Lin Rina: Limea

Nakladatelství Fragment vydalo netradiční fantasy romanci Limea od autorky bestselleru Kroniky prachu.

 

ANOTACE:
Limea je dívka z ostrovního národa Sorayů, která se rozhodla stát nejlepší lovkyní ze všech – do cesty za naplněním tohoto snu se jí však postaví nečekaná překážka. Když objeví zraněného cizince, kterého na pláž vyvrhlo moře, nedokáže ho nechat zemřít. Muž se stříbrnýma očima jí dává naději, že by se mohla vymanit přísným pravidlům svého kmene. Může mu však věřit? Nebo jsou její pocity jako klid před hrozivou bouří, která už se sbírá na obzoru?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, září 2021
Překlad: Barbora Špundová
Obálka: Marie Graßhof
Ilustrace: Verena Göller
Vazba: vázaná
Počet stran: 384
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

CO VYPLAVILO MOŘE

To ráno bylo pošmourné, neboť předcházející noci zuřila bouře. Moře mě přivítalo neklidným burácením a ve vzduchu viselo sotva znatelné napětí.

Dnes se něco stane. A nebude to nic dobrého.

Ale možná, že si to jen sama přeji.

Vztek a frustrace mi po celou noc nedovolovaly usnout a teď jsem seděla na útesu, pláž na dosah ruky, a stále ještě jsem se zlobila. Hlava mě bolela po probdělé noci a slzách, které jsem ke své ostudě prolila.

Včera byl jeden z nejčernějších dnů mého života. A přitom všechno začalo tak nadějně, den prozářený sluncem a radostnými myšlenkami.

Aisek a Milla mi jako překvapení vyzdobili rám okna modrými květy. Matka mi na oslavu upekla ke snídani sladký chléb a podařilo se jí směnit pro mě nový šátek. Byl z režné látky v hnědých a zelených tónech, velmi prostý a nenápadný. Typický pro naši kastu.

Bývala bych si přála modrý, v mé oblíbené barvě. Ale něco takového by se u mě příliš dlouho neohřálo a nikdo nepřichází rád o své dárky k narozeninám ve prospěch někoho z vyšších kast. Jakmile by se někomu z nich zalíbil, sebrali by mi ho. Tak je to vždycky.

A Mareice, té zatracené potvoře, se skutečně podařilo mi tímhle chováním vyšších kast pokazit celý den.

I když já jsem se taky zachovala obzvlášť hloupě. Proč jen jsem ten stříbrný řetízek s třpytivým přívěskem musela tak nepokrytě nosit před zraky všech? Matka mi říkala, že si ho mám schovat, stejně jako ho schovávala celé ty roky ona. Dala mi ho potají, když už byla Milla pryč z domu.

Kdysi tenhle šperk dostala k plnoletosti od své matky, stejně jako ona zase od té své. A teď jsem ho dostala já.

A hned jsem o něj zase přišla. A ještě ke všemu mi ho vzala Mareika, ta zlodějská, nenechavá potvora z horní kasty.

Taková hanba pro mou rodinu!

Jedinou útěchou mi bylo, že Mareika do vínku nedostala ani jeden jediný talent a s plnoletostí bezpochyby o své místo ve vyšší kastě přijde. Alespoň jsem v to doufala.

Teď jsem si ale zlostí rvala vlasy. Jenže nemělo smysl si nad tím dál lámat hlavu. Stříbrný řetízek je pryč a já se budu muset podvolit zákonům.

Ale tak moc mě to štvalo!

A tím se mé myšlenky stočily opět zpátky do kruhu.

Zvedl se čerstvý vítr a odvál mi pramínky vlasů z tváře. Voněl solí a čistotou.

Rozvážně jsem se zvedla a postavila se proti němu. Tahal mě za paže i prsty a svrběl mě na kůži. Snažila jsem se zaměřit svou pozornost jen na ten pocit, nechat všechny ty těžké myšlenky odvát větrem, a konečně jsem se mohla klidně nadechnout.

Bylo chladněji než předchozího dne. To jsem cítila zcela zřetelně.

Léto se nezadržitelně chýlilo ke konci. Blížil se podzim. Brzy se k ostrovu přiženou studené bouře a potom nastane zima.

Já jsem se na zimu těšila. Právě studené roční období vynáší mé schopnosti na světlo ještě zřetelněji než jiné.

Tenhle rok to všem ukážu, teď jsem totiž plnoletá a Rada starších mě bude sledovat.

Neměla jsem strach. Budu lovit jako mistryně, chlad a špatný výhled využiji ve svůj prospěch, budu sledovat stopy, za sebou však žádné nezanechám.

Ať jen Rada vidí, že jsem toho hodna a že mé výkony odpovídají něčemu víc, než je místo v jedné ze středních kast. A brzy nato začnu šplhat vzhůru a získám to, co si zasloužím, to, čeho jsem dosáhla v potu tváře.

Na rty se mi vloudil úsměv, bříška prstů se dotkla kroužku na levém ušním lalůčku, ke kterému se, doufejme, brzy přidají dva další.

Hrdě jsem seskočila z útesu dolů do bílého písku a přistoupila blíž ke zpěněným vlnám nekonečného moře.

Svítání pokročilo a i mé myšlenky se projasnily.

Možná, že dnešní den nebude až tak špatný.

Nekonečně dlouho jsem stála na pláži, prsty u nohou zaryté hluboko v písku, a sledovala jsem vycházející slunce. Jeho paprsky prohřívaly mou kůži a šimraly mě na špičce nosu.

Když jeho záře zesílila, sklonila jsem hlavu a rozhlédla se po pláži.

Rozprostírala se v měkkém oblouku směrem k západu a kousek ode mě ji přerušovalo cosi tmavého, co upoutalo mou pozornost.

Překvapeně jsem zaostřila a pozorovala něco, co na pláž vyplavily vlny.

Že by to byl kus dřeva? Ne, tohle není na dřevo dost tuhé.

Nechala jsem se vést svou zvědavostí a automaticky začala klást jednu nohu před druhou. Jestli je to ryba, tak musí být obrovská. Možná by se dala směnit za ovci, jestli je takhle velká.

Čím víc jsem se blížila, tím jasněji jsem viděla, co se to tam ve vodě houpe. Člověk. Zatraceně!

Polekaně jsem se rozeběhla a pak se zarazila tak náhle, že jsem poslední úsek sklouzla, až se písek rozstříkl do všech stran.

Ve vodě přede mnou ležel muž. Od krku až k patám oblečený v černém. Byl obrovský, větší než jakýkoliv muž, kterého jsem kdy viděla. Ramena měl široká jako dospělý býk, paže silné jako kmeny stromů. Jeho vlasy měly barvu písku a rozprostíraly se mu kolem hlavy jako zářící věnec.

Nevěřícně jsem zatřepala hlavou.

Tohle byl cizinec, o tom nebylo pochyb.

Se sousedním kmenem Soketů jsem zatím měla jen málo co do činění, ale bylo nemyslitelné, že by tenhle muž patřil k nim. Bývala bych si ho všimla. Takového člověka nejde přehlédnout a slyšela bych, kdyby si o něm ostatní povídali.

Jak jen může být někdo tak velký?

Přestože se nehýbal, vyzařovalo z něj něco nebezpečného. Působil jako velká šelma. Nebo jako bojovník.

Byl mrtvý?

Jednou už jsem utopence viděla. Před třemi lety našel Aisek v zálivu jednoho kluka z kmene Soketů. Pohřešovali ho už několik dní a byl strašně napuchlý a bledý jako medúza, se sítí modrých žil po těle.

Tenhle muž ale s tehdejším chlapcem neměl nic společného. Tenhle vypadal spíše jako někdo, koho přepadla dešťová přeháňka nebo si šel brzy ráno zaplavat.

Rozvážně jsem přistoupila ještě o pár kroků blíž a opatrně si klekla k jeho hlavě. Pozorně jsem hleděla na jeho nehybnou tvář a pokoušela se rozpoznat, jestli ještě dýchá. Rty měl stažené do zlostné linky, i jeho vysoké čelo nad světlým obočím působilo zamračeně.

Vzhledem k tomu, že se jeho trup ještě zpola houpal na vodě, se dalo stěží říct, jestli se zvedá a klesá, nebo jestli je to jen příboj.

Jednou rukou jsem si odhrnula vlasy za krk a sklonila se k němu blíž. Muž sebou mírně trhl, nebo jsem si ten pohyb možná jen namlouvala. Že bych viděla nádech?

Už jsem chtěla přiložit své ucho k jeho ústům, abych se přesvědčila, když se mi uvolnil pramen vlasů, sklouzl dopředu a dotkl se cizincovy tváře.

Muž zareagoval tak rychle, že jsem nestihla ani vykřiknout.

