Christopher Paolini: Spát v moři hvězd I.

Ukázky z knih / 17.11.2020 /

Nakladatelství Fragment vydalo první část sci-fi románu Spát v moři hvězd, začátek epické vesmírné ságy od Christophera Paoliniho, autora bestsellerové série Odkaz Dračích jezdců.

ANOTACE:
Měl to být rutinní průzkum neobydlené planety. Ale když pod povrchem neznámého světa narazí xenobioložka Kira Navárezová na pozůstatek mimozemské stavby, změní to navždy nejen ji, ale i chod lidských dějin. Hrůzy i zázraky prvního setkání s novým druhem, monumentální bitvy o osud lidstva a nejvzdálenější kouty galaxie – to je budoucnost, která Kiru čeká, když se rozhodne odhalit pravdu o tajemné mimozemské civilizaci.

 

O AUTOROVI:
Christopher Paolini (* 1983) se narodil v Jižní Kalifornii, odkud se s rodinou přestěhoval do Montany. Dětství tak prožil uprostřed hor a nádherných přírodních scenérií, které mu později pomohly vytvořit obraz světa Alagaesie, do kterého zasadil svou knižní sérii Odkaz dračích jezdců. V patnácti letech ukončil školní docházku a rozhodl se naplno věnovat zálibě, která ho provázela již od útlého věku – literatuře. Stvořil postavu chlapce Eragona, jenž v lese našel dračí vejce a prožil tak celou řadu dobrodružství, která díky nenapodobitelnému vypravěčskému stylu obletěla celý svět a zasáhla miliony čtenářských srdcí.

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, 2020
Překlad: Zdík Dušek
Vazba: vázaná
Počet stran: 560
Cena: 449 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1. kapitola

Sny
1.

Oranžový plynný obr Zeus visel nízko nad obzorem, obrovský a těžký, a vydával slabou načervenalou záři. Kolem něj se na temném pozadí kosmu rozkládalo jasné pole hvězd, zatímco dole se pod bdělým pohledem obra táhla šedá pustina posetá kameny.

V prázdné krajině stál hlouček budov. Kupole, chodby a uzavřené prostory s okny představovaly v jinak nehostinném prostředí jediné teplé a přívětivé místo.

Kira se ve stísněné laboratoři stanice snažila vytáhnout z výklenku ve stěně genový sekvenátor. Přístroj nebyl příliš velký, ale zato těžký a ona ho nemohla pořádně chytit.

„Kruci,“ zahučela a zkusila ho vzít jinak.

Většina zařízení zůstane na Adrasteie, měsíci o velikosti Země, jehož zkoumáním strávili poslední čtyři měsíce. Většina, ale ne všechno. Genový sekvenátor patřil k základní výbavě každého xenobiologa a všude ji doprovázel. Kolonisté, kteří brzy dorazí na palubě Shakti-Uma-Sati, kromě toho přivezou nové, lepší modely, ne takový laciný cestovní, jakým Kiru vybavila společnost.

Znovu zabrala. Prsty jí sklouzly a kovová hrana jí rozřízla dlaň. Kira se prudce nadechla. Pustila přístroj a prohlédla si ruku. Z tenké linky na kůži jí prýštila krev.

Zašklebila se a tvrdě uhodila do sekvenátoru. Nijak to nepomohlo. Zraněnou ruku nechávala sevřenou v pěst, přecházela po laboratoři sem a tam a zhluboka dýchala, zatímco čekala, až bolest odezní.

Za normálních okolností by ji odpor přístroje nepodráždil. Za normálních okolností. Ale dnes na ni doléhaly obavy a smutek. Ráno odletí. Odstartují, aby se připojili k transportní lodi Fidanza, která už čekala na oběžné dráze kolem Adry. Za několik dalších dnů ona i zbytek desetičlenného průzkumného týmu zahájí hibernaci, a až se o dvacet šest dnů později proberou v soustavě 61 Cygni, jejich cesty se rozejdou. Potom neuvidí Alana… vlastně ani nevěděla, jak dlouho. Přinejmenším měsíce. A jestli budou mít smůlu, přes rok.

Kira zavřela oči a zaklonila hlavu. Její povzdych plynule přešel v zaúpění. Nezáleželo na tom, kolikrát tím s Alanem prošli – nebylo to o nic lehčí. Vlastně právě naopak, a Kira loučení vyloženě nesnášela.

Seznámili se vloni na velkém asteroidu, který společnost Lapsang Trading Corp. plánovala vytěžit. Alan tam prováděl geologický výzkum. Čtyři dny – tak dlouho spolu na tom asteroidu strávili. Zaujal ji Alanův smích a rozčepýřené měděné vlasy, ale největší dojem na ni dělala jeho pečlivost a píle. Byl ve své práci dobrý a neztrácel hlavu ani pod tlakem.

Kira byla tou dobou tak dlouho sama, až dospěla k přesvědčení, že si nikdy nikoho nenajde. A přesto jako zázrakem do jejího života vstoupil Alan a rázem měla na koho se těšit. A někoho, kdo se těšil na ni.

Dál spolu komunikovali, posílali si dlouhé holovzkazy napříč galaxií a díky štěstí a úřednickému manévrování se jim podařilo zařídit si několik dalších společných umístěnek.

Ale nestačilo to. Ani jednomu z nich.

Před dvěma týdny si požádali o svolení být přidělováni ke stejným výpravám jako pár, ale neexistovala záruka, že jejich žádost bude schválena. Lapsang Corp. expandovala do příliš mnoha oblastí a řídila příliš mnoho projektů. Zaměstnanců byl dlouhodobý nedostatek.

Jestli jejich žádost zamítnou… jediným způsobem, jak dosáhnout toho, že by mohli dlouhodobě žít spolu, by byla změna zaměstnání. Museli by si najít práci, která nevyžaduje tolik cestování. Kira k tomu byla ochotná – dokonce minulý týden procházela nabídky na netu –, ale neměla pocit, že může žádat od Alana, aby se kvůli ní vzdal své kariéry u společnosti. Zatím ještě ne.

Zatím mohli pouze čekat na verdikt. Vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo, než zprávy doputovaly zpátky na Alpha Centauri, a vzhledem k pomalosti oddělení lidských zdrojů mohli odpověď očekávat nejdřív na konci příštího měsíce. A tou dobou už budou s Alanem odesláni do různých koutů vesmíru.

Celé jí to lezlo na nervy. Její jedinou útěchou byl samotný Alan – kvůli němu to stálo za to. Chtěla jednoduše být s ním a neřešit všechny tyhle nesmysly.

Vzpomněla si, jak ji poprvé objal i jak krásné to bylo, jak jí připadalo, že je u něj v teple a v bezpečí. Vybavila si dopis, který jí napsal po první schůzce, i všechny upřímné, něžné věci, které říkal. Ještě nikdo před ním o ni tak neusiloval… Vždycky si na ni udělal čas. Vždycky se k ní choval laskavě, v malých i velkých věcech, jako třeba když pro ni před její cestou do Arktidy vyrobil pouzdro na její čiplab.

Ty vzpomínky vykouzlily na její tváři úsměv, ale ruka ji pořád bolela a Kira nedokázala zapomenout, co přinese ráno.

„Tak pojď, ty šmejde,“ řekla, přistoupila ke genovému sekvenátoru a vší silou zabrala.

S nesouhlasným zaskřípěním se konečně pohnul.

 

2.

Toho večera se celý tým shromáždil v jídelně, aby oslavili konec mise. Kira neměla náladu na zábavu, ale tradice byla tradice. Ať už nějaká expedice proběhla bez problémů, nebo ne, její ukončení představovalo významný předěl.

Oblékla si šaty – zelené se zlatým lemováním – a hodinu si upravovala vlasy do vysoko vyčesaných loken. Nebylo to bůhvíco, ale věděla, že Alan její snahu ocení. Vždycky ji oceňoval.

Nemýlila se. Jakmile ji uviděl na chodbě, celý se rozzářil a sevřel ji v náručí. Opřela mu čelo o košili. „Nemusíme tam chodit, víš?“ řekla.

„Já vím,“ odpověděl a políbil ji na čelo. „Ale měli bychom se tam ukázat.“

Přinutila se k úsměvu. „No dobře, vyhráls.“

„Hodná holka.“ Oplatil jí úsměv a zastrčil jí volnou loknu za levé ucho.

Kira udělala totéž s jedním pramenem jeho vlasů. Nikdy nepřestala žasnout nad tím, jak mu vlasy na bledé kůži září. Na rozdíl od ostatních se Alan nikdy neopálil, bez ohledu na to, jak dlouhou dobu strávil venku nebo pod plnospektrálními světly na kosmické lodi.

„Tak dobrá,“ řekla potichu. „Jdeme tam.“

Když dorazili do jídelny, ostatních osm členů průzkumné skupiny sedělo kolem úzkých stolů. Z reproduktoru vyhrával Yugův milovaný scramrock, Marie-Élise rozdávala poháry naplněné punčem z velké plastové mísy na pultu a Jenan tančil, jako kdyby v sobě měl litr alkoholu. A možná taky měl.

Kira objala Alana kolem pasu a pokusila se o co nejveselejší výraz. Teď nebyl čas na skličující myšlenky.

Nebyl… ale nedokázala si pomoct.

Botanik Seppo vykročil přímo k nim. Na dnešní večírek si stáhl vlasy do ohonu, což jen zvýraznilo ostré hrany jeho úzkého obličeje. „Čtyři hodiny,“ oslovil je a máchl rukou, až mu z poháru vyšplíchlo trochu tekutiny. „Čtyři hodiny! Tak dlouho mi trvalo, než jsem vyhrabal svůj pásový traktor.“

„Promiň, Seppo,“ odpověděl Alan pobaveně. „Říkal jsem ti, že se k tobě nemůžeme dostat dřív.“

„Pche. Měl jsem v kombinéze písek. Tušíte, jak to bylo nepříjemný? Na pár místech jsem se pěkně odřel. Hele!“ Zvedl cíp omšelé košile, aby jim ukázal pruh zarudlé kůže na břiše, kde se mu do těla zařezával spodní šev kombinézy.

„Víš co?“ řekla Kira. „Na Vyyborgu ti koupím drink, abych ti to vynahradila. Co ty na to?“

Seppo zvedl ruku a namířil prst zhruba jejím směrem. „To… bude přijatelná náhrada. Ale už žádný písek!“

„Už žádný písek,“ souhlasila.

„A ty,“ dodal Seppo a obrátil prst proti Alanovi. „Ty… víš.“

Odkymácel se pryč a Kira se podívala na Alana. „Co to mělo znamenat?“

Alan se zasmál. „Nemám tušení. Ale rozhodně bude divné, až ho nebudeme mít nablízku.“

„Jo.“

Po kolečku drinků a rozhovorů se Kira stáhla do zadní části místnosti a opřela se v rohu. Jakkoliv nechtěla přijít o Alana – už zase –, netěšila se ani na rozloučení se zbytkem týmu. Čtyři měsíce na Adře z nich vytvořily rodinu. Zvláštní, pokřivenou rodinu, ale i tak k ní přilnula. Rozloučení bude bolet, a čím víc se ten okamžik blížil, tím víc si uvědomovala, jak silná ta bolest bude.

Došla si pro další sklenici punče s pomerančovou příchutí. Už tímhle procházela – Adra nebyla první možnou kolonií, na kterou ji společnost vyslala – a po sedmi letech přesunů z jednoho zatraceného balvanu na druhý a téměř polovině času stráveném v hibernaci Kira začínala cítit čím dál hlubší potřebu mít nějaké stálé přátele. Rodinu. Společenství.

Jenže teď to všechno měla opustit. Zase.

Alan to vnímal stejně. Viděla mu to v očích, když se pohyboval po místnosti a povídal si s kolegy. Kira věděla, že někteří z nich jsou taky smutní, ale skrývají to pitím, tancem a smíchem, který zněl příliš pronikavě, než aby šel od srdce.

Zašklebila se a obrátila do sebe zbytek punče. Čas na další rundu.

Scramrock burácel hlasitěji než kdy dřív. Něco od Todash and the Boys a zpěvačka právě kvílela: „ … utéééct. Za dveřma není nic. Hej, za dveřma není nic. Zlato, co to klepe u dveří? “ Její hlas stoupal do řezavě ječivého crescenda, které znělo, jako kdyby jí měly každou chvíli prasknout hlasivky.

Kira se narovnala a právě se chystala vykročit k míse s punčem, když si všimla Mendozy, vedoucího expedice, jak si proráží cestu přímo k ní. Nebylo to pro něj těžké – měl postavu jako sud. Často uvažovala, jestli nevyrostl v nějaké kolonii s vysokou gravitací, jako je Šin-Zar, ale když se ho zeptala, Mendoza to popřel. Prý pochází z obytného prstence někde u Alpha Centauri. Kira si nebyla úplně jistá, jestli mu věří.

„Potřebuju s tebou mluvit, Kiro,“ oslovil ji, když se k ní přiblížil.

„O čem?“

„Máme problém.“

Odfrkla si. „Pořád máme nějaké problémy.“

Mendoza pokrčil rameny a otřel si čelo kapesníkem, který vytáhl ze zadní kapsy kalhot. Na čele se mu blyštily odrazy barevných světel na­tažených pod stropem a v jeho podpaží bylo vidět propocené skvrny. „Nemůžu tvrdit, že bys neměla pravdu, ale tohle potřebuje vyřešit. Jeden z dronů na jihu přestal vysílat. Vypadá to, že ho sejmula bouře.“

„No a? Pošli jiný.“

„Jsou moc daleko a nemáme čas vytisknout náhradu. Poslední, co ten dron odhalil, byl nějaký organický materiál na pobřeží. Je potřeba ho prozkoumat, než odletíme.“

„Ale no tak. Vážně chceš, abych tam zítra ráno zaletěla? Už jsem zkatalogizovala každý mikrob na Adře.“ Taková výprava by ji připravila o dopoledne s Alanem a Kira se v žádném případě nehodlala vzdát společného času, který jim zbýval.

Mendoza na ni vrhl přísný, káravý pohled a zamračil se. „Předpisy jsou předpisy, Kiro. Nemůžeme riskovat, že kolonisti narazí na něco ošklivého. Něco jako metla. To bys přece nechtěla mít na svědomí. Opravdu ne.“

Kira si zvedla sklenici ke rtům, aby se napila, a uvědomila si, že ji má pořád prázdnou. „Panebože. Pošli Ivanovovou. Drony jsou její specializace a s čiplabem to umí stejně dobře jako já. Není –“

„Poletíš ty,“ přerušil ji Mendoza pevně. „V šest nula nula a už o tom nechci nic slyšet.“ Pak jeho výraz trochu zjihl. „Je mi líto, ale jsi náš xenobiolog a předpisy…“

„A předpisy jsou předpisy,“ doplnila Kira. „Jo, jasně. Udělám to. Ale říkám ti, že to za to nestojí.“

Mendoza jí poklepal na rameno. „Prima. Doufám, že máš pravdu.“

Jakmile odešel, v rohu Kiřina zorného pole vyskočil text: <Všechno v pořádku, miláčku? – Alan>

Subvokalizací nadiktovala svoji odpověď: <Jo, všechno v pohodě. Jenom nějaká práce navíc. Pak ti o tom povím. – Kira>

Alan jí přes místnost ukázal vztyčené palce a přehnaně se zazubil. Kiře mimoděk zacukaly koutky úst. Pak se ale podívala na mísu s punčem a vydala se přímo k ní. Vážně potřebovala další drink.

U mísy ji odchytila Marie-Élise. Pohybovala se s ladností bývalé tanečnice a ústa měla jako vždy stažená ke straně, jako kdyby se chystala pousmát…, nebo pronést nějakou sžíravou poznámku (a Kira jich od ní neslyšela zrovna málo). Marie-Élise byla už tak vysoká a v lesklých černých střevíčkách, které si na večírek vytiskla, Kiru převyšovala o celou hlavu.

„Budeš mi chybět, chérie,“ řekla Marie-Élise, sklonila se a políbila Kiru na obě tváře.

„Ty mně taky,“ odpověděla Kira. Cítila, že začíná být naměkko. Marie-Élise se kromě Alana stala její nejbližší duší na výpravě. V terénu spolu trávily dlouhé dny – Kira na Adrasteie studovala mikroby a Marie-Élise zase jezera, řeky a zásoby vody ukryté hluboko v podzemí.

„No tak, rozvesel se. Napíšeš mi, ano? Chci vědět všechno o tobě a Alanovi. A já napíšu tobě. Platí?“

„Jo, slibuju.“

Po zbytek večera se Kira snažila zapomenout na budoucnost. Tančila s Marie-Élise. Vyměnila si pár žertů s Jenanem a chvíli se špičkovala s Fizelem. Snad potisící chválila Yuga za jeho kuchařské umění. Dala si páku s Mendozou – prohrála – a zazpívala si děsivě falešný duet s Ivanovovou. A kdykoliv to šlo, objímala Alana. I když si nepovídali a nedívali se na sebe, cítila jeho dotyk, a to ji aspoň trochu utěšovalo.

Když vypila dost punče, nechala se od ostatních umluvit, aby vytáhla tahací harmoniku. Hudba z reproduktorů ztichla, všichni se shromáždili kolem ní – Alan po jejím boku, Marie-Élise u jejího kolene – a Kira přehrála kolekci kosmických rejdováků. A smáli se, tančili, pili a na chvíli bylo všechno v pořádku.

 

3.

Minula půlnoc a večírek byl pořád v plném proudu, když na ni Alan významně kývl. Kira pochopila a beze slova vyklouzli z jídelny.

Opřeni o sebe se vraceli stanicí, opatrně, aby nevybryndali punč z pohárů. Kira nebyla zvyklá na holé chodby. Normálně u stěn stály zásoby a náhradní vybavení. To všechno teď ale zmizelo. Během posledního týdne Kira se zbytkem týmu všechno vyklidili v rámci příprav na odlet… Nebýt hudby, která se rozléhala za nimi, a tlumeného nouzového osvětlení u podlahy, základna by vypadala opuštěně.

Kira se zachvěla a objala Alana pevněji. Venku kvílel vítr – byl to strašidelný hukot podbarvený vrzáním střechy a stěn.

U dveří do hydroponické pěstírny Alan nezmáčkl tlačítko, ale sklopil oči ke Kiře. Na rtech mu pohrával úsměv.

„Copak?“ zeptala se.

„Nic. Jenom jsem rád, že jsem s tebou,“ řekl a letmo ji políbil na rty.

Chtěla mu ten polibek oplatit – po punči měla chuť na něžnosti –, ale Alan se zasmál, odtáhl hlavu a stiskl tlačítko.

Dveře se s hlasitým klapnutím rozjely do stran.

Ovanul je teplý vzduch doprovázený zvukem kapající vody a jemnou vůní kvetoucích rostlin. Hydroponická pěstírna byla Kiřiným nejoblíbenějším místem na základně. Připomínala jí domov, dlouhé řady skleníkových zahrad na osídlené planetě Weyland, kde strávila dětství. Na dlouhodobých expedicích, jako byla tahle na Adře, bylo obvyklé pěstovat si část potravin vlastními silami. Zčásti proto, aby se vyzkoušela úrodnost místní půdy, zčásti aby se snížilo množství přivážených zásob. Především ale jako lék proti smrtící jednotvárnosti mrazem vysušených balíčků jídla, kterými je společnost vybavila.

Zítra Seppo rostliny vytrhá a nakrmí jimi spalovací pec. Do příletu kolonistů by žádná nepřežila a považovalo se za nevhodné nechávat po sobě hromady biologického materiálu, který mohl – v případě poškození stanice – nekontrolovaně uniknout do okolního prostředí. Dnes v noci ale byla hydroponická pěstírna stále plná salátů, ředkviček, petržele, rajčat, cuket a řady dalších plodin, s kterými Seppo na Adře experimentoval.

To však nebylo všechno. Mezi sešeřelými policemi Kira uviděla sedm květináčů rozmístěných do oblouku. V každém vyrůstal vysoký, tenký stonek zakončený jemným nachovým květem, který klesal pod vlastní váhou. Z květů čněly tyčinky pokryté pylem – připomínající exploze ohňo­strojů – a vnitřní strany sametových květních lístků zdobily bílé skvrny.

Půlnoční souhvězdí! Její nejoblíbenější květina. Pěstoval je její otec a navzdory svému zahradnickému nadání s nimi měl neskonalé potíže. Byly náladové, náchylné ke strupovitosti a plísním a nesnášely sebemenší nerovnováhu živin.

„Alane,“ vydechla ohromeně.

„Vzpomněl jsem si, jak jsi říkala, že je máš ráda,“ řekl.

„Ale… ale jak se ti povedlo…“

„Vypěstovat je?“ Usmál se na ni, zjevně potěšený její reakcí. „Pomohl mi Seppo. Měl semínka v souboru na počítači. Vytiskli jsme je a poslední tři týdny jsme se snažili ty zatracené potvory udržet při životě.“

„Jsou nádherné,“ řekla Kira a ani se nesnažila potlačovat emoce v hlase.

Přitáhl si ji do objetí. „To je dobře,“ zašeptal do jejích vlasů. „Chtěl jsem pro tebe udělat něco výjimečného, než…“

Než. To slovo ji naplňovalo hořkostí. „Děkuju,“ hlesla. Oddělila se od něj, aby si prohlédla květiny – jejich výrazná, přehnaně sladká vůně ji zasáhla plnou silou nostalgie z dětství. „Děkuju,“ zopakovala a vrátila se k Alanovi. „Děkuju, děkuju, děkuju.“ Přitiskla své rty k jeho a dlouhou chvíli se líbali.

„Posadíme se,“ řekl Alan, když se od sebe odtáhli, aby se nadechli. Zpod jedné police s rostlinami brambor vytáhl zateplenou přikrývku a rozprostřel ji mezi půlnoční souhvězdí.

Usadili se, opřeli se o sebe a popíjeli punč.

Nad hlavou jim pořád zlověstně visel Zeus, viditelný přes čirý neprodyšný dóm hydroponické pěstírny. Když přiletěli na Adru, pohled na plynného obra Kiru naplnil obavami. Všechny instinkty na ni křičely, že se Zeus zřítí z oblohy a rozdrtí je. Připadalo jí nemožné, aby se cokoliv tak velkého bez opory udrželo na nebi. Časem si nicméně na ten pohled zvykla a teď nádheru plynného obra přímo obdivovala. Nepotřeboval žádná vylepšení, aby poutal pozornost.

Než… Kira se zachvěla, a ne chladem. Než odletí. Než se s Alanem budou muset rozloučit. Už si vybrali veškerou dovolenou a společnost je v soustavě 61 Cygni nenechá odpočívat déle než pár dní.

„No tak, co se děje?“ zeptal se Alan zjihle.

„Však víš.“

„Jo.“

„Nijak se to nezlehčuje. Myslela jsem, že to bude čím dál jednodušší, ale…“ Popotáhla a zavrtěla hlavou. Adra byla jejich čtvrtá společná expedice a zdaleka ta nejdelší. „Nevím, kdy tě zase uvidím, a… miluju tě, Alane, a vadí mi, že se každých pár měsíců musíme loučit.“

Vážně na ni hleděl. Jeho oříškově hnědé oči ve světle plynného obra zářily. „Tak se nelučme.“

Rozbušilo se jí srdce a na chvíli měla dojem, že se čas zastavil. Přesně téhle reakce se děsila už několik měsíců. Když znovu dokázala promluvit, zeptala se: „Jak to myslíš?“

„Můžeme s tím věčným harcováním přestat. Taky už to nemůžu vydržet.“ Tvářil se tak upřímně a seriózně, že se v Kiře proti její vůli rozzářila jiskřička naděje. Přece tím nechce říct…

„Co tím…?“

„Přihlašme se na Šakti-Uma-Sati.“

Zamrkala. „Jako kolonisté?“

Dychtivě přikývl. „Jako kolonisté. Zaměstnanci společnosti mají místa víceméně zaručená a Adra bude potřebovat všechny xenobiology a geology, které dokáže sehnat.“

Kira se zasmála, ale pak si všimla jeho výrazu. „Myslíš to vážně.“

„Jsem tak vážný jako narušení hermetičnosti stanice.“

„Nemluví z tebe jenom pití?“

Položil jí dlaň na tvář. „Ne, Kiro. Nemluví. Vím, že to pro oba bude obrovská změna, ale taky vím, že máš dost těch přeletů z jednoho kusu skály na druhý, a nechci čekat půl roku, než tě zase uvidím. Vážně nechci.“

Oči se jí zalily slzami. „Já taky ne.“

Naklonil hlavu ke straně. „Tak nečekejme.“

Kira se krátce zasmála a vzhlédla k Zeusu. Snažila se nějak zpracovat svoje emoce. Jeho návrh byl vším, v co doufala, vším, o čem snila. Jen nečekala, že se to stane tak rychle. Ale milovala Alana, a jestli to znamenalo, že budou moct být spolu, pak nebylo nad čím přemýšlet. Chtěla s ním být.

Nad hlavou jim proletěla jiskra zářící jako meteor: Fidanza na nízké oběžné dráze mezi Adrou a plynným obrem.

Kira si otřela oči. „Mám dojem, že naše šance nejsou tak dobré, jak říkáš. Kolonie chtějí jenom manželské páry. To přece víš.“

„Ano, vím,“ přikývl Alan.

Kiry se zmocnil pocit, že se jí to jenom zdá. Musela se opřít o podlahu, když si před ní klekl a z přední kapsy vytáhl malou dřevěnou krabičku. Otevřel ji. Uvnitř byl prsten ze šedého kovu a s namodrale nachovým, oslnivě zářícím drahokamem.

Alan polkl, až mu poskočil ohryzek. „Kiro Navárezová…, kdysi ses mě zeptala, co vidím mezi hvězdami. Odpověděl jsem, že otázky. Ale teď vidím tebe. Nás.“ Nadechl se. „Kiro, prokážeš mi tu čest a spojíš svůj život s mým? Budeš mou ženou, jako já budu tvým mužem? Budeš…“

„Ano,“ vyhrkla. Všechny obavy se rozplynuly v přívalu tepla, které ji zalilo. Vrhla se mu kolem krku a políbila ho, nejdřív něžně, ale s čím dál větší vášní. „Ano, Alane J. Barnesi. Ano, vezmu si tě. Ano. Tisíckrát ano.“

Dívala se, jak ji bere za ruku a nasazuje jí prsten. Byl studený a těžký, ale tížil ji příjemně.

„Kroužek je ze železa,“ řekl Alan tiše. „Požádal jsem Jenana, aby ho vytavil z rudy, kterou jsem mu přinesl. Ze železa, protože představuje kostru Adrasteie. Ten kámen je teserit. Nebylo snadné ho najít, ale vím, jak moc se ti líbí.“

Kira mimoděk přikývla. Teserit byl jedinečným nerostem na Adrasteie. Podobal se benitoitu, ale s mnohem sytějším nádechem červené. Byl to zdaleka její neoblíbenější nerost na planetě, ale zároveň i nesmírně vzácný. Alan musel hledat dlouho a usilovně, aby našel tak velký, krásný kousek.

Odhrnula mu pramen měděných vlasů z čela, zadívala se do jeho krásných, mírných očí a napadlo ji, jak mohla mít takové štěstí. Jak se jim podařilo najít jeden druhého v celé zatracené galaxii.

„Miluju tě,“ zašeptala.

„Já tebe taky,“ odpověděl.

Kira se rozesmála a otřela si oči. Cítila, že se o ni pokouší hysterický záchvat. Prsten ji škrábl na obočí – nějakou dobu potrvá, než si na něj zvykne. „Sakra. Vážně to uděláme?“

„Jo,“ přikývl Alan se svou povzbudivou sebejistotou. „Rozhodně ano.“

„To je dobře.“

Přitáhl ji k sobě a jejich těla k sobě přilnula. Kira zareagovala se stejnou potřebou a touhou – tiskla se k němu, jako kdyby s ním chtěla splynout do jediné bytosti.

Pohybovali se mezi květinami s horečnou naléhavostí, v harmonickém rytmu svých těl, a nevšímali si oranžového plynného obra, který jim visel vysoko nad hlavami, kolosální a zlověstný.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít