S Jakubem Hozou nejen o Sochařích masa

První tři knihy Jakuba Hozy – Theatre Macabre, Projít ohněm a Okovy osudu – vyšly v Klubu Julese Vernea , ale v roce 2021, kdy mu vyšla čtvrtá kniha Do pekla a zpět, zakotvil v nakladatelství Mystery Press. Nedávno se objevila v knihkupectvích jeho novinka Sochaři masa.

Jsi ročník 1978. První kniha ti vyšla v roce 2014 a na svém kontě jich máš doposud osm. Smolil jsi první povídky nasáklé krví už ve školních škamnech, nebo tvá cesta k psaní začala později?

Být spisovatelem bylo pro mě už od konce základky nejvíc. Jen jsem si myslel, že úspěšní spisovatelé celý den chodí v županu a popíjejí šampáňo, zatímco se jim krásné ženy vrhají k nohám. Ha ha – a ještě jednou – ha.

Mně samotnému ovšem chybělo pár podstatných věcí. Tak především ambice a odhodlání a – jak se následně ukázalo – ještě jedna důležitá věc, ke které se dostanu později. K psaní jsem se přiblížil na střední, kdy jsme s pár kamarády začali hrát Dungeons & Dragons. Co já se jen navymýšlel příběhů… Také jsem se tak trochu chytil do vlastní pasti, protože když zkusil dát nové dobrodružství dohromady někdo jiný, nebylo to ono. Takže jsem jako DM fungoval přibližně osm let a sám si moc nezahrál. I tak to bylo moc fajn.

Do psaní samotného jsem se pustil po nástupu do pracovního procesu. Mé pokusy ovšem neslavně skončily na discích, které se odebraly do křemíkového nebe. Jeden z příběhů začínal účastníkem tajného armádního výcvikového programu, který se nedobrovolně podílí na hodně pochybné misi v zapadlém koutě Orlických hor. Ti místní jsou nějací divní a někteří z nich snad ani nejsou lidé. A v jedné z jeskyní blízké hory se nachází zdroj moci, který ho k sobě neodolatelně vábí jako plamen můru… Tehdy se ještě nejmenoval Strašák, ale v základu to už byl on.

Poté co jsem skončil s prací v Českém Telecomu, jsem se do toho znovu opřel. Akorát jsem nebyl schopen žádný svůj projekt dotáhnout do konce. Na to jsem trochu moc rád hrál počítačové hry a četl. A také jsem už od dětství zabíjel spoustu času po tělocvičnách. Pak jsem se však naštěstí seznámil se svou budoucí ženou a ta mě k dokončení první povídky prostě a jednoduše dokopala. Takže jí ve skutečnosti všichni vděčí za mé knihy. Bez ní by nejspíš nebyly.

Jedna rada pro mlaďochy, kteří mají choutky psaní zkusit: Neodkládejte to a hned se do toho dejte! Až budete makat a mít rodinu, bude to těžší. O hodně.

Jak se ti spolupracuje s Tomášem Němcem a partou kolem jeho nakladatelství Mystery Press? Neboj se říct pravdu. Slibuji, že tě nikdo nebude pálit žhavým železem. 

Bez obav, já bych se nedal. Jsem ozbrojený a nebezpečný. První tři knihy mi vydal Egon Čierný v Poutníku. Doufám, že tahle jména ještě čtenářům něco říkají. Egon mě odlovil v rámci soutěže „O nejlepší fantasy“ a nabídl, že by mi vydal povídkovou sbírku. Tak jsem začal psát povídku do řečené sbírky a ona mi bobtnala a bobtnala, až z ní bylo Theatre Macabre. Já vážně nejsem moc povídkář, často nezáměrně skončím s čímsi o dost delším.

V malé knižní řadě Poutník jsem poté vydal dvě další knihy, jenže Egon byl už starší pán, kterého sužovaly vleklé neduhy. Projít ohněm vyšlo jako vůbec poslední kniha Poutníka a je malý zázrak, že Egon tehdy k jejímu vydání ještě sebral dost sil.

Poutník skončil a já si říkal, že budu přinejmenším pár let psát jen do šuplíku. Máme tu přetlak spisovatelů a já neměl chuť cpát se do jiného nakladatelství. Unikl mi ovšem význam jedné zdánlivé maličkosti.

