Michaela Merglová: Píseň severu

Ukázky z knih / 15.4.2021 /

Nakladatelství Epocha vydalo fantasy román Píseň severu Michaely Merglové. Nový příběh ze světa Písně oceli nabízí dobrodružství, akci, humor i vášeň v duchu nejlepších příběhů meče a magie.

ANOTACE:
V Dussu přituhuje a nejen kvůli přívalům sněhu a mrazu. Ve vánici se skrývá smrt a nejspíš i něco mnohem horšího. V zasněžených horách se ztrácí bojovníci a něco temného vraždí v ulicích. Ostřílený válečník Cuchenan a jeho společník bard Minangar musí znovu spojit své síly a vypořádat se s temnotou, které dosud nemuseli čelit.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, duben 2021
Obálka a ilustrace: Žaneta Kortusová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 640
Cena: 385 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Vyhnanství si na princi vybralo svou daň. Vypadal starší, lícní kosti mu ostře vystupovaly z hubené tváře, pleť měl šedou a poznamenanou těžkými roky. Přesto mu oči hořely vzrušením, když sestupoval krajinou svých předků.

V okolí bzučela hejna much. Pod svahem ležela mrtvola draka, a i když se v šeru téměř nedaly rozeznat její obrysy, puch z rozkládajícího se těla otravoval vzduch tak, že se nedala minout.

Odlesky svítilny přeskakovaly po černých šupinách, které jako by se propadaly do sebe.

Dračí hlava se hýbala.

Símiran polekaně stáhl ruku, než si uvědomil, že to jsou jen tlustí červi rochnící se v mrtvém mase. Zmocnila se ho nevolnost, padl na kolena a začal zvracet.

„Pane! Pane, jste v pořádku?“

Po boku se mu objevil postarší muž, bělovlasý, ale podle svalnatých rukou dosud statný jako býk.

Símiran si otřel rty. „V mém snu, bylo to méně… silné. Ten puch…“

„Je to ohavné, máte pravdu. Přál bych si, aby ten návrat domů byl trochu důstojnější. Tady. Vezměte si to jako roušku.“ Muž mu pomohl zpět na nohy, zatímco si Símiran přitiskl na obličej potrhanou šálu. Nepomáhala moc, ale to nejhorší odstínila.

Princ zvedl svítilnu a znovu si začal prohlížet mršinu.

Nemohlo být pochyb.

Tohle byl drak, nestvůra, která obsadila Colech a na desítky let učinila z města i jeho okolí neobyvatelnou pustinu.

Princ se zadíval do vyhaslých očí, v jejichž koutcích tančily už jen hladové světlušky. Poklekl, natáhl dlaň a dotkl se čumáku mrtvého zvířete.

Stařec zalapal po dechu. „Pane!“

„Příteli,“ promluvil princ k drakovi. „Můj děd Aerchan byl kdysi zavražděn Lugem z Dussu, uchvatitelem, který dobyl Colech, zabil mého děda i otce a matku donutil k vyhnanství daleko od domova, když jsem ještě spočíval v jejím lůně. Tys přišel ze severu a potrestal tu nespravedlnost, když jsi Luga upálil v jeho pýše na hradbách mého města – a za to ti skládám svůj dík. Odpočívej v pokoji.“

Vstal a vykročil od mrtvého draka dál mezi stromy.

„Pane, Colech je opačným směrem!“ zavolal za ním sluha.

„Nejdu do Colechu.“

„A kam tedy jdete?“

„Aerchan kdysi vyrazil na lov, ale sjel z cesty a ztratil své druhy z dohledu. Dorazil na místo jen nedaleko svého města – na místo s bílými kameny a posvátnými stromy. A tam potkal svůj osud.“

Princ pozvedl svítilnu. Světlo ozářilo kruh kamenů a velkých prastarých stromů. Z jednoho kmene na ně shlížela ptačí lebka vrostlá do dřeva, jako by mu vždycky patřila. Větve i kořeny se divoce proplétaly. Kmeny se k sobě nakláněly jako staří milenci a z černé kůry vystupovaly vybělené kosti. Nejen ptačí.

Sluha zbledl. „Pane, možná bychom měli…,“ začal, ale v té chvíli princ prudce otočil hlavu.

Vzduch se zachvěl a zhoustl, jako by stromy vycítily jejich přítomnost.

Ozval se hlas.

Princ ucítil na prsou tíhu. Dýchalo se mu ztěžka a každé vlákno jeho bytosti se napínalo jako struna.

Tam, kam světlo už téměř nedosáhlo, spatřil temnou prohlubeň jeskyně. Stála tam žena. Hubené tělo zakrývaly urousané prameny černých vlasů a náhrdelníky z peří a kostí. Oči měla pichlavé a hluboké jako studny.

Tohle nebyla jen obyčejná čarodějnice nebo divoženka z lesů, ne.

Tohle byla přadlena osudů.

Princ k ní vykročil, ale sluha ho chytil za paži. „Ne, pane!“

„Pusť.“

„Ne! Pane, prosím, vyslechni mě!“

„Vím, co mi chceš říct. Vím, před čím mě chceš varovat. Ale už jsem se rozhodl. Musím znát odpovědi.“

„Jako váš děd? Nevzpomínáte si, co se stalo? Přadlena osudů mu pověděla, že černý oř přinese jeho smrt a jen kvůli tomu se pohádal s Lugem z Dussu!“

„Nezkoušej mi bránit v cestě.“ Princ setřásl jeho ruku a vykročil k čekající ženě.

Ta se na něj usmála. „Vítej, Símirane.“

„Čekala jsi mě?“

„Čekám mnohé, mladý princi. Otázkou je, co čekáš ty? Ušel jsi dalekou cestu – zpoza severní strany hor přes celou Delavu až sem, k mrtvému městu. Pověz mi proč.“

„Měl jsem sen. Uviděl jsem mrtvého draka a spatřil jsem znovu vzkvétat město mých předků. Jsem tu, abych se dozvěděl víc o svém osudu.“

Zasmála se a zabloudila pohledem ke starci, který se choulil stranou. „Možná bys měl poslouchat svého sluhu, Símirane. I tvůj děd stál v těchto lesích a chtěl znát svůj osud. Takové poznání je ale dvousečná zbraň a jen ti nejlepší jí dovedou vládnout. Víš jistě, že to dokážeš?“

V očích mu zahořela ctižádostivost. „Ano.“

„Dobrá. Povím ti o tvém osudu. Ale taková služba si žádá víc než tvůj hezký úsměv.“

Princ se ztěžka nadechl a vytáhl z pochvy u pasu dýku.

„Pane!“ vykřikl sluha a vrhl se k němu. „Nemůžeš prolít svou krev!“

„Já vím.“

Čepel se zakousla starci do krku. Hrot přeřízl krkavici a rudý proud vystříkl princi na šaty.

Sluha nevěřícně vytřeštil oči. Pokusil se prsty zastavit život unikající mu z těla. Chtěl promluvit, ale v ústech mu jen zabublala krev.

Símiran od něj odstoupil. „Odpusť,“ zašeptal.

Bělovlasý muž padl na kolena, v hrdle mu vlhce zachroptělo. Zaškrábal prsty v hlíně, jako by se pokoušel doplazit ke svému vrahovi. Síly mu ale ubývaly. Naposledy sebou zacukal a strnul. Pohyb ustal. Sípání doznělo.

Princ se na mrtvého muže díval, ale necítil nic. Od chvíle, kdy měl ve snu vidinu, věděl, jakou cenu bude muset zaplatit, až sem přijde.

Nejstarší sluha. Jediný věrný, který mu zbyl po všech těch letech mizérie a vyhnanství. Poslední přítel.

„Princi,“ ozvala se přadlena osudů.

Zvedl oči.

Teď už nebylo cesty zpět.

