Kosti pod mechem – klasická fantasy v moderním hávu (PR)

Na druhou polovinu března připravuje nakladatelství Host pro čtenáře novinku z pera Zuzany Hartmanové. Ta se v knize Kosti pod mechem vrací do světa, do něhož zasadila své první dva romány, a představuje v ní své asi nejoblíbenější postavy – minotaury.

Originální fantasy z magického světa Accadu, kde minotauři bojují o svou budoucnost

Čest je víc než život. Tak praví Kodex, jímž se minotauři z accadských Plání řídí již dlouhé generace. Nyní je ale vše jinak a dávné hodnoty se mění v prach. Náčelník spojených klanů ví, kdo by mohl minotaurům vrátit jejich ztracenou slávu a dovést je k lepším zítřkům.

Otázkou však zůstává, zda bude ochoten zaplatit cenu, kterou taková změna vyžaduje — obzvlášť bude-li vyčíslena zmařenými životy. Tradice a zvyky jsou překrucovány, bohové se odvracejí a stále víc minotaurů zjišťuje, že čest možná není všechno.

Zuzana Hartmanová se v Kostech pod mechem — prvním dílu stejnojmenné dilogie — vrací do magického světa Accadu a vzdává poctu hrdinské fantasy.

„V podání Zuzany Hartmanové se i tak tradiční žánr, jakým je hrdinská fantasy, ukazuje jako pole pro originální přístup a hluboce lidské emoce. Kosti pod mechem jsou nejen poctou žánru, ale i jeho sebevědomým vykročením vpřed.“
— Jiří Štěpán, redaktor

 

Kosti pod mechem vás zavedou zpět do Accadu, který můžete znát z autorčiny předchozí dilogie Noční labuť. Tentokrát se ale podíváte do míst, které jste ještě neměli možnost prozkoumat – na minotauří Pláně. Povídkový román totiž vypráví příběh válečníka Nerghana, který se během svého života stal mnohým – především však symbolem změny, která minotaurům není zrovna vlastní.

Nerghan se poprvé objevil v povídce Ti, co nepláčou (úvodním textu knihy), s níž se autorka zúčastnila v roce 2010 dnes již neexistující literární soutěže „O Dračí řád“. Od té doby nejen Nerghan, ale s ním i všichni ostatní minotauři urazili dlouhou cestu, která nebyla vždycky jen růžová, než se dostali na pulty knihkupectví, kde si o jejich osudech můžete již brzy přečíst.

Pokud jste autorčinu předchozí tvorbu nečetli, nevadí. Kosti pod mechem se dají číst samostatně a k jejich pochopení není nutné znát předešlé accadské knihy. Příběh jako takový se odehrává zhruba šedesát let po událostech Noční labutě.

Zuzana Hartmanová se nijak netají tím, že má k této knize velmi specifický vztah. I z toho důvodu se rozhodla udělat k ní knižní box, který je možné si předobjednat do 3. 3. 2024.
https://www.hartmanovazuzana.cz/knizni-box-kosti-pod-mechem/

 

Info o knize:
Název: Kosti pod mechem
Série: Kosti pod mechem #1 (spadá do Accadského cyklu)
Obálka a ilustrace: Veronika Šišková (Dae Nir)
Vydá: Host (březen 2024)
Vazba: brožovaná
Počet stran: 360
Cena: 399 Kč

Zuzana Hartmanová (nar. 1990) už od útlého věku ví, že kniha je nejlepší přítel člověka, a tento vztah pilně utužuje. Pracuje v oddělení digitalizace Městské knihovny v Praze, kam se momentálně chystá vrátit po rodičovské dovolené. Debutovala povídkovým románem Noční labuť (2017), na který navázala románem Perutě noci (2019). S nadšením kritiků i fanoušků se setkala její série Krysy apokalypsy, tvořená knihami Před bouří (2020), Oko bouře (2021) a Bouřný úsvit (2022).
https://www.hartmanovazuzana.cz/

Ukázka:

Předzpěv
Ti, co nepláčou

Kdesi v dáli bubny zní,
hluboce jak hromy v bouři,
a krev v uších zpívá mi

o bitvách vzdálených
a činech hrdinských.
Ale cizí hlas mě volá

a já musím jít tam,
až na země kraj,
kde leží bojovníků ráj.

V našich srdcích není strach,
bojujeme bitvu za bitvou,
naše kopyta víří prach.

Vrátit se domů,
sevřít v náruči své drahé…
Ale cizí hlas mě volá

a já musím jít tam,
až na země kraj,
kde leží bojovníků ráj.

Píseň z dob občanské války

Mowak, 544—547 druhého accadského věku

V chladném večerním vzduchu se dech obou soupeřů srážel v chomáčky bílé páry. Krváceli z četných ran, ale duel nepřerušili. Byl to Souboj cti a ten mohl skončit pouze smrtí jednoho z nich.

Nerghan neměl obavy o své vítězství. Vždycky byl silnější než Dragh — ani uplynulá léta na tom nic nezměnila. A právo bylo na jeho straně — nemohl prohrát.

Prudce se rozmáchl dvouhlavou sekerou. Dragh zčásti uhnul, ale už byl vyčerpaný a pomalý — ostří lehce proťalo sval na odhalené hrudi. Nedostal šanci k protiútoku.

Nerghan na něj neustále dotíral a Dragh se zmohl akorát na ústup. Pak narazil zády do zárubně chatrných dveří srubu, v němž se doposud ukrýval. Následnou ránu zkusil vykrýt, ale topor jeho zbraně nápor nevydržel.

Nerghan neplýtval dalším úderem a kopl soupeře do břicha. Dragh klopýtl o práh a upadl. Nerghan se nad ním tyčil. Jeho silueta, rudě ozářená zapadajícím sluncem, vypadala zlověstně. Přesto se Dragh nedoprošoval. Do poslední chvíle si zachoval arogantní, vzdorný výraz. Nerghan měl pocit, že na jeho tváři zahlédl potměšilý úšklebek, než dopadla konečná rána.

Sekera oddělila Draghovi jedinou ranou hlavu od těla a uvázla v podlaze.

Další souboj byl za ním. Naučeným pohybem si vzal trofej v podobě Draghových rohů. Dával pozor, aby neponičil zdobené kroužky, které jeho bývalý spolubojovník na rozích nosil. Nevěnoval přitom pozornost rozšiřující se kaluži krve, protékající skrz spáry mezi prkny a vsakující se do hlíny pod nimi. Pomalu plnila srub železitým pachem a dráždila jeho citlivý čich.

Rozhlédl se po stroze zařízené místnosti. Přešel k jednoduchému lůžku a za pomoci cípu přikrývky začal čistit zbraň, aby na jejích ostřích zasychající krev nezanechala stopy.

Vlastnil nádhernou sekeru, stvořenou rukou mistra svého řemesla. Hlavy byly odlity ze stříbřité slitiny, jejíž tajemství kovář odmítal prozradit. Váha byla částečně snížena vypilováním složitých ornamentů do obou listů. Dokonale vyvážená. Obyčejný člověk by ji sotva uzvedl. Pro Nerghana nepředstavovala její tíha nic neobvyklého.

Z rutinní činnosti ho vyrušil tichý zvuk. Okamžitě byl ve střehu.

Chvíli kolem panovalo ticho, až si začal myslet, že ho pouze oklamala jeho znavená mysl. Pak se ale šramot ozval znovu. Nerghan si všiml kousek od lůžka kovového oka ve zdi, k němuž byl připevněný řetěz. Následoval ho k rozměrné truhlici v rohu místnosti a bez větší námahy zpoza ní vytáhl vetřelce.

Mládě vyděšeně těkalo očima z bezhlavé mrtvoly na zakrváceného válečníka.

Nerghan sjel pohledem k zamčenému okovu kolem malého kopyta. Věděl, že otázka, již se chystá položit, je zbytečná, přesto se zeptal: „Byl to tvůj otec?“

Dítě zamítavě zavrtělo hlavou.

„Je k tomu někde klíč?“

Mládě beze slova ukázalo na polici kousek pod stropem — mimo jeho dosah. Nerghan prohledával všechny nádoby, které tam stály, dokud klíč nenašel. Chvíli to vypadalo, že se jím v zámku nepodaří otočit, ale nakonec se ozvalo tiché cvaknutí a rezavý okov povolil — zanechal po sobě pruh do krve sedřené a částečně zajizvené kůže.

Nerghan si upevnil sekeru do postroje na zádech a vyrazil ze srubu. Nedaleko odsud nechal přivázaného koně. Došel k němu a ze sedlové brašny vytáhl pár sušených bylinek a kus plátna, kterým si chtěl vyčistit rány. Když se otočil, dítě stálo za nedalekým stromem a bázlivě ho pozorovalo.

Hodil mu skrojek chleba. „Tady máš a utíkej.“

Mládě chleba sice chytilo, ale zjevně se nechystalo nikam jít.