Martin Fajkus mě požádal, jestli bych jedním sloupkem do Pevnosti nepřipomněl knižní řadu Poutník, což jsem bez váhání vykonal. Jak se ukázalo, všiml si toho emeritní šéfredaktor Pevnosti Tomáš Němec (toho času již majitel nakladatelství Mystery Press), který právě zvažoval rozšíření sekce fantastiky. Narazil však na stejný problém jako někteří z mých spolužáků, a sice mou neexistující digitální stopu. Dost možná mě nakonec vypátral díky tomu, že Mystery Press vydává detektivky.

Sešli jsme se a přiznávám, že mě Tomáš musel k další publikační činnosti tak trochu přemlouvat. Nakonec jsme si plácli a na zkoušku jsem mu předhodil rukopis Jako sama smrt, který si už pár měsíců hověl ve výše zmiňovaném šuplíku. Říkal jsem si, že tahle úchylárna nemůže projít a já budu z obliga. Chyba lávky. Líbila se, což mě nemálo překvapilo. Bylo to ale v době nejtěžší covidové depky, a tak mi přišlo, že nebudu čtenářům servírovat tak černočerný příběh. Kniha tedy šla ještě na chvíli k ledu a já spěšně dopisoval rozepsané a odlehčenější Do pekla a zpět.

V rámci redakce a celého procesu vydání knihy jsem potom zažil autorský servis, na jaký jsem nebyl připravený. Přesně tak, Mystery Press si svoje autory opečovává, holenkové. Tomáš se mi pokoušel vyjít vstříc ve všech mých rozmarech. Vydání knihy dopadlo k oboustranné spokojenosti a já jsem zjistil, že to jde i bez vytahaných nervů. Vážně mě nenapadá, na co bych si mohl stěžovat. Občas mě, pravda, trochu znervózňuje, jak moc mi Tomáš Němec, Martin Paytok a ostatní věří, že nenapíšu totální koninu, ale jak by řekl pan Marsellus Wallace: „S tím už se, bejku, budeš muset nějak smířit.“

Když se podívám blíže na tvou tvorbu, vidím dva krvavé světy. V jednom kosí nejen samopalem nepřátele Strašák, v druhém stíná hlavy Nathaniel Darnsworn. Můžeš nám tedy představit oba hrdiny a jejich světy?

Začneme s Nathanielem a jeho světem. Ten je temným a bezútěšným místem, kde vládne zlo. Někdy skrytě, jindy otevřeně. Jednotlivé země se leckdy značně liší stupněm vývoje. Některé se již přehouply do osvícených časů renesance a pomalu a jistě směřují k baroku, jiné propadly zpět do barbarství. Magie je mocná, ale vzácná, protože čarodějové shlížejí na možnou konkurenci nelichotivě a mají tendenci ji v zárodku likvidovat.

Nathaniel Darnsworn měl ve feudálním světě všechny předpoklady pro poklidný a spokojený život. Pocházel z nepříliš bohatého, ale uznávaného šlechtického rodu, byl všestranně talentovaný, obdařený chytrostí, krásou i pozoruhodnou fyzickou zdatností, jenže také něčím jiným, co zatím dřímalo uvnitř něj a občas to jen ospale pootevřelo jedno oko. Netvor se naplno probudil poté, co byla Nathanielova rodina bestiálně vyvražděna. Hrůzná událost zafungovala jako spouštěč, který z něj vytvořil plnohodnotného sociopata. V průběhu pomsty se pro něj zabíjení stalo potřebou. Aby mohl legálně naplňovat své choutky, stal se lovcem lidí a vydal se na nekončící cestu krve. Svou krvežíznivost se ovšem časem naučil ovládat.

Stále v něm ale přetrvává jiskřička dobra. Uvědomuje si, že v něm žije cosi nelidského. Zabíjí jen ty zlé a jejich přisluhovače, čímž se v sobě pokouší zachovat to lidské, co mu ještě zbývá. Pohrdá těmi, kteří ubližují slabším. A s těmi, kterým bylo ublíženo, dokáže soucítit. Pak mu náhle život vzhůru nohama obrátila žena, která se k jeho vlastnímu překvapení stala středobodem jeho života. Kvůli ní byl nucen spoustu věcí přehodnotit a pokusit se změnit. Výsledkem je člověk, který je vlastně takovou fantasy kombinací Jamese Bonda a Dextera.

Nyní se podíváme na zoubek panu Strašákovi. Jeho svět je ten náš, jen jsem zkusil některé v současnosti probíhající děje extrapolovat do blízké budoucnosti. EU je minulostí, stejně jako některé státy, a vyznavači islámu válcují obyvatelstvo hezkých pár zemí. V budoucnosti Strašákova světa apokalypsu nezpůsobí žádný padoušský diktátor, ale debilové s těmi nejlepšími úmysly. Cancel culture také popojela a přešla na starý dobrý systém: není člověk – není problém. Nepohodlné zašoupneme mezi ty nejtěžší zločince a ono už se to samo nějak vyřeší. Podobnost se současností je jen čistě náhodná. Tímto pozdravuji Rakušana v KRITu and his boys.

A v tomto světě se snaží přežít státní zabiják, který nemá rád střelné zbraně, roky žije pod falešnými identitami a lidí má plné zuby. Jenže se ukáže, že mu osud nachystal něco úplně jiného. Stačí jen při pohledu na krásnou dívku v nesnázích chvilku myslet něčím jiným než hlavou, a už je v maléru až po uši. Zaplete se tak do záležitostí tajemného kultu, jehož někteří členové kráčejí po světě od úsvitu lidské civilizace.

Na rozdíl od Nathaniela je Strašák vlastně dobrák od kosti, jen poněkud okoralý, dobře to zakrývá (i sám před sebou) cynismem a nemá problém se zabíjením. Dal by se trefně označit za mix Ramba, MacGyvera a Jasona Bourna.

 

Nedávno ti vyšla kniha Sochaři masa, která patří do Darnswornovy série. Potkáme se v ní s některým z hrdinů knihy Jako sama smrt, nebo jde o samostatný příběh z Nathanielova světa?

Sochaři masa jsou vlastně takovým komorním příběhem, ve kterém se v odlehlé dostavníkové stanici na místě opuštěného šlechtického sídla sejde nesourodá skupinka pocestných. Nechybí v ní nechvalně proslulý lovec lidí s ještě nechvalněji proslulým vězněm, kupci, šlechtický pár, potulný felčar a jednotka vojáků. Venku zuří bouře, jaká se objeví jednou za sto let, do které bys ani koně nevyhnal, tudíž nemají jinou možnost než ji přečkat hezky pohromadě. Opravdu se tam všichni sešli jen pouhou náhodou? Něco tady totiž nesedí. Navíc se začnou dít podivné věci. Tomu místu se Ďáblův chřtán neříká jen tak pro nic za nic. A možná tam nejsou sami. Nebojte, sice to začíná tak trochu jako mysteriózní příběh, ale skončí to tak, jak jste ode mne zvyklí.

V Sochařích masa se vrací můj úhlavní hrdina Nathaniel Darnsworn, byť jeho přítomnost první třetinu knihy tak trochu maskuji. Do děje jistým způsobem zasáhne také jedna z dalších postav knihy Jako sama smrt, pochopitelně ovšem post mortem, abych tak řekl. Jestlipak si toho všimnete? Především jsem ale měl příležitost dát prostor postavě, která byla nedílnou součástí prvních dvou knih s Nathanielem a která konečně dostala možnost ukázat, co v ní doopravdy je. Pro ty, kteří si myslí, že nepíšu kladné postavy – tahle jednoznačně kladná je. Pravda, o zbytku ansámblu se to říct nedá.

Při čtení knihy budou mít určitou výhodu a souvislosti lépe pochopí ti, kteří četli první dvě Nathanielova dobrodružství. Nicméně díky neocenitelné pomoci Jirky Popiolka, který mi u této knihy posloužil nejen jako redaktor, ale též jako beta čtenář, jsem odkazy na události předchozích knih rozepsal tak, aby byly snadno pochopitelné i pro někoho, kdo tuto knihu vezme do ruky jako první ze série.

Při čtení na mě kniha působila, jako by ti při psaní na jednom rameni seděl malinkatý Quentin Tarantino a na druhé prťavý John Carpenter. Pletu se, anebo ses nechal oběma pány inspirovat? A když jsme u toho, jaké jsou tvé nejoblíbenější filmy z rozsáhlé filmografie těchto dvou režisérů?

No… Seděli, ne že ne. Maličký Tarantino mi vyprávěl kruťácký příběh s dostavníkem do Redrocku a Carpenter mi k tomu do ucha pouštěl jeden ze svých soundtracků. Takový ten znepokojivý. Z filmu, který se odehrává tak daleko na jihu, že tam není teplo, ale děsná kosa.

Mimochodem, četl jsem, že právě Věc od Carpentera byla jednou z Tarantinových inspirací pro Osm hrozných. Tyhle filmy toho mají sakra hodně společného. Uzavřenou společnost bez možnosti úniku a rozvíjející se paranoiu.

Ze všech filmů Quentina Tarantina u mě asi přece jen vede Pulp fiction. Naprosto geniální dialogy. Kam na ty fantastické hlody chodí? Promyšlená zápletka plná nečekaných zvratů, které jsou ovšem naprosto logické. Kdybych měl doma pracovnu, dal bych si na dveře ceduli s nápisem „Sklad mrtvých negrů.“

U Carpentera je to složitější, protože natočil spoustu skvělých filmů a každý je jiný. Útěk z New Yorku, Halloween, Věc… Určit nejoblíbenější je boj, který nechci svádět. Možná by vyhrály Velké nesnáze v Malé Číně. Pořád jedna z nejlepších urban fantasy, s hrdinou, který není tak docela hrdina, ale nakonec všechno zachrání díky bleskurychlým reflexům.

Jak víš, svoji verzi Útěku z New Yorku jsem už napsal. U “Nesnází“ to nejde. Nenapadá mě nic, co bych mohl vylepšit.

Ďáblův chřtán je nejen místem s temnou minulostí, ale také solidním labyrintem. Kreslil sis během psaní ohořelým klackem na stěnu bytu mapičky, aby ses v tom bludišti síní, sálů a chodeb při psaní neztratil?

Papír nebyl tentokrát třeba. Když jsem si tu usedlost a bývalý zámek začal představovat, šlo to strašně snadno. Jako bych ho měl už dávno vymyšlený a jen kdesi hluboko v mé hlavě čekal, až ho použiju. Mohl jsem se procházet jeho chodbami, nahlížet do jednotlivých pokojů a také si ho v duchu natáčet jako 3D model. Vlastně to bylo trochu zvláštní, dříve, coby DM, jsem si mapky kreslit potřeboval.

Ve svých představách jsem vycházel ze zámků, které jsem navštívil, a mám rád takové ty detektivky, které se odehrávají ve starých sídlech plných tajemných zákoutí a tajných chodeb. Konečně jsem měl příležitost to využít.

Mimochodem jedna z mála zásadních připomínek redakce byla, abych zkrátil popisy místností a budov. Já si to celé do detailu vymodeluju a potom… Dělám si legraci, Jirka Popiolek měl samozřejmě pravdu. Dlouhé popisy jsou opruz. Kvůli nim nejsem schopný některé knihy číst. Třeba Pána prstenů už nedávám, přestože jsem ho míval rád.

Musel sis píchat do nástěnky špendlíčky a tahat od nich provázky, aby ses ve vzájemných vztazích svých hrdinů nezamotal? Nebo sis vedl seznam, v němž by stálo, kdo, kdy a jakou ošklivou smrtí zemře?

A víš, že vlastně ani ne? Většinou začnu psát, až když mám kostru celého příběhu promyšlenou a pevně usazenou v dutině mezi lebečními kostmi. Vývojový diagram „Kdo? Kdy? S kým? A koho?“ jsem si kreslil u Jako sama smrt. Tady to nebylo potřeba. Jedna událost hladce a logicky následovala druhou. A ano, i tu jednu speciální kapitolu – ty víš jakou – jsem měl promyšlenou dopředu. Obecně si základ příběhu většinou nezapisuji, spíš si píšu konkrétní části textu, které mě v průběhu psaní napadají. Útržky dialogů a podobně.

Kdo mě při psaní tak trochu překvapil, byl doktor. Původně neměl mít v příběhu tak velkou roli a také byla dost odlišná. Nicméně při jeho psaní mi najednou všechno zapadlo dohromady a voila, jedna z nejzajímavějších postav knihy byla na světě.

To ale neznamená, že bych občas nenarazil na nějaký zádrhel. Tak například jak jsem se blížil ke konci, zjistil jsem, že u jedné skupiny padouchů jsem už v minusových číslech. Nezbylo než se vrátit a navýšit stav. Někdo by si toho mohl všimnout a zabíjet neexistující desperáty nemá vejšku. Také jsem si nakonec v rámci managementu kanonenfutteru udělal na kus papíru množiny čárek a ty potom škrtal. Tento postup mohu jen doporučit, neb je velmi uspokojivý – Škrt, a máš to, ty parchante!

Co bylo potřeba rozvést a důkladně osvětlit čtenáři, bylo, kde kdo ze začátku sedí, aby v tom posléze neměl chudák čtenář maglajz (opět díky, Jirko). Když potom osazenstvo prořídlo, bylo to daleko jednodušší.

Mystery Press oznámilo, že se připravuje nové vydání knih Theatre Macabre a Projít ohněm. To je skvělá zpráva, protože obě knihy se dost špatně shánějí. Ale chystáš také něco nového? Můžeme se v příštím roce těšit na nové Strašákovo či Nathanielovo dobrodružství?

Tak to mám, obávám se, špatnou zprávu – Strašáka ani Nathaniela momentálně rozepsaného nemám. Vrátil jsem se k psaní knihy, od které jsem si na dva roky odskočil k napsání Spálené země a Sochařů masa. Bez návratu je příběh ze Strašákova světa, ale o dalších dvě stě let dál v budoucnosti a Strašák osobně – i když vás mohu ujistit, že je naživu a těší se dobrému zdraví – v ní nefiguruje. Píšu nového hrdinu v hodně nezáviděníhodné startovní pozici. Je to jen postradatelný osamělý voják z koloniální pěchoty, který se pokouší přežít na rozpadající se lodi. Ve vzduchu se vznášejí aerosoly jedů, lodní AI mlčí a je tam s ním něco, co mu každou chvíli může ukousnout pozadí. A pak ho vyplivnout a sežrat zbytek. O něco takového se vážně neprosil, zvláště pár dní před dovolenkou. To je ovšem jen začátek. Ohromný tlak může z uhlíku vytvořit diamant nebo z nýmanda hrdinu.

Tentokrát to bude mít asi nejblíže k Star Wars. Ne vážně… Mám tam galaktické impérium, rebely, zbraně schopné zničit celé světy… Takže to bude space opera, akorát tak nějak po mém, masakrážním.

Jen bych ještě poznamenal, že Theatre Macabre se chystám značně přepsat a rozšířit. Při psaní Sochařů jsem kápnul na to, jak přesně chci, aby to vypadalo.

Ke knize Projít ohněm připojím dovětek, který uzavře celou dějovou linii New Yorku.

Blíží se Vánoce, svátky míru, pohody, krvavých masakrů u kádí s kapry a rodinných třenic pod vánočními stromky. Co bys tedy popřál našim čtenářům nejen k Vánocům, ale i do nového roku?

Popřál bych především to, co si přeje každá miss, a sice světový mír. A když to na něj zatím moc nevypadá, tak snad aspoň zase pro jednou bílé Vánoce. Ale především spoustu skvělých knih pod stromečkem. Je z čeho vybírat.

Co popřát do nového roku? Především, aby nám v novém roce při pohledu na ceny potravin neletěl tlak až ke hvězdám – tento způsob cestování vesmírem se mi zdá poněkud nešťastný, a aby to s námi všemi při pohledu na vyúčtování energií kolektivně nešlehlo. Já vím, že bychom pak mohli politiky chodit společně strašit, ale tohle je pěkně otrlá partička, takže by to nejspíš stejně nezabralo.

Díky za rozhovor.