Erin Morgensternová: Bezhvězdné moře

Ukázky z knih / 19.9.2020 /

Nakladatelství Argo vydalo fantasy román Bezhvězdné moře Erin Morgensternové, autorky Nočního cirkusu.

 

ANOTACE:
Zachary Ezra Rawlins je naprosto obyčejný mladík, který vede poklidný studentský život ve vermontském univerzitním kampusu. Vše ale změní jediná návštěva knihovny, při které Zachary na zaprášené polici objeví zvláštní knihu. Bez dechu obrací stránku za stránkou, uchvácený osudy nešťastných milenců, sběratelů klíčů a bezejmenných akolytů, když vtom narazí na něco nečekaného – na příběh z vlastního dětství. Prapodivná kniha mu nedá spát, a tak se rozhodne odhalit její tajemství a sledovat tajuplné stopy v podobě včely, klíče a meče. Cesta plná dobrodružných zvratů ho postupně přivede na maškarní večírek v New Yorku, do tajného klubu a podzemní knihovny, ukryté hluboko pod povrchem země.

To, co Zachary objeví, ovšem není jen podzemním útočištěm knih a jejich strážců – je to domov ztracených měst a moří, milenců, kteří si pode dveřmi a napříč časem posílají láskyplné vzkazy, a dávno zapomenutých příběhů vyprávěných uctivým šepotem. Setká se s těmi, kdo tajnému archivu obětovali zrak i jazyk, ale i s těmi, kdo jej naopak chtějí zničit. Spolu s Mirabel, nebojácnou ochránkyní tohoto světa, a Dorianem, pohledným mužem, jehož věrností si nemůže být nikdo jistý, navštíví klikaté tunely, temná schodiště, přeplněné taneční sály i sladká pobřeží kouzelné říše a odhalí pravou podstatu svého údělu.

 

O AUTORCE:
Americká spisovatelka a výtvarnice Erin Morgensternová (* 1978) si podmanila celý literární svět svým románovým debutem Noční cirkus (2011, česky 2012), jenž byl přeložen do více než pětatřiceti jazyků. O to těžší bylo pro čtenáře osmileté čekání na její druhý román Bezhvězdné moře (2019, česky 2020), který však veškeré do něj vkládané naděje nijak nezklamal a ihned po svém vydání se zařadil mezi nejúspěšnější knihy roku. Vedle psaní se autorka věnuje rovněž malování obrazů převážně akrylovými barvami.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, září 2020
Překlad: Alžběta Lexová
Obálka: Dan Funderburgh
Vazba: brožovaná
Počet stran: 552
Cena: 498 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kniha první

Sladkoboly
Kdysi dávno…

Ve sklepení sedí pirát.

(Pirát je metafora, současně však stále i osoba.)

(Sklepení by se dalo s čistým svědomím označit za kobku.)

Byl sem uvržen za spoustu přečinů pirátské povahy, jež ne-piráti, ti, kteří o takových věcech rozhodují, považovali za trestuhodné.

Kdosi navrhl, aby zahodili klíč, ale ten zatím visí i se zašlým kroužkem na háčku připevněném na nedaleké zdi.

(Dost blízko na to, aby na něj vězeň zpoza mříží viděl. Neustálá připomínka svobody, která je sice na dohled, nikoli však na dosah. Důmyslný psychologický prvek, na nějž se už dávno zapomnělo. Nikdo z těch, kdo se stejně jako onen klíč nacházejí na opačné straně mříží, už neví, proč tomu tak je, nechávají ho tam jen ze zvyku a pohodlnosti.)

(Pirát si to uvědomuje, ale zdrží se komentáře.)

Na židli u dveří sedí strážný, čte si detektivku na zažloutlém papíře a přeje si být idealizovanou, fiktivní verzí sebe sama. Dumá nad tím, jestli se piráti od obyčejných zlodějů liší i něčím jiným než jen loděmi a klobouky.

Za nějakou dobu ho vystřídá další strážný. Pirát nedokáže vysledovat jejich přesný rozvrh, protože ve sklepní kobce nejsou žádné hodiny a šumění vln za kamennými zdmi tlumí ranní odbíjení zvonů i ruch večerních slavností.

Tenhle strážný je menší a nečte. Nepřeje si být nikým jiným než sám sebou, postrádá fantazii nezbytnou k vytváření fiktivních totožností, dokonce se neumí vcítit ani do muže za mřížemi, jediné živé bytosti v místnosti s výjimkou myší. Když nespí, upírá téměř veškerou pozornost ke svým botám. (Ale většinou spí.)

Přibližně tři hodiny poté, co malý strážný vystřídá strážného-čtenáře, přichází dívka.

V roztřesených rukou přináší talíř s chlebem a misku vody, než se jí však obojí podaří položit před pirátovu celu, polovinu vody rozlije. Potom se otočí a peláší po schodech pryč.

Další noc (pirát se aspoň domnívá, že je noc) se pirát postaví co nejblíž k mřížím a upřeně dívku sleduje. Tentokrát chleba upustí tak daleko, že na něj vězeň téměř nedosáhne, a v misce zůstane jen pár kapek, zbytek je rozlitý na podlaze.

Třetí noc pirát zůstane ve stinném zadním rohu a jen díky tomu většinu vody zachrání.

Čtvrtou noc přichází jiná dívka.

Tato dívka strážného nevzbudí. Našlapuje zlehka a zvuk jejích kroků zaniká ve vlnách a cupitání myší.

Tato dívka pohlédne přímo na piráta skrytého ve stínu, potom si s mírným zklamáním povzdechne a položí chléb a misku za mříže. A pak čeká.

Pirát ze stínů nevystoupí.

Po několika minutách ticha, jež narušuje jen chrápání strážného, se dívka otočí a odejde.

Když se pirát pustí do jídla, zjistí, že mu někdo do vody přimíchal víno.

Další noc, pátou, pokud jsou to vůbec noci, pirát na dívku s lehkým krokem čeká u mříží.

Sotva ho spatří, na vteřinku se zarazí.

Pirát si ji prohlíží a ona si prohlíží jeho.

Natáhne ruku pro misku a chléb, ale dívka je položí na zem. Nespouští z něj oči a drží si odstup, aby nedosáhl ani na lem její sukně. Smělá, přesto zdrženlivá. Než se znovu napřímí, nepatrně se pirátovi pokloní a pokývne mu hlavou, což mu připomene začátek tance.

(Dokonce i pirát pozná začátek tance.)

Další noc stojí pirát o kus dál, v uctivé vzdálenosti, kterou by dokázal překonat jediným skokem, a dívka se odváží o kousíček blíž.

Další noc tanec pokračuje. Krůček blíž, krůček vzad. Úkrok stranou. Noc nato pirát znovu pro jídlo a pití natáhne ruku a tentokrát se dívka nezalekne a jeho prsty letmo zavadí o hřbet její dlaně.

Dívka se stále vrací a každou noc se zdrží o něco déle, kdykoli se však strážný začne vrtět a hrozí, že by se mohl probudit, dívka se otočí a bez jediného ohlédnutí zmizí.

Přináší dvě lahve vína, které s pirátem v přátelském tichu popíjejí. Strážný už nechrápe, jeho spánek je hluboký a pokojný. Pirát tuší, že s tím má dívka co do činění. Smělá, zdrženlivá a prohnaná.

Občas kromě chleba přinese i další pochutiny, pomeranče a švestky ukryté v kapsách sukně. Kousky kandovaného zázvoru zabalené v papíru ozdobeném příběhy.

Někdy se zdrží téměř až do střídání stráží.

(Denní strážný začal své detektivky jakoby omylem nechávat na dosah cely.)

Menší strážný dnes v noci přechází sem a tam. Odkašle si, jako by chtěl něco říct, ale nic ze sebe nevypraví. Nakonec se posadí na židli a upadne do neklidného spánku.

Pirát čeká na dívku.

Dorazí s prázdnýma rukama.

Tohle je jeho poslední noc. Předvečer šibenice. (Šibenice je také metafora, ačkoli zcela očividná.) Pirát ví, že se dalšího večera už nedočká, příští střídání stráží bude jeho poslední. Dívka zná přesný počet hodin.

Ani jeden z nich o tom nemluví.

Nikdy spolu nemluvili.

Pirát mezi prsty promne loknu dívčiných vlasů.

Dívka se opře o mříže a položí si tvář na chladné železo, tak blízko, a přece tak vzdálená.

Dost blízko na polibek.

„Pověz mi příběh,“ řekne.

A pirát jí vyhoví.

 

 

Sladkoboly
Existují tři cesty. Toto je jedna z nich.

Na březích Bezhvězdného moře, hluboko pod povrchem země a daleko od slunce a měsíce, se ukrývá labyrint tunelů a místností plných příběhů. Příběhů sepsaných v knihách, zapečetěných v nádobách a vyobrazených na zdech. Ódy vyryté do kůže a vtisknuté do růžových kvítků. Pověsti zachované v dlažebních kostkách, na nichž procházející nohy ohladily kusy zápletek. Legendy vyryté do křišťálu a zavěšené na lustrech. Příběhy uchovávané s největší péčí a úctou. Staré báje, mezi nimiž se vynořují nové.

Je to rozlehlé místo, a přesto působí domácky. Jeho přesnou velikost ani není možné změřit. Chodby přecházejí v místnosti nebo galerie a schodiště se stáčejí nahoru i dolů do výklenků a pasáží. Všude jsou dveře vedoucí do nových zákoutí, k novým příběhům a novým tajemstvím, která je třeba odhalit, a všude jsou knihy.

Je to svatyně všech vypravěčů a ochránců i milovníků příběhů. Jedí, spí a sní ve společnosti kronik, letopisů a mýtů. Někteří se zdrží hodiny nebo dny a pak se vrátí do světa na povrchu, jiní zůstávají týdny nebo i roky, žijí ve sdílených či soukromých komnatách a tráví čas četbou, studiem a psaním, diskutují a tvoří s ostatními obyvateli, nebo pracují o samotě.

Z těch, co zde zůstanou, se pouze několik rozhodne tomuto místu, tomuto chrámu příběhů, zasvětit celý život.

Existují tři cesty. Toto je jedna z nich.

Toto je cesta akolytů.

Ti, kteří se po ní rozhodnou vydat a přijmout tento závazek, musejí strávit celý jeden měsíční cyklus v osamělém rozjímání. Traduje se, že rozjímání probíhá v tichosti, avšak to si myslí pouze ti, kdož do oné místnosti s kamennými zdmi nikdy nevstoupili. Naproti tomu mnoho z těch, kdo se tam nechali zamknout, brzy zjistí, že je nikdo neslyší. Mohou mluvit, křičet nebo ječet, aniž by porušovali jakákoli pravidla.

Po uplynutí stanovené doby mají možnost zvolenou cestu opustit. Vybrat si jinou nebo žádnou.

Ti, kteří stráví celou dobu v tichosti, často opustí jak cestu, tak prostor samotný. Vrátí se na povrch. Mžourají do slunce. Sem tam si podzemní svět, jemuž se kdysi chtěli oddat, vybaví, avšak jejich vzpomínky jsou mlhavé, jako by se jednalo o místo, jež navštívili pouze ve snu.

Naopak ti, kteří křičeli, plakali a kvíleli nebo si celé hodiny povídali sami se sebou, bývají mnohdy, když uzraje čas, připraveni k dalšímu kroku zasvěcení.

Dnes nastává novoluní, dveře jsou odemčené a v komnatě sedí dívka, která většinu času prozpívala. Je plachá a zpívá jen zřídka, ale první noci si téměř náhodou uvědomila, že ji nikdo neslyší. Smála se, zčásti sobě, zčásti tomu, že se dobrovolně nechala zamknout v jedné z nejhonosnějších cel, jaké kdy viděla, s matrací z prachového peří a hedvábným ložním prádlem. Smích se od kamenných zdí odrazil jako vlnky na vodě.

Přitiskla si dlaň k ústům a čekala, že někdo přijde, ale nikdo se neobjevil. Nemohla si vzpomenout, jestli jí mluvení vysloveně zakázali, nebo ne.

„Haló?“ řekla zkusmo, avšak odpovědí jí byla jen ozvěna.

Trvalo několik dní, než sebrala odvahu a pustila se do zpěvu. Vlastní hlas se jí nikdy nelíbil, ale v zajetí, osvobozená od okovů rozpaků a očekávání, zpívala, nejprve tiše, postupně však čím dál hlasitěji a směleji. A hlas, který se jí vracel s ozvěnou, se jí až překvapivě zamlouval.

Zpívala všechny písně, co znala. Vymýšlela si vlastní. Když jí došla slova, vytvářela nová z nesmyslných jazyků a zvuků, jež lahodily jejím uším.

Překvapilo ji, jak rychle to uteklo.

A nyní se dveře otevírají.

Vstupuje akolyta s kruhem plným mosazných klíčů. Napřahuje k ní otevřenou dlaň, na níž spočívá malý kovový plíšek s plastikou včely.

Přijetí včely je dalším krokem na cestě k tomu stát se akolytou. Toto je její poslední příležitost odmítnout.

Převezme včelu z akolytovy dlaně. Akolyta se jí pokloní a pokyne jí, aby šla za ním.

Dívka, která se chystá připojit k akolytům, mne teplý kovový plíšek v prstech a následuje muže úzkými tunely zalitými září svíček. Zdi lemují police s knihami a sem tam se v nich objeví otevřený jeskynní výklenek s neladícími křesly a stolky, rovněž obložený knihami a ozdob­nými soškami. Cestou míjejí sochu lišky a dívka si ji pohladí, tak jako mnoho lidí před ní, pokud se dá soudit z vyhlazeného kousku srsti mezi ušima.

Projdou kolem staršího muže, jenž si právě listuje nějakou knihou. Vzhlédne k nim, a když mu dojde, o jaké procesí se jedná, přiloží si dva prsty ke rtům a dívce pokývne.

Jí, nikoli akolytovi, kterého následuje. Projev úcty vůči úřadu, do něhož ještě oficiálně nevstoupila. Dívka skloní hlavu, aby skryla úsměv. Pokračují dál po pozlacených schodištích a klikatícími se tunely, jež nikdy předtím nenavštívila. Zpomalí a prohlíží si malby pověšené mezi knihovnami, obrazy stromů, dívek a duchů.

Akolyta se zastaví před dveřmi označenými zlatou včelou. Z kruhu vybere jeden klíč a odemkne.

Zde začíná její zasvěcení.

Jedná se o tajný obřad, jehož podrobnosti znají pouze ti, kteří jej absolvovali, a ti, kteří jej provádějí. Nikdo si nepamatuje, že by kdy probíhal jinak než dnes.

Jakmile se dveře se zlatou včelou otevřou a akolyta překročí práh, vzdává se svého jména. Ať už tuto mladou ženu v minulosti oslovovali jakkoli, od nynějška už jí tak nikdo neřekne. Jednoho dne možná získá nové jméno, ale prozatím zůstává bezejmenná.

Malá, kruhová místnost s vysokým stropem je miniaturou cely rozjímání. Na jedné straně stojí dřevěné křeslo a kamenný, do pasu vysoký podstavec s miskou, v níž plápolá ohýnek, jenž celý prostor osvětluje.

Starší akolyta dívce pokyne, aby se posadila do křesla. Poslechne ho. Dívá se do ohně a sleduje tančící plamínky, dokud jí kdosi nezaváže oči černým hedvábným šátkem.

Obřad odteď zůstane jejímu zraku utajen.

Odeberou jí kovový plíšek se včelou. Rozhostí se ticho přerušované pouze cinkáním kovových nástrojů a pak dívka ucítí tlak na hrudní kosti, jako by se jí tam dotýkal něčí prst. Tlak vzápětí zmizí a nahradí ho ostrá, palčivá bolest.

(Později si dívka uvědomí, že rozžhavili kovový plíšek v ohni a obraz včely s roztaženými křidýlky jí vypálili do hrudi.)

Strne šokem. Počítala se vším, co se jí o obřadu podařilo zjistit, ale tohle bylo nečekané. Dojde jí, že nikdy nespatřila odhalenou hruď žádného z akolytů.

Ještě před chvílí si připadala připravená, ale nyní je otřesená a nejistá.

Neřekne však dost. Neřekne ne.

Učinila rozhodnutí, přestože nemohla tušit, co všechno bude toto rozhodnutí obnášet.

Tone v nekonečné temnotě. Čísi prsty jí rozevřou rty a na jazyku jí přistane kapka medu.

Sladká tečka.

Akolyté v ústech popravdě cítí mnohem víc než jen med: cítí sladkost obklopenou pachutí krve, kovu a spáleného masa.

Kdyby ji dokázali zpětně popsat, možná by ji přirovnali ke kombinaci medu a kouře.

Není zcela sladká.

A vybaví se jim s každou zhašenou svíčkou z včelího vosku.

Připomínka jejich oddanosti.

Nemohou o tom však mluvit.

Dobrovolně se totiž vzdávají jazyka. Obětují vlastní hlas, aby mohli lépe sloužit hlasům ostatních.

Z úcty k příběhům minulým i budoucím skládají nevyřčený slib, že své vlastní již nikdy vyprávět nebudou.

Dívka má na chvíli dojem, že nedokáže potlačit výkřik plný bolesti, jen nepatrně zmírněné kapičkou medu, ale nakonec se překoná. Okolní temnotu pohltí oheň. Přestože má zakryté oči, připadá jí, že v plamenech vidí obrysy a tvary.

Včela na její hrudi zatřepotá křídly.

Jakmile jí vyjmou a spálí jazyk, obřad končí. Její hlas je navždy umlčen a ona oficiálně nastupuje cestu akolytské služby. Teprve nyní se totiž probouzí její sluch.

Nyní k ní začínají proudit příběhy.

 

 

Sladkoboly
Oklamat zrak.

Chlapec je synem věštkyně. Dospěl do věku, kdy začíná pochybovat o tom, jestli by na tu skutečnost měl být hrdý, nebo se k ní vůbec přiznávat, to však na pravdě nic nemění.

Vrací se ze školy domů, do bytu nad obchůdkem plným křišťálových koulí a tarotových karet, vonných tyčinek, sošek bůžků se zvířecími hlavami a sušené šalvěje. (Šalvějí už načichlo všechno, co vlastní, od ložního prádla po tkaničky do bot.)

Dnes, tak jako každý všední den, se chlapec blíží k obchodu odzadu, zkratkou mezi vysokými, cihlovými zdmi, které obvykle pokrývá graffiti. Sem tam se dočkají nového bílého nátěru, ale krátce nato už jsou opět pomalované.

Dnes na jinak bílých cihlách objeví místo kreativních tagů a vulgarit jediný obraz. Jsou to dveře.

Chlapec se zastaví. Posune si brýle, aby lépe viděl, aby se ujistil, že vidí to, co mu jeho obvykle nespolehlivý zrak tvrdí, že vidí.

Mlhavé okraje se zaostří a stále jsou to dveře. Větší, honosnější a působivější, než si na první, rozmazaný pohled myslel.

Neví, co o tom soudit.

Dveře sem vůbec nezapadají, a právě proto ho tolik fascinují.

Nacházejí se na konci uličky, ukryté před sluncem v tmavém stínu, a přesto jsou jejich barvy stále syté, a některé se dokonce kovově lesknou. Propracovanější graffiti chlapec ještě nikdy neviděl. Jsou namalované ve stylu, který má nějaký nóbl francouzský název, cosi o šálení zraku, ale chlapec si na něj právě v tu chvíli nemůže vzpomenout.

Jsou na nich vyřezané – ne, namalované – dokonale přesné geometrické vzory, jež kolem okrajů, tam, kde je jen placatá zeď, vytvářejí iluzi trojrozměrnosti. Uprostřed, na místě, kde by mohlo být kukátko, je stylizovaný obrázek včely vyvedený stejně jako zbytek falešné plastiky. Pod včelou se nachází klíč. Pod klíčem meč.

Navzdory nedostatku světla na dveřích září zdánlivě trojrozměrná klika a pod ní se ukrývá klíčová dírka tak temná, že připomíná spíše prázdný prostor čekající na klíč než několik tahů černou barvou.

Jsou to krásné a zvláštní dveře a chlapci se nedostává slov. Vlastně ani neví, jestli slova, nebo alespoň nóbl francouzské výrazy, kterými by se takové dveře daly popsat, existují.

Kdesi na ulici zaštěká pes, ale zní to vzdáleně a neskutečně. Slunce se schová za mrak a ulička se náhle zdá být delší, hlubší a temnější a dveře zářivější.

Chlapec k nim váhavě zvedne ruku.

Jedna jeho část, ta, která stále věří na kouzla, čeká, že budou i přes chladné počasí teplé. Domnívá se, že obraz cihly jakýmsi zásadním způsobem pozměnil. Zrychlí se mu tep, avšak ruka zpomalí, protože se jeho druhá část, ta, která tu první považuje za dětinskou, připravuje na zklamání.

Přejede po dveřích konečky prstů, těsně pod mečem, a nahmatá hladkou malbu na chladné cihle, nepatrnou nerovnost povrchu prozrazující podkladovou vrstvu.

Je to jen zeď.

Jen zeď s hezkým obrázkem.

A přece.

Přece mu cosi uvnitř našeptává, že má před sebou něco důležitějšího, než se na první pohled zdá.

Přitiskne ke zdi celou dlaň. Hnědé falešné dřevo dveří se od jeho vlastní kůže liší jen o odstín či dva, jako by barvu někdo namíchal tak, aby s ním ladila.

Za těmi dveřmi něco je. Ne místnost za zdí. Něco víc. Chlapec si tím je naprosto jistý. Cítí to v kostech.

Jeho matka by to nazvala zlomovým okamžikem. Takovým, který všechno navždy změní.

Syn věštkyně ví jen to, že mu dveře připadají důležité způsobem, který nedokáže vysvětlit, dokonce ani sám sobě.

Chlapec stojí na počátku příběhu a netuší, že příběh právě započal.

Konečky prstů zlehka přejíždí po malbě klíče a podivuje se tomu, jak trojrozměrně klíč, meč, včela i klika vypadají.

Dumá nad tím, kdo asi dveře namaloval, a co tím, nebo alespoň těmi symboly, chtěl říct, jestli vůbec něco. Zajímá ho, jestli to jsou jen dveře, nebo znamení, nebo obojí.

Pokud chlapec v tomto zlomovém okamžiku vezme za malovanou kliku a otevře neskutečné dveře, vše se změní.

Jenže on to neudělá.

Namísto toho strčí ruce do kapes.

Zčásti si připadá směšně a cítí se už příliš starý na to, aby stále doufal, že se bude skutečný svět podobat tomu v knihách. Současně si ale říká, že když dveře otevřít nezkusí a nepřesvědčí se o tom, jestli jsou falešné, nebo ne, nebude zklamaný a bude moct navždy věřit tomu, že by se bývaly otevřely.

Stojí v uličce s rukama v kapsách a ještě chvíli o tom všem uvažuje, a potom se otočí a odejde.

Následujícího dne ho přemůže zvědavost a ke dveřím se vrátí, jenže zeď už mezitím přetřeli bílou barvou, a to tak kvalitně, že se nedá poznat, kde přesně dveře byly.

A tak se syn věštkyně k Bezhvězdnému moři nevydá.

Ještě ne.

 

 

Leden 2015

Na polici v univerzitní knihovně spočívá kniha.

Na tom by nebylo nic neobvyklého, až na to, že tato konkrétní kniha tu nemá co dělat.

Je nesprávně zařazená do beletrie, ačkoli příběh, který vypráví, je z velké části pravdivý a zbytek se pravdě blíží. Oddělení beletrie ve zdejší knihovně není tak dobře udržované jako jiné části, regály tonou v pološeru a všude leží vrstvička prachu.

Kniha byla součástí sbírky, kterou univerzitě v poslední vůli odkázal její předchozí vlastník. Knihovníci jednotlivé svazky přijali, roztřídili je podle Deweyova desetinného systému, na předsádky nalepili štítky s kódy, aby je bylo možné při vypůjčení načíst do počítače, a rozeslali je do různých zákoutí knihovny.

Kód této konkrétní knihy byl načten jen jednou, při ukládání do katalogu. Jméno autora knihovníci na jejích stránkách neobjevili, a tak ji zanesli do systému se štítkem „Neznámý“, kde zapadla mezi autory, jejichž jména začínala na písmeno N, a postupně se zatoulala na jiná místa v abecedě. Občas ji někdo sundal z police, prohlédl si ji a zařadil jinam. Několikrát zlomený hřbet kdysi zaujal i jednoho z profesorů, který si z knihy přečetl několik stránek a chtěl se pro ni později vrátit, ale potom na ni zcela zapomněl.

Od chvíle, co se tato kniha v knihovně ocitla, si ji nikdo celou nepřečetl.

Některé (včetně zapomnětlivého profesora) na vteřinku napadlo, že sem ta kniha nepatří. Že by měla být v nějaké zvláštní sbírce, v místnosti, kam studenti nesmějí bez speciálního povolení a kde si mohou vzácné svazky, jež si nikdo nesmí vypůjčit, prohlížet jen pod dohledem knihovníků. Na takových knihách nejsou žádné kódy. Většinu z nich lze brát do ruky pouze v rukavicích.

Avšak tento svazek zůstává v hlavní sbírce. V nehybném, hypotetickém oběhu. Chrání ho tmavě červené plátěné desky, které již věkem vybledly do tlumenějšího odstínu. Kdysi dávno ho zdobila zlatá ražba, avšak barva už zmizela a z písmen zbyly jen nečitelné ďolíčky. Ohnutý horní roh zůstane už navždy připomínkou těžší knihy, která na něm ležela v krabici ve skladu mezi lety 1984 a 1993.

Je chladný lednový den. Vánoční prázdniny už skončily, ale nový semestr ještě nezačal, byť jsou studenti v kampusu již vřele vítáni a probíhají zde různé dobrovolné přednášky, studentská sympozia a zkoušky divadelních představení. Jde o jakési povánoční zahřívací protažení před začátkem obvyklé rutiny.

Zachary Ezra Rawlins si přijel do kampusu číst. Cítí se kvůli tomu trošičku provinile, protože by drahocenné zimní hodiny měl věnovat hraní a nekonečnému analyzování videoher, o nichž hodlá psát diplomovou práci. Tráví však před obrazovkami tolik času, že jeho oči nedokážou odolat touze odpočinout si a na chvíli spočinout na papíru. Zachary se utěšuje tím, že jsou si literatura a videohry v mnoha ohledech blízké, ačkoli už se dávno přesvědčil o tom, že souvislost s videohrami, větší či menší, lze najít v každém oboru.

Číst román, soudí Zachary, je stejné jako hrát hru, v níž za vás někdo, kdo je v této konkrétní hře mnohem lepší než vy, už všechna rozhodnutí udělal předem. (Sem tam si ale přeje, aby se zas vrátily do módy gamebooky.)

Čte také spoustu dětských knížek nebo se vrací k těm, které už kdysi četl, protože se mu jejich příběhy líbí víc, byť se tajně obává, že by to mohl být projev blížící se krize pětadvacátníků. (A napůl očekává, že na něj tato krize dolehne přesně v den jeho pětadvacátých narozenin, tedy za pouhé dva měsíce.)

Knihovnice a knihovníci ho nejprve měli za studenta literatury, potom se s ním však jedna z nich dala do řeči a on cítil povinnost přiznat, že ve skutečnosti patří k těm podivínům z nových médií. Sotva o tuto falešnou identitu přišel, začalo se mu po ní stýskat. Ani si neuvědomil, jak moc mu ten převlek vyhovoval. Nediví se, že ho považovali za studenta literatury, nosí totiž hranaté brýle a pletené svetry. Zimám v Nové Anglii stále nepřivykl, obzvlášť těm, jako je ta letošní, doprovázeným příkrovem nekonečného sněhu, a své jižanské tělo halí do silných vrstev vlny a šál a bez termosky s horkým kakaem (občas říznutým bourbonem) neudělá ani krok.

Do začátku školy zbývají dva týdny a Zachary už vyčerpal většinu zásob osvědčené dětské klasiky, přinejmenším té, kterou ve zdejší knihovně mají, a tak se přesunul ke knihám, jež si plánoval přečíst, a k těm, co si vybral jen tak namátkou po přečtení několika prvních stránek.

Stal se z toho jeho ranní rituál. Zajít do knihovny, projít se mezi tamními tichými uličkami a vyzobat si několik svazků, s nimiž se následně vrátí na kolej a celý den stráví četbou. Ve vstupní hale, zalité světlem z prosklené střechy, se na okamžik zastaví, aby si na koberci očistil boty od sněhu, a pak vhodí do biblioboxu Kdo chytá v žitě a Stín větru a mimoděk ho napadne, jestli by se v polovině druhého ročníku navazujícího magisterského studia ještě dal změnit obor, nebo je na to už pozdě. Potom si však připomene, že má nová média rád, a že kdyby posledních pět a půl roku studoval literaturu, nejspíš by se mu v tuhle chvíli už taky zajídala. Čtenářský obor, to by se mu líbilo. Žádné eseje, žádné zkoušky, žádné analýzy, jen čtení.

Oddělení beletrie se nachází ve druhém podzemním podlaží, na konci chodby lemované zarámovanými litografiemi, jež zachycují kampus v mladých letech, a zcela nepřekvapivě tam není ani noha. Zachary se prochází mezi regály a vnímá ozvěnu vlastních kroků. Tato část budovy je starší a od prosvětlené vstupní haly se liší jako den a noc. Police s knihami sahají od podlahy až k nízkým stropům a jediné světlo tu v tlumených, ohraničených obdélnících vrhají žárovky, které mají zvláštní schopnost praskat bez ohledu na to, jak často je knihovnice mění. Zacharyho napadne, že pokud by po promoci někdy přišel k penězům, mohl by této konkrétní části knihovny darovat prostředky na opravu elektrického vedení. Dost světla na čtení věnoval Z. Rawlins, absolventský ročník 2015. Nemáte zač.

Vyhledá W, protože se nedávno zamiloval do Sarah Watersové. Podle katalogu by měla knihovna vlastnit hned několik jejích děl, na polici však Zachary objeví jen Malého vetřelce, což mu ušetří složité rozhodování. Potom se vydá na lov toho, čemu v duchu říká záhadné příběhy, knih, jejichž název mu není ani trochu povědomý nebo je napsal někdo, o němž nikdy předtím neslyšel. Přejíždí očima po hřbetech a hledá nějaký prázdný.

Natáhne se na horní polici, k níž by se menší student dostal jen s pomocí schůdků, a sundá z ní svazek ve vínově rudých plátěných deskách. Na hřbetu ani na obálce není nic napsané, a tak Zachary knihu otevře na titulním listu.

Sladkoboly

Otočí stránku, jestli na další nebude uvedeno autorovo jméno, ale tam už začíná text. Vzadu není žádné poděkování, poznámka autora ani tiráž, jen nálepka s čárovým kódem na vnitřní straně desek. Zachary se vrátí na začátek a zjistí, že rok vydání a další informace nemá kniha ani vepředu.

Očividně je dost stará, nicméně pokud jde o historii knihtisku a knihvazačství, není Zachary žádný odborník, tudíž netuší, jestli bylo v minulosti běžné neuvádět údaje o titulu v knize samotné. Chybějící jméno autora ho však mate. Možná tu stránku někdo vytrhl, nebo jde o tiskovou chybu. Namátkou svazkem zalistuje a všimne si dalších chybějících listů, vakátů a otrhaných rohů, ale začátek knihy vypadá jinak. Jako by tam ten list nikdy nebyl.

Zachary si přečte první stranu a pak druhou a třetí.

Žárovka nad jeho hlavou, která doposud osvětlovala sekci U–Z, zničehonic zabliká a zhasne.

Zachary knihu neochotně zaklapne, spolu s Malým vetřelcem si ji vsune do podpaží a vrátí se do jasné vstupní haly.

Knihovnice za výpůjčním pultem, studentka s drdolem propíchnutým propiskou, která tu očividně jen vypomáhá, má s tajemnou knihou potíže. Nejprve se nenačte vůbec a vzápětí jako úplně jiný titul.

„Asi má špatný kód,“ usoudí dívka, stiskne několik kláves a zamžourá do monitoru. „Neznáte ji náhodou?“ zeptá se a podá svazek kolegovi za pultem, muži ve středním věku, jenž má na sobě tlustý zelený svetr, který mu Zachary jen tiše závidí. Zalistuje stránkami a zamračí se.

„Neznámý autor, to je novinka. Kde jste ji našel?“

„V beletrii, někde u W,“ odpoví Zachary.

„Zkus se podívat pod ‚Anonym‘,“ poradí dívce knihovník v zeleném svetru, knihu jí vrátí a obrátí pozornost zpět k jinému čtenáři.

Knihovnice opět něco naťuká do klávesnice a zavrtí hlavou. „Pořád nic,“ prohodí směrem k Zacharymu. „To je divné.“

„Jestli je to problém…,“ spustí Zachary, ale myšlenku nedokončí, protože tajně doufá, že mu dívka knihu jen tak dá. Už nyní se od ní nechce odloučit.

„Není to problém, poznačím to do vašeho účtu ručně,“ odpoví dívka. Znovu párkrát ťukne a načte kód. Potom Zacharymu po pultu postrčí knihu neznámého autora i Malého vetřelce spolu s jeho studentským průkazem. „Užijte si je!“ popřeje mu zvesela a vrátí se k četbě knihy, nad níž se skláněla, když k ní Zachary přistoupil. Cosi od Raymonda Chandlera, ale přesného názvu si nevšiml. V lednu pracovníci ­knihovny vždycky působí přátelštěji, nejspíš proto, že mají víc času na knihy a nemusejí se zabývat vystresovanými studenty a otravnými vyučujícími.

Během mrazivé procházky zpět na kolej Zachary dumá nejen nad knihou samotnou, ačkoli se už nemůže dočkat, až se do ní pustí, ale také nad tím, proč nebyla v knihovním systému. Jako náruživý čtenář se s podobnými problémy v minulosti samozřejmě setkal. Čtečka občas stávkovala, a tak musel knihovník zadat kód ručně. Na okamžik se zamyslí nad tím, jaké to asi bylo v dobách před čtečkami, když knihovníci pracovali s kartotékami a podpisovými kartičkami zasunutými do kapsiček vzadu v knize. Mnohem radši by se vlastnoručně podepisoval, než aby byl jen číslem v systému.

Zacharyho kolej je cihlová budova choulící se mezi dalšími chátrajícími ubytovnami pro magisterské studenty pod vrstvou suchého, sněhem pokrytého břečťanu. Vyšlape si nekonečné schody až do třetího patra, kde se pod okrajem střechy tísní jeho pokojík se zkosenými stěnami a špatně utěsněnými okny. Většinu z nich ucpal dekami a na zimu si tajně pořídil také konvektor. Stěny zdobí tapisérie, co mu věnovala matka, a dodávají pokoji na útulnosti a domáckosti, zčásti proto, že i po několika vypráních stále voní šalvějí. Student umění odvedle nazývá Zacharyho pokoj jeskyní, ačkoli je to spíš doupě, kdyby byla v doupatech k nalezení reprodukce Magrittových obrazů a čtyři různé herní systémy. Ze zdi na něj hledí plochá televize, jejíž černá obrazovka připomíná zrcadlo. Měl by přes ni přehodit tapisérii.

Zachary odloží knihy na stůl, boty i kabát uklidí do skříně a zajde si do malé kuchyňky na konci chodby uvařit kakao. Elektrická konvice ohřívá vodu velice pomalu a Zachary lituje, že si s sebou nevzal knihu ve vínových deskách, zároveň však ví, že nemůže mít nos neustále zabořený mezi stránkami. Snaží se působit přátelštěji, ačkoli si zatím není jistý, jestli to zabírá.

Odnese si kakao zpět do doupěte a uvelebí se na sedacím pytli, co mu před rokem při odchodu z univerzity odkázal jeden z absolventů. Původně byl pytel křiklavě zelený, ale Zachary přes něj přehodil tapisérii, kterou se mu pro její tíhu nepodařilo zavěsit na zeď, a zamaskoval ho odstíny hnědé, šedé a fialové. Natočí konvektor tak, aby mu teplo sálalo na nohy, otevře Sladkoboly na stránce, u níž ho zradila nespolehlivá knihovní žárovka, a ponoří se do četby.

Po několika stranách se příběh mění a Zachary náhle neví, jestli má v ruce román, sbírku povídek, nebo příběh v příběhu. Zajímá ho, jestli se vyprávění smyčkou vrátí k první části. Ale ono se změní znovu.

Zacharymu Ezrovi Rawlinsovi se rozklepou ruce.

První část byla jakási romantická epizodka o pirátovi, druhá vyprávěla o jakémsi obřadu a akolytech v podivné podzemní knihovně, avšak třetí část je zcela jiná. Třetí část vypráví o něm.

Chlapec je synem věštkyně.

Náhoda, říká si v duchu, ale postupně naráží na další drobnosti, které jsou zkrátka až příliš přesné na to, aby šlo o pouhou beletrii. Tkaničky vonící po šalvěji by mohlo mít víc synů věštkyň, ale chodívali také ze školy zkratkou?

Když dospěje k pasáži se dveřmi na zdi, knihu odloží.

Točí se mu hlava a je mu na omdlení. Vstane, aby otevřel okno, ale omylem přitom kopne do zapomenutého hrnku.

Zachary se automaticky vydá do kuchyňky pro papírové utěrky. Utře rozlité kakao a odnese mokré utěrky zpět do kuchyňky, kde je vyhodí do koše. Opláchne si hrnek ve dřezu. Kousek porcelánu je odštípnutý, ale Zachary si není jistý, jestli to tak už bylo. Od schodiště k němu dolehne smích, vzdálený a nucený.

Zachary se vrátí do pokoje a ke knize, která nevzrušeně spočívá na sedacím pytli. Upřeně se na ni zadívá.

A pak zamkne dveře, což dělává jen velice zřídka.

Vezme knihu do ruky a prozkoumá ji ještě důkladněji než předtím. Horní roh desek je ohnutý a plátěný potah se začíná třepit. Hřbet pokrývají drobounké zlatavé tečky.

Zachary se zhluboka nadechne a znovu knihu otevře. Nalistuje stránku, u níž skončil, a nutí se číst dál, zatímco se mu před očima odvíjí příběh, který velmi dobře zná.

Vybavují se mu další podrobnosti, o nichž se text nezmiňuje: to, že bílá omítka sahala jen do půlky zdi a nad tím byly opět červené cihly, popelnice na konci uličky, tíha aktovky plné učebnic, jejíž popruh se mu zařezával do ramene.

Vzpomínal na ten den snad tisíckrát, avšak tentokrát je to jiné. Tentokrát jeho paměť navádějí slova na stránce, díky nimž jsou tehdejší prožitky mnohem ostřejší a živější. Jako by k tomu došlo právě teď, a ne před více než deseti lety.

Zcela jasně před sebou ty dveře vidí. Tu precizní malbu. Trompe l’œil, to je ten francouzský výraz, na který si tehdy nemohl vzpomenout. Znovu vidí včelku s jemnými zlatými pruhy. Meč mířící vzhůru ke klíči.

Při čtení však Zachary naráží i na věci, které si rozhodně nepamatuje.

Objevil knihu, která vypráví jeho vlastní zážitek z hluboké minulosti. Zážitek, o němž se nikdy nikomu nezmínil, ani o něm nemluvil, ani si o něm nenapsal do deníku, a přesto jej nyní před sebou vidí, černý na bílém. Myslel si, že nic podivnějšího už být nemůže. Jenže se mýlil.

Ještě podivnější je to, že vyprávění potvrzuje podezření, jež v Zacharym už dlouho klíčilo, že v tu chvíli, před malovanými dveřmi v zadní uličce, měl možnost získat něco jedinečného, ale on si tu příležitost nechal proklouznout mezi prsty.

Chlapec stojí na počátku příběhu a netuší, že příběh právě započal.

Zachary dočte stránku a otočí ji v naději, že odhalí víc, ale marně. Vyprávění se opět mění, tentokrát se soustředí na jakýsi domeček pro panenky. Listuje knihou a přejíždí očima po řádcích, jestli nenarazí na něco dalšího o synovi věštkyně nebo namalovaných dveřích, ale nic neobjeví.

Vrátí se zpět a znovu si přečte o tom chlapci. O sobě. O místě, které za dveřmi nenašel, ať už je to Bezhvězdné moře cokoli. Ruce se mu už nechvějí, ale stále se mu točí hlava a je mu vedro. Uvědomí si, že neotevřel okno, jak měl původně v plánu, ale nedokáže se od knihy odtrhnout. Postrčí si brýle nahoru po kořeni nosu, aby se mohl lépe soustředit.

Nechápe to. Nejen to, jak mohl někdo tak podrobně zaznamenat jeho vlastní příběh, ale také to, jak se mohl ocitnout na stránkách knihy, jež vypadá mnohem starší než on sám. Mne papír mezi prsty. Připadá mu těžký a hrubý a na okrajích už zežloutl natolik, že vypadá skoro nahnědle.

Mohl někdo do posledního detailu, včetně tkaniček do bot, předpovědět Zacharyho život? A znamená to, že i ostatní příběhy v knize jsou pravdivé? Že někde existují němí akolyté v podzemní knihovně? Nepřipadá mu spravedlivé, aby byl jedinou skutečnou bytostí ve sbírce fiktivních postav, ačkoli pirát a dívka by nejspíš také mohli být skuteční, co by ne? Přesto se mu ta myšlenka zdá natolik absurdní, že se musí sám sobě zasmát.

Na chvíli se lekne, že přichází o rozum, ale potom usoudí, že pokud tu možnost dokáže takhle střízlivě zvážit, pak o něj nejspíš nepřichází, což je obzvláště uklidňující myšlenka.

Podívá se na poslední slova na stránce.

Ještě ne.

Ta slova proplouvají tisícem otázek, jež mu zaplavují mysl.

A pak se jedna z těch otázek, podpořená opakujícím se motivem včely a vzpomínkou na dveře, vynoří na povrch.

Pochází tahle kniha z toho místa?

Znovu si svazek prohlédne a zastaví se u čárového kódu přilepeného k zadním deskám.

Nakloní se blíž a všimne si, že nálepka zakrývá cosi napsaného nebo natištěného. Vykukuje zpod ní tečka černého inkoustu.

Cítí se trochu provinile, že kód strhává, ale beztak byl nefunkční a musel by se vyměnit. Ne že by měl Zachary v úmyslu knihu vracet, teď už ne. Pomaličku a opatrně, aby nestrhl i papír pod ní, nálepku odloupne. Jde to pozoruhodně snadno. Zachary kód nalepí na okraj stolu a zaměří se na nápis pod ním.

Nejsou to slova, jen série symbolů, které někdo na zadní desky natiskl, nebo možná ručně nakreslil. Jsou zašlé a rozmazané, ale stále snadno rozeznatelné.

Vykukující tečka inkoustu je hruška meče.

Nad ním se nachází klíč.

A nad klíčem včela.

Zachary Ezra Rawlins upřeně sleduje zmenšeniny symbolů, nad kterými kdysi dumal v uličce za matčiným krámkem, a neví, jak by měl pokračovat v příběhu, o němž ani netušil, že se v něm ocitl.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít