Amanda Quick: Zmizení

Nakladatelství Baronet vydalo román Zmizení, první díl paranormální romantické série Fogg Lake od Amandy Quick.

ANOTACE:
Před čtyřiceti lety došlo v malém městečku Fogg Lake k jistému „Incidentu“: k výbuchu v jeskynním komplexu, při němž se uvolnily neznámé plyny, které měly na obyvatele zvláštní účinky. Někteří měli podivné vidiny. Jiní slyšeli děsivé hlasy. A pak dorazili vědci z tajné vládní agentury…
Jelikož se obyvatelé městečka nechtěli stát pokusnými králíky, svedli tyto případy na halucinogenní účinky hub. Nemohli tušit, že následky zdědí i další generace…
Catalina Larková a Olivia LeClairová jsou nejlepší kamarádky už od dětství a společně vedou vyšetřovací agenturu. Při řešení případů jim pomáhá jejich „druhý zrak“, jak tomu říkají. Poté co Olivia zmizí, Catalina po ní začne horečně pátrat, protože se k tomu nikdo jiný nemá. Když jí pomocnou ruku podá Slater Arganbright, nezbývá jí nic jiného než ji přijmout, ačkoliv je na něm něco, čemu tak úplně nedůvěřuje. Duo postupně odhaluje, že někdo pátrá po svědcích vraždy, jež se ve Fogg Lakeu odehrála před patnácti lety. Vrah nebyl nikdy dopaden. Danými svědky byly mladé Cat a Olivia. Pátrání Cataliny a Slatera po Olivii je zavede do králičí nory, která je mnohem nebezpečnější a tajemnější, než očekávali, a s vrahem číhajícím mezi nimi nikdo netuší, kdo z ní vyjde živý.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, prosinec 2020
Překlad: Daniela Čermáková
Obálka: Emil Křižka
Vazba: pevná
Počet stran: 288
Cena: 329 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola 1

Fogg Lake, před patnácti lety…

Catalině Larkové došlo, co se bude dít, asi čtyři vteřiny před tou vraždou. Možná pět vteřin. Na ty zlověstné vize si stále ještě zvykala. Vždycky ji zaskočily.

Záblesky bizarních scén vídávala posledních pár let, ale před pár měsíci, krátce po jejích šestnáctých narozeninách, se začaly objevovat mnohem častěji. Od té doby se snažila sama sebe přesvědčit, že jsou to pouhé halucinace. Dneska aspoň mohla to nejasné vidění nějak rozumně vysvětlit. Spolu s nejlepší kamarádkou, Olivií LeClairovou, se nacházely hluboko uvnitř rozsáhlého jeskynního komplexu obklopujícího Fogg Lake. Všichni v městečku věděli, že ti, kteří vejdou do jeskyní kolem Fogg Lakeu, často zažívají halucinace a další nevysvětlitelné pocity. Proto se samozřejmě každý pořádný puberťák v malé komunitě alespoň jednou před maturitou v jednotřídní střední škole vyplížil z domu a strávil v jeskyních noc. Dospělí to neschvalovali, ale Catalina některé z nich zaslechla, jak se o tom vyjadřují jako o místním „rituálu přechodu do dospělosti“. Většina z nich udělala totéž, když byli v pubertě.

Dneska nastala noc, kdy se s Olivií rozhodly jeskyně pokořit. Vzaly si s sebou spací pytle, táborovou lucernu a několik baterek. Batohy měly plné lahví vody a občerstvení. Jeskynním komplexem protékala podzemní řeka, která se vynořovala v různých jeskyních, než znovu zmizela ve skalnatých hlubinách. Voda byla čistá a dala se pít, ale bylo nebezpečné přiblížit se k okraji příliš. Mokré kluzké skály byly zrádné a proud v řece velice silný.

Slyšely ty dva muže přijít, zrovna když se snažily rozhodnout, kde založí tábor.

Zvuky kroků a tlumené hlasy se odrážely v podzemním labyrintu. S Olivií zhasly táborovou lucernu, popadly spacáky a rychle se schovaly v jednom z mnoha vedlejších tunelů.

Překvapilo je, když se ti dva muži – které neznaly – objevili s lucernou a velkým černým kufrem.

Do malé komunity Fogg Lake nepřijíždělo mnoho návštěvníků. Obyvatelé ani nijak zvlášť nevítali těch pár, kteří si našli do městečka cestu. Dospělí většinou děti učili, aby si na cizince dávaly pozor, ale ve Fogg Lakeu dováděli instrukce do extrému. Catalina a Olivia byly vychovány v opatrnosti, jež hraničila s paranoiou, a proto je ani nenapadlo, aby dvěma mužům svoji přítomnost prozradily. Místo toho poslechly hluboce zakořeněná pravidla a ustoupily ještě hlouběji do úzkého vedlejšího tunelu. Bezpečně schované ve tmě se ani nehnuly, jen stěží se odvažovaly dýchat. Jako malí králíčci tváří v tvář hadovi, pomyslela si Catalina. Ta analogie byla nepříjemná.

Dva muži se nehádali. Nebyly slyšet žádné požadavky, žádné násilné výhrůžky, jen napjatá tlumená konverzace. Ten menší byl ve středním věku a měl trochu nadváhu. Na nose mu seděly brýle v černém rámečku a vypadal jako nějaký inženýr nebo vědec.

Jeho společník byl mladší – kolem pětadvacítky, usoudila Catalina – štíhlý a v kondici. Hlavu měl oholenou. To on nesl ten černý kufřík.

Oba muži byli oblečení jako na túru v lese.

O chvíli později otevřel muž s brýlemi kufřík a vyndal cosi, co vypadalo jako nějaký složitý laboratorní přístroj. Catalina by mu řekla, že ztrácí čas. Počítače, mobily a další moderní přístroje v okolí Fogg Lakeu moc dobře nefungovaly, pokud vůbec.

Muž s brýlemi byl očividně frustrovaný tím, co uviděl na displeji svého nóbl zařízení. Naklonil se nad něj a stiskl pár tlačítek. V tu chvíli bleskla Catalině před očima temná vidina, jak Oholená hlava sahá do kapsy na zip po straně batohu. Uviděla muže, jak vytahuje injekční stříkačku, sundává plastový kryt a vráží jehlu druhému muži do krku.

Catalina se stále ještě snažila tu vizi pochopit, když udeřila realita, která jí dezorientovala a šokovala všechny smysly.

Oholená hlava vytahuje z batohu stříkačku, sundává víčko a zabodává jehlu do společníkova hrdla.

Ubohý muž vykřikl a padl na kolena. Jeho aura rychle slábla. Zvedl na útočníka zmatený a nevěřícný pohled.

„Co?“ vyrazil ze sebe. Pak pochopil. „Ty pitomý parchante. Nevíš, jak můj vynález funguje. Je naladěný jenom na moje frekvence a nikoho jiného. Jsem jediný, kdo ho může spustit. Beze mě nikdy nenajdeš, co hledáš.“

Vrah čekal. Z jeho aury nevycházel vztek nebo ostny, které by naznačovaly duševní nevyrovnanost. Energie kolem něho byla žhavá, ale Catalina dokázala zachytit jen uspokojení a možná i pocit očekávání. Nebyla si však jistá, že ji čte správně. Olivia byla v interpretování aur lepší.

Muž, který vyndal ten podivný nástroj, zabručel a zhroutil se na zem jeskyně. Jeho parťák si klekl vedle něho a začal umírajícímu muži prohledávat kapsy.

„Proč?“ podařilo se oběti ze sebe vyrazit hlasem plným účinků toho, co obsahovala injekční stříkačka.

„Posloužil jsi svému účelu,“ oznámil vrah. „Už tě není třeba.“

„Pitomý, pitomý blázne,“ zamumlala oběť.

V další vteřině jeho uvadající aura zablikala a odumřela.

Catalina několikrát zamrkala v zoufalé snaze potlačit ty obrazy – byla v tom čím dál lepší, i když se vize stávaly silnější – ale ta hrozná scéna nezmizela. Muž, který padl na zem jeskyně, byl velice skutečný a velice mrtvý. Vrah jakoby nic zkontroloval pulz.

Catalina se podívala na Olivii, která se snažila splynout se stíny na druhé straně úzké chodby. Oliviina aura žhnula šokem a panikou. Tolik tedy k slabé naději, že to, co se právě odehrálo v té jeskyni, nebylo nic víc než obzvlášť silná halucinace. Obě se staly svědkyněmi vraždy.

Když Catalina zaslechla nějaký pohyb, obrátila se k Oholené hlavě. Teď stál vrah na nohou. Tělo společníka měl přehozené přes jedno rameno. Kráčel k okraji řeky a upustil oběť do vody.

Chvíli se díval, nejspíš se ujišťoval, že se proud postará o důkaz jeho zločinu. Když byl spokojený, vrátil se k přístroji, který oběť rozložila, a začal mačkat tlačítka.

Náhle se zarazil, jeho pozornost upoutalo cosi, co zahlédl ve stínech nedalekého balvanu. Jeho aura zazářila.

Catalině se před očima začala odvíjet děsivá vidina, kterou ovšem nepotřebovala, aby poznala, že se s Olivií ocitly ve smrtelném nebezpečí. Zdravý rozum stačil na spuštění vlny paniky.

Na vteřinku sevřelo jeskyni děsivé ticho. V rezonujícím klidu bylo slyšet jen tiché šumění podzemní řeky. Catalina zadržela dech. Věděla, že Olivia dělá totéž. Taky jí bylo jasné, že jim právě došlo, že jak pospíchaly, aby se ukryly, zapomněly na lucernu.

Vrah svítilnu zahlédl, popadl ji a otočil se na patě, pátral ve stínech jeskyně. Catalina věděla, že je z místa, kde právě stojí, vidět nemůže, jenže pak začal s metodickou prohlídkou, takže bylo jen otázkou času, než je najde.

Muž upustil lucernu a znovu sáhl do svého batohu. Tentokrát vytáhl zbraň.

S baterkou v jedné ruce a pistolí v druhé začal prohlížet vedlejší tunely jeden po druhém. Catalina věděla, že jestli s Olivií neutečou, je s nimi konec.

Znovu pohlédla na Olivii a vycítila, že její kamarádka došla ke stejnému závěru. Nemají na výběr než ustoupit hlouběji do chodby, v níž se skrývají.

*

Muž se zbraní v ruce dál propátrával rozlehlou jeskyni a zastavoval se, aby probodl paprskem baterky každou postranní chodbičku.

Catalina zapnula vlastní baterku. Vrah by ji určitě mohl zahlédnout, ale pořád byl na druhé straně jeskyně. Potrvá mu pár minut, než přejde velkou vzdálenost k tunelu, kde se s Olivií skrývaly, díky ohybu podzemní řeky. Bude ji totiž muset obejít. Pokud si pospíší, mohly by se během pár vteřin dostat z dohledu. Uslyší sice jejich kroky, protože se v jeskyni každý zvuk ozývá, ale chvíli mu potrvá, než najde tu správnou chodbu.

„Stůjte,“ zavolal vrah. „Tady policie. Neublížím vám. Jsem tajný agent FBI. Přišel jsem vás ochránit. Ten muž byl zabiják, nebezpečí pro vaši komunitu. Byl jsem poslán, abych ho zastavil.“

Pár děcek z nějakého zapadákova by mu na to možná skočilo, pomyslela si Catalina. Ovšem tenhle chlap se snažil obalamutit špatné puberťáky. Mládež z Fogg Lakeu byla vychovávána tak, aby podezírala všechny cizince. Když ale člověk právě viděl, jak jeden cizinec zabil druhého, zdálo se jako dobrý nápad ten koncept dodržovat.

*

Postupovaly dál chodbou, zahnuly za roh a najednou se průchod proměnil v halu ze zrcadel. Přinejmenším, pomyslela si Catalina, ji tak vnímám. Zamrkala, ale vize se nezměnila. Netušila, jak to vidí Olivia, ale soudíc podle toho, jak jí přítelkyně svírala ruku, to pro ni bylo stejně děsivé.

„Ztratíte se,“ zavolal vrah. Jeho hlas se odrážel od zdí. „Umřete tam. Pojďte ven. Slibuju vám, že budete v bezpečí. Věřte mi. Jsem od policie.“

Catalina a Olivia šly dál. Zahnuly za další zatáčku v přeplněné chodbě a zarazily se při pohledu na bouři energie – na intenzivní víření světla, které Catalina viděla a vnímala –, jež jim bránila v průchodu.

„Co to je?“ zašeptala Olivia.

„Nevím,“ špitla Catalina. „Ale jde pořád za námi. Nemáme na výběr. Budeme tím muset projít.“

„Klidně můžete vyjít ven,“ lákal je vrah dál. „Je jen otázkou času, než vás najdu.“

Jeho hlas zněl teď vzdáleněji, ale zatím se nevzdal.

Catalina si prohlížela podivnou bouři. „Vypadá to jako jeden z těch obrázků obrovských hurikánů pořízených satelitem. Uprostřed je oko bouře.“

„Zamíříme tam,“ rozhodla Olivia. „Připravená?“

„Připravená.“

Pevně se držely za ruce a vrhly se dopředu, přímo do středu vortexu zuřící energie. Skočily do ní po hlavě.

Catalina se snažila vypořádat s náporem vidin, ale byla přemožena. Zřítila se do temnoty.

*

O něco později otevřela oči a zjistila, že leží rozvalená na zemi jeskyně, jež byla osvětlena tajuplnou ultrafialovou září. Olivia vedle ní se zavrtěla a zvedla do sedu. Omámeně se kolem sebe rozhlédla.

„Kde to jsme?“ zašeptala.

„Nevím.“

Catalina se posadila a prohlédla si okolí. Zaplavily ji údiv a hrůza. Ještě nikdy v životě neviděla nic podobného jeskynní komnatě, v níž se s Olivií ocitly. Věděla, že je Olivia stejně ohromená jako ona.

Divoká energie bouře stále vířila ve vchodu. Místnost byla navíc plná proudů, ale ty nebyly ani zdaleka tak drsné jako ty, jež vytvářely bránu. V paranormálních stínech tancovaly přízraky, byly však zvládnutelné. Catalina je sice nedokázala úplně potlačit, ale nezaplavovaly jí smysly.

Pozorně se zaposlouchala. Z chodby na druhé straně se neozýval žádný zvuk. Buď vrah přestal s hledáním, nebo se ztratil. Zdálo se, že jsou pro tuhle chvíli s Olivií v bezpečí.

Ultrafialové světlo vyzařující ze stěn jeskyně zářilo a blýskalo se na úlomcích nějakého reflexního materiálu rozmístěného po komnatě. Olivia zvedla jeden kousek ostrého úlomku a opatrně setřela špínu.

„Vypadá to jako kousek zrcadla,“ uvažovala.

Části zdí byly obložené stejným materiálem. Ze stropu visely obří skalnaté útvary a další vyrůstaly ze země.

„Stalaktity a stalagmity,“ prohlásila Catalina.

Vstala a přistoupila k nejbližší skále zvedající se vzhůru ze zrcadlové podlahy. Setřela tlustou vrstvu špíny a odhalila drobnou křišťálovou oblast pod ní. Jako drahokam vypadající kámen zářil barvami temného ohně.

„Myslím, že to ten parchant s pistolí vzdal,“ zašeptala Olivia.

„Nejspíš došel k závěru, že za námi nemůže, ale co když se rozhodne, že stačí, aby se vrátil do hlavní jeskyně a počkal, až vyjdeme ven?“ zeptala se Catalina stejným tlumeným tónem.

„V tom případě tu nejspíš zůstaneme trčet až do rána,“ konstatovala Olivia.

„Pokud tu vydrží tak dlouho, nejspíš zažije šok, protože jestli se nevrátíme domů před snídaní, celé městečko nás bude hledat. A jeskyně budou první místo, kam vyrazí.“

„Bude to dlouhá noc,“ zabručela Olivia. „Ale myslím, že jsme v bezpečí. Je to tu ale divné, že? Ty skalnaté věci visící ze stropu vypadají jako křišťálové lustry, které někdo hodně dlouho neoprašoval.“

Catalina se dotkla jednoho rozbitého zrcadla na zdi. „Jako plesový sál, který kdysi zářil paranormálním světlem a hudbou.“

Olivia se otřásla. „Ďáblův sál.“

*

Staré mechanické hodinky energie v atmosféře nijak nepoškodila. Noc se zdála nekonečná, ale nakonec zjistily, že začíná svítat.

„Teď už bude pryč,“ prohlásila Catalina. „Celé městečko nás určitě hledá. Neodváží se tu potulovat. Musíme se ale vrátit, kudy jsme přišly. To znamená prodrat se tím miniaturním hurikánem.“

Olivia si prohlížela energetickou bránu se zamyšleným výrazem. Catalina věděla, že se na ni dívá svými novými smysly.

„Hmm,“ zamumlala Olivia. Opatrně vykročila. V reakci na energii v atmosféře se jí zvedly vlasy. „Nemyslím si, že je to z téhle strany tak děsivé.“

„Proč ne?“

„Nevím. Jako kdyby to bylo vytvořené, aby to lidi udrželo venku, a ne je zavřelo uvnitř.“

Olivia natáhla ruku. Catalina ji chytila. Společně se vrhly do bouře – a bez problémů se vynořily na druhé straně.

Našly proudy energie, jež je dovedly do Ďáblova sálu, a šly po nich zpátky. Vyklopýtaly z bludiště do jeskyně, kde došlo k té vraždě. Jedna z pátracích skupin dorazila zhruba ve stejnou dobu.

Po vrahovi nikde ani stopy.

To byla ta dobrá zpráva.

Opravdu špatná byla, že nikde nebyl žádný důkaz po vraždě. Tělo zmizelo v řece. Přístroj, který ti dva muži rozložili v hlavní jeskyni, byl pryč. Nikde žádné známky toho, že by byl v jeskyni během noci kromě Cataliny a Olivie ještě někdo další.

*

Později toho odpoledne se Catalina a Olivia sešly na svém oblíbeném místě na okraji jezera. Seděly na skalách a pozorovaly šedivou mlhu visící nad hladinou. Někteří pamětníci v městečku tvrdili, že před Incidentem nebylo jezero neustále obklopené mlhou, ale ani Catalina, ani Olivia si nepamatovaly dobu, kdy se od vody odrážely sluneční paprsky.

Šedavý opar na jezeře byl všudypřítomný, dnem i nocí, bez ohledu na roční dobu. Projížďka na člunu byla ošemetná činnost. Navigační přístroje nefungovaly. Pár lidí v městečku mělo malé čluny s přívěsnými motory a několik z nich veslice, ale rybařit vyjížděli jen v létě, kdy mlha trochu ustoupila. A dokonce i za nejjasnějšího, nejslunečnějšího dne roku si dávali pozor a drželi se na dohled od břehu. Pokud se člověk v té mlze ztratil, bylo značně pravděpodobné, že už nikdy nenajde cestu zpátky. Zbytek života by plul v oparu.

V noci bývala mlha ještě hustší. Pomalu obklopovala městečko a halila úzkou vinoucí se silnici vedoucí z hor na dálnici. Nikdo se zdravým rozumem se po setmění nepokoušel řídit.

„Nebyla to jedna z tvých vizí, že ne?“ nadhodila Olivia. „Obě jsme viděly muže s oholenou hlavou zavraždit chlapíka s brýlemi. Nikdy nezapomenu, jak aura toho umírajícího jako by zablikala a pak prostě… zmizela. Jako by někdo sfoukl svíčku.“

„Ani já na to nikdy nezapomenu, ale musíme o tom přestat mluvit, protože nemáme žádný důkaz,“ prohlásila Catalina. „Nikdo nám nevěří. Myslí si, že jsme se zbláznily nebo že jsme byly pod vlivem energie té jeskyně.“

„Co když se vrátí?“

„Ten vrah?“ Catalina se nad tím zamyslela. „Bylo by to pro něho obrovské riziko. Ví, že ho můžeme identifikovat.“

„Ale taky ví, že o tom, že spáchal vraždu, neexistuje žádný důkaz.“

„To je pravda,“ přitakala Catalina. „Přesto si nemyslím, že bude chtít takhle riskovat, když se tomu může vyhnout.“

„Zajímalo by mě, co ten chlapík s brýlemi hledal.“

„Kdo ví?“ prohodila Catalina. „Táta mi říkal, že se tu čas od času ukážou nějací lidé a vyptávají se na to, co se před všemi těmi lety v jeskyni stalo.“

„Ti dva se na nic nevyptávali. Viděla jsi je, Cat. Věděli, kam jdou, a měli s sebou nějakou moderní věcičku, kterou se snažili spustit. Něco hledali.“

„Já vím,“ řekla Catalina. Objala si kolena a prohlížela si mlhu. „Zajímalo by mě, jestli ten vrah našel to, po čem pátral. Možná proto zmizel.“

Olivia trochu pookřála. „V tom případě nebude mít důvod se vracet.“

„Pokud se objeví, povíme to našim rodičům. Nic víc udělat nemůžeme. Mezitím se musíme dát dohromady a alespoň působit, že máme všechno pod kontrolou. Jinak v tomhle městečku zůstaneme trčet po zbytek našich životů. Táta říká, že jinde zavírají lidi jako my do ústavů.“

„Paní Trevelyanová řekla mamce, že my dvě nejspíš budeme mít chvíli ošklivé noční můry vzhledem k tomu, v jakém jsme citlivém období vývoje, nebo tak něco. Dala mojí mamce nějaký bylinkový čaj, aby mi pomohl spát.“

„Mojí mámě ho dala taky.“

Nyla Trevelyanová byla místní léčitelka. Když si člověk zlomil nohu nebo měl srdeční potíže nebo se něčím nakazil, vydal se z hor na normální lékařskou kliniku. Ale pokud ho trápila nespavost, parapsychologické potíže nebo nedokázal ovládat svoje smysly, vyhledal Nylinu pomoc, protože byla členkou komunity. Chápala, že vidět vize a aury a další projevy paranormálna automaticky neznamená, že je člověk blázen.

„Myslíš, že z toho budeme mít nějakou posttraumatickou stresovou poruchu?“ nadhodila Olivia.

„Kdo ví? Pocházíme z Fogg Lakeu. Jsme divné.“

 

 

Kapitola 2

Seattle, současnost…

„Mrzí mě, že nesu špatné zprávy,“ prohlásila Catalina. Pro oznámení, o němž věděla, že buď klientce zlomí srdce, nebo ji rozčílí, nebo obojí, používala jemný uklidňující hlas. „Obávám se, že se při našem vyšetřování objevila spousta výstražných znamení. Řeknu to na rovinu. Angus Hopper není mužem, kterým předstírá, že je.“

Tohle bylo hodně mírně řečeno, pomyslela si. Hopper byl opravdový ničema. Vyšetřování, které s Olivií provedly, přineslo jasné důkazy, že je to slizký užvaněný podvodník, který tahá ze zranitelných žen jejich celoživotní úspory. Jenže to nebylo to nejhorší. Hopper byl i násilník.

„Vím, že bych vám měla být vděčná,“ pravila Marsha Matsonová. „Uchránily jste mě před tím, co by bylo bezpochyby mojí největší chybou v životě. Ovšem doufala jsem v odlišný výsledek.“

Matsonová byla hubená nervózní žena krátce přes čtyřicet. Jako úspěšná realitní makléřka si vydělala na prosperujícím seattleském trhu značné množství peněz. Její osobní život však představoval řadu zklamání. Dvakrát se provdala a rozvedla. V obou případech ji manžel opustil kvůli mladší ženě. Nyní ji byla Catalina nucena informovat, že její nejnovější pan Pravý je další pan Nepravý.

„Rozumím,“ řekla Catalina. „S mojí společnicí jsme taky doufaly, že budou výsledky více uspokojující. Zjistily jsme ovšem tohle: většina toho, co vám Hopper napovídal o své minulosti, je lež. Nikdy nesloužil v armádě a nikdy neobdržel žádné medaile. Nepromoval na Stanfordu. Nikdy nevydělal jmění založením IT společnosti. Mám ale dojem, že jste měla ohledně pravdy jistá podezření. Proto jste přišla do Agentury Larková & LeClairová.“

„Příliš často mi vykládal o svých hrdinských činech v různých válečných zónách a ty řeči o založení IT společnosti zněly až moc dobře, než aby to byla pravda.“ Marsha se zvedla ze židle a přistoupila k oknu. Chvíli z něj tiše vyhlížela na deštěm zmáčené velkoměsto. „Celý svůj dospělý život pracuju v byznysu. Ráda si myslím, že mám poměrně dobrý detektor na lži, ale tentokrát mě skoro zklamal.“

„Měla jste pravdu, když jste poslouchala svoji intuici,“ potvrdila Catalina. „Příliš mnoho lidí si nevšímá toho, co se jim vnitřní hlas snaží říct. Raději věří tomu, čemu chtějí věřit, nebo se bojí, že budou vypadat jako blázni nebo paranoici, pokud poslechnou volání intuice.“

Právě tenhle překvapující postřeh přivedl Catalinu a Olivii k rozhodnutí otevřít si soukromou vyšetřovací agenturu. Byly vychovávány, aby věřily své intuici. Všichni ve Fogg Lakeu ji přijímali jako normální a přirozenou věc. Jasně, tu a tam přinášela zavádějící či zmatené informace a rozhodně existovaly chvíle, kdy lidé záměrně ignorovali jemné varovné signály, ale většinou přinejmenším uznali rizika.

A proto je překvapilo, že lidé ve zbytku světa svoji intuici potlačují, zvlášť když jde o záležitosti peněz anebo srdce.

Catalina a Olivia založily Agenturu Larková & LeClairová před šesti měsíci, hned po tom, co soukromě nazvaly Catalinino totální fiasko. Catalina neměla jinou možnost než začít znovu po skandálu, který ji stál práci, již zbožňovala, a vztah, který, i když nepochybně nepatřil k nejvášnivějším, přinejmenším působil, že stojí na pevných základech.

Co se týče Olivie, ta klidně mohla dál vesele pracovat v místní umělecké galerii, ale skočila po možnosti přidat se ke Catalině jako partnerka v novém podniku. Obě překvapilo, když se ukázalo, že mají talent na vyšetřovatelský byznys.

Jejich obchodní model cílil na mezeru na trhu – na chytré, důvtipné ženy, jež vědí, že je rozumné proklepnout si potenciální druhy, kteří vypadají jako pan Dokonalý, jako okouzlující investiční poradce, jenž vám slíbí stabilní dvacetiprocentní úrok z vašich peněz, nebo jako dávno ztracený příbuzný, který se objeví právě včas, aby se nechal zapsat do vaší poslední vůle.

Agentura Larková & LeClairová se zpočátku jen tak tak protloukala, ale nakonec se začala rozjíždět, díky ústním doporučením spokojených klientek. Catalina a Olivia si dávaly pozor, aby nepropagovaly paranormální úhel své práce. Bály se, že by to přitáhlo lidi, kteří chtějí čtení z ruky nebo věštění budoucnosti nebo poradit, jaká čísla mají vsadit v loterii. Taky existovala velice reálná možnost, že kdyby prohlašovaly, že mají nadpřirozené schopnosti, přivábily by pozornost nějakých opravdových bláznů.

„Po posledním rozvodu jsem si slíbila, že už se nikdy znovu neprovdám,“ pokračovala Marsha. Pevně stiskla rty. „Ale samota vás dříve či později dostane.“

„To chápu,“ přitakala Catalina. Čekala, protože věděla, že dojde na otázku. Klientky měly vždycky otázky.

Marsha si povzdechla. „Jak jste to udělaly?“

„Jak jsme odhalily pravdu o Hopperovi?“

„Ano. Sama jsem si ho hledala na internetu. Nenašla jsem nic, co nechtěl, abych objevila.“

„To mě nepřekvapuje,“ řekla Catalina. „O svůj internetový profil se postaral velice dobře. Já a moje partnerka tady v agentuře ovšem využíváme jisté extrémně sofistikované pátrací programy.“

To byla víceméně pravda. Nebylo potřeba vysvětlovat, že s Olivií začaly průzkum tím, že se na Anguse Hoppera jednoduše pořádně podívaly. Pro dvě vyšetřovatelky, které vidí aury, to byl vždycky nekomplikovaný rutinní krok. S Olivií čekaly v autě před restaurací, kde se měli jednou večer Marsha a Hopper sejít na jídlo. Olivia si Hopperovu auru prohlédla, když procházel kolem zaparkovaného vozu.

„Je to pěkně děsivý parchant,“ oznámila.

Catalina studovala způsob, jak Hopper soustředí pozornost na Marshu, a zachytila šepotání vize.

„Je nebezpečný,“ dodala. „Už ženám ublížil a udělá to znovu.“

Pak už to byla jen otázka starodávné vyšetřovatelské práce. Hopper vymazal spoustu své minulosti z internetu, ale se vzpomínkami lidí, kteří s ním během let přišli do kontaktu, toho moc nezmohl. Ženy, které ho znaly, o něm nemohly říct nic dobrého. Výbušná povaha. Když jsem to s ním ukončila, myslela jsem si, že mě zabije. Celé týdny mě pronásledoval. Když konečně odjel z města, obrovsky se mi ulevilo.

Catalina sepjala ruce na stole. „Hopper je mazaný. Proto se mu dosud dařilo uniknout zatčení. Myslím, že ženy, kterým ublížil, se bály na něho podat žalobu. Ale dříve či později zajde příliš daleko nebo bude příliš neopatrný. Je to časovaná bomba.“

Marsha se vzpamatovala, narovnala se v ramenou a obrátila se. V očích měla pochmurný, ale odhodlaný výraz.

„Dneska jsme spolu měli jít na večeři,“ prozradila. „Dám mu vědět, že to nestihnu. Kvůli práci. Nebude mít žádné podezření. Všichni vědí, že realitní makléři pracují do pozdních hodin.“

Cosi na Marshině ponurém výrazu Catalinu zneklidnilo.

„Buďte opatrná,“ varovala ji. „Držte se od něho dál, Marsho. Říkala jsem vám, že je nebezpečný. Lidi, se kterými jsme se o něm bavili, tvrdili, že má vážné potíže se zvládáním vzteku.“

Marsha se chystala vykročit ke dveřím. Pak se však zarazila. „Myslíte si, že by se mi pokusil ublížit?“

Catalina zaváhala, procházela možnosti. „S kolegyní věříme, že bude mít především na paměti svůj zájem. Je natolik chytrý, aby se chtěl vyhnout zatčení. Je jako had, který se radši odplazí z dohledu, než aby zaútočil. Ovšem domníváme se, že je poněkud nestabilní. Radíme vám, abyste se z toho vztahu vyvlékla, aniž byste ho provokovala. Odjeďte na dovolenou. Soudíc podle jeho předchozího chování sbalí krám, jakmile zjistí, že jeho řeči nezabírají. Najde si jinou potenciální oběť.“

Marsha zavrtěla hlavou. „Chcete říct, že na ty jeho lži pak naletí jiná ubohá žena.“

Catalina vstala. „Chci, aby bylo jasno v tom, co se tu stalo. Vy jste na lži Anguse Hoppera nenaletěla. Poslechla jste svoji intuici a zaplatila značný honorář téhle firmě, aby toho muže prošetřila. My jsme potvrdily vaše podezření, ale mohly jsme vám pomoct jedině díky tomu, že máte dostatečnou inteligenci a zdravý rozum, abyste pochybovala o muži, který vypadá příliš dobře, než aby to byla pravda. Doufáme, že přijmete výsledky našeho šetření.“

Marsha vypadala překvapeně. „Samozřejmě. Nejsem přece idiot.“

„Já vím. Ale některé klientky ve vaší pozici odmítají fakta, která jim předložíme.“

Marsha zasmušile přikývla. „Chtějí jiné odpovědi.“

„Vždycky poskytujeme jasné důkazy, ale překvapilo by vás, kolik lidí naši radu ignoruje.“

Marshina ústa se poprvé zkroutila v mírném náznaku úsměvu. „A proto trváte na zaplacení honoráře ve formě zálohy.“

Catalina se taky usmála. „Ano. Poučily jsme se už na začátku.“

Marsha její slova chvíli mlčky zvažovala. Pak ji trochu z nervózního napětí opustilo.

„Díky,“ řekla. „Budu opatrná, ale byla bych nejradši, kdyby ten parchant skončil za mřížemi.“

„Nemáme důkazy, které by obstály u soudu,“ namítla Catalina. „A nikdo z těch, s nimiž jsme mluvily, není ochoten vypovídat. Hopper nakonec překročí hranici a bude dopaden, ale do té doby představuje nebezpečí.“

„A taky je to zatraceně dobrý podvodník, to mu musím přiznat. Ještě jednou vám děkuju, Catalino. Zase za vámi přijdu, pokud někdy znovu narazím na chlapa, který bude vypadat až příliš dobře.“

Catalina rychle oběhla stůl a přešla přes místnost.

„Sbohem,“ loučila se. Otevřela dveře. „A prosím, nezapomeňte na to, co jsem vám řekla. Měla byste poděkovat vlastní intuici. Zachránila jste se sama, protože jste byla natolik chytrá, abyste poznala, že vám ten lump věší bulíky na nos.“

„Správně.“ Marsha se ušklíbla. V očích se jí třpytily slzy. „Myslíte, že mě to za nocí zahřeje?“

„Je mi to líto,“ zopakovala Catalina.

Nic víc už říct nemohla. Občas klientkám navrhla, aby vše probraly s nějakým poradcem či terapeutem, ale intuice jí napovídala, že by Marsha takovou radu moc dobře nevzala.

Marsha odkráčela chodbou k recepci. Daniel Naylor, rozvalený za elegantním pultem, vyskočil a otevřel jí hlavní dveře. Prošla kolem něho a zmizela na chodbě.

Když byla pryč, Daniel dveře zavřel a zadíval se na Catalinu. „Je paní Matsonová sklíčená, nebo prostě jen naštvaná?“ zeptal se.

Danielovi bylo krátce přes dvacet a uměl to s počítačem, což se Catalině a Olivii hodilo. Vyrůstaly přece ve Fogg Lakeu, kde moderní telefony, notebooky a další špičkové přístroje moc dobře nefungovaly, pokud vůbec. Jasně, na vysoké se s počítači seznámily, alespoň na uživatelské úrovni, a skvěle jim to šlo s různými programy potřebnými při vyšetřování, ale někomu, kdo vyrostl přilepený k počítači, hrál online hry a navštěvoval různé sociální sítě, se rovnat nemohly.

Kromě svých dovedností měl Daniel talent na uklidňování napjatých, nervózních klientek. A taky měl styl. Obyčejné oblečení typické pro pacifický Severozápad na něm jakoby kouzlem působilo elegantně, aniž by se o to snažil.

„Je sklíčená i naštvaná,“ prohlásila Catalina.

Olivia vyšla ze své kanceláře. Vyrostla v okouzlující ženu vyzařující uměleckou a bohémskou energii. Dneska měla na sobě hnědé kalhoty se širokými nohavicemi, které kolem ní povlávaly při každém kroku. Doplnila je elegantní hedvábnou blůzkou s dlouhým rukávem v sytě okrové. Kaštanové vlasy měla sestříhané do stylového mikáda, jež rámovalo její oříškové oči a jemné rysy.

Catalina si vedle Olivie a Daniela vždycky připadala jako módní nula. Pokoušela se najít nějaký vhodný styl, opravdu tvrdě na tom makala. Olivia ji vzala bezpočtukrát na nákupy. Nic však nepůsobilo správně kromě její uniformy z jednoduché černé. Dneska měla na sobě černé kalhoty, černé boty na nízkém podpatku a černý rolák. Tmavé vlasy měla stažené v přísném drdolu na temeni hlavy.

Olivia zkřížila paže a opřela se ve dveřích. „Marsha Matsonová je rozhodně nakrknutá.“

„Má na to každopádně právo,“ podotkl Daniel.

„Ano, ale obávám se, aby Hoppera nekonfrontovala tváří v tvář,“ pravila Catalina. „Snažila jsem se ji přesvědčit, že by mohl být nebezpečný, kdyby ho zahnala do kouta, ovšem nemyslím si, že mě vnímala.“

„Udělala jsi, co se dalo,“ shrnul Daniel.

„Má pravdu,“ řekla Olivia. „Můžeme jen nabídnout svou radu. Není tvoje chyba, pokud Marsha Matsonová nevyslyší tvé návrhy ohledně toho, jak s Hopperem postupovat.“

„Správně,“ přikývla Catalina. „Teď jen kdybych o tom dokázala přesvědčit sama sebe.“

Olivia si povzdechla. „Jen kdyby. No, prostě budeme doufat, že se uklidní a neudělá něco zbrklého, protože s tebou souhlasím. Hopper je nevyzpytatelný.“

„Později jí zavolám a zjistím, v jaké bude náladě,“ uvažovala Catalina.

Daniel pohlédl na hodinky. „Je po páté. Pokud ode mě ještě něco nepotřebujete, vyrazím domů.“

„Pro dnešek máme padla,“ oznámila Catalina. „Uvidíme se zítra.“

Olivia počkala, než se za Danielem zavřely dveře, a pak se obrátila ke Catalině.

„No, dneska mě čeká velká noc,“ sdělila kamarádce. „Emerson mě pozval k sobě domů na večeři, kterou sám uvaří. Já mám vybrat nějaké víno. Přej mi štěstí.“

„Víš, že ti přeju všechno štěstí světa, ale jsi si jistá, že chceš uskutečnit svůj plán? Emerson je milý chlapík. Dobře spolu vycházíte. Proč riskovat, že všechno pokazíš tím, že na něj upustíš tu bombu?“

„Už nemůžu čekat, Cat. Mezi námi je to čím dál vážnější. Nebylo by fér vodit ho za nos. A mám-li být upřímná, potřebuju vědět, jestli se náš vztah vyvíjí správným směrem, nebo je odsouzený k záhubě.“

„Myslíš si, že je ten pravý, že ano?“

„Možná. Doufám v to. Vím, že ho přitahuju. Je hodný. Ohleduplný. Zajímá se o umění a chová se hezky ke svému psovi. To, že má nějaký muž psa a jak se o něj stará, o něm hodně vypovídá. Navíc má stabilní auru. Zdravou.“

„Víš stejně dobře jako já, že prohlédnutím něčí aury se nedozvíš všechno,“ varovala ji Catalina. „Jasně, Emerson Ferris není žádný psychopat a není duševně nevyrovnaný, ovšem to neznamená, že pravdu o tobě přijme bez problémů.“

Olivia se narovnala v ramenou a zatvářila se odhodlaně. „Jestli nezvládne mou nadpřirozenou stránku, pak to musím vědět hned. Dokud to nezjistím, jsem v pasti. Nemůžu se v našem vztahu pohnout dál, dokud si nebudu jistá, že je to správné pro nás pro oba.“

„Víš, že ti rozumím,“ povzdechla si Catalina. „Jen se bojím, že zareaguje nějak špatně. Byla jsi zničená, když ti ten parchant McTvers řekl, že potřebuješ psychiatrickou pomoc. Nechci, aby ti zase někdo ublížil.“

Olivia nadzvedla obočí. „Tak jako tobě ublížilo, když ti došlo, že tě chce Ben Thaxter využít jako testovací subjekt ve svém šíleném výzkumném projektu?“

Catalina otočila obě ruce dlaněmi dopředu. „Přiznávám, že jsem to zvorala, když jsem se zapletla s Thaxterem, ale poučila jsem se. Když se nějaký chlap zajímá o tvoji nadpřirozenou stránku, neznamená to, že si tajně nemyslí, že jsi cvok.“

„Ne že by tvoje vztahy dopadly dobře, když ses dala dohromady s někým, kdo chápal a akceptoval tvůj talent,“ namítla Olivia. „Roger Gossard tě využíval, dokud se nezačal bát, že mu poškodíš pověst podniku. Jakmile usoudil, že představuješ hrozbu, radši se tě rychle zbavil.“

„Fajn, tenhle vztah moc dobře neskončil, nicméně byly tam polehčující okolnosti. A znovu jsem se poučila.“

Oliviin výraz zněžněl. „Z Thaxtera a Gossarda ses oklepala a zkusíš to znovu. Tak mi trochu věř. Pokud mi Emerson poví, že bych se podle něho měla nechat zavřít v nějakém blázinci, bude to bolet, ale přežiju to, stejně jako ty.“

„Dobře. Už mlčím.“ Catalina přešla místnost a přítelkyni objala. „Vážně doufám, že to dneska dopadne dobře.“

Olivia jí objetí oplatila. „Vím, že ano. Neboj se, pokud to skončí katastrofou, budeš první, komu zavolám. Zastavím se u tebe doma na trošku léčivého vína a soucitu. Ale pokud o mně dneska večer neuslyšíš, budeš vědět, že to Emerson vzal dobře a že strávím noc u něj doma.“

„Správně.“ Catalina ustoupila. „Jen mi slib, že budeš opatrná, ano?“

„Opatrná?“ Oliviin výraz ztvrdl. „Neříkej mi, že se bojíš, že by mohl být Emerson nebezpečný.“

„Ne, samozřejmě že ne. Jen chci, aby ses chránila.“

„To nemůžu,“ řekla Olivia jemně. „Ne tak, jak navrhuješ. Ale budu silná. To je to nejdůležitější.“

Catalina se usmála. „Ano, to je nejdůležitější.“