„Je tvůj,“ zašeptal a odvrátil se, když se kořeny posvátných stromů zavlnily. Zadíval se pevně na ženu před sebou a soustředil se na její rysy, aby nemusel vnímat, co se za ním děje. Slyšel však praskání, čvachtavé zvuky trhaného masa, mlaskání rvaných žil.

„Pověz mi o mém osudu,“ vyzval přadlenu roztřeseným hlasem.

Žena se usmála.

 

1.

Jestřábice

„Ty chceš o tomhle psát píseň?!“

„Jistěže. Bude se to jmenovat Cuchenan opravář a celé dvě sloky budou o tom, jak jsi hrdinně porazil zatékající střechu.“

mráz se zařezával do kostí, a i přes zhusta padající sníh byly jasně vidět krvavé skvrny lemující rozrytou závěj. Obří divočák s raněným bokem se hnal pryč do stínu stromů. Eogham, jeden z válečníků Dvanáctky Raíka z Dussu, pobídl koně. Za zády slyšel štěkot brakýřů, kopyta koní tlumená vrstvami sněhu a křik kopiníků. Byl ale rozhodnutý zasadit smrtící ránu sám.

Nadhodil si kopí.

Netušil, že jen pár okamžiků ho dělí od nejhorší nehody jeho života.

Daleko za jeho zády jel i Cuchenan, nejen jeden z Dvanáctky, ale ten nejlepší z nich, jak prokázal v létě v tradičním zápase. Oproti Eoghamovi věděl, že smrtící ránu nezasadí. Stačilo mu však vědomí, že byl prvním, kdo prolil divočákovu krev. I pro něj si osud toho dne připravil nepříjemné překvapení. Sice se o něm neměl na rozdíl od Eoghama ještě nějakou dobu dozvědět, kolesa starého proroctví se však právě toho podmračeného zimního dne měla roztočit naplno.

* * *

Minangar zazíval. Jako správný umělec ani on nevstával dřív, než slunce vystoupalo vysoko na oblohu. Čestnou výjimku tvořila rána, kdy ho z postele donutily vstát nepříjemné okolnosti jako něčí manžel s vidlemi, něčí otec s vidlemi nebo, tak jako dnes, něčí bratr. Překvapivě zatím bez vidlí. Zato však se značně podrážděným hlasem.

Dívka se pohnula až se třetím zaklepáním. Tou dobou už byl Minangar v kalhotách, s košilí a botami v ruce a s prsty na klice okna.

Předchozí zkušenosti ho přece jen naučily neplýtvat časem.

Dívka vypadala překvapivě klidně. Posadila se a odhrnula si vlasy z tváře. Odhalila tak rysy s půvabně drzým úsměvem, které měly bardovi napovědět jméno – namísto toho ale cítil v hlavě zející díru. Očividně si její jméno včera vypil z hlavy.

Jako na zavolanou mu však pomohl dívčin bratr, který znovu zabušil na dveře. „Kiro! No tak, vstávej, co je s tebou?!“ zařval s intenzitou, která bardovi nepříjemně rezonovala ve spáncích.

Plavovláska vstala, nahá došla ke dveřím a otočila petlicí. Trhla dveřmi dřív, než stačil bard vyskočit úlekem z okna, a zapřela si ruce nahněvaně o boky. „Co otravuješ?“ okřikla panovačně svého bratra – a Minangar se potěšeně zachvěl, když si vybavil útržky předchozí noci, kdy podobně drsný tón používala na něj.

„Slepice nemají nasypáno a…“

„A co? Tak jim nasyp. Ruce máš, ne?“

„Ty tu… ty tu máš muže?!“ zalapal bratr po dechu.

Kira pokrčila rameny. „A? Není první ani poslední a jestli řekneš otci slovo, nabančím ti, jako když jsi nevynesl splašky, jasné? A teď zmiz a postarej se o ty slepice. Přijdu za chvíli.“

Práskla dveřmi, aniž čekala na odpověď, a Minangarovi se málem podlomila kolena.

„Ty jsi dokonalá,“ vydechl.

Kira se otočila na patě a bojovně zvedla hlavu. „Snad sis nemyslel, že si v mém domě neumím udělat pořádek?“

„Tvém domě?“

„Otcův je jen jménem a tenhle hlupák sotva chodí bez pomočení. Někdo musí umět poroučet.“

„Och, bohové, poruč a udělám, co řekneš.“

Znovu ten drzý úsměv, který ho dostal už včerejší noci. „Sundej ty kalhoty.“

Poslechl. „A dál?“ nadhodil rozverně.

Došla k posteli, pomalu se položila na záda a roztáhla nohy. „A dál,“ vydechla a podložila si hlavu dlaní, „se snaž.“

Minangar rozhodil rukama. „Kdo jsem, abych neposlechl přání své dámy?“

„A Minangare?“

„Ano?“

„Nemluv při tom.“

Bard se uculil. „To by přece ani nešlo.“

* * *

Eogham vjel mezi stromy. Černý kanec se zapotácel v závěji, ale běžel neúnavně dál. Válečník se napřáhl.

Kopí prolétlo vzduchem. Krev stříkla do sněhu, divočák zavyl a padl na bok.

Eogham se zachechtal. Projel kolem škubajícího se zvířete a otočil se přes rameno. V tom okamžiku dostal do prsou ránu jako kladivem. Kůň pokračoval v cestě, Eogham však ne.

Větev ho smetla ze sedla. Válečník nestačil ani vykřiknout, pád mu vyrazil všechen vzduch z plic. Kosti zapraskaly, v ústech ucítil chuť krve. Zasténal.

Jen o pár okamžiků později dorazili na místo brakýři. Zvířata se divoce rozštěkala a dorážela na umírajícího kance – kňour se z posledních sil pokusil o odpor, ale jeho kly už nedokázaly zaútočit. Hlava obřího zvířete klesla do sněhu skoro až s něžnou smířeností.

Pak se ozvalo zvonění postrojů, první jezdci dorazili na místo. Hlasy, křik, štěkot psů.

„To je Eoghamův bělouš!“

„Bohové, to ne!“

„Eoghame?“

„Eoghame!“

Další hlasy, další křik.

Eogham zamrkal. Uvědomil si, že mu na víčka zvolna sedá sníh, chlad otupoval tu strašlivou bolest v celém jeho těle. Cítil, že by měl zavolat, ale nedokázal ze sebe dostat ani hlásku.

Kroky ve sněhu, někdo k němu přibíhal.

Zamrkal. Prosím, ať to není Cuchenan, ať to není to otravné štěně, které mě za poslední rok, co se v Dussu objevilo, zesměšnilo a porazilo po všech těch letech, která jsem se snažil ze sebe něco udělat…

Na pozadí větví a bílého nebe se objevila tvář.

„Tady je!“

Eogham zaklel.

„Žije!“

A přál bych si nežít…

Cuchenan se k němu sklonil. „Jsi zraněný?“

Eogham zapřel všechny svaly, aby se zvedl bez horalovy pomoci. Zvládl se vytáhnout na loktech, pak ale ucítil strašlivé bodnutí v hrudníku a s bolestným zasyčením padl zpět do sněhu.

„Co se stalo?“ tohle byl hlas pána Raíka. „Střetl se s kancem?“

„Spíš s větví – podívej, támhle leží zlomená,“ zachechtal se hlubokým basem Branus a Eogham sevřel pevně víčka. Cítil hanbu a bezmocný vztek. Znovu se pokusil vstát a znovu nedocílil ničeho, jen bílých mžitek před očima.

„Neboj, vezmeme tě domů,“ usmál se Cuchenan s takovou přátelskostí, až Eogham zatoužil vrazit mu pěst mezi zuby.

Kroky ve sněhu, další tvář. Mordyc se za poslední měsíce zakulatil, protože trávil víc času na dně džbánu než na cvičišti, a Eoghama dopálilo, že svého přítele vidí.

