Tereza Matoušková: Pláč němého boha
Intriky. Boje mezi znepřátelenými rody. Vzdor tyranovi. Závažná morální rozhodnutí. Problém vědecké etiky. To vše a mnohem více najdete ve fantasy Pláč němého boha zasazené do ponurého světa Podmoří.
Pláč němého boha je rozsáhlý osmisetstránkový román, který vychází ve dvou svazcích v nakladatelství Laser. První svazek spatří světlo světa v létě, na druhý se čtenáři mohou těšit na podzim. Příběh začíná v době, kdy velemág Xandrius po letech krvavé války vybudoval světovou říši. Teď ho však začíná dohánět stáří, dokonce se říká, že umírá. Zemí začínají zmítat nepokoje, některé čerstvě porobené národy se snaží získat zpět svou samostatnost.
V románu sledujeme osudy několika postav vržených do víru událostí. Velemágovy dcery Denyely pečující o stárnoucího vládce, který je den ode dne podezřívavější, vůdce povstalců Worliha snažícího se uzavřít mír po dlouhých letech občanské války nebo nekromanta Torea potupně vyštvaného ode dvora.
Za zmínku stojí také samotné Podmoří, což je, jak už název napovídá, svět uložený v obrovské vzduchové bublině na dně oceánu. Funguje hlavně díky magii a magií poháněné technice. Čarodějové mu rovněž vládnou. Žánrově by šlo zařadit také do subžánru arcanepunk, díky spojení magie, vědy, historických kulis 19. století a motivů jako je nadšení z pokroku, eugenika nebo strach z degenerace.
ANOTACE:
Před dvěma tisíci let si velemág Xandrius podrobil národy a vybudoval světovou říši. Kouzla mu zajistila dlouhověkost a zdálo se, že bude panovat věčně. Teď se však šeptá, že se jeho čas krátí, a bez vlády pevné ruky začínají zemí zmítat nepokoje. Velemágova dcera Denyela o otce obětavě pečuje. Musí strpět nejenom starcovy vrtochy, ale taky se vypořádat s intrikány u dvora, kteří se nemohou dočkat, až si utrhnou svůj díl moci. Z odlehlých koutů říše zatím přicházejí podivné zprávy. Povstalci z pouště si do čela zvolili od narození chromého a zohyzděného Worliha. Věří, že mu znetvoření propůjčuje zvláštní sílu, která jim pomůže zvítězit. Mezitím v lesích daleko na severu zkropila kmeny stromů krev vílích žen. Na nebi se objevují podivné pukliny. Někteří dokonce tvrdí, že chrámy jsou prázdné, bohové mrtví a nebožtíci vstávají z hrobů. Denyela zkazkám nevěří a snaží se v první řadě zachránit otcovo dědictví. Jenomže se brzy sama přesvědčí, že ne všechny neuvěřitelné příběhy jsou smyšlené.
O AUTORCE:
Tereza Matoušková (* 1990)
Vystudovala evoluční biologii a historii na Masarykově univerzitě v Brně. Na oba obory následně navázala magisterským studiem historické antropologie na Karlově univerzitě v Praze.
Je autorkou ponurého fantasy světa Podmoří, kde se odehrávají její tři první romány – Hladová přání (Krigl, 2011), Vílí kruhy (Mytago, 2015), Děti vánice (Nakladatelství Epocha, 2016) – a řada povídek. Nakladatelství Laser letos k vydání připravuje její nejdelší román Pláč němého boha. Kniha vyjde ve dvou svazcích, první se v knihkupectvích objeví na začátku léta.
Samostatným románem je Válka zrcadel (Nakladatelství Epocha, 2017), jehož děj se odehrává ve zmírajícím světě stiženém invazí démonů. Co se týče editorské činnosti, tak spolu s Terezou Kadečkovou sestavila antologii moderní fantastiky Jiný kraj (Golden Dog, 2023).
Mimo vlastní tvorby se věnuje taky vyučování tvůrčího psaní. Dlouhodobě spolupracuje zejména s Městskou knihovnou v Praze nebo s Knihovnou Jiřího Mahena v Brně, kde probíhá její kurz Literární dílny. V současné době probíhají také Literární dílny online.
Křest knihy se koná 20. července 2023 od 17 hodin v knihkupectví Krakatit v Praze.
INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, červenec 2023
Vazba: brožovaná
Počet stran: 416
Cena: 499 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
KAPITOLA PRVNÍ
KATI
Trhovci neměli toho rána mnoho důvodů k radosti. Mezi stánky stály kaluže vody, foukalo a chlad pronikal i přes vrstvy oblečení. Zákazníci se zrovna nehrnuli. Služebné rychle opatřily čerstvé ryby nebo zeleninu k obědu a spěchaly zpátky do tepla.
Denyela pozorovala dění venku z okna kočáru. Vůz táhla dvojice obrovských ptáků vyrobených z kovu. Nohy se s vrzáním a skřípotem zvedaly a zase klesaly, hlavy se zadumaně pohupovaly na dlouhých krcích, zobáky klapaly. Trup stroje pokrývala vrstva rzi. Ve městě zůstalo v provozu pár posledních kusů. Říkalo se, že šlo o pozůstatky z války, která se odehrála v dávnověku. Kdo ví, co na tom bylo pravdy.
Mechanické slunce proráželo nízkou oblačnost, ozubená kolečka skřípala a z krystalu vycházel bledý přísvit. Nač plýtvat silami. Všeobjímající šeď dne by nedokázalo prozářit ani tisíc slunečních kamenů. Byl tu ovšem někdo, koho lezavý chlad neobtěžoval. Denyela zvedla zrak ke sloupu, který se vypínal ve středu náměstí.
„Nikdy nezavírají oči,“ šeptla mladá služebná, která se krčila na protějším sedadle. Paní sebou při zvuku jejího hlasu trhla. Jako by jí dívka četla myšlenky. Patrně si všimla, kam Denyela hleděla.
Kočičí oči se upíraly k obzoru. Pružné, svalnaté tělo ustrnulo uprostřed skoku. Křídla, která vyrůstala z klenutých zad, zůstávala roztažená. Do blan se opíral vítr. To, co sedělo na vrcholu pilíře, vypadalo z dálky jako socha. Neznámý umělec nanesl na bělostný mramor vrstvu barvy, aby skulptura vypadala jako živá. Ale nemohlo jít o nic jiného než o kámen. Žádný tvor nedokázal sedět tak nehybně.
Služebná chvíli čekala, a když se jí nedostalo odpovědi, špitla: „Copak nespí?“
„Každý třetí den, za soumraku,“ odvětila Denyela. „Zvednou se z podstavců a vzlétnou k nebi jako mrak. Střídají se na stráži. Zdá se, že i nesmrtelní vojáci našich velkých bohů potřebují odpočívat.“
„Slyšela jste, co se stalo předevčírem na náměstí Mágů? Pár výrostků tam narafičilo figurínu na místo, kde sedávají strážci. Ověnčili ji květinami a pentlemi. Na krku měla pověšenou ceduli ‚Přicházíme v míru, drápy máme zatažené‘.“
Denyelu ta historka pobavila, přesto cítila potřebu služebnou usměrnit. „Na tom není nic legračního, Aime. Kati jsou nebezpeční. Mají za úkol dohlížet, abychom zůstali poslušní našim velkým pánům. Na jejich smysl pro humor bych nesázela. Za takovou klukovinu jsme mohli zaplatit všichni.“
Aime zahanbeně sklonila hlavu – každé pokárání nesla těžce. Čarodějka věděla proč. Znala osudy všech dívek, které prošly městským sirotčincem. Jednoho rána našly vychovatelky na prahu dítě s tváří znetvořenou rozštěpem. Kněžští lékaři odvedli svou práci dobře, přesto na drobném obličeji zůstaly jizvy.
Kdo by vzal do služby ošklivé děvče? Skončilo by v lepším případě jako dělnice v továrně. Vyčerpaná, podvyživená a kvůli mizerné mzdě stále jednou nohou na ulici. Mohla by být vděčná za plesnivou komůrku v chudinské čtvrti, kterou by obývala s dalšími třemi ženami. Denyela dívku takového osudu ušetřila, když ji k sobě vzala. Obě to věděly.
Čarodějku vytrhl ze zamyšlení nenadálý hluk. U stánku s pečivem se cosi dělo. Dva muži svírali v podpaží chlapce, který se všemožně snažil vykroutit. Z kapes omšelého kabátu trčely chlebové placky. Nad klučinou se jako ztělesnění pomsty tyčila trhovkyně v pekařské čapce. „Zmetku zlodějská! Říkala jsem, že jestli tě ještě jednou přistihnu, zpřelámu ti hnáty. Špinavá chátra.“
„Ale já jsem jen…“
„Jen jsi kradl. Máš plné kapsy mého zboží. Nic neříkej. Tvoje slova urážejí bohy, odpadlíku jeden.“ Pekařka se zarazila. Teprve teď si uvědomila, co ve vzteku vyslovila. S hrůzou v očích se otočila k soše, která se nehybně tyčila ve středu náměstí. Čarodějka se vyklonila z okénka a křikla na kočího, aby zastavil. Klouby kovových ptáků naposledy zavrzaly a pak ztichly.
Chvíli se nic nedělo. Pak se kočičí tělo ladně prohnulo a křídla zkusmo prohrábla vzduch. Paprsky mechanického slunce se odrážely od vytasených drápů a tesáků. Denyela vyskočila z vozu a odkopla střevíce na kramflecích. Slyšela, jak na ni volal velitel ochranky. Nedbala toho. Vrhla se směrem k nešťastné skupince.
„Ne! Zadržte!“ Dopadla na dláždění, před vyděšeného chlapce a pekařku, kteří vmžiku zapomněli na předchozí spory. Choulili se k sobě a třeštili oči na smrt, která se k nim blížila. Na čarodějku padl stín. Zvedla hlavu a zadívala se katovi do očí. Vypadaly jako dva bleděmodré koláče ledu. Denyela za sebou slyšela dětský pláč. „Jsou to příslušníci nejnižší kasty. Nerozumí záležitostem bohů. Prosím.“
Šelma byla k jejím prosbám hluchá. Zuby zůstaly obnažené. Čarodějka na to musela jinak.
„Mé jméno je Denyela Soarvet, pocházím z eralynské linie mágů. Mám za úkol udržovat ve městě pořádek, k slávě velkých bohů. Žena se rouhala. Chlapec se dopustil drobné krádeže. Oba budou patřičně potrestáni. Nejedná se však o projev vzpoury a není zapotřebí zásahu božských vojáků. Pokud dovolíte, postarám se o to sama.“
Oči se štěrbinovitými zornicemi se zúžily. Kat si měřil Denyelu pohledem a odhadoval ji. Podíval se na pekařku s plačícím dítětem v náručí. Nemohlo být pochyb, že pokud by se šelma rozhodla zabíjet, nic by ji nezastavilo. Křídla znovu prohrábla vzduch. Kat se vznesl do výšky, zakroužil nad náměstím a pak dosedl zpátky na vrchol pilíře. Opět se změnil v nehybnou sochu.
Denyela dlouze vydechla. Až teď jí došlo, že celou dobu zadržovala vzduch v plicích. Cítila na sobě pohledy obyvatel města. Slyšela tlumený šepot. Pomalu vstala, urovnala si sukně a rozhlédla se. Na náměstí se seběhla polovina města. Všichni chtěli vědět, co se stalo.
Trhovkyně kvílela a mačkala chlapce, na kterého předtím křičela. „Odpusťte mi…“
Zasloužila by sešlehat metlou. Teď však bylo načase zachovat se velkoryse. Dav očekával dobrý konec. Denyela mu ho poskytla. „Nakrm toho ubožáka a kup mu čisté šaty, potom jdi do chrámu a po tři dny a tři noci pros nebešťany za odpuštění.“
„Ano, paní.“
„A ty,“ otočila se čarodějka na chlapce, „vypomůžeš v pekárně a trest si odpracuješ. Pak stejně jako pekařka budeš tři dny a tři noci prosit za odpuštění. My mágové vládneme zemi pevnou rukou a tvrdě trestáme viníky. Nebojíme se však ukázat milosrdenství. Chvalme bohy.“ Shromáždění obyvatelé města provolávali slávu. Čarodějka je oblažila zářivým úsměvem.
Aime stála vedle kočáru a ve tváři byla křídově bílá. Rty zjizvené od rozštěpu se jí třásly. V ruce svírala boty, které vylovila z kaluže. Podávala je Denyele, jako by šlo o relikvii. Čarodějka naposledy zamávala davu na náměstí a nastoupila zpátky do vozu. Jakmile se zavřela dvířka, úsměv se vytratil.