.

Člověk se i dnes – po více než padesáti letech od vydání tohoto legendárního románu – může často setkat s velmi mylným přesvědčením, že Poslední jednorožec je pohádkou pro děti. Samozřejmě to, že se jedná o příběh, kde je jedním z hlavních hrdinů jednorožec, k takovému závěru svádí. Podobně jako skutečnost, že je psán velice hravě a je poměrně krátký. Ovšem čtenář, který ke knize bude takto přistupovat, skončí nejspíš s nejedním emocionálním šrámem na duši. Protože Peter S. Beagle na stránkách ukryl pod roušku pohádkové rozvernosti tolik žalu a bolesti, že se klasické pohádky s prvoplánovými morálními ponaučeními můžou jít klouzat.

Čímž neříkám, že si děti knihu nemohou přečíst – jen si příběh užijí jako krásné putování s roztomilým jednorožcem, zatímco starší čtenáři si povšimnou neskutečného smutku, který je vložen mezi řádky (a sám autor to nepopírá). Tento smutek leží nad celým příběhem jako těžký baldachýn, dýchá z každého pohledu či skutku hrdinů a vyjadřuje autorovo vlastní rozpoložení v době, kdy příběh vznikal. A tento smutek nemůže přebít ani lehký satirický humor, kterým kniha nešetří.

„Dva dny jízdy odtud nějaký obr lidožrout holduje pojídání vesnických panen. Povídá se, že ho může zabít jedině Veliká sekera hraběte Albana. Naneštěstí byl hrabě Alban jedním z prvních chodů – převlékl se za vesnickou pannu, aby stvůru oklamal – a tak je celkem jasné, kdo má v současnosti sekeru v držení…“

Bezvěcí jednorožci jsou tu představeni jako bezstarostní, do značné míry sobečtí a lhostejní tvorové. Jako taková se musí jednorožka postavit mnoha skutečnostem, které jsou pro ni nové a těžko přijatelné. Její nepřizpůsobivost a neschopnost akceptovat realitu jsou zároveň její slabinou, ale i silnou stránkou. I ostatní hrdinové – mág Šmendrik, Dršková Běta nebo princ Lír – jsou stavěni před těžká rozhodnutí a musí se naučit žít sami se sebou a s chybami, jichž se dopustili. Musí se naučit přijímat zodpovědnost za své činy a musí se smířit s tím, že ne vždy můžete mít v životě to, po čem toužíte. A právě v těchto okamžicích se příběhem smutek valí jako zničující záplavy, které hrozí čtenáře utopit. Náhle uvidí všechny ty nenaplněné touhy a zmařené sny otisknuté do činů jednotlivých postav, které mohou na první pohled leckdy působit bláhově.

Postavy jsou si dobře vědomy nevyhnutelnosti, někdy snad nazývané osud, stejně jako svých úloh v příběhu, a proto jsou pro ně některé situace ještě náročnější a pro čtenáře pozorně čtoucího mezi řádky o to bolavější. Naštěstí však vždy dojde k určitému zjemnění situace, aby patosu nebylo v daný okamžik až příliš. Tyto – nezřídka lehce humorné – momenty však jen o to víc podtrhávají onu hořkosladkost, tak typickou právě pro Posledního jednorožce.

„Přespal jsem tři noci v Bažině oběšenců a vyšel živý z lesa, kde pohled na květiny vypaluje zrak a slavíci zpívají jed. Zrušil jsem zasnoubení s princeznou, kterou jsem měl pojmout za ženu – a jestli myslíš, že tohle nebyl hrdinský čin, pak neznáš její matku…“

Celkové atmosféře knihy napomáhá i jazyk, který je hravý, barvitý, poetický a dokáže ve vás vyvolat patřičné obrazy. Velký dík tedy jednoznačně patří překladateli Michaelu Broncovi, díky němuž jsme si mohli nejslavnější román Petera S. Beaglea přečíst poprvé v roce 1997. V roce 2009 pak nakladatelství Argo připravilo nové vydání, opatřené kouzelnými ilustracemi a také novelou Dvě srdce.

Letos se Poslední jednorožec dočkal dalšího vydání. Kniha má nádhernou obálku od Mikuláše Podprockého, ale tak trochu jsem očekávala, že bude uvnitř vymazlená stejně jako předchozí vydání. Toto očekávání se však nenaplnilo. Příběh můžete znát také jako animovaný film z roku 1982.

Poslední jednorožec je dozajista zvláštní knihou, která v někom může vyvolat dojem kouzelné pohádky s lehkým humorem a nádherně vykreslenou atmosférou, v někom jiném může zanechat rozporuplné pocity kdesi na cestě mezi nadšením a hlubokou depresí.

Poslední jednorožec je román neskonale poetický, kouzelný a smutný zároveň a vyvolal ve mně rozličné emoce – dohnal mě od smíchu až k slzám. Příběh jednorožky, která poznala, jaké je naučit se soucítit s lidmi, žít s nimi a zjistit, že nesmrtelnost může být pořádné břemeno, je jednou z mála knih, které jsem četla opakovaně, a rozhodně to hodlám ještě párkrát zopakovat – což už u mě něco znamená.

Vydal: Argo, 2024
Překlad: Michael Bronec, Jan Kantůrek, Daniela Binderová
Obálka: Mikuláš Podprocký
Vazba: vázaná
Počet stran: 208
Cena: 398 Kč