Jeho ruce bleskově vystřelily nahoru, popadly mě za ramena a krk a vyhodily dopředu. Svět se kolem mě zatočil a já najednou ležela přitisknutá do písku, nad sebou obří černou postavu toho cizince.

Bránila jsem se, zmítala sebou, kopala nohama, snažila se rukama uvolnit jeho stisk na mém týle, jak mě stále silněji tiskl k zemi.

Nemohla jsem popadnout dech. V hlavě mi šuměla panika a bránila mi křičet. Do ucha a do nosu se mi dostal písek. Mokrý, lepivý písek.

Celé to trvalo jen několik okamžiků, které však působily jako věčnost, až má noha trefila útočníkův trup, načež mě pustil stejně náhle, jako mě předtím popadl.

Na nic jsem nečekala, okamžitě jsem vyskočila na nohy a odstoupila tak, aby mezi námi byla vzdálenost alespoň tří kroků. Spěšně jsem si setřela písek z obličeje, prudce dýchala, abych se znovu uklidnila, a ani na moment nepouštěla toho obra z očí.

Klečel napůl ve vodě, vlasy měl přilepené v obličeji, při nádechu v něm chrčelo, jako po dlouhém běhu, a ruce si křečovitě tiskl k boku. Čelisti měl sevřené. Avšak ne hněvem. Spíš to vypadalo, jako by měl bolesti.

Přestože jsem ho zasáhla nohou, tím to zcela určitě nebylo.

Opovržlivě na mě civěl šedivýma očima, jasnýma jako stříbrný štít.

Pak se znenadání zhroutil, přepadl dopředu, opřený o jednu ruku, zatímco druhou si dál tiskl k boku. Mezi prsty mu prosakovala krev.

Opatrně jsem k němu přistoupila o krok blíž, přestože můj rozum nahlas křičel, ať to nedělám. Z toho muže vyzařovalo násilí i ochota ho použít.

Ztěžka jsem polkla, sebrala veškerou odvahu a napřímila krk.

V podstatě bych odtud měla co možná nejrychleji zmizet, zburcovat Radu a o naplavenci ji informovat. Ale já jsem nemohla. Hněv vůči Radě a jejím zákonům ve mně hlodal celou noc a já zatím ještě nebyla připravená se jí znovu beze vzdoru podvolit. Tenký hlásek v mé hlavě volal po rebelii.

Možná, že to byl právě tenhle tenký hlásek, který mě zadržel. Nebo soucit?

Tento muž přišel ze světa, který jsem neznala, a ocitl se ve světě, jenž mu byl cizí. Byl sám, zraněný a vyčerpaný natolik, že se nedokázal ani udržet na nohou.

Přistoupila jsem k němu ještě blíž a sklonila se nad jeho zraněným bokem, abych si prohlédla ránu.

Všiml si mě a ohnal se po mně.

Tentokrát jsem byla připravená, vyhnula se ruce, kterou vystřelil, a na zátylek mu vlepila káravý pohlavek. Jen ať si nemyslí, že snad on je tu ten, kdo má navrch, jen proto, že mě předtím nachytal v nestřežené chvíli.

S očima vytřeštěnýma úžasem se na mě podíval. S tímhle zjevně nepočítal.

Skvělý pocit!

Pokusila jsem se působit panovačně. Zatáhnout břicho, vystrčit prsa, hlavu vytáhnout do výšky. „Ukaž mi to zranění!“ rozkázala jsem mu a ukázala prstem na jeho bok.

Nereagoval, jen na mě dál zíral. Jeho šedé oči si mě nedůvěřivě měřily shora dolů.

„Haló!“ zvolala jsem, když se jeho pohled na můj vkus příliš dlouho zastavil na mých nohách.

Jeho soustředění se bleskem obrátilo zpět k mému obličeji.

Je možné, že mi vůbec nerozumí? Že by se v jeho světě mluvilo jinou řečí?

Znovu jsem ukázala na jeho bok. Mezi prsty mu stále ještě prýštila jasně rudá krev, stékala mu po hřbetu ruky a pomalu odkapávala do písku.

Ta rána musí být hluboká. Jak může být čerstvá? Může kvůli ní vykrvácet?

Zhluboka jsem se nadechla. „Chci ti pomoct,“ řekla jsem mu a do mého hlasu se přimísila shovívavost. Když jsem ho viděla tak silně krvácet, bylo mi ho líto.

„Já ale o tvou pomoc nestojím!“ zavrčel muž skrze zaťaté zuby a pokusil se napřímit.

Teď jsem byla zaskočená. Takže jazykem to nebylo, když se zdráhal reagovat.

„Ale budeš ji potřebovat,“ odvětila jsem přísně a pokusila se skrýt své překvapení. Odhodlaně jsem ho uchopila za paži, abych mu pomohla se zvednout.

Odstrčil mě od sebe, takže jsem tvrdě dopadla na zadek. Tentokrát však bez oné brutality, kterou jsem z něj cítila předtím. Jeho síly se zřejmě tenčily. Měl by urychleně vylézt z té studené vody a někdo by mu měl tu ránu obvázat.

Vztekle jsem se sebrala. Mé nitro se vzbouřilo, z očí mi vystřelila jiskra hněvu. Takový pitomec! Bylo zjevné, že se sotva udrží na nohou. Copak chce umřít sám tady na pláži?

„Tak dělej, zvedni se!“ sykla jsem na něj. „Zvedni se a choď, když to tak dobře umíš, že si můžeš dovolit odmítnout mou pomoc.“

Temně a vzdorovitě na mě dál civěl, čelisti sevřené v takové křeči, že jsem slyšela, jak skřípe zuby. Paže se mu začaly viditelně třást, jakmile se napjal, aby se přede mnou zvedl. Námaha byla takřka cítit ve vzduchu, zasupěl a znovu se svalil o kus dál.

Když mu navzdory chladnému vzduchu na čele vyskákaly perličky potu, znovu jsem k němu přistoupila. Pomaleji než předtím. Nechtěla jsem ho opět polekat. Vypadal zuboženě, jako šelma stažená z kůže, a já polkla knedlík v krku. Teď už se po mně cizinec ne­ohnal, sotva dokázal zvednout hlavu a stále znovu padal k zemi.

Rychle jsem se sehnula pod jeho paži, o kterou se opíral v písku, a chytila ho kolem pasu. Protože jestli spadne, nedokážu jeho váhu dostat zpátky nahoru.

Zahákla jsem své prsty za opasek jeho kalhot a celou svou silou se vzepřela. Paty se mi zaryly do mokrého písku, přesto jsem ničeho nedosáhla. Ten muž byl ještě těžší, než jsem čekala. Ani jednou nezaprotestoval, jako by jeho odpor byl už zlomený.

Zhluboka jsem se nadechla, zaryla prsty ještě silněji do jeho oděvu a podařilo se mi ho postavit. Zřetelně jsem cítila, že se o mě opřel, abych ho mohla snadněji vzepřít, dokonce se pokusil postavit na nohy.

Chvíli trvalo, než se mu to podařilo, a společně jsme se vyškrábali pořádný kus po pláži. Když jsme dosáhli travnaté země, která na ni navazovala, šlo to už o poznání snáz.

Ruce se mi však začínaly třást námahou a kolena mě bolela, jako by se pod tou tíhou měla každou chvíli podlomit. Probdělá noc se projevovala výrazněji, než jsem čekala, a tenhle cizinec byl zatraceně těžký.

Neexistovalo příliš mnoho míst, kam bych ho mohla dovést, aniž by nás někdo zahlédl, a která by se nacházela dostatečně blízko.

Zvedla jsem hlavu, nechala ranní vítr, aby mi odvál vlasy z tváře, a pohledem jsem přehlédla po světlých dunách za námi, podél pobřeží k jižním útesům. Tam se nachází jeskyně, díry v ostrých skaliskách, které vítr a mořské podnebí po staletí hloubily do útesů. Jen zřídka tam někdo chodí, protože tam není co sklízet nebo lovit. Tedy místo pro mé potřeby jako stvořené.

Měla jsem pocit, jako bychom se přes louky vlekli několik hodin, než měkkou půdu pod našima nohama vystřídala skaliska. Cizinec zachroptěl, svalil se na stranu a já vyděšeně vyjekla. Přestože jsem se ho snažila pevně držet, vyklouzl mi a tvrdě dopadl na zem.

„Zatraceně!“ zaklela jsem a sklonila se k němu dolů. „Žiješ ještě?“ Můj hlas zněl úzkostlivěji, než by mi bylo milé. V životě jsem ještě moc umrlců neviděla a netoužila jsem po tom, mít tu jednoho před sebou.

Chlap jako hora zavrčel a s vypětím všech sil ke mně obrátil svou tvář. „Přestávka,“ vyrazil ze sebe a já horečnatě přikývla.

Mezi prsty mu z rány na boku dál prosakovala krev. Na oka­mžik jsem fascinovaně zírala na tu temnou tekutinu. Než jsem se do­kázala odpoutat pohledem, v břiše se mi rozšířila panika. Jestli to takhle půjde dál, tak mi tady vykrvácí.

Třesoucími se prsty jsem si z boků odmotala šátek, který jsem dostala teprve včera od své matky, a rozvinula ho. Jako obvaz nebude právě ideální, ale každopádně to bude lepší než nepodniknout vůbec nic.

„Sundej tu ruku z rány,“ přikázala jsem mu, když jsem se chystala ovázat šátek kolem jeho těla, a doufala jsem, že se do mě znovu nepustí, jakmile se ho dotknu. Pohlédl na mě skelnýma očima, nebránil se, jen velmi pomalu zvedl rudou, zakrvácenou ruku, která se odlepila od temné látky jeho košile. Zasupěl, jak se nadzvedal v zádech, abych se dostala pod něj, a když se mi nakonec podařilo prozatímní obvaz utáhnout, snažil se potlačit bolestivé vzdechnutí.

Když jsem pak cípy šátku vázala na pevný uzel, ztěžka oddechoval, rozpálené čelo přitiskl na studený kámen na zemi a jazykem si přejel po rtech vysušených slanou vodou.

„Zůstaň ležet, za chvíli budu zpátky,“ oznámila jsem mu, obešla jeho tělo a seskočila z výběžku dolů na travnatou plochu. K nejbližšímu prameni, jichž tu ze skalisek vyvěral bezpočet, to bylo jen pár kroků. Zpoza opasku jsem vytáhla nůž a odřízla z jednoho keře velký list, abych ho naplnila vodou. Prsty jsem měla zalepené krví.

Opatrně jsem se s listem vrátila k cizinci, který se s hekáním převalil na záda a sledoval mě jako v horečce.

„Pij,“ poručila jsem mu a přidržela mu list u úst tak, že stačilo, aby polykal, a nechávala mu vodu pomalu stékat mezi rty.

Podle polohy slunce jsem poznala, že ráno ještě nepokročilo tak daleko, jak jsem se domnívala. To jen čas se tak trýznivě vlekl a mě z namáhavého podpírání bolelo celé tělo.

Pokožku jsem měla lepkavou potem svým i cizincovým.

Nervózně jsme se rozhlédla po travnaté pláni, kterou jsem odtud přehlédla celou. Současně to ovšem znamenalo, že i nás musí být vidět na míle daleko. A to nebylo vůbec dobré.

Nervózně jsem si pohrávala s uvolněným cípem své náprsenky a čekala jen na to, až se cizincův dech trochu zklidní a přestane tolik chrastit.

„Pokračujeme,“ oslovila jsem ho a podala mu ruku, abychom se společnými silami dostali znovu na nohy. Nezeptal se, kam ho vedu – samotné mluvení ho zřejmě stálo příliš mnoho sil.

K jeskyním vedla úzká pěšina vytesaná do skalní stěny. Ta přímo vedle nás padala dolů do hloubky, kde příboj roztříští všechno, co se mu dostane do spárů.

Posledních několik kroků jsem cizince za sebou už musela téměř táhnout, v neustálém strachu, že by mohl klopýtnout a stáhnout nás oba dolů do propasti. Z tohoto pohledu jeskyně možná přece jen nebyly nejlepší nápad.

„Zůstaň vzhůru a snaž se mi pomoct,“ prosila jsem toho obra úpěnlivě. „Prosím!“ zařvala jsem do burácení vln pod námi, které se tříštily o skaliska, a z posledních sil, které jsem sebrala, jsem cizince zvedla do jedné větší díry ve skále.

Těžce oddychujíc jsem klesla na kolena, zatímco cizinec se svalil na dno jeskyně jako špalek.

Zcela vyčerpaná jsem po čtyřech přelezla k němu a zkontrolovala, jestli dýchá. Dýchal – sice mělce, ale dýchal. Bývala bych ho raději uložila dál do hloubi jeskyně, kde by byl chráněný před větrem, ale to bychom oba nejspíš dost dobře nezvládli.

Posadila jsem se, nechala tělo se zklidnit, naslouchala svému dechu, který mě pálil v hrdle, i burácení vln pod námi. Ruce mě nesnesitelně bolely a nohy se mi třásly jako rosol. V hlavě se mi všechno točilo a ve spáncích mi pulzovala bolest.

Vlasy se mi nepříjemně lepily na šíji a na záda. Snažila jsem se je rukama shrnout dohromady, abych je odlepila ze své mokré pokožky, a neúspěšně jsem se je pokusila zaplést. Jenže na to už byly mé svaly příliš unavené a prsty se mi třásly.

Cizinec se nehýbal. Měl zavřené oči a v černých šatech vypadal nebezpečně bledý.

Přece mi tu teď neumře? S námahou jsem se posbírala. Cítila jsem se, jako by mi někdo na končetiny pověsil těžká závaží. Po čtyřech jsem přelezla k nehybnému muži.

„Podívám se teď na to tvé zranění,“ upozornila jsem ho předem. Jestli mě tedy ještě vůbec mohl slyšet.

Ztěžka otevřel víčka a pohlédl na mě očima podlitýma krví. Zornice mu cukaly, nedařilo se jim zaostřit. Krátce jsem mu položila dlaň na čelo a ihned cítila nepříjemné horko. Celý hořel.

Svezla jsem se na kolena vedle něj, ignorovala kamení, které mě tlačilo do holení, a odsunula jeho krví zamazanou ruku, kterou si stále ještě křečovitě tiskl k ráně. Chvatně jsem zápasila s tkanicemi, kterými měl na prsou zašněrovanou svrchní část oděvu. Trvalo mi příliš dlouho, než jsem se konečně vypořádala s kůží ztvrdlou od mořské vody. Pod ní byl další mokrý svršek z hrubého lněného plátna, přilepený na cizincovu pokožku.

Opatrně jsem nadzvedla lem, abych odkryla zranění. Plátno šlo od rány jen stěží odlepit. Bylo přilepené solí a krví. Cizinec slyšitelně vzdechl, ale ani se nepohnul.

Pod rouchem se objevila odporně vyhlížející rána. Muselo se jednat o řeznou ránu, kterou mu někdo způsobil ostrým předmětem. Její okraje byly silně zarudlé a částečně pokryté nažloutlým strupem.

Udělalo se mi strašlivě zle a nebezpečně mi zavlnilo kolem žaludku, přestože jsem už v životě viděla spoustu zranění.

Musel mít neskutečné bolesti.

„Jak je ta rána stará?“ zeptala jsem se. Muž nezareagoval. Vzhlédla jsem a na krátký, strašidelný okamžik se bála, že je po smrti.

Ještě však dýchal.

Vzedmula se ve mně vlna paniky, v zoufalství jsem se napřáhla a pleskla ho dlaní do tváře. To přece není možné, aby mi tu teď umřel, po tom, co jsem ho odvlekla až sem.

Ta facka ho naštěstí přivedla zpátky k vědomí. „Jak stará je ta rána?“ zopakovala jsem svou otázku ještě jednou hlasitěji a hleděla mu přitom zpříma do očí.

Podíval se na mě, pak zíral skrze mě, než se znovu probral.

„Včera,“ vydechl tak tiše, že jsem to málem přeslechla.

Přikývla jsem. Ta rána vypadala zle a slaná voda zabránila tomu, aby se zacelila. Na druhou stranu díky ní nedostala příležitost se výrazněji zanítit. Když si pospíším, má ještě šanci.

Bolavými prsty jsem mu omotala zpátky obvaz ze šátku a postavila se na nohy rychleji, než bych čekala.

„Teď mě poslouchej.“

Ani se na mě nepodíval. Nadechla jsem se proto ještě jednou a hlasitěji.

„Poslouchej mě! Já teď zajdu pro medicínu.“

Takřka neznatelně kývl bradou a pak vyčerpaně zavřel oči.

Srdce mi bilo jako splašené, protože jsem netušila, co bych měla udělat. Na jednu stranu jsem chtěla rychle vyrazit, na druhou stranu jsem měla strach, že mi umře, než se vrátím.

Ale měla jsem snad na vybranou?

Naposledy jsem se za ním ohlédla. „Běda, jestli umřeš, cizinče! Nedovlekla jsem tě až sem jen proto, abys mohl zdechnout v suchu a teple!“ obořila jsem se na něj a na chvíli se mi dokonce zdálo, že jsem na jeho rtech zachytila náznak úsměvu. Pak jsem se otočila a rozeběhla se zpátky do osady.