S Janem Hlubkem o hororu pro dospělé i děti

Jan Hlubek je mladý ostravský autor hororových příběhů, který neskrývá své ambice a je znát, že pro svou tvorbu žije každým okamžikem. Svůj zápal pro hororový žánr stvrdil již knihami RIP: Smrt je malebná (2019, Nová Forma), Trpká hodina (2020, Nová Forma, spoluautor Vladimír Rimbala), Rosie (2020, Nová Forma) a čerstvou novinkou Les (2021, Hydra).

Jsi mladý, talentovaný autor, který se zaměřuje na horor. Jsi velice aktivní a za poslední dva roky ti vyšly čtyři knihy. Jaký je tvůj rytmus psaní? Píšeš každý den a máš limit, kolik slov chceš třeba denně napsat?

No, mladý už dávno ne a talentovaný – to je otázka názoru. Je pravda, že bez vypravěčského talentu nemůžeš vyprávět žádný příběh, ale zároveň je to otázka píle a odhodlání, jelikož napsat román, to není hned. Já osobně, pokud čas dovolil, jsem razil teorii, že každý den se má přečíst dvacet stránek a tři napsat. Umělci jsou ale roztříštěné duše a někdy to prostě není možné.

Tvou zatím nejúspěšnější knihou je novelka Rosie, která se dá jednoduše popsat jako horor pro mladší čtenáře. Co bys o ní řekl ty jako autor?

Záleží, co je považováno za úspěch. Počty kusů? Ohlasy čtenářů? Pro mne je spokojenost čtenáře na prvním místě, takže za nejúspěšnější považuju Trpkou hodinu, ale Rosie si tak krásně udělala místo na trhu, až se tomu nechce věřit. Jako autor… si myslím, že ten kult Stop hrůzy (Robert Stine, autor například u nás známé série Husí kůže) je prostě stále živý a lidé chtějí další takové příběhy, kterými se bavili kdysi. A Rosie je prostě sympatická knížka, krásného formátu, akorát pro děti. Obsahově je to velice milé dílko, ačkoli nijak převratné. Nerad to říkám, ale napsal jsem ho za necelý měsíc na mobilu.

Jak tě vlastně napadlo napsat horůrek pro „mladší“? Přišlo ti, že něco takového tu schází?

Ano, to je přesně ono. Chtěl jsem oživit tu parádu, která mě přivedla jako kluka na dráhu hororu. Pan Stine je pro mě prostě neskutečná legenda.

Nyní vychází tvůj slasher horor Les s pořádně brutální obálkou. Prosím, představ ho našim čtenářům. V čem je podle tebe jeho největší síla?

Les je specifikum samo o sobě. První myšlenka byla napsat knihu, jež bude podobná Řbitovu zviřátek, ale bude psána stylem Marka E. Pochy. Takže jsem dbal, aby byla přítomna jak nadpřirozená složka, tak samotná podstata subžánru slasher. Výsledek téhle (rovněž měsíční) práce je krvavý, šokující a pobuřující, jinak to asi ani u slasheru nejde. Rozsahem jde tedy spíše o novelu, ovšem o několika rovinách, takže systémově je Les románem.

Les vyšel u slovenského nakladatelství Hydra. Jak ses dostal k této spolupráci a proč zrovna slovenský nakladatel?

Můj sen byl vydat aspoň jeden horor na Slovensku, ke kterému mám velice blízko, takže jsem se osmělil a navrhl Katce Čavojové spolupráci. Tímto bych chtěl jí i její kamarádce Lence poděkovat, že se nezalekly takového odporného hnusu a řekly si, že tuhle jízdu pustí mezi lidi.

Zatím se etabluješ jako hororový spisovatel. Hodláš se tomuto žánru věnovat i nadále, nebo bys někdy rád zkusil i něco jiného?

Začínal jsem v úplně jiných vodách v domnění, že bych chtěl být seriózním autorem. Nešlo to. Nemůžeš být seriózním, když jsi magor, to trošku nepasuje. Takže jsem patrně odsouzený k doživotnímu strašení lidí.

Horor je temný žánr, který každému není po chuti, nicméně skoro vždy vzbudí vášně. Co tebe na hororové tematice nejvíc fascinuje?

Horor je nejvíce kontroverzní žánr ze všech. Používá zlo jako hybnou sílu, a tudíž nemůže být všeobecně kladně přijímán. Ale to nic nemění na faktu, že zároveň nejlépe pracuje s psychikou čtenáře a poskytuje tu nejkvalitnější sondu do nitra lidské duše. Když ale jsi jeden z těch, co dotyčný příběh tvoří, když jsi autor, musíš překročit hranici toho, co je normální, a oprostit se od zásad dobrého vkusu. Čím více se během tvorby propadneš, tím zděšenější čtenář ve výsledku bude.

Jaké jsou tvé literární vzory a proč?

Za největšího velikána považuju Edgara Poea, to je prostě fakt, se kterým nikdo nehne. Stephen King je možná nejvlivnější tváří současného hororu, ale z historického hlediska nemůže Poeovi konkurovat. Oba dva mi jsou samozřejmě velkou inspirací, nicméně za to, že jsem k hororu přičichl, vděčím panu Robertu Stineovi. Tento úžasný pán mne příjemně strašil za mých raných let a já cítím velikou úctu a radost, že jsem mu Rosie mohl vzdát hold.

Zatím si velice literárně plodný, jaké jsou tvé další plány? Mohou se čtenáři v dohledné době těšit na další příběhy z tvé dílny?

Určitě těch plánů je hodně, protože se chci na trhu usadit jako profesionální autor na částečný až plný úvazek, což ještě nebude hned, ale věřím, že do pár let je to reálná myšlenka. Zatím dokončuji román Pouť, další do série dětských hororů. Na příští rok má v edičním plánu nakladatelství Golden Dog antologii Osidla temnoty, kde jsem si poprvé a taky zřejmě naposledy vyzkoušel roli editora (hromská práce). A taky je tu román Tenkrát v Texasu, který jsem začal psát již nějaký ten rok zpět, ale je psaný propiskou na papír a doteď se mi nepovedlo jej převést do digitální podoby. To se ale zvládne, já se nedám (smích).

Co bys rád prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázal čtenářům?

Rád bych poděkoval všem čtenářům za přízeň a chtěl bych slíbit, že je ani v budoucnu nezklamu, i když je to velice odvážné a mnohdy těžko splnitelné. Udělám však pro to vše, co bude v mých silách a v silách mé černé duše. Mám vás rád.

Moc ti děkuji za rozhovor a ať se tvým knihám i tobě daří.

Moc děkuju, Tome, mír v duši vám všem.