S Janem Hamouzem o rozkošatělých příbězích a autorských plánech
Jan Hamouz debutoval v roce 2018 románem Poloviční král, kterým otevřel čtenářům dveře do světa rozsáhlé ságy Ptačí srdce. Začátkem roku 2022 pak navázal druhým dílem nazvaným Třetí ucho. Jaké je být u nás začínajícím autorem, který se rozhodl hned publikovat dlouhou sérii?
Psát v našich vodách rozsáhlé (a obsáhlé) série se až na pár výjimek nenosí. Jaký jsi měl pocit, když jsi nakladateli nabízel první díl a věděl jsi, že to bude ještě běh na hodně dlouhou trať? Nervozita, strach, ďábelské pochechtávání…?
Upřímně – je to tak dávno, že si svoje tehdejší pocity už dost dobře nevybavuju, nicméně předpokládám, že tam bylo cosi jako lehká nervozita. Jestli vůbec někdo odpoví, a pokud ano, v jakém duchu. Největší moje obava nejspíš byla, aby celá ta několikaletá práce nebyla k ničemu, to jest, abych nestrávil následující měsíce a roky nabízením něčeho, s čím nikdo nechce mít nic společného. To, že se mě ujal Host, dodnes považuju za něco jako malý zázrak. Kdyby ses mě ale ptala na moje současné pocity, bylo by to docela něco jiného. Vlak už totiž vyjel ze stanice, koleje se ale před ním táhnou do nedohledna a jednomu je z toho občas skoro ouzko :) Řekl bych ale, že tuhle obavu z toho, zda své literární kolosy zvládnou ukočírovat do konce, budou mít nejspíš společnou všichni autoři sérií. Nikdo nechce, aby sága zůstala nedokončená, na druhou stranu se během těch let až desetiletí stane v životě tolik událostí, změn a kotrmelců, že kdo může vlastně dopředu a s naprostou jistotou říct: „Jasně, že to dopíšu, žádný problém.“? Já rozhodně ne.
Sága Ptačí srdce bude mít odhadem šest dílů. To je spousta děje a postav. Jak jsi na tom s poznámkovým aparátem? Vejde se na stránku nebo zabírá hromadu místa na disku? Potřebuješ si psát osnovu, abys věděl, co se kdy musí stát, nebo máš v hlavě jen pár hlavních bodů a jinak píšeš takříkajíc na chaos?
Takže po mně konečně někdo chce, abych se oficiálně vyjádřil k otázce počtu dílů? Tak tedy dobrá… Šest dílů je můj hrubý odhad, který jsem, tuším, uvedl někde na sociálních sítích, už si to přesně nepamatuju. Vzhledem k tomu, že pracuju s poměrně hrubými náčrty děje – čímž odpovídám na druhou část tvé otázky –, předpokládám, že série bude mít pět až sedm knih. Finální počet se vyvrbí podle toho, kam mě moje postavy zavedou a jak se tam budou chovat. Jistě vím v tuhle chvíli jen jedno: poslední dvě knížky bych chtěl dokončit společně, respektive tu poslední chci mít dopsanou ještě předtím, než se do knihkupectví dostane ta předposlední. Zatím se mi tenhle formát víceméně daří držet i u už napsaných dílů, ale u těch závěrečných to bude hodně důležité; všechno musí zaklapnout, kam má, nic mi nesmí utéct…
Poznámkový aparát se na stránku rozhodně nevejde, zabírá spoustu listů v šanonu, do kterého ale nahlédnu jen příležitostně, protože je to nepraktické – hlavně při mém převážném psaní ve vlaku do práce a z práce. Nakonec se mými nejdůležitějšími pomůckami staly dva excely s osnovou a postavami a jedny poznámky ve Wordu.
Spousta autorů si rovnou řekne, že chce napsat sérii o určitém množství dílů. Jak jsi na tom byl ty? Věděl jsi hned, kolik bude mít sága přibližně dílů, nebo jsi prostě jen tak přemýšlel nad příběhem a najednou jsi zjistil, že se to nevejde ani do obligátní trilogie?
Zapomněla jsi na třetí skupinu autorů, kteří přijdou na to, že potřebují další a další knihy během samotného psaní příběhu :) Já jsem na začátku věděl jen to, že chci napsat něco delšího než trilogii. Myslím, že to hrubé množství knih se ustálilo poměrně rychle a od té doby to platí a bude platit do doby, než se k těm posledním kouskům dostanu. Pak se možná stanu autorem z té třetí skupiny, který zjistí, že i deset knih je málo.
Ráda bych se na chvíli zastavila u názvů. Oba díly jsou pojmenované poměrně zajímavě a jejich názvy neprozradí nic na první dobrou. O to víc ale čtenáře potěší, když je konečně pochopí. Celkově nikoho nevodíš za ručičku a necháváš lidi, aby si všechno dali dohromady sami. Baví tě v tomto ohledu čtenářské spekulace? Těšíš se na to, až se lidi pročtou k určité pasáži a nastane onen „wow efekt“, kdy jim všechno zapadne do sebe?
No jasně, že se těším, až čtenáři věci dojdou. To je, myslím, jedna z nejhezčích věcí na psaní – to připravování si půdy, setí semínek a konečně nějaké odhalení, kdy si pozorní lidé řeknou: „Aha!“ Je ale hrozně těžké tyhle věci naladit tak, aby fungovaly – a vlastně to nikdy nebude stoprocentní. Já bych řekl, že mám tendence počítat spíš s pečlivými čtenáři (což třeba já sám nejsem) a předpokládat, že si toho z předchozího děje hodně zapamatovali. Pak se ale může snadno stát, že někde připravím úchvatné odhalení, které pak přejdou bez mrknutí oka, protože jim to nedocvakne. A já se ani nedivím, mně by to možná taky nedocvaklo. Pořád k tomu ale přistupuju tak, že budu mít radši pár nadšených čtenářů, kteří to budou číst pečlivě a ta malá odhalení si užijí přesně tak, jak jsem chtěl, než abych třeba i prodával víc knih za cenu toho, že budu muset víc vysvětlovat, aby byl text stravitelnější. Protože já sám samozřejmě moc dobře vnímám to, že moje psaní je pomalejší a popisnější, než je v dnešní zrychlené době (ano, půjčím si tenhle obligátní výraz) zvykem, a spoustu lidí to může nudit nebo odradit od dalších dílů…
Některé koncepty v tvých knihách jsou velmi originální. Co tě inspirovalo například ke stvoření vzdušných řek nebo Ostnu?
Na to ti fakt neodpovím. Nejspíš žiju v domnění, že mě neinspirovalo nic a prostě jsem to vymyslel sám – to potrvá do doby, než nalistuju příslušnou pasáž v té a té knize, nebo uvidím příslušný záběr v tom a tom filmu. Pak nejspíš pokorně pokývám hlavou a řeknu si: „Aha, takže odsud jsem to vykradl.“
A na konec velmi záludná otázka! Byl Poloviční král opravdu tvoje prvotina – tedy první román, který jsi kdy napsal –, nebo jsi už předtím psal do šuplíku?
Byl opravdu první. Psaní do šuplíku mě nikdy nelákalo a vlastně svým způsobem obdivuju lidi, kteří si píší jen pro sebe. Třeba k tomu také jednou dospěju, obávám se ale, že pro příštích několik let nebudu mít na takový projekt prostor – ačkoli i tady samozřejmě platí: nikdy neříkej nikdy.