Limea – kterak polonahá ostrovanka ke svému seveřanovi přišla
Lin Rina je německá autorka, která si získala srdce čtenářů svou romantickou knihou z viktoriánského Londýna – Kroniky prachu. U milostných příběhů se rozhodla zůstat i nadále a tentokrát přinesla čtenářům romantiku z odlehlého ostrova.
Limea je dívka z ostrova, na němž vládne od nepaměti matriarchát – ženy loví, mají ve společnosti rozhodující slovo a muži se věnují podřadnějším činnostem. Tento svět je zároveň striktně kastovní a Limea patří pouze ke středním vrstvám, což jí není po chuti. Proto piluje své lovecké dovednosti, aby se v rámci společnosti mohla vyhoupnout výš. Plány jí ale překazí cizinec, jehož jednoho dne vyplaví moře, a dívka se ho navzdory pravidlům vesnice – každý cizinec propadne hrdlem – rozhodne zachránit a ukrýt. Což rozpoutá celou řadu událostí, na jejichž konci bude Limea nucena výrazně přehodnotit svůj dosavadní život.
V první řadě: Limea není fantasy, jak láká obálka. Zasadit příběh na fiktivní tropický ostrov není dostatečně fantasytvorným prvkem, abychom knihu mohli zařadit do naší milované škatulky. Nestačí k tomu ani pár vymyšlených zástupců místní fauny a flory, skutečnost, že co by kamenem dohodil od (opět zdůrazňuji tropického) ostrova žijí takoví falešní Vikingové (zde nazývaní seveřané), že po sto padesáti letech izolace nemají ostrované problém s jazykovou bariérou (o nějakém vývoji kultury všech zúčastněných taky nemůže být řeč), nebo že jim pozření bobulí zimolezu nezpůsobí otravu (že jsou – až na jeden druh – zimolezy jedovaté, není kdovíjaké tajemství). Že se to zdá jako slušná nálož logických lapsů? Nezdá… ona to je slušná nálož logických lapsů.
Celkové vyznění knihy je tak poněkud naivní – když to srovnáme s autorčinou předchozí knihou, která byla opravdu promyšlená a plná různých detailů, působí Limea jaksi zkratkovitě. Jako by se Lin Rině tentokrát nechtělo zabíhat hlouběji do témat, která sama nadnesla, a chtěla se soustředit hlavně na milostnou linku. Což by nebylo vůbec špatné, protože jak Lin Rina už ukázala, romantiku vážně umí. Jenže zároveň s tím se v příběhu snažila vykreslit jakýsi konflikt – ať už se jedná o jen povrchně pojatý střet kultur (ale ten potenciál!), nebo o vyloženě ozbrojený střet – jako by měla pocit, že kdyby napsala čistočistou romantiku, něčemu by to vadilo. Nevadilo, ale takhle je Limea někde v půlce cesty a neprospívá to ani jedné z příběhových linek – ani té romantické, ani té dobrodružné.
Když jsou hlavní hrdinové spolu a řeší primárně sebe a jeden druhého, je text pohlazením po duši – navzdory tomu, že Limea není sympatická od prvního pohledu (mohla by si v tom podat ruku s hlavní hrdinkou autorčiny předchozí knihy). Jenže jakmile dojde na něco dalšího, vidíte ty nedotaženosti, nesrovnalosti, které se po čase stávají mírně rozčilujícími – jednoduše proto, že v rámci celku působí dojmem, jako by si Lin Rina řekla: „Asi by tam něco takového mělo být, tak to tam dám, ale vlastně mě to moc nebaví, tak si s tím nedám tolik práce.“ Což vzhledem k propracovanosti Kronik prachu působí nepochopitelně.
Kromě toho si po předchozí slowburn romanci autorka odskočila k přesnému opaku, tedy k insta-love. Přestože vztahy, kde se během týdne postavy milují natolik vášnivě, že by za sebe položily život, nejsou mým šálkem kávy, Lin Rině se to podařilo podat tak, že to působilo celkem realisticky a věrohodně. I autorčina práce s postavami si zaslouží kladnou zmínku – rozhodně nešustily papírem a nakonec si k nim člověk našel cestu, protože prostě byly lidské, měly chyby a nebyly vždy za každých okolností dokonalé.
Nesmím také opomenout autorčin příjemný literární styl, kdy stránky ubíhají, ani nevíte jak. Ale i tady mám bohužel výtku týkající se nevhodných výrazů. Pokud to ujede autorce, pořád ještě je tu v případě zahraniční literatury překladatel a následně minimálně jazykový redaktor. A výrazy jako puberťák, promptně, à propos, automaticky a celá řada dalších prostě nemají v knize zasazené zhruba do dob vikinských drancujících nájezdů co dělat (fantasy nefantasy).
Limea tak za autorčinou předchozí knihou zaostává. Kroniky prachu jsou z objektivního hlediska lepší – jak po řemeslné stránce, tak i co se týče práce s atmosférou a postavami. Ale pokud vám jde čistě o romantiku a nevadí vám dílčí nedotaženosti kolem, pak Limea jako oddechovka obstojně funguje.
Vydal: Fragment, 2021
Překlad: Barbora Špundová
Vazba: vázaná
Počet stran: 384
Cena: 399 Kč
