Boris Hokr a Leoš Kyša (eds.): Ve stínu magie
Magie je nádherná a strašná. Magie je umění a umění je magie. V magii nic není zadarmo, vždyť nejmocnější magické ingredience jsou krev a sex. Ve stínu magie čeká osmnáct příběhů okořeněných magií, některé více, jiné méně.
Povídky se velmi liší, úrovní magie i úrovní textu, ale kupodivu mají společné cosi, co bych nečekala. Hned první povídka Nájemné meče Michaely Merglové, klasický fantasy příběh, ve kterém i zavšivený žoldák má srdce, začíná močením.
Tímtéž začíná Torgeho jaro / Jarní panic od Petry Neomillnerové. I prostředí je podobné: věčný hlad a beznaděj se slabým příslibem pomyslného světla na konci pomyslného tunelu. Ale nebyla by to skvělá Neomillnerová, na kterou jsme zvyklí, bez brutality a sexu, hlavně nechtěného – i když v případě Torgeho spojení slov „sex“ a „nechtěný“ ani neexistuje. I tak každý občas potřebuje slyšet, že není zrůda.
V povídce Petry Lukačovičové Kdo zabil Daniela Wilsona? se také močí, ovšem do hřbitovní hlíny v rámci rituálu. Svěží, vtipné, dobře napsané. Do klubu Nebula bych zašla moc ráda.
Ve sborníku jsou i povídky, které jsou určeny spíše pro hodně mladé čtenáře. Například Mrně od Thea Addaira. Mně příběh o zřídlákovi, kterému raději nedávejte jméno, nesedl. Netvrdím, že byl špatný, jen zjevně nejsem Addairova cílová skupina.
Lucie Lukačovičová v Muzeu zrůd má za hlavní hrdinku potřeštěnou Avalon, která by si jistě s Addairovými hrdiny rozuměla. Dívka je zrůda, což je osoba s nelegálními magickými schopnostmi, toho času řeší případ podivného úmrtí v Číně. I tady leckdo potřebuje slyšet, že zrůda není.
Co se stane, když všudypřítomná magie přestane zpívat? Čím je mág bez magie, zjistí lovci lidí v povídce Gienah Zuzany Strachotové. Dialogy a reakce mi neseděly, hlavní hrdinové působí jako parta dětí.
Jan Kotouč psal dle vlastních slov v povídce Obléhání poprvé o magii, ale vždyť jeho oblíbená technologie bývá pro nezasvěcené také magií! Hlavní roli hraje smrad lazaretu a čarodějka, jejíž umění má zvrátit výsledek boje. Text se krásně plynule čte, pro mě osobně je autor velké překvapení a příjemné literární pohlazení. Výborná psychologie postav, ovšem čekala jsem zajímavější magický konec.
Básník a krasoduch Petr Stančík se v Infernographia perpetua mazlí se slovy a jeho hrdina zatím pečlivě tvoří mapu podsvětí.
Téma zločinu a trestu (a jak snadné je propadnout peklu) je vlastní i Romanu Burešovi. Vítejte v pekle. Tohle je hrůzné surrealistické peklo a skvělá psychologická sonda do zatracencovy duše. Ti se ďáblům vyrovnají, v lecčem je i předčí. Povídka lehce připomíná Kopřivův Asfalt. Po dočtení se spokojeně usmívám, mistrné zpracování a nejlepší povídka. Pod názvem V pekle mě uchvátila už kdysi na autorových stránkách. Při druhém čtení jsem si ji ještě víc vychutnala, měla by to být povinná četba pro dospělé s jasným poselstvím: nepáchejme zlo.
Další povídky si za chvíli ani nebudu pamatovat. Třeba Bez konce Dalibora Váchy. Zachycuje svět, ve kterém Česká republika jako první na světě oficiálně uznala magii, a tak bývá démon rychlejší než mobil. Ale dlužit polovině pekla není nic moc – a zase to peklo a tentokrát nuda.
František Kotleta je na obálce uveden velkým písmem, a tak ho někteří obchodníci zaměňují za otce celé sbírky. Jeho Sitarane je takové, jak očekáváme. Jmenuje se Kosek, Tomáš Kosek. A doktor Kosek obětuje sexem pro dobro lidstva v bizarní kreolské ostrovní komunitě. Kulky prší, zombie také prší, zní „Prásk“, „Brr“ a „Áááááá“. U Kotlety je všechno přímočaré a jasné.
Žít si svůj slovenský sen by bylo tak snadné, nebýt jednoho kozla. Pozor, Lesy mají oči, tvrdí Mark E. Pocha. Cechům, jejich pletichaření a touze po moci se věnuje Julie Nováková v Případu pro Cech čmuchalů. Příběhu kraluje mistr klamu, co rád drží prst na tepu doby. Přesně takový text jsem od autorky čekala, nejsme na stejné vlně.
Ve Stínu čaroděje Míly Lince před námi leží obraz černé autorské duše. Depresivní svět, ženská, co neposlouchá a pro lásku je schopná všeho, a chlap, co splácí svůj trest. Tady to světlo na konci dlouhého tunelu ani není vidět. Brr. Že je městská hromadná doprava hrůzostrašná, vědí všichni, kdo ji denně využívají, ale že tolik? Vilém Koubek v Ranním spoji ukazuje, že má sakra fantazii, maso-kostěný déšť neprší běžně.
Další povídkou ve sbírce je Zrzečka a nekromantka Oskara Fuchse. Hlavními hrdiny jsou nebystrý princ Krasomil na bílém koni a ubohá nekromantka. Ještě že si chytrá liška ví rady. David Šenk v Nejdelším sbohem vypráví o tom, jak dostat invazivní druh z planety. Obě tyto povídky byly krátké a za to jsem byla vděčná.
A nakonec přichází lahůdka v podání Kristýny Sněgoňové: Stáčení nevinnosti. Toho názvu jsem se bála. Oprávněně. Zbytečně moc prozrazuje. Cena za výjimečnou drogu, kterou nevinná a naivní hrdinka objeví, je tak vysoká, že se vám chce zvracet. Autorka, jak sama píše, sbírá inspirace ve snech. Silné vjemy z magie lze těžko zprostředkovat druhému. Kristýně Sněgoňové se to podařilo. Klobouk dolů.
Ve stínu magie je poslední sborník české fantastiky z trojice epochálních antologií (první je Ve stínu Říše, druhá Ve stínu apokalypsy). Cílem bylo vytvořit atraktivní portfolio zkušenějších českých autorů a představení nové spisovatelské generace. Někteří píší lehce, jako když dýchají, jiní se pořádně zadýchají a čtenář má co dělat to vydýchat. Některé texty jsem hltala, jindy jsem se dívala, kolik stran ještě zbývá. Naštěstí máme každý jiný literární vkus a výhodou antologií je pořádně velký výběr. Ve sbírce jsou zastoupeni i dva Slováci. Jednak autor Mark E. Pocha, jednak slovenská výtvarnice Satine Zillah, žijící v Praze, která vytvořila úžasný přebal.
Kniha nabízí i něco navíc. Začíná předmluvou Martina Fajkuse, která se četla lépe než některé příběhy. Dále je před každou povídkou od konkrétního autora pár slov, jakýsi úvod. Na konci najdeme medailonky jednotlivých autorů a pak to, co jsem jako malá v knihách milovala, a to nabídku jiných titulů. Bonus je bonus.
Ve stínu magie je pořádná bichle s lákavou obálkou a jako taková se jeví ideálním dárkem pod stromeček. Jaké jiné by měly být Vánoce než MAGICKÉ!
A na závěr bych si dovolila použít myšlenku Romana Bureše (str. 72): „Buďte hodní. Na sebe navzájem, na zvířata i na přírodu kolem sebe, nikdy totiž nevíte, kam vás smrt zavane…“
Vydalo: Nakladatelství Epocha, 2019
Editoři: Boris Hokr, Leoš Kyša
Obálka: Satine Zillah
Vazba: vázaná
632 stran / 565 Kč