Kdybys mi kryl záda, ty žoku, nikdo se o tomhle trapasu nemusel dozvědět…

„Žiješ?“ zamumlal Mordyc.

Eogham kývl. Záda ho sice bolela, mnohem větší agónii však cítil z celé té situace.

Cuchenan se narovnal. „Mordycu, Branusi, potřebujeme saně! Neměli bychom s ním moc hýbat, než ho dostaneme ke Galchobarovi.“

Eogham zavřel oči.

Doufal, že dnešek bude dnem, kdy se dostane do písně jako hrdinný Eogham, věrný bojovník Dvanáctky, ač syn Eglara Zrádce, který v předvečer Boadiny zahubil jedinou strašlivou ranou obřího kance ze severních lesů.

Teď naopak doufal, že se do písně nedostane vůbec.

Protože jak znal Minangara, nepochyboval, že tam bude zvěčněn jako lempl Eogham, syn Eglara Zrádce, co se přizabil v lese, aby ho hrdina Cuchenan musel dovézt do města.

* * *

Když muži převalili obřího divočáka z kaluže krve, na jednu z větví tiše dosedl jestřáb a téměř bolestně se rozkřičel.

* * *

Minangar spokojeně vyšel na ulici. I když ráno hrozilo nepříjemným konfliktem, nakonec se z něj vyklubalo jedno z nejlepších za dlouhou dobu.

Tedy dlouhou.

Včerejší ráno bylo vlastně taky dobré, ta se jmenovala Ja… Jara? Jaro?

A předvčerejšího rána mu dělaly společnost ty dvě nové služky z kuchyně, takže se to také vlastně počítá velmi pozitivně…

A den předtím to byla…

„Ty vypadáš zase spokojeně,“ ozval se známý hlas. Zvedl hlavu a uviděl Gaíu. Hnědovláska právě zametala práh před Turelovou krčmou, a když ji uviděl, pomyslel si, jak moc se změnila od té hubené dívky, kterou přivezli na začátku podzimu s Cuchenanem z lesa.

Už neměla tak rozježené vlasy, jako když střílela lapky, po zádech se jí vinul upravený cop. Luk vyměnila za koště, chlapecké šaty za zástěru a dlouhou sukni. Jen oči měla pořád stejné. Pobavené, jako by věděla něco, co ostatní ne.

Služba v hostinci s vývěskou kalichu a medvěda jí očividně svědčila.

Minangar vysekl uštěpačnou poklonku. „Jestli to není nejkrásnější lučištnice.“

Podle očekávání se zaškaredila. „Jistě, lučištnice uklízející hospodu, haha. Tak povídej, jak se jmenovala dneska?“

„Řádný muž nikdy nepošpiní čest dámy svého srdce, Gaío!“

„Řádný ne, proto se ptám tebe.“

„Cccc…“

„A s ohledem na to, že ženské střídáš častěji než svršky, mě zajímalo, jestli doneseš jméno dál než za dveře bordelu.“

„Nebyla z bordelu a ano, moc dobře si pamatuji její jméno!“

„Vážně?“

„Vážně!“

„Takže?“

„Eee…“ polkl. Byla to Kira nebo Kora?

„Ty jsi nemožný!“ Gaía zamířila i se smetákem do hospody.

„Rozhodně nejsem nemožný, to si vyprošuju!“ ozval se ublíženě a vystoupal po schodech za ní.

Turelova krčma byla teplý přístav vonící pivem, rybí polévkou a opilou špínou přesně tak, jak to měl Minangar rád. Zavřel za sebou a usadil se ke svému oblíbenému stolu.

Gaía zaplula do kuchyně, bard ale věděl, že z ní brzy vyjde se šunkou, chlebem a džbánem vína – jeho obvyklou snídaní za poslední dny.

A skutečně se nemýlil, jen místo šunky nesla na tácu kus sýra.

„Žádná šunka?“ protáhl zklamaně tvář.

„Šunka došla,“ odvětila dívka.

„Vážně? Kdo z vašich četných hostů mi ji sežral?“ Minangar rozhodil rukou, aby zahrnul prázdné lavice a neméně prázdné stoly. Kromě jednoho chrnícího opilce u krbu tu nebyla ani noha.

Gaía pokrčila rameny. „Ty. Včera jsi chtěl přidat a další bude až po Boadině.“

„Pffff, takhle se staráte o svého vrchního barda?“

„Jsi Raíkův vrchní bard.“

„Ano, ale tady vás také často bavím svým zpěvem a písněmi!“

„Naposledy jsi tu hrál před měsícem a od té doby žereš denně zadarmo jak prokopnutý sud a slibuješ, že zahraješ.“

„To už je měsíc?“

„Ano!“

„Och. No, tak to bych s tím měl asi něco udělat, což?“ Strčil prstem do sýru. Sýr mu šťouchnutí oplatil. „Vážně nemáš ani kousek šunky?“

Dívka otřela nejbližší stůl. „Ne.“

„Jenom ždibíček, malinkatý kousek.“

„Ne.“

„A něco jiného? Dal bych si maso.“

„Dáš si ho večer. Slyšela jsem, že Raík vyrazil s Dvanáctkou na kance.“

„To, že vyrazili, neznamená, že ho uloví,“ zašklebil se.

„To by byla pěkně chudá Boadina, kdyby se vrátili bez úlovku.“

„To ano, ale stejně. Cuchenan si stěžoval, že zvěře ubývá.“

„Protože žereš jako nezavřený.“

Zalapal po dechu. „Chceš říct, že můj apetit způsobil úbytek zvěře v celých lesích kolem Dussu?“

„Soudě podle tvé spotřeby šunky by mě to nepřekvapilo.“

„Myslím, že máš zkreslený vzorek, k večeru jím velmi výjimečně!“

„Možná, že kdybys měl míň ženských, nemusel bys pak po ránu vyžrat půlku hospody.“

„Jeden pláteček! Jeden pláteček šunky, to je vše, co žádám!“

„Nemáme!“

„Nevěřím!“

„A co já s tím?“ pokrčila bezradně rameny.

Minangar znovu píchl do sýru. „Bína by pro mě našla šunku,“ zamumlal pak.

„Argh, bohové!“ Gaía mrštila utěrkou o židli a rázně zmizela v kuchyni.

Minangar se uchechtl, ale pak rozlomil chleba a nabral na něj sýr.

Kroky ho donutily znovu zvednout hlavu – Gaía dopochodovala ke stolu a s plesknutím mu cosi hodila na talíř. Sklonil oči a jeho tvář se rozzářila. „Šunka! Cha! Já věděl, že nedošla!“ spokojeně si zamnul ruce.

„Jsi jak dítě.“

„Já to věděl, ty lhářko,“ mrkl na ni.

„Ale víc nedostaneš. Máme jí jen zbyteček a Turel ji chce schovat pro platící zákazníky.“

„Já ti přece platím.“

„Vážně? Čím?“

Odkašlal si. „Radostí z mé přítomnosti?“

„No, za tu si toho koupím.“

„Pch! A co trochu vděku, hm? Kdo ti sehnal tuhle práci?“

„Cuchenan.“

Minangar překvapeně zamrkal. „On… on pomáhal…“ zablekotal.

„… pomáhal tím, že si promluvil s Turelem a přivedl mě sem, když jsme přijeli z lesa, zatímco tys pálil za nějakou ženskou.“

„To rozhodně popírám! Za žádnou ženskou jsem určitě nepálil!“

„Zrzavé vlasy, výrazný nos, stála na náměstí a bavila se se soukeníkem…“

„No dobře, dobře, za tou jsem pálil, už si vzpomínám. Ale já jsem pomohl.“

„A proto ti každé ráno nosím snídani,“ usmála se Gaía sladce.

„Bez šunky.“

„Jestli budeš pyskovat, zase ji odnesu.“

„Tomu říkám skutečně vytříbené chování k nejlepšímu zákazníkovi!“

„Nejlepšímu v čem?“

„V… v… Prostě nejlepšímu!“ zamračil se a položil si šunku na chleba. „Je oschlá.“

„A dost, řekni šunce pápá.“

„Ne! Ne! Moje!“ zakousl se do chleba s takovou vervou, až se zakuckal.

Gaía ho několikrát plácla rázně do zad, až bard vykašlal sousto, co mu zaskočilo. Dívka se natáhla, aby ho sebrala utěrkou, bard ale vykašlanou šunku chňapl a znovu si ji nacpal do pusy.

Dívka nakrčila nos. „Jsi čuně,“ zamumlala.

„Chuě he hunhou.“

„Co?!“

Polkl. „Čuně se šunkou,“ prohlásil vítězoslavně.

Gaía jen potřásla nevěřícně hlavou. „Je mi opravdu záhadou, na co ty ženské uháníš.“ Znovu se vrátila k utírání stolů a nechala barda, aby se dál věnoval své snídani.

Klid však netrval dlouho – dveře vrzly a do přítmí krčmy vstoupil zasněžený obr.

Cuchenan si setřepal ze světlých vlasů sněhové vločky a shodil z ramen krzno. „Pěkné poledne,“ kývl.

Dívka se usmála. „I tobě. Už jste zpátky? Slyšela jsem, že jste vyrazili na kance.“

„Vyrazili.“ Horal se posadil vedle Minangara.

Ten se však rychle ohradil. „Huš! Huš! Sedni si na druhou stranu!“

Horal se zamračil. „Proč?“

„Protože z tebe padá sníh a sálá mráz.“

„A?“

„A mně je zima. Za stůl, huš!“

„Uvědomuješ si, že bych ti mohl vysklít úsměv, zpěváčku?“

„Uvědomuju, ale taky vím, že jsi hodný a nic takového bys mi neudělal.“

„A tu jistotu bereš kde?“

„Ve zkušenostech. A navíc jsme přátelé,“ zazubil se bard. „Huš, huš, za stůl.“

Cuchenan znovu nevěřícně zavrtěl hlavou, ale skutečně se zvedl a posadil se na protilehlou lavici. „V těchhle chvílích vždycky přemýšlím, proč že jsme to přátelé.“

Minangar usrkl víno. „Protože jsem složil už skoro tucet písniček o tom, jak jsi zabil draka, porazil démonického krále lapků, převlekem ošálil lesního skřeta a zachránil princeznu a celkově prostě nakopal zadek všemu v okolí, co bylo nakopáníhodné. A taky máš rád mou společnost.“

Horal zvedl obočí a vrhl významný pohled na Gaíu.

Ta jen pokrčila rameny. „Na mě se nedívej. Před chvílí mi chtěl radostí ze své společnosti platit.“

„To zní jako velmi tvrdá měna,“ ušklíbl se horal.

„Hahaha, velmi vtipné. Jen počkejte, až mi s vámi dojde trpělivost a půjdu oblažovat jiné,“ zamumlal bard.

„Obtěžovat?“ šeptla Gaía.

Horal se zasmál, když uviděl bardův kyselý výraz, a zvedl smírně ruce. „Dobrá, Minangare, už se ti přestáváme smát. Slibuju.“

Bard se zaškaredil. „Z vás dvou pohromadě brzo zešedivím.“

„Aspoň by ti to přidalo na moudrosti. Od pohledu.“ Gaía se kousla do rtu. „Půjdu do kuchyně, než bard úplně ztratí tvář. Chcete něco přinést?“

„Ano! Ještě víno, ty zlý jazyku!“ ozval se Minangar.

Cuchenan se zadíval na bardův zpola prázdný talíř. „Trochu jídla možná. Přineseš mi šunku?“

Minangar se rozchechtal, když se Gaía otočila na patě a zmizela v kuchyni. Cuchenan jen nechápavě zamrkal. „Řekl jsem něco špatně?“

Bard mávl rukou. „Tak jaký byl lov? Kolik jste toho přinesli?“

„Víc, než jsme plánovali.“

„Tak to je dobře, ne?“

„Ani ne. Přinesli jsme Eoghama.“

„Oj. Proč?“

„Vjel do větve a pochroumal si záda. Galchobar říká, že to nebude tak zlé, ale pár dní si poleží.“

Minangar naklonil hlavu ke straně. „Eogham vjel do větve.“

„Zabil velkého divočáka.“

„A vjel do větve.“

Horal rozpoznal ten tón v jeho hlase, protože zvedl varovně ukazovák, jako by káral psa. „Minangare, ne.“

„Ne?“

„Ne!“

„Ale…“

„Ne! Nebudeš o tom skládat písničku.“

„Ale no tak! To je přece výborný materiál!“

„Není.“

„Ale…!“

„Ne! Zazpívej o Eoghamovi něco v dobrém, ano?“

„Eogham ti říká štěně!“

„Už to nějakou dobu neudělal.“

„Nemá tě rád!“ kul bard železo.

„Tebe také ne, protože o něm šíříš klepy.“

„Nejsou to klepy, když je to pravda!“

„Pravda nebo ne, říkáš o něm, že má příjici.“

„Vždyť ji má!“

„I kdyby, nebudeš zpívat o tom, že se přerazil o větev!“

„Ale…“

„Žádné ale! Já se na rozdíl od tebe ubráním, když mi bude chtít rozbít úsměv, takže koukej být hodný, Minangare.“

Básník protáhl obličej. „Když to není zábava!“

„O mně taky zpíváš v dobrém.“

„Ano, ale ty děláš zajímavé věci.“

„Já dělám stejné věci jako Eogham, to jenom ty si je pořád přibarvuješ.“

„Eogham nezabil draka.“

„Ne, ale zabil černého kance v lesích. Tak o tom slož něco hezkého a zazpívej to zítra na hostině. Děkuji,“ kývl na Gaíu, která mu přinesla tác s jídlem a s, jak si Minangar hned všiml, podstatně tlustším plátkem šunky, než který dopřála bardovi.

Minangar si povzdychl. „My umělci nepracujeme dobře pod tlakem!“ zaprotestoval chabě.

Horal zvedl obočí. „Takže když mi jezdíš za zadkem, zatímco bojuju s vlky a lapky, tak pod tlakem nejsi?“

„Já… To je jiné!“ zaprotestoval bard.

„V čem?“

„Tam mě nikdo nenutí pracovat, prostě jen naslouchám múzám!“

„Spíš vlastním modlitbičkám.“

„Múzám!“

„No, tak jim naslouchej i teď a vychval Eoghama.“ Horal si naložil šunku na chleba a spokojeně ukousl.

Minangar jen závistivě zíral. „Říká mi, kdy mám pracovat, zakazuje mi zpívat o tom, jak se Eogham přizabil, šunku mi sežere…“

„Cože?“

„Nic. Rozvažuji výhody našeho přátelství.“

„Co třeba – každý z těch manželů, kterým svádíš ženy, si dvakrát rozmyslí, jestli ti rozbít zobák, protože ví, že se se mnou přátelíš?“

„To je výhoda, ano. Ale ty bys jim ten zobák místo mě rozbít nešel.“

„Ne, jenže to oni nevědí.“

„Pravda.“ Minangar dramaticky vzdychl. „Nu což. Odcházím. Donutil jsi mě. Řehole volá. Musím dřít a složit oslavnou píseň.“

„No, to je skutečně řehole,“ hekla kousavě Gaía, která právě s funěním táhla spícího ožralu za ruce ven na dvorek.

Bard se zvedl od stolu. „Doufám, že ten kanec bude stát za to, když mi někdo nechtěl dopřát šunku,“ zvolal významně.

„Zaplať a bude!“ zaznělo mu v odpověď ze dvorku.

Minangar si povzdychl. „A ještě abych platil v hospodě! Kam jen ten svět spěje?!“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít