David Mack: Půlnoční fronta

Ukázky z knih / 20.9.2020 /

Nakladatelství Fantom Print vydává první díl ze série Temné umění, jež je mistrnou ukázkou alternativní historie z pera zkušeného autora, kde se magie střetává a doplňuje s realitou druhé světové války v příběhu, v němž se dá ponurá atmosféra krájet a který nebudete chtít odložit.

ANOTACE:
Cade Martin utíká spolu s rodinou na počátku válečného konfliktu v roce 1939 z Evropy zpět do Spojených států, snahu jeho rodičů vyhnout se válce ale ukončí útok na jejich loď – ne torpédy, ale magií. Cadea jakožto jediného přeživšího naverbuje Půlnoční fronta, britský válečný program pro čaroděje, a nabídne mu trénink výměnou za možnost se pomstít nacistům, kteří smrt jeho rodičů zavinili.

Magie si ale žádá vysokou cenu: čarodějům poskytují různé schopnosti démoni, které je třeba si pečlivě vybrat a ovládnout, a i tak jde o zrádné služebníky a větší nápor, než dokáže běžná psychika unést. Život čarodějů není nijak zvlášť šťastný, často ani dlouhý, a vede doslova a do písmene do pekla. Cade i ostatní učedníci jeho mistra se navíc kromě hrozeb od svých pekelných patronů musí vypořádat s nepřáteli na frontě i mezi vlastní magickou konkurencí.

Série Temné umění je mistrnou ukázkou alternativní historie z pera zkušeného autora, kde se magie střetává a doplňuje s realitou druhé světové války v příběhu, v němž se dá ponurá atmosféra krájet a který nebudete chtít odložit.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fantom Print, září 2020
Překlad: Jakub Mařík
Obálka: Larry Rostant
Vazba: brožovaná
Počet stran: 496
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1939

1

SRPEN

Noc páchla démony.

Jejich puch se roztahoval všemi směry, když Nando Cabral utíkal zalesněnými kopci jižně od německého Lembergu. Od francouzské hranice ho dělilo necelých deset kilometrů. Potácel se jako opilec s dlaní přitisknutou na střelné ráně v levém boku. Korunami stromů pronikaly měsíční paprsky. S každým krokem, který udělal, mu v dlani zapulzovala krev.

Ohlédl se za svými pronásledovateli. Dvacet metrů daleko zahlédl rozmazaný pohyb. Přibližovali se.

Byla příliš velká tma, aby viděl jejich tváře, ale mladý Španěl poznal, co jsou zač. Jen nevěděl, jak ho našli, ale na tom teď nezáleželo. Poslouchala ho jen hrstka porobených démonů, bylo jich jen tolik, aby mu způsobovali neustálou bolest hlavy. Neměl menší legii, kterou by potřeboval k boji s jiným karcistou, přestože byse mu hodily alespoň dvě. Mohl jen utíkat.

Práskl přízračný bič a v záplavě zeleného ohně strhl kůru ze stromů po jeho levici. Nepřítel ho dohnal. Naděje, že se dostane do Francie, se rozplynula. Nando se otočil a připravil se na boj. Jeho nepřátelé se pohybovali jako přízraky a dělilo je dobrých deset metrů.

Chtěli rozdělit mou pozornost, uvědomil si Nando. Napadlo ho, že by mohl jako strážce použít dva duchy, které obvykle pověřoval věštěním. Pak by využil daru jiného ducha a zneviditelnil by se. Byla to pouze oddalovací taktika, ale v magickém souboji záleželo na každé vteřině.

Své nepřátele neviděl, stali se pouhým šepotem v temnotě. Nando své kroky ztišil s pomocí talentu ARISE, jednoho z patronů zlodějů v Sestupné pekelné hierarchii. Přestože byla půda pokrytá suchými větvičkami a listím, přešel přes ni bez jediného zvuku nebo zanechané stopy.

Museli si mě všimnout, když jsem sledoval jejich kurýra. S výjimkou toho okamžiku na stuttgartské ulici si vždy dával pozor, aby se držel z dohledu a ukrýval se za ochrannými glyfy. Opuštění úkrytu, aby mohl posla společnosti Thule sledovat až do jeho cíle, bylo vykalkulovaným rizikem – rizikem, které Nandovi vyneslo kulku v břiše a pozornost dvou nepřátel, před kterými ho jeho mistr Adair varoval a kterým se měl za každou cenu vyhýbat.

Pohledem pátral ve tmě a pokoušel se své nepřátele obejít. Zastihli ho nepřipraveného na boj, ale zcela bezbranným nebyl. Nejsilnějším duchem, kterého držel v porobě, byl BELETH, pekelný král vyhlášený svou láskou k ničení. Nando křídla padlého anděla cítil, jako by byla jeho vlastní. Dvakrát s nimi mávl a hromovárána rozervala kmeny stromů na třísky. Rázová vlna se šířila zničeným lesem a zvedala mračno prachu…

Z prašného mračna vyletěly dva fialové blesky a zasáhly Nanda do prsou. Odletěl nazad, jako by ho do hrudi nabral zuřící býk. Dopadl mezi kořeny a špičaté kameny.

Ostrá mrazivá bolest v hrudníku ho připravila o neviditelnost, když mu z mentálního sevření vyklouzl GLASYA a vrátil se do Propasti. Nando sáhl na červy pokryté zranění v hrudi a poznal, že byl sražen kopím SAVNOKA, pekelného markýze se zálibou v šíření nemocí.

Pohyb vpravo. Nando sekl démonickou čepelí, které neodolá žádná zbroj, jen aby viděl, jak je odražena.

Běžící postava vlevo. Nando si ze stromů udělal své vojáky. Jejich větve se natáhly a chytily mladou rusovlasou dívku. Během pár vteřin ji obmotaly, dubová větev se jí ovinula kolem krku azakryla jí ústa.

Nando poručil stromům. Roztrh–

Pohltila ho ohnivá koule.

Byl to útok ohnivého démona. Nandův výkřik se rozlehl nocí, ale on sám ho přes burácení pekelného ohně neslyšel.

Když poslední plamen pohasl, ležel na zádech před svými nepřáteli. Žena se vymanila stromům a stála nad ním. Sálalo z ní pohrdání, hříva měděných vlasů byla tak rozcuchaná, že připomínala divoké zvíře. Nebýt krutosti v jejích modrých očích, Nando by ji popsal jako překrásnou.

I její společník byl velmi pohledný, tvář pod světlými vlasy vypadala jako vytesaná z mramoru. Přestože právě v lese prošel bitvou, jeho oblečení bylo bez poskvrnky. Boty měl perfektně vyleštěné a kvalitní kabát vypadal jako právě vyžehlený. Pokud se Nando mohl spolehnout na varování od svého mistra Adaira, muž před ním musel být hlavní nacistický čaroděj Kein Engel.

Kein si Nanda zklamaně prohlížel. „Takový potenciál a takové plýtvání.“

Žena sevřela pravou ruku v pěst. „Dovolte mi, ať to s ním skoncuji.“

„Ne, Briet. Musím to být já.“ Kein zpod černého pláště se svastikou na klopě vytáhl athame, nůž s černou rukojetí, který se používal při ceremoniální magii. Přiklekl k Nanduovi, jehož popálené tělo se otřásalo v křečích. Kein se k němu naklonil blíž a ztlumil hlas do důvěrného šepotu, když řekl: „Vycvičit tebe a ostatní nikraimy jako karcisty bylo chytré. Tvůj pán Adair tak předvídavý obvykle nebývá.“

Nando by temnému čaroději nejraději plivl do tváře, ale ústa měl vyprahlá jako poušť a pouhé promluvení si vyžádalo veškerou jeho sílu. „Všechny nás neporazíš.“

„Už jsem zabil pět tobě podobných, které Adair vycvičil. A až najdu posledního vašeho druhu, toho, který je ukrytý, tahle válka skončí –“ Kein zabodl čepel do Nanduova srdce a krutě s ní zakroutil. „– a započne nový věk.“

2

ZÁŘÍ

Stříbrný Austin Ten pomalu zastavil před náborářskou kanceláří Královské armády. Na St. Giles Street padal déšť a omýval fasády oxfordských domů. Když se Cade Martin natáhl po kličce u dveří, okny auta otřásl hrom.

Jeho otec Blake Martin ho chytil za paži. „Máme zpoždění, synu. Vyřiď to rychle.“

„Budu zpátky dřív, než řekneš, že Chamberlain je pitomec.“

Cadeova matka Valerie se předklonila a přes manželovo rameno syna napomenula: „Cade, mluvíme vážně. Bouře zaplavuje ulice. Ta loď nám nesmí ujet, protože –“

„Protože je to poslední loď domů. Já vím, mami.“ Cade otevřel dveře. Déšť ho promočil dřív, než se mohl naklonit k jejich anglickému řidiči. „Nedovolte, aby mě tu nechali.“

„Nemohu nic slíbit, pane Cade.“

„Na vás bylo vždy spolehnutí, Suttone. Nikdy se nezměňte.“ Cade proběhl deštěm. Během několika let prožitých v Anglii – nejprve čtrnácti na internátní škole v Londýně a poslední dva v oxfordské Exeter College – začal obdivovat britský suchý humor a s oblibou se ho pokoušel napodobovat pokaždé, když se naskytla příležitost.

Před úsvitem byla v Oxfordu tma vždy, ale dnešní bouře to ještě zhoršila. Navzdory lijáku, větru a tmě se však na ulici před náborářskou kanceláří táhla dlouhá řada mužů, všichni čekali na příležitost zapsat se do armády a bojovat proti Německu, které před dvěma dny invazí do Polska zahájilo novou válku. Většinou šlo o místní, ale Cade zahlédl i pár známých tváří z různých oxfordských vysokých škol. Šel za jediným, kterého znal jménem.

„Claydone! Viděl jsi tu Milese?“

Vytáhlý student sebou trhl, když vítr změnil směr a chrstl mu do tváře déšť. „Je uvnitř. Ten blázen stál na začátku fronty.“

„Do hajzlu.“ Cade zavrtěl hlavou. Jak znám Milese, stál tu celou noc, aby se ujistil, že tam půjde jako první. „Díky, Claydone.“ Spěchal ke schodům a tlačil se davem. Po cestě ho sledovaly zamračené tváře, ale on si jich nevšímal. Do jednoho to jsou chodící mrtvoly.

Vyšel po schodech, otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Čekárna byla zařízená spartánsky, nebyly tu žádné židle, lavice nebo jiné pohodlí. Na malých stolcích ležely letáky přehnaně vychvalující výhody a úctyhodnost služby vlasti. Na starost to tu měl desátník s dětskou tváří, který málem zakopl, když se Cadea pokoušel dohnat. „Pane, musíte počkat, až na vás –“

„Klid, nejsem tak hloupý, abych se vám upsal. Jen takového hlupáka hledám.“ Desátník něco zakoktal, ale Cade ho rychle minul a pokračoval do chodby. Na stěnách visely portréty důstojníků, jejichž kníry byly možná starší než on. Přilákaný Milesovým zvučným barytonem zamířil k otevřeným dveřím a nakoukl dovnitř.

Miles Franklin, jeho nejlepší přítel a spolužák z Oxfordu, seděl před stolem seržanta. Všechny listy papíru, tužky a sponky byly na stole bezchybně srovnané, buď souběžně, nebo v perfektních pravých úhlech, jako by se kancelářské potřeby chystaly na vojenskou přehlídku. Když seržant spatřil Cadea, tvář s pečlivě zastřiženými vousy se nesouhlasně zamračila. „A vy jste…?“

Miles se při té otázce otočil a při pohledu na Cadea se zářivě usmál.

„Cade! Přišel jsi k rozumu, starý brachu?“

„Ne, přišel jsem se podívat, jak tě opouští ten tvůj,“ řekl Cade a pak s hraným vzrušením pověděl seržantovi: „To je poprvé, co vidím muže zahazovat celý svůj život.“

Miles vstal. „Omlouvám se, seržante, ale mohl bych si se svým přítelem promluvit o samotě?“

Seržant se zvedl od stolu a vzal si z věšáku v rohu čepici. „No dobře, pane Frankline. Máte jednu minutu.“ Na odchodu z místnosti se zamračil na Cadea, který na seržantovo pohrdání odpověděl posměšným úšklebkem.

„Na co si to tady hraješ?“ osočil se Miles na Cadea.

Cadea napadlo, že ostatním by museli připadat jako dvě různé ponožky. Cade nosil oblek a kravatu, jak se od studenta na Oxfordu očekávalo, ale zatímco na něm vypadaly jako mizerný převlek, Miles v nich působil jako model. Cade byl navíc průměrně vyhlížející běloch, zatímco Miles měl kůži barvy ebenu a patricijské rysy. Dokonce i jejich hlasy byly pravým opakem. Cade měl vždy pocit, že kvůli svému americkému přízvuku zní vedle Milesova anglického barytonu jako ňouma. „Zatraceně, Milesi. Nemůžu uvěřit, že uprostřed studia odejdeš z Oxfordu, aby ses připojil k armádě.“

„Věř tomu.“ VMilesových očích uličnicky zajiskřilo. „Aty můžeš taky.“

„Moje válka to není.“

„To z tebe mluví tvůj otec.“ Miles Cadeovi položil ruku na rameno. „Pojď se mnou! Armáda určitě ráda přijme i Yankeeho.“

„Jo, ale tobě podobné v ní rádi nemají.“

„Mně podobné?“ Miles zvedl svou tmavou ruku. „Syny Afriky?“

„Ty víš, jak to myslím.“ Cade se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že se nevrací seržant. „Buzíky.“

Miles se zasmál. „Armádě vadí to chování, ne lidé. Budu v pořádku.“

„To budeš celou válku žít ve lži?“

„Nebudu muset.“ Miles do Cadea dloubl prstem. „Na rozdíl od tebe já svůj apetit umím ovládnout.“

Jeho popíchnutí Cadeovi připomnělo mnoho nocí, kdy vymetali oxfordské hospody, vyprávěli si historky, zpívali a zahanbovali každého, kdo se je opovážil vyzvat v šipkách. Cadea trápilo, že se jeho veselý společník vydává do války – a cítil i nemalou hanbu, že on sám nemá odvahu se upsat, přestože ve svém srdci věděl, že by to byla správná věc. „Řekni mi, že tím jen nechceš dokazovat, že na Oxfordu jsou praví patrioti,“ zamaskoval své pocity hraným posměchem.

Miles neskrýval své zklamání. „Vážně jsem doufal, že přijdeš k rozumu.“

„To samé bych mohl říct i o tobě.“

Seržant se vrátil a prošel mezi nimi ke svému stolu. „Už jste skončili?“

Než mohl Cade odpovědět, přerušil ho otcův řidič Sutton, když se naklonil do dveří. „Omlouvám se, mladý pane, ale čas a příliv nečekají.“

„Už jdu.“ Cade, zarmoucený, že se loučí s přítelem, kterého si během posledních dvou let zamiloval jako vlastního bratra, se zmohl jen na potřesení hlavou. „Dávej na sebe pozor. Azkus se nenechat zabít.“

Miles se zazubil. „Už si o mě děláš starosti?“

„Trhni si. Dlužíš mi deset liber.“

Miles vytáhl prázdné kapsy. „Je mi líto, kamaráde, ale jsem tu nalehko.“ Pokrčením ramen zamaskoval svůj smutek. „Srovnáme se příště?“

Cade přítele objal. „Na to se spolehni.“ Navzájem se srdečně poplácali po zádech a nakonec se rozloučili potřesením rukou. Miles se vrátil na židli před seržantovým stolem, aby dokončil papírování, zatímco Cadea Sutton z náborářské kanceláře odvedl.

Venku ulici stále bičoval déšť a na obloze se klikatily blesky. U chodníku čekal Austin Ten, jeho reflektory probodávaly bouřkovou oponu.

Když se Sutton rozeběhl napřed, aby otevřel zadní dveře, Cade zaslechl pískání páry – žalostné výkřiky vlaků projíždějících půl míle vzdálenou Oxford Station.

Dokonce i v odlehlých Fellows Garden v Exeteru Cade slyšel vlaky burácející krajinou. Z rozkazu vlády Jeho Veličenstva v posledních dvou dnech evakuovaly desetitisíce dětí a teenagerů ze všech vrstev společnosti a z velkých měst a průmyslových center v jižní a centrální Anglii je převáželi do zdánlivého bezpečí venkovského severu.

Cadeovy ponuré myšlenky přerušila dlaň na jeho rameni. Postarší muž s prošedivělými vousy a skotským přízvukem ho zastavil uprostřed kroku. „Cade Martin?“

Podezřívavě se na cizince podíval. „My se známe?“

„Přišel jsem vás naverbovat do –“

„Ne, díky.“ Cade pokračoval směrem k chodníku.

Udělal však jen jeden krok, než ho cizinec s šílenýma očima chytil za límec. „Já nedomluvil, pane Martine. Tahle válka vás potřebuje.“

„Nesahejte na mě!“ Cade se Skotovi vytrhl. „Nevím, kdo jste, ale ať už prodáváte cokoliv, já to nekoupím. Tohle není moje válka. Rozumíte?“

Cade se znovu pokusil odejít, ale dostal se jen k chodníku, než ho cizinec opět dohnal. „Pokud utečete, ohrozíte tím všechny, na kom vám záleží.“ To Cadea zastavilo. Když se otočil, cizinec dodal: „Včetně vašich rodičů.“

Než se Cade mohl dožadovat vysvětlení, z Austinu Ten vyskočil jeho otec Blake a postavil se mezi něj a cizince. „Nastup si do auta, synu.“

„Tati, co se –“

„Nastup si do auta!“

Cade couval od svého otce a neznámého starce. Došel k autu, ale zůstal venku dost dlouho, aby slyšel otcovo varování. „Už nikdy s mým synem nemluv.“

Skot zněl zoufale. „Je příliš pozdě, Blakeu. Věčně se skrývat nemůže.“

„Možná, ale s tebou nepůjde.“ Cadeův otec do cizince strčil tak silně, že spadl na chodník. Cadea to natolik překvapilo, že ho otec musel vzít za ruku a do auta zatáhnout.

Když s otcem nastupovali, přes déšť ke Cadeovi zavanul zápach síry. Trhnul sebou, když na druhé straně ulice zahlédl dalšího cizince, který na něj upřeně zíral. Byl to bledý třicátník s hnědými vlasy a nakrátko zastřiženou kozí bradkou v hnědém obleku a fedoře. Ten muž sledoval každý Cadeův krok, ale přiblížit se nepokusil. Jen tam stál s rukama v kapsách, ale vyzařovalo z něj něco špatného.

Otec Cadea posadil na zadní sedadlo, vmáčkl ho tam mezi sebe a matku, a vyštěkl na Suttona: „Jeďte!“

Cade nevěděl, jestli ho k tomu navedl instinkt nebo zvědavost, když se otočil a podíval ven přes zadní okno. Starší muž stále ležel na chodníku, ale cizinec s fedorou zmizel.

Austin Ten se rozjel a rychle uháněl pryč. Jeho podvozek na dlážděných oxfordských ulicích skřípal a rachotil, zatímco se do předního skla opíral déšť.

Jak seděl mezi svými rodiči, musel Cade myslet na znepokojivou hádku na chodníku. „Tati…, kdo to byl?“

„Nikdo, s kým by sis měl lámat hlavu.“

„Co myslel tím, že se nemůžu skrývat věčně?“

„Prostě na něj zapomeň, Cade.“

Cadeovi rodiče si vyměnili tajemný pohled. Jeho matka se své obavy pokusila zamaskovat nervózním úsměvem. „Zkus se trochu prospat, zlato. Vzbudíme tě až v Liverpoolu.“

Divokou bouři nechali za zády a oxfordské předměstí po třiceti minutách jízdy ustoupilo venkovské krajině. Když se Cade podíval ze zadního okna, viděl jen oblaka kouře z výfuku, jako by jeho minulost právě někdo vymazával.

Monotónní jízda by otupující. Zvuky na střechu dopadajících dešťových kapek, pneumatik jedoucích po vlhkém asfaltu a hučení motoru Cadea uspávaly. Jeho mysl při pomyšlení na spánek protestovala, ale oči už se zavíraly.

Tak jen na chvíli. Trošku se prospím…

Cade se s trhnutím probudil a zamžoural do slabého ranního světla.

Auto stálo a na zadním sedadle byl sám. Když si jeho oči přivykly, rozhlédl se kolem. Austin Ten parkoval vedle doku plného lidí, kde kotvil obrovský parník Athenia. Kufr auta byl otevřený. Hřmotní portýři odnášeli zavazadla Martinových po lodní lávce. Jeho rodiče stáli před autem a mluvili se Suttonem.

Cade vystoupil z auta. Ve vlhkém horku páchnoucím nízkým přílivem hned zalitoval, že nezůstal uvnitř, kde byly cítit jen čisté kožené potahy a tabák.

Otec Suttonovi potřásl rukou. „Je mi líto, že vám po těch dlouhých letech služby teď nemůžu nabídnout víc než jen týdenní plat.“

Sutton jen mávl rukou. „To nevadí, pane Martine.“

„Nesouhlasím.“ Cadeův otec podal řidiči složený papír. „To jsou papíry od vozu. Přepsal jsem ho na vás. Berte to jako dárek na rozloučenou.“

„To je od vás velmi šlechetné, pane,“ odpověděl Sutton hlasem plným emocí. „Budu se o něj starat, než se vrátíte.“ Pak se podíval na Cadea a klepl se do čepice. „Bezpečnou plavbu, mladý pane.“

Cade Suttonovi zamával na rozloučenou, než ho rodiče odvedli přes dok k lodní lávce Athenie.

Na hlavní palubě se jich ujal stevard s mozolnatýma rukama a edinburským přízvukem. „Tudy, vážení!“ Houpavým krokem námořníka, jehož nohy už nevědí, jak se chodí po zemi, je zavedl k jejich kabině v podpalubí. V patách jim šli tři portýři ověšení zavazadly.

Jejich kabina byla malá a kvůli nahodile odloženým kufrům působila ještě klaustrofobičtěji. Stevard si všiml hrůzyplného výrazu rodiny, usmál se a klepl si do čepice. „Je to tu stísněný, ale máte tu soukromí. Někde by tu mělo bejt i okno!“

„Je to tu luxusní. Děkujeme,“ odvětila co nejzdvořileji matka.

Trapné ticho jasně naznačilo, že stevard čeká na dýško. Cadeův otec mu do dlaně vtiskl pár šilinků a zavřel dveře. „Potřebuji se napít. Valerie, kde mám placatku?“

„Tak, kam jsi ji uklidil. Ve svém kufru.“

Lodní siréna zahučela a rozechvěla svým zvukem podlahu. Cade se opřel zády o zeď a sledoval rodiče, jak se probírají zavazadly a hledají otcovu placatku. Jindy by jejich snažení považoval zazábavné, ale kabina byla na jeho vkus příliš stísněná. Otevřel dveře. „Půjdu se nahoru podívat, jak odplouváme.“

Otec se na něj po tom oznámení nervózně podíval, ale matka odpověděla jako první. „Dobře, drahoušku. Kdybychom někam šli, necháme ti tu rozsvíceno.“

„Díky, mami.“

Cade vyšel na hlavní palubu, odkud se nabízel výhled na různorodé liverpoolské střechy. U zábradlí se shromáždily stovky pasažérů. Většina z nich mávala a posílala vzdušné polibky mase lidí na molu. Další se dívali do dálky, jako by se báli, že už Anglii nikdy neuvidí – přinejmenším ne takovou Anglii, jakou znali.

Posádka odvazovala jako paže silná kotevní lana. Kovové rachocení a hučení motorů oznamovalo zvedání kotvy a siréna Athenie prořízla vzduch tak hlasitě, až sebou Cade trhnul. Trupem se rozléhalo hluboké vrnění a loď pomalu vyrazila na otevřené moře.

Vítr nabízel krátkou úlevu před dusným horkem. Cade se chtěl přesunout na příď, odkud bude mít výhled na oceán, když si všiml, že na něj z doku někdo zírá.

Tichý cizinec od náborářské kanceláře.

Bledý muž na sobě stále měl svůj oblek a fedoru, jako by se ho okolní horko vůbec netýkalo. Dělily je desítky metrů, ale Cade na sobě i tak cítil váhu jeho pohledu. Ať už byl kdokoliv, ať už chtěl cokoliv, nebyl tu náhodou.

Možná bych o něm měl říct tátovi. Cade se otočil a spěchal do kabiny, ale pak ho napadlo, jestli to nebyla jen jeho představivost. Ohlédl se a cizinec zmizel. Cade nedokázal říct, jestli se ukryl v davu nebo jen odešel.

Na tom už asi nezáleží. Hlavně že je pryč.

Cade nakonec zašel na záď Athenie. Během následujících osamělých hodin se mu podařilo zahnat myšlenky na Milese ženoucího se do nebezpečí i zvláštního cizince v přístavu. Díval se, jak Anglie postupně mizí za obzorem.

Sbohem, Británie, pomyslel si. Asi se znovu neuvidíme, dokud ta válka neskončí.

Rychlý pohyb zápěstí hodil do prázdného barelu od nafty sirku. Ihned z něj vyskočily hučící plameny a do tváře Siegmara Tuomainena udeřilo horko.

Ustoupil stranou, aby mu oheň nespálil bradku, ale dal si pozor, aby nepřekročil dvojitý kruh, který křídou nakreslil kolem barelu. Kovový sud našel za parkovištěm u doků, kde ho nikdo neuvidí. Mezi soustředné kruhy nakreslil glyfy, které před jeho nepřáteli zakryjí použití slabé magie. Na okraji vnějšího kruhu pak načrtl astrologická znamení v pořadí zvířetníku, od blíženců směrem k severu.

Z kapsy vytáhl plátěný pytlík s kamennou solí a zaříkávací merkurickou esenci z rozdrcených květů černého hvozdíku. Hodil směs do ohně. Vylétla fontána zlatých jisker a denní horko nahradil nepozemský chlad.

Siegmar natáhl ruce k ohnivým jazykům a odříkal zaklínadlo pro vzdálenou komunikaci. „Exaudi. Exaudi. Exaudi.“

Ohnivé jazyky se zkroutily a pak spojily v tvář Keina, jeho mistra Umění. Siegmar sklonil hlavu. „Ave, mistře.“

Kein promluvil slabikami z popela a stínů. „Ave. Jaké jsou novinky?“

„Nepodařilo se mi ho dostihnout včas. Je chráněný proti útokům.“

Vážné přikývnutí. „Jak jsme se obávali. Kde je teď?“

„Na lodi se svými rodiči. Na Athenii. Z Liverpoolu odplula tři minuty po jedné a míří do Severní Ameriky.“

„Vedl sis dobře. Vrať se na Wewelsburg. Čeká nás spousta práce.“

„Co ten kluk?“

Unavený úsměv v plamenech. „Je na moři. Nemá kam utéct.“

 

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít