Marie Rutkoski: Polibek vítězů

Nakladatelství Fragment vydalo závěrečný díl trilogie Kletba vítězů americké autorky Marie Rutkoski. Román Polibek vítězů vyšel zatím pouze v elektronické podobě.

ANOTACE:
Arinovy myšlenky jsou soustředěny na válku a o Kestrelině osudu nemá tušení. A ani nechce mít. Je přesvědčen, že k zásnubám s princem Valorie ji přiměla touha po moci a životy nevinných lidí ji nezajímají. Kestrel však byla odsouzena k nuceným pracím, kde jen stěží přežívá. Doufá, že Arin dostane její tajnou zprávu a konečně se dozví pravdu.

Podaří se jim opět se setkat, spojit síly a vybojovat svobodu a mír nejen pro sebe, ale také pro své národy?

Nejnapínavější partie Tesáků a Žihadel začala. Ani ty nejvyšší kameny však hráčům nemusí zajistit vítězství…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, prosinec 2019
Formát: epub, mobi, pdf
Počet stran: 480
Cena za e-book: 249 Kč (na Palmknihy.cz)
(v papírové podobě zatím nevyšlo)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.
Vyprávěl příběh sám sobě.

Tedy nejprve ne.

Zpočátku nebyl čas na myšlenky, které by přicházely ve formě slov. Tehdy byla jeho mysl ještě blaženě prázdná, bez příběhů. Blížila se válka. Blížila se přímo k němu. Arin se narodil v roce boha smrti a konečně mu to přišlo vhod. Odevzdal se svému bohu. Ten se jen usmál a přišel blíž. Příběhy tě přivedou do hrobu, zamumlal Arinovi do ucha. Takže mě teď poslouchej. Poslouchej mě.

Arin mu vyhověl.

Jeho loď se řítila po moři pryč od hlavního města Val už celou věčnost. Konečně přídí zaplula mezi flotilu lodí z východu kotvících v zálivu u Arinova města Lahirrin. Byly to válečné šalupy, snadno ovladatelné, s plachtami v modrých a zelených barvách východní královny. Patřily Arinovi, alespoň prozatím. Byl to dar dakranské královny pro nové spojence. Nebylo jich tolik, kolik by si Arin představoval. Neměly ani tolik děl, kolik by si přál.

Ale:

Poslouchej.

Přikázal kapitánovi své lodě, aby zamířil k té největší z dakranských šalup. Pověřil ho, aby vedle lodi zakotvil a pak ve městě vyhledal Arinovu sestřenici. Sám poté vstoupil na palubu dakranské šalupy a zamířil rovnou k veliteli východní flotily. Jmenoval se Xaš. Byl to štíhlý muž s neobvykle vysoko posazeným kořenem nosu a hnědou pokožkou, která se v záři pozdně jarního slunce leskla.

Arin mu pohlédl do očí. Byly černé, neustále přimhouřené a olemované žlutou barvou. Ta určovala jeho status námořního velitele. Xaš jako by věděl, co se Arin chystá říct. Zlehka se pousmál.

„Jsou na cestě,“ oznámil mu Arin.

Vysvětlil mu, že valoriánský císař nechal otrávit vodovody hlavního města Herranie. Před několika měsíci někoho vyslal do hor k vodním pramenům, které vodovody zásobovaly. I odsud, z paluby Xašovy lodě, viděl křivolakou stezku klenutých valoriánských akvaduktů. Z dálky byly nepatrné, vinuly se dolů z hor jako hadi, ale přinášely něco, co Herrany oslabovalo, způsobovalo jim únavu a třes.

„Viděli mě v hlavním městě,“ pokračoval Arin. „Valoriánská loď nás pronásledovala skoro až k Ostrovům prázdna. Musíme tedy počítat s tím, že císař ví, že jsem to zjistil.“

„Co se stalo s tou lodí?“

„Obrátila se zpátky. Nejspíš pro posily a pro císařovy rozkazy.“ Arin mluvil dakranským jazykem sekavě, tvrdé slabiky slov chrlil s těžkým přízvukem. Dakranština pro něj byla stále nová. „Zaútočí na nás.“

„Jak si můžeš být tak jistý, že jsou městské vodovody otrávené? Odkud tu informaci máš?“

Arin zaváhal. Dakranské slovo, které hledal, neznal jistě. „Od Můry,“ odpověděl svou vlastní řečí.

Xaš zúžil oči do ještě menších štěrbinek.

„Od špiona,“ našel Arin konečně to správné dakranské slovo. Otočil zlatým prstenem, který nosil na malíčku, a pomyslel na Tensena, svého ministra špionáže. Napadlo jej, že valoriánská loď, která je pronásledovala, mohla být znamením toho, že Tensena zatkli, když Arin z císařského paláce unikl. Stařec tehdy trval na tom, že chce v paláci zůstat. Mohli ho zajmout. Mučit. Donutit ho mluvit. Představoval si, co by Valoriáni nejspíš udělali…

Ne. Bůh smrti chladnou rukou pevně sevřel Arinovy myšlenky.

Ty mě neposloucháš, Arine.

Poslouchej.

„Potřebuju papír,“ pronesl Arin nahlas. „A inkoust.“

Nakreslil Xašovi mapu své země. Rozmáchlými tahy perem hbitě načrtl Herranský poloostrov. Vyšrafoval ostrůvky rozseté mezi Herranií a Valorií na jih od výběžku poloostrova. Poklepal na Ithryjský ostrov. Byl to podlouhlý kamenitý ostrov, který u nejjižnějšího výběžku Herranie vytvářel úzký průliv. „Jarní proudy v tom průlivu jsou silné a plavit se proti nim je náročné. Ale jestli se k nám blíží valoriánská flotila, určitě zvolí tuhle cestu.“

„Vyberou si cestu, po které je nejtěžší plout?“ zeptal se Xaš skepticky. „Mohli by přece obeplout ty tři ostrovy a pak zamířit na sever a podél poloostrova přímo k vašemu městu.“

„To by jim ale zabralo hodně času. Obchodníci ten průliv zbožňují. Touhle roční dobou jsou v něm proudy nejsilnější a vynáší valoriánské lodě rovnou na práh Herranie. Tím průlivem přímo prosviští. Císař očekává, že napadne oslabené město. Nečeká žádný odpor. Nevidí jediný důvod, proč by na to, co chce, měl čekat.“ Arin se dotkl východní strany Ithryjského ostrova a pak špičky poloostrova. „Můžeme se schovat – půlka flotily na východě poloostrova a druhá půlka na východní straně ostrova. Až se v průlivu objeví valoriánská flotila, popluje rychle. Obklopíme ji a napadneme ji z obou stran. Nebudou se moct stáhnout, ani kdyby jim přál vítr. Pokud se pokusí prchnout stejnou cestou, proudy v průlivu je strhnou zpátky.“

„Ještě ses nezmínil o tom, zda je jejich flotila početná. Protože ta naše není. A pokud je chceme napadnout z obou stran, budeme ji muset ještě rozpůlit. Už ses někdy zúčastnil námořní bitvy?“

„Ano.“

„Doufám, že nemyslíš tu ve vašem zálivu o noci Prvozimního povstání.“

Arin mlčel.

„To bylo v zálivu,“ ušklíbl se Xaš. „V překrásné malé kolébce a v něžném vánku, který by nemluvně uhoupal k spánku. Manévrovat tam je hračka. Bavíme se ale o bitvě na otevřeném moři. A ty ještě navrhuješ, abychom naši flotilu oslabili rozdělením na dvě poloviny.“

„Myslím, že valoriánská flotila nebude veliká.“

„Tak ty myslíš.“

„Nepotřebuje být velká na to, aby napadla město, jehož obyvatelstvo bylo předem otupeno nějakým jedem. Město,“ dodal sarkasticky Arin, „které podle císaře nemá žádné spojence.“

„Líbí se mi přepadení ze zálohy. Líbí se mi i to, že bychom je mezi sebe skřípli. Ale tvůj plán bude fungovat jen za předpokladu, že císař nevyšle flotilu, která by nás početně výrazně převýšila a snadno by pak obě poloviny té naší poslala ke dnu. Bude fungovat jen tehdy, pokud císař opravdu nemá tušení, že se Dakra“ – Xašův hlas teď nepokrytě prozrazoval jeho nesouhlas – „stala vaším spojencem. Císaři by se totiž rozhodně hodilo takové spojenectví rozdrtit názornou ukázkou schopností svých námořních sil. Pokud ví, že tu jsme my, možná pošle rovnou celé své loďstvo.“

„O to je bitva v průlivu lepší volbou. Pokud by se ti tedy nelíbilo víc, kdyby nás napadli tady v zálivu.“

„Téhle flotile velím já. Já mám taky víc zkušeností. Ty jsi sotva víc než jen chlapec. A ještě ke všemu z ciziny.“

Když Arin znovu promluvil, nebyla to jeho vlastní slova. Promlouval z něj jeho bůh. „Když ti královna nařídila plout se svojí flotilou do Herranie, komu udělila hlavní slovo ve velení? Tobě, nebo mně?“

Xašův obličej ztuhl zuřivostí. Bůh uvnitř Arina se tetelil smíchy.

„Vyplujeme okamžitě,“ rozhodl Arin.

Vody na východní straně Ithryjského ostrova byly průhledně zelené. Ale z místa, kde v úkrytu kotvila jeho loď a čekala na valoriánskou flotilu, viděl pod mořskou hladinou široké, skoro až fialové provazce proudů, valících se průlivem.

Měl pocit, jako by i jím prostupovala jakási temná pulzující energie. Rozlévala se až ke konečkům jeho prstů a zevnitř ho prohřívala. S každým nádechem se mu doširoka rozpínala v hrudi.

Když z průlivu vyrazila první valoriánská loď, pocítil Arin zlomyslnou radost.

Jak snadné to bylo. Valoriáni je nečekali, očividně neměli o jejich spojenectví s Dakrou sebemenší tušení. Vyslaná flotila velikostí zhruba odpovídala té jejich. Úzký průliv umožňoval valoriánským lodím proplouvat maximálně po dvojicích. Snadno je tak jednu po druhé mohli zlikvidovat. Východní flotila je obklíčila z obou stran.

Do trupů lodí narážely dělové koule. Dělové paluby plnily vzduch černým kouřem. Páchl jako milion vyhořelých zápalek.

Arin se nalodil na první valoriánskou loď. Připadalo mu, že to všechno sleduje zpovzdálí, mimo sebe samotného – jak mečem rozsekal jednoho z Valoriánů, a pak dalšího, a dalšího, dokud nebyla jeho čepel zalitá rudou barvou. Do úst mu vstříkla něčí krev. Její chuť však necítil. Nevěděl, jak se mu ruka s dýkou zabořila do něčího břicha. Ani sebou necukl, když meč jednoho z nepřátel sklouzl po tom jeho a prořízl mu biceps.

Jeho bůh mu vrazil facku.

Soustřeď se, dožadoval se bůh smrti.

Arin ho uposlechl a od té chvíle na něj nikdo nemohl.

Když bylo po všem, vraky valoriánských lodí se buď plnily vodou, nebo byly pod kontrolou jejich námořnictva. Arinovi jako by se vrátil zrak. Zamžoural směrem k zapadajícímu slunci, které jasně oranžovou barvou halilo těla padlých a barvě krve dodávalo zvláštní nádech.

Arin stál na palubě zajaté valoriánské lodi. Těžce a bolestivě oddechoval. Do očí mu stékal pot.

Nepřátelského kapitána přivlekli k nohám Xašovi.

„Ne,“ zavelel Arin, „přiveďte ho ke mně.“

Xašovi zaplály oči hněvem. Ale Dakrané udělali to, co jim poručil Arin. Xaš je nechal.

„Napíšeš zprávu svému císaři,“ přikázal Arin valoriánskému kapitánovi. „Vylíčíš mu, co všechno ztratil. A že jestli se o něco podobného pokusí znovu, draze za to zaplatí. Použiješ svoji osobní pečeť. Když tu zprávu odešleš, nechám tě žít.“

„Jak šlechetné,“ odfrkl opovržlivě Xaš.

Valorián neříkal nic. Rty měl sevřené tak pevně, že mu zbělaly. Arin znovu užasl nad tím, jak málo pravdy je na té proslulé valoriánské statečnosti a cti.

Muž napsal vzkaz císaři.

Že by měl Xaš pravdu, když tě nazval chlapcem? zeptal se bůh Arina. Už dvacet let patříš mně. To já jsem tě vychoval.

Valorián dopis podepsal.

Pečoval o tebe.

Papír se zprávou srolovali, zapečetili a vložili do maličkého koženého tubusu.

Dohlížel na tebe, když jsi měl pocit, že jsi sám.

Kapitán přivázal tubus k pařátu dravého ptáka. Na poštolku byl moc veliký. Ani jeho zabarvení neodpovídalo. Natočil hlavu na stranu a korálkovým očkem pohlédl na Arina.

Ne, ty nejsi chlapec. Jsi muž, stvořený k mému obrazu… který si nemůže dovolit, aby ho považovali za slabocha.

Dravec vyrazil vzhůru k obloze.

Patříš mně, Arine. Dobře víš, co teď musíš udělat.

Arin podřízl valoriánskému kapitánovi hrdlo.

Teprve když se Arin plavil zpátky domů, do městského zálivu, vlasy i oděv ztvrdlé zaschlou krví, vkradl se ten příběh znovu do jeho mysli. Spočinul mu na jazyku a rozpouštěl se jako hořký bonbon.

Příběh, který Arin sám sobě vyprávěl, zněl takto:

Byl jednou jeden chlapec a ten se uměl krčit strachy. Jedné noci jej bohové sledovali, jak se zamčený ve svých komnatách třese a strachy málem zvrací. Slyšel totiž, co se odehrává v jiné části domu. Křik. Hluk rozbíjených věcí. Strohé rozkazy, jejichž slova byla sice tlumená, ale chlapec jim jasně rozuměl. Schoulil se v koutku a pozvracel se.

Někde za těmi zamčenými dveřmi byla jeho matka. I jeho otec. A jeho sestra. Měl bych jít za nimi, mumlal schoulený na podlaze směrem ke svým špičatým kolenům, přes která měl přetaženou noční košili. Šeptal ta slova a hlas se mu neovladatelně třásl. Běž za nimi. Potřebují tě. Ale nedokázal se pohnout. Zůstal tam, kde byl.

Někdo začal bušit na dveře. Otřásaly se v pantech.

Vzápětí s hlasitým zapraskáním povolily. Do místnosti vrazil cizí voják. Měl plavé vlasy a světlou pleť, ale jeho oči byly temné. Popadl chlapce za hubené zápěstí.

Ten se zběsile snažil z jeho sevření vyškubnout, ale dobře věděl, jak směšně musí jeho marná snaha působit. Zmítal se a vřeštěl, ale voják se jen zasmál a chlapcem zatřásl. Ne příliš silně, jen jako by se jej snažil probrat. Pojď se mnou po dobrém, řekl mu voják v jazyce, který chlapec znal z knih, ale nikdy nečekal, že by ho někdy použil. A nic se ti nestane.

Bylo pro něj velmi důležité, aby se mu nic nestalo. Pouhopouhý příslib mu tak stačil k tomu, aby se s pocitem ošklivé úlevy zklidnil a vojáka následoval.

Přivedl jej do atria. Byli tam shromáždění všichni, včetně veškerého služebnictva. Jeho rodiče jeho příchod nezpozorovali. Byl úplně potichu. Zpětně nedokázal říct, nakolik se věci mohly vyvíjet jinak, kdyby to nebyla právě jeho sestra, která si ho z opačného konce místnosti všimla jako první. Nebyl si jistý, jestli by býval mohl změnit to, co mělo následovat. Věděl jen, že v tom nejzásadnějším okamžiku neudělal zhola nic.

Slyšel, že ve valoriánské armádě slouží také ženy, ale té noci byli všichni vojáci v jeho domě muži. Mezi dvěma z nich stála jeho sestra. Stála hrdě, se vztyčenou hlavou. Rozpuštěné vlasy rozprostřené na jejích ramenou připomínaly černou kápi. Jakmile na něj Anira pohlédla a šedé oči se jí zaleskly, uvědomil si chlapec, že až doposud nevěřil tomu, že ho má ráda. Ale teď si tím byl jistý.

Tiše cosi prohodila směrem k Valoriánům. Chlapec dobře slyšel výsměšný tón jejího hlasu.

Co jsi to řekla? obořil se na ni jeden z vojáků.

Zopakovala mu to. Voják ji popadl a chlapec si s hrůzou uvědomil, že to je jeho vina. Z nějakého důvodu to všechno musí být jeho vina.

Odváděli jeho sestru někam pryč. Vlekli ji směrem k šatně, kterou v zimě používali hosté jejich rodičů. Už se tam párkrát schovával. Bylo tam těsno, temno a dusno.

Přesně v tento moment si Arin pokaždé přál, aby mohl do příběhu zasáhnout, natáhnout do minulosti ruce a zacpat tomu malému chlapci uši. Chtěl ho na okamžik zbavit sluchu. Chtěl mu poradit, aby zavřel oči. V hrudi se mu třepotala ozvěna starého zděšení. Bylo totiž naprosto zásadní vymyslet způsob, jak tomu chlapci zabránit, aby se stal svědkem toho, co se událo vzápětí.

Proč si Arin takhle ubližoval? Vždyť snaha změnit vzpomínky na tu noc ho tolik bolela. Byla ale nutkavá. Kolikrát ho bolela víc než samotná skutečnost. Ale ani víc jak deset let po valoriánské invazi si nemohl pomoct a zoufale a urputně pátral v myšlenkách po tom, co tehdy mohl udělat jinak.

Co kdyby začal křičet?

Nebo prosit vojáky, aby jeho sestru nechali být?

Co kdyby se rozběhl ke svým rodičům, kteří o jeho přítomnosti stále neměli tušení, a zabránil tak otci, aby vytrhl jednomu z Valoriánů z pochvy dýku?

A co jeho matka? Tu přece mohl nějak zachránit. Neměla v povaze bojovat. Neudělala by to, kdyby věděla, že je na blízku. Místo toho jen hleděl na to, jak se vrhla na vojáka, který držel jeho sestru. Jak vojáci vzápětí ubodali jeho otce. Jak se za Anirou zavřely dveře šatny. Jak jeho matce dýkou podřízli hrdlo a jak se z něj vyřinula jasně červená krev.

V uších mu hučelo. Slzy mu vyschly.

Když vojáci odtrhli ječícího Arina od mrtvého těla jeho matky, odvedli ho i se služebnictvem do města. Na nedalekém pahorku hořel královský palác. Na tržnici spatřil oběšená mrtvá těla královské rodiny včetně prince, kterého si měla Anira vzít za muže. Vždyť je ještě pořád možné, že je jeho sestra naživu. Ale o dva dny později našel Arin její tělo pohozené na ulici.

Přestože se zdálo, že nic horšího už se stát nemůže, Arin tehdy spolykal svůj zármutek a hrůzou zcela oněměl. Dělal, co mu přikázali. Pojď se mnou po dobrém, řekl mu tehdy ten voják.

Viděl muže v brnění, který se procházel mezi svým vojskem. Později zjistil, že když Valoriáni obsadili město, byl generál ještě mladý muž. Ale tu noc mu připadal prastarý a obrovský, jako nějaká příšera z masa a ze železa.

Představoval si, že kdyby mohl, poklekl by k tomu chlapci, kterým tehdy byl. Přivinul by ho na svou hruď a jeho slzami zmáčený obličej by nechal zabořit do svého ramene. Neplakej, řekl by mu. Budeš sice osamělý, ale staneš se o to silnějším. A jednoho dne se dočkáš pomsty.

Jeho příběh s Kestrel nebyl ani zdaleka to nejhorší, co se mu kdy stalo. Nedalo se to vůbec srovnávat.

Arin nad tím uvažoval, zatímco jeho loď spolu se zbytkem vítězné flotily kotvila v herranském přístavu zalitém měsíčním svitem. Palcem si přejel po jizvě, která se mu táhla od levého obočí až k prohlubni ve tváři. Promnul si tu linku vystouplé tkáně. Poslední dobou to měl ve zvyku.

Ne, myslet na Kestrel už ho nebolelo. Choval se jako blázen, ale dokázal si odpustit i horší věci. Sestra, otec, matka. A pokud šlo o Kestrel… aspoň si Arin ujasnil, kým vlastně je – člověkem, který příliš slepě věřil lidem a své srdce svěřil někomu, komu neměl.

Možná už je teď provdaná za valoriánského prince. A na královském dvoře hraje ty svoje hry. A nepochybně vyhrává. Možná jí otec napíše dopis z fronty a požádá ji o další znamenité vojenské rady, třeba takové, jaké mu poskytla tehdy, když odsoudila stovky lidí z východních plání k hladomoru.

Kolikrát už si držel hlavu v dlaních a znechuceně žasl nad tím, jak ho dcera valoriánského generála kdysi fascinovala. Jak ho její odmítnutí bodalo u srdce. Teď mu však myšlenka na Kestrel poskytovala chladnou úlevu. Jako led přiložený na pohmožděninu.

Byl vděčný. Protože už pro něj nic neznamenala. Copak to nebyl dar od bohů, myslet na ni a nic necítit? A pokud už něco cítil, bylo to stejné, jako když sahal na svoji jizvu a podivoval se tomu podlouhlému proužku znecitlivělé kůže. Arin si uvědomoval, že některé věci nikdy nepřebolí. Ale Kestrel mezi ně nepatřila. Byla to rána, která se konečně dočista zahojila.