Dcera vlčic – výjimečný příběh neobyčejné ženy a její vlčí smečky

Eleanor ze Schatzbergu je životem zkoušená žena. Bohatá, leč bez lásky, divoká, byť vězněná. Největší potěšení jí skýtají vyjížďky na koni Algorovi. Na jedné se hřebec zraní a žena hledá pomoc ve zpustlém stavení. Právě tam se setkává s tajemným panem z Casadei. A jak už to u mnohých knih Jenny Nowak bývá, jde o setkání více než osudové. Setkání, které rozehraje netušená dobrodružství a velmi nevšední, temný příběh.

„Jen co se usadila a zklidnila a prohloubila dech, zase to zesílilo. Ta zvláštní materie. Ozývalo se z ní tiché, zastřené dunění, které pozvolna splynulo s tepem její vlastní krve. Mezi proplétajícími se šlahouny černé – zelené – černé… tam nahoře, kde byla i nebyla stěna, něco problesklo. Šklebivá tvářička groteskního tvora. Veliké soví oči, vousatá tlamka, která se smála.
A bylo to pryč.“ (str. 235)

Dcera vlčic je v pořadí již jedenadvacátým románem spisovatelky Jenny Nowak a třetím svazkem „samovolně srostlé“ Čelákovické série. Časově a částečně i dějově tedy navazuje na vynikající romány Jiná rasa a Noční lovci. Kdo je četl, brzy bude možná tušit, že v panu z Casadei se neukrývá nikdo jiný než věkovitý Vznešený vampýr Raxhaal, další hrdinové se objevují posléze. Čtenáři mytologií Vznešených nepolíbení si (anti)hrdiny zařadí postupně. Na přístupu ale v tomto případě vůbec nezáleží. Nejen proto, že od vydání posledního dílu uběhlo dlouhých osm let, ale hlavně proto, že životní osudy Eleanor jsou podány jako zcela samostatný i uzavřený román. Je to příběh, který Vznešení protnou, aby jej utvořili, aby navždy změnili osudy živých.

Kniha se od svých předchůdců docela liší, čemuž trochu napovídá už obálka. Příběh sledujeme většinou z pohledu hlavní hrdinky, očima Vznešených se díváme podstatně méně. Mnohem více než do duší věkovitých krvelačných bytostí tak nahlédneme do života rodinného, dvorního i politického v Čechách na samém počátku osmnáctého století. Někdy se vyprávění díky tomu může jevit méně akční, jenže popisy jsou tak sugestivní, že čtenáře dokonale pohltí.

„… Raxhaal promluvil. A ťal rovnou do prostředka.
„Mléko snášíš?“
Odpovědí mu ale bylo jen hlasité nadechnutí, zajíknutí.
„Na něco jsem se tě ptal.“
Tázaný dlouze povzdychl. A pak zahučel: „Jo.“
„Ještě něco dalšího? Tedy kromě vody samozřejmě? Kaši?“
„Hm,“ zamumlalo to podivné dítě. „Občas. Ale někdy mi z toho bývá… no, divně.“
„Chápu,“ pokýval jeho průvodce a dál to nerozváděl.
Arko popoběhl, aby s ním srovnal krok. Bylo vidět, že se k něčemu odhodlává. Zhluboka se nadechl. A pak vypálil: „A ty, pane? Ty jsi…“ Až se u toho zadýchal. „Jsi… taky… Krvepijec?“ (str. 70)

Vztahy jednotlivých postav jsou poměrně chladné – není se čemu divit, hlavní hrdinka nemá moc na vybranou, Vznešení zvláštními city k nízkým smrtelníkům zaplanou jen zřídkakdy (zato pak ovšem o to intenzivněji), a o projevech Eleanina manžela či služebných darmo mluvit. Sice se dočkáme „nové krve“ v podobě dalších mladičkých hrdinů, ale jejich vztahy jsou ještě ke konci knihy teprve v plenkách. Naopak velmi výrazně tentokrát do popředí vstupuje přátelství lidí a zvířat (obzvláště pak vlků, ale i koní). Jsou zachyceny s nevídanou živočišností i dojemností, a hlavně precizností autorky, která se ve zvířecích duších velmi dobře vyzná.

Samozřejmostí je pak autorčina ohromná slovní zásoba a bezchybná čeština – květnatý, skoro až zastaralý jazyk, který kontrastuje se surovostí popisů naturalistických scén.

Příběhu by možná prospělo trošku více intrikaření, nesázet tolik na všemocnost Vznešeného ve společnosti krátce živých, protože ta nakonec trochu ubírala napětí. Ale vzhledem k umírněnému rozsahu není třeba se bát jakékoli rozvleklosti. Naopak. Příběh plyne jakoby sám a čtenáři se nechce zpět do reality. Pak už nezbývá než doufat, že se dočkáme dalších načatých osudů hrdinů nejen z Čelákovic. Vždyť podobné knihy se bohužel na pultech objevují jen vzácně.

Ukázka

Vydal: Netopejr, 2019
Obálka: Martin Novák
Vazba: pevná
324 stran / 200 Kč

komentáře 2

  • finka 31.1.2020na14.30

    Tak jsem si knihu koupila. Odpočívá v pokoji smutná a nedočtená. Přičítám to už vyčpělosti tématu (v mém konkrétním případě – netuším jak to mají jiní). Kdysi se mi předešlé díly Čelákovické série moc líbily…
    Co ty, Renčo?

    • Renča 31.1.2020na21.14

      Ještě jsem tohle nečetla, ale mám to v plánu. Pokud si vzpomínám, tak se mi ani ten druhý díl nezamlouval tolik jak ten první. Nemám přehnaně vysoká očekávání, tak to snad přečtu v pohodě. Jinak ale nejradši mám od Jenny sérii o Vladovi. Ale jak píšeš, čím víc má člověk načteno, tím je kritičtější a náročnější. Navíc se i mění to, co mám zrovna v oblibě, takže prostě i záleží na tom, v jakém období člověk danou knihu čte.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít