Robert Jackson Bennett: Čaropisci

Ukázky z knih / 18.9.2020 /

Ve městě poháněném industrializovanou magií vypukne válka, která změní realitu…
Nakladatelství Host vydává román Čaropisci, první díl nové výpravné fantasy série Záhutí od Roberta Jacksona Bennetta, autora trilogie Božská města.

 

ANOTACE:
Sancie Gradová je zlodějka, a setsakra dobrá. Vloupat se do přísně střeženého skladiště v docích města Tevanne je pro ni hračka. Sancie ovšem netuší, že artefakt, který má ukrást, v sobě skrývá nepředstavitelnou moc. Dokonce by mohl vyvolat revoluci v magické technice zvané skribování — tato metoda mění vlastnosti běžných předmětů pomocí kódovaných nápisů.

Soupeřivé korporace, které tuto magii ovládají, už díky ní přeměnily Tevanne v ohromný nemilosrdný stroj na peníze. Pokud se však zmocní ukradeného artefaktu, přepíšou samotný svět tak, aby sloužil jejich záměrům. Korporace teď jdou Sancii po krku. A ve městě Tevanne není síla, která by je dokázala zastavit.

Má-li Sancie přežít — a má-li zastavit vražednou proměnu světa, k níž se schyluje —, musí shromáždit nepravděpodobné spojence, ovládnout moc artefaktu a projít svou vlastní proměnou, která ji přetvoří v cosi, o čem se jí nikdy ani nesnilo.

 

O AUTOROVI:
Robert Jackson Bennett (nar. 1984) je oceňovaný americký autor fantasy. Narodil se v Louisianě a vyrostl v Texasu; v současnosti žije s manželkou a dvěma syny v texaském Austinu. Je dvojnásobným držitelem ceny Shirley Jackson Award, kterou získal za prvotinu Mr. Shivers (2010) a knihu American Elsewhere (2013). Proslavil se trilogií Božská města, kterou tvoří romány Město schodů (2014, česky 2015), Město mečů (2016, česky 2017) a Město zázraků (2017, česky 2018). Čaropisci jsou prvním dílem fantasy série Záhutí.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, září 2020
Překlad: Milan Pohl
Obálka: Will Staehle
Vazba: vázaná
Počet stran: 567
Cena: 449 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA 1

Sancie Gradová ležela tváří v bahně, vmáčknutá pod dřevěnou plošinu u staré kamenné zdi, a přemítala nad tím, že tenhle večer neprobíhá ani trochu podle jejích představ.

Přitom to začalo docela slibně. Pomocí padělaných dokladů pronikla na pozemek Michielů, šlo to jako na drátkách, stráže u první brány o ni málem ani nezavadily pohledem.

Pak došla k drenážnímu tunelu a v tu chvíli jako by se drátky zašmodrchaly. Musela uznat, že to klaplo — díky drenážnímu tunelu proklouzla pod všemi vnitřními branami a zdmi a přiblížila se ke slévárně Michielů —, ale její informátoři se jaksi zapomněli zmínit, kolik je v tunelu stonožek, bahenních zmijí a koňských i člověčích hoven.

Sancii se to nezamlouvalo, nějak to však zvládla. Sračkami ostatně nelezla poprvé.

Brodit se řekou splašků má ovšem jeden háček, a sice že na vás ulpí příšerný puch. Když se Sancie kradla areálem slévárny, držela se pokud možno po větru od bezpečnostních stanovišť. Jenomže právě ve chvíli, kdy dorazila k severní bráně, jakýsi strážný opodál vykřikl: „Panebože, co je to za smrad?“ a pak se šel k jejímu zděšení svědomitě poohlížet po zdroji.

Upláchla mu, aniž ji zahlédl, musela však prchnout do slepé uličky ve slévárně a ukrýt se pod rozpadající se dřevěnou plošinu, která kdysi nejspíš sloužila jako strážní stanoviště. Vzápětí pochopila, že tento úkryt není zrovna ideální, neskýtal jí totiž žádnou možnost útěku: v uličce kromě plošiny, Sancie a strážného nic nebylo.

Sancie civěla na jeho zabahněné boty, zatímco rázoval před plošinou sem a tam a hlasitě nasával do chřípí vzduch. Počkala, až kolem ní projde, a vystrčila hlavu z úkrytu.

Byl to mohutný chlap, na hlavě měl lesklou ocelovou přilbu a na těle kožený kyrys s logotypem Korporace Michiel — plamenem svíce v okně —, nemluvě o kožených náramenících a nátepnících. Ještě znepokojivější však bylo, že z pochvy za pasem mu trčel rapír.

Sancie si rapír prohlédla přimhouřenýma očima. Strážný pořád ještě kráčel směrem od ní a jí připadalo, že v hlavě slyší jakýsi šepot, monotónní hlas přicházející odněkud z dálky. Předem předpokládala, že ta zbraň je skribovaná, a onen tichý šepot jí to potvrdil. Věděla, že skribovaná čepel by ji dokázala téměř bez námahy přeseknout vedví.

Nechala jsem se zahnat do kouta jako úplná nána, pomyslela si, když zase zalezla. A to jsem sotva začala.

Musela se dostat k silnici pro povozy, která nejspíš byla jenom něco přes padesát metrů daleko, za protější zdí. A musela sebou hodit.

Zamyslela se nad tím, jaké má možnosti. Asi by po něm mohla fouknout šipku, s sebou si totiž vzala malou bambusovou foukačku a sadu drobných, ale drahých šipek napuštěných jedem bolebodek — smrtonosných ryb žijících hlouběji v oceánech. Při dostatečném zředění by měl toxin svoji oběť pouze na několik hodin uvrhnout do hlubokého spánku, po kterém bude následovat naprosto příšerná kocovina.

Jenomže strážný měl celkem ucházející zbroj. Sancie by musela precizně mířit, možná vzít na mušku jeho podpaží. Riziko, že se netrefí, bylo moc vysoké.

Asi by se ho mohla pokusit zabít. Potichu se k němu přikrást a potom použít dýku. I když měla jen drobnou postavu, na svou velikost byla silná.

Zabíjení jí ale nešlo zdaleka tak dobře jako loupení a tohle byla dobře vycvičená ostraha kupeckého podniku. Takovéhle vyhlídky se jí vůbec nezamlouvaly.

Sancie navíc nepřišla do slévárny Michielů proto, aby podřezávala hrdla, rozbíjela lebky nebo lámala nosy. Měla tu úkol.

Uličkou se rozlehl hlas: „Hej, Nicolao! Proč nejseš na svým místě?“

„Ve stokách asi zase něco chcíplo. Páchne to tu jak u mrtvejch!“

„Hmm, momentíček,“ řekl hlas. Sancie zaslechla kroky.

Do pekel, pomyslela si. Už je tu mám dva…

Musela odsud zmizet, a to rychle.

Podívala se na kamennou zeď za sebou a zamyslela se. Pak si povzdechla, doplazila se až k ní a zaváhala.

Nechtěla svou sílu vyčerpat tak brzy. Jenže neměla na vybranou.

Sancie si stáhla levou rukavici, přitiskla holou dlaň ke tmavým kamenům a použila svou schopnost.

Zeď k ní promluvila.

Vyprávěla jí o dýmu ze slévárny, o horkých deštích, o mechu, který se po ní rozlézal, o tichounkých krůčcích nesčetných mravenců, kteří v uplynulých desetiletích cupitali po jejím kropenatém povrchu. Celá stěna vyvstala před Sanciiným duševním zrakem a ona vnímala každou škvíru a prasklinu, každou hrudku malty a každý umazaný kámen.

Všechny tyto informace proudily do Sanciiny mysli od první vteřiny, kdy se dotkla zdi. A v tom náhlém přívalu vědomostí bylo i to, v co doopravdy doufala.

Volné kameny. Čtyři, a velké, pouhých pár kroků od ní. A za nimi jakýsi tmavý, uzavřený prostor, široký a vysoký asi metr dvacet. Okamžitě věděla, kde ho najít, jako by tu zeď sama stavěla.

Na druhý straně je nějaká budova, pomyslela si. Stará budova. Výborně.

Odtáhla ruku. Dlouhá jizva, která se jí táhla po pravém spánku, ji k jejímu zděšení začínala pobolívat.

Neblahé znamení. Dnes večer bude muset svůj talent používat ještě mnohem intenzivněji.

Zase si rukavici navlékla a přelezla k volným kamenům. Vypadalo to, jako by tam kdysi bývala dvířka, ale před lety je zřejmě zatarasili. Znehybněla a zaposlouchala se. Zdálo se, že oba strážní teď hlasitě větří ve vánku.

„Přisámbůh, Pietro,“ řekl jeden, „páchlo to jak ďáblovo lejno!“ Společně začali procházet uličku.

Sancie uchopila horní volný kámen a co nejopatrněji za něj zatáhla.

Poddal se, maličko povylezl ven. Ohlédla se ke strážným, kteří se pořád ještě handrkovali.

Rychle a tiše vytáhla těžké kameny ze zdi a jeden po druhém je položila do bahna. Potom nakoukla do prašného prostoru za nimi.

Uvnitř panovala tma, nyní tam však pronikla troška světla — a Sancie zahlédla spoustu maličkých očiček, která na ni z přítmí zírala, a hromádky hovínek na kamenné podlaze.

Krysy, pomyslela si. Fůra krys.

Ale nebylo zbytí. Bez rozmýšlení se vsoukala do tmavého stísněného prostoru.

Krysy propadly panice a začaly lézt po stěnách, prchat do štěrbin mezi kameny. Několik jich pelášilo přes Sancii, a pár se jich dokonce pokusilo Sancii kousnout. Ona však měla na sobě cosi, čemu říkala „zlodějský ohoz“, doma na koleni vyrobený úbor s kapucí, který sestával z tlusté šedivé vlněné látky a staré černé kůže, zakrýval jí celé tělo a nedal se snadno protrhnout.

Když protáhla ramena otvorem, honem ze sebe krysy setřásla či smetla — jenže potom se jedna velká krysa, která mohla vážit klidně kilo, zvedla na zadní a výhrůžně na ni zasyčela.

Sancie se rozmáchla a praštila velkou krysu pěstí, rozmačkala jí lebku o kamennou podlahu. Zaposlouchala se, jestli ji nezaslechli strážní, a když se přesvědčila, že tomu tak není, pro jistotu majzla krysu ještě jednou. Potom si dovnitř vlezla celá, opatrně vystrčila ruce a zabarikádovala za sebou průlez volnými kameny.

Tak, pomyslela si, když ze sebe setřásla další krysu a ometla hovínka. Nakonec to nebylo tak zlý.

Rozhlédla se kolem sebe. I když tam byla tma jako v pytli, její oči už si na to zvykaly. Zdálo se, že tohle místo kdysi sloužilo jako krb, kde si dělníci ze slévárny vařili obědy. Krb sice zazdili, ale komín nad její hlavou byl pořád ještě volný. Nyní ovšem rozeznávala, že nahoře se ho někdo pokusil zabednit.

Prozkoumala ho očima. Komín nebyl zrovna široký. Na druhou stranu, velká nebyla ani Sancie. A pronikat do stísněných prostor jí vždycky šlo.

S heknutím se vymrštila do výšky, zaklínila se do mezery a píď za pídí se začala soukat komínem vzhůru. Byla asi v polovině, když vtom k ní zdola dolehlo břinknutí.

Strnula a stočila pohled dolů. Ozvalo se bouchnutí, potom zarachocení a do krbu pod ní se rázem valilo denní světlo.

Do topeniště nakoukla ocelová přilba. Strážný se podíval na opuštěné krysí hnízdo a vykřikl: „Fujtajksl! Koukám, že si tu krysy udělaly pěknej bejvák. To musel bejt ten smrad.“

Sancie zírala dolů na strážného. Kdyby třeba jen zvedl hlavu, okamžitě by ji zmerčil.

Strážný civěl na velkou krysu, kterou zabila. Snažila se nepotit, aby mu na přilbu nedopadla jediná kapka.

„Potvory zasraný,“ ucedil strážný. Pak jeho hlava zase zmizela.

Sancie čekala, pořád ještě se neodvažovala pohnout — slyšela je dole mluvit. Potom se hlasy pomalu vzdálily.

Potichu vydechla. Takovýho rizika, jenom abych se dostala k jednomu zatracenýmu povozu.

Vyšplhala komínem až nahoru. Prkna, kterými byl zakrytý, snadno vylomila, pak vylezla na střechu budovy, lehla si na břicho a rozhlédla se.

Ke svému překvapení se nacházela přímo nad silnicí pro povozy — přesně tam, kam se potřebovala dostat. Sledovala, jak se jeden z povozů řítí bahnitou ulicí k překladišti, zářící skvrně rušného světla v potemnělém areálu slévárny. Nad překladištěm se tyčila samotná slévárna, velká cihlová stavba téměř bez oken, zato však se šesti tlustými továrními komíny chrlícími kouř do noční oblohy.

Dolezla na kraj střechy, stáhla si rukavici a holou rukou nahmátla hranu zdi pod sebou. Zeď jí vyrostla v hlavě spolu s každým křivým kamenem, každým trsem mechu — a každou pořádnou oporou pro ruce a nohy, která by se jí cestou dolů mohla hodit.

Spustila se přes okraj a zahájila sestup. V hlavě jí tepalo, ruce ji bolely a od hlavy k patě byla upatlaná od nejrůznějšího sajrajtu. Ještě jsem nedodělala ani první krok, a už mě to málem stálo kejhák.

„Dvacet tisíc,“ šeptala si, zatímco šplhala níž a níž. „Dvacet tisíc duvotů.“

Doslova královská odměna. Za dvacet tisíc duvotů byla Sancie ochotná spolknout spoustu sraček a cedit docela dost krve. Aspoň víc než doposud.

Podrážky jejích bot se dotkly půdy a ona se dala do běhu.

 

Silnice pro povozy byla osvětlená dost mizerně, vpředu se však rozkládalo překladiště slévárny, které se koupalo v záři ohňových košů a skribovaných luceren. I v tuto pozdní hodinu v něm bylo rušno jako v úle: dělníci chvátali sem a tam a vykládali povozy, které se před nimi řadily. Dohlížela na ně hrstka znuděných stráží.

Sancie podél zdi našlapovala blíž a blíž, když vtom se ozvalo zadunění. Ztuhla, odvrátila hlavu a celým tělem se přitiskla ke zdi.

Po silnici se prořítil další ohromný povoz a ohodil ji šedivým blátem. Mrkáním si tu špínu vyhnala z očí a dívala se za odjíždějícím vozem. Zdálo se, že se pohybuje sám od sebe: netáhl ho ani kůň, ani osel, vlastně vůbec žádné zvíře.

Sancii to nevyvedlo z míry. Znovu se zahleděla ke slévárně. Byl by vážně pech, pomyslela si, kdybych prolezla řekou splašků a hromadou krys, jenom aby mě přejel skribovanej povoz jako toulavýho psa.

Pokračovala v chůzi, a zatímco se blížila, bedlivě povozy sledovala. Do některých byli zapřažení koně, ale do většiny nikoli. Přijížděly ze všech koutů města Tevanne — od kanálů, z ostatních sléváren nebo z nábřeží. Sancii zajímala především posledně jmenovaná lokalita.

Přikrčila se pod okraj nakládací rampy a přikradla se k řadě povozů. A když k nim přistoupila, uslyšela v hlavě jejich šepot.

Mumlání. Brebentění. Tlumené hlasy. Nikoli povozů tažených koňmi — ty mlčely —, nýbrž těch skribovaných.

Podívala se na kola nejbližšího povozu a hned to zahlédla.

Na velkých dřevěných kolech bylo z vnitřní strany cosi napsáno, jakési vláčné, vázané písmo, jakoby vyvedené lesklým stříbřitým kovem: „symboly“ nebo jen „symby“, tak je označovala tevannská elita. Většina lidí jim ovšem říkala skriby.

Sancii sice skribovat nikdo nenaučil, ale jak skribované vozy fungují, vědělo v Tevanne každé malé dítě. Příkazy zapsané na kolech je přesvědčovaly, že se nacházejí na svahu, kola tomu bezmezně věřila, a cítila tedy povinnost otáčet se, valit se z kopce — i kdyby tam vůbec žádný kopec nebyl a vůz projížděl pouze po, řekněme, dokonale rovné (byť obzvlášť bahnité) vozovce podél kanálu. Šofér seděl v kabině a manipuloval s řízením, které kolům sdělovalo něco jako: „Hele, teď jsme na strmém svahu, koukejte se pořádně roztočit,“ nebo: „Ne, počkat, kopec se zmírňuje, takže zpomalíme,“ nebo třeba: „Už tu není vůbec žádný svah, tak prostě zastavíme.“ A dokonale ošálená kola ho s radostí poslechla. Koně, mezci ani kozy, ani žádní jiní hloupí tvorové, kteří by se nechali přemluvit, aby vozili lidi sem a tam, proto nebyli potřeba.

Skriby fungovaly přesně takhle: jednalo se o pokyny, které přesvědčovaly bezduché předměty, na nichž byly zapsány, aby vybranými způsoby přestávaly poslouchat realitu. Skriby ovšem bylo třeba důkladně promyslet a pečlivě nachystat. Sancie slýchala příběhy o tom, že první skribované vozy neměly patřičně zkalibrovaná kola, a přední kola se při téže příležitosti domnívala, že jedou z kopce, zatímco zadní kola si myslela, že jedou do kopce. Vůz to rozervalo na kusy, kola se závratnou rychlostí řítila ulicemi Tevanne a výsledkem byla spousta ničení, mrzačení a umírání.

Tohle všechno znamenalo, že ochomýtat se poblíž takových kol, byť sebemodernějších, nepatřilo zrovna k nejrozumnějším způsobům, jak naložit s načatým večerem.

Sancie po čtyřech dolezla k jednomu z kol. Zatínala zuby, jak jí skriby čím dál hlasitěji šeptaly do uší. Tohle byla asi nejdivnější součást jejích schopností — v životě nepotkala nikoho jiného, kdo by skriby slyšel —, ale dalo se to snést. Nesrozumitelného mumlání si nevšímala a prostrčila pravý ukazovák a prostředník škvírami v rukavici, takže se konečky obou prstů ocitly ve vlhkém vzduchu. Dotkla se jimi kola povozu a zeptala se ho, co ví.

A podobně jako předtím zeď v uličce jí kolo odpovědělo.

Vyprávělo jí o popelu, o kameni, o plápolajícím ohni, o jiskrách a železe.

Kdepak, pomyslela si Sancie. Tenhle povoz nejspíš přijel ze slévárny — a Sancii dnes večer slévárny nezajímaly.

Vyklonila se zpoza zadního konce povozu, potvrdila si, že ji stráže nezahlédly, a pokračovala k dalšímu vozu v řadě.

Špičkami prstů se dotkla jeho kola a zeptala se ho, co ví.

Kolo znalo měkkou, jílovitou půdu, pronikavý pach hnoje, vůni drcené trávy a rostlinstva.

Nejspíš venkovský statek. Kdepak. Tohle taky ne.

Proplížila se k dalšímu vozu, tentokrát docela obyčejnému koňskému povozu, dotkla se jeho kola a zeptala se ho, co ví.

Vědělo o popelu a ohni, o žáru, syčících jiskrách při tavení rudy…

Tenhle přijel z další slévárny, pomyslela si. Podobně jako ten první. Snad se Sarkův informátor nespletl. Jestli všechny vozy přijely ze sléváren nebo statků na venkově, tak to můžu rovnou odpískat.

Vyrazila k dalšímu povozu a kůň při jejím pohybu nesouhlasně zafrkal. Byl to předposlední povoz v řadě, takže jí rychle docházely možnosti.

Natáhla ruku, dotkla se kola a zeptala se ho, co ví.

Tohle kolo mluvilo o drobných oblázcích, o soli, mořských chaluhách, štiplavé chuti mořské tříště, dřevěných trámech smáčených vlnami…

Sancie s úlevou přikývla. To je on.

Sáhla do kapsy na svém úboru a vyňala z ní prazvláštně vypadající předmět: malý bronzový plát popsaný mnoha symby. Vytáhla lahvičku dehtu, potřela jím zadní stranu kovové destičky, natáhla se do povozu a připlácla bronzový plát k jeho podlaze.

Zarazila se, když si vybavila to, co jí pověděly její kontakty na černém trhu.

Připevni naváděcí plát k předmětu, za kterým chceš letět, a přesvědč se, že dobře drží. Nesmí upadnout.

A… co kdyby přece jen upadl? Třeba na dlažbě nebo tak? zeptala se tehdy Sancie.

No, tak to bys umřela. Nejspíš dost šerednou smrtí.

Sancie přimáčkla bronzový plát pevněji. Opovaž se mě zabít, zaškaredila se na něj. Při tomhle zkrunděným kšeftu mám beztak fůru příležitostí, jak natáhnout bačkory. Pak vyklouzla ven, proplížila se mezi ostatními povozy a vrátila se na vozovku a do areálu slévárny.

Tentokrát byla opatrnější a dávala si pozor, aby se ode všech stráží držela po větru. Za chvíli už byla u drenážního tunelu. Teď se musela tou smrdutou stokou probrodit zpátky a honem vyrazit k nábřeží.

Tam měl samozřejmě namířeno i povoz, do kterého strčila naváděcí plát. Jeho kola mluvila o mořské tříšti, oblázcích a slaném vzduchu a s těmito věcmi se mohla setkat jedině na nábřeží. Snad jí povoz pomůže se do té přísně střežené oblasti dostat.

Protože někde na nábřeží se nachází trezor. A někdo nepochopitelně bohatý Sancii najal, aby z něj ukradla jednu konkrétní věc výměnou za jednoduše nepředstavitelnou sumu peněz.

Krást jí nevadilo. Šlo jí to. Ale po téhle noci už to možná nikdy nebude mít zapotřebí.

„Dvacet tisíc,“ odříkávala si potichu. „Dvacet tisíc. Dvacet tisíc voňavých, voňavoučkých duvotů…“

Spustila se do stoky.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít