Boris Hokr, Leoš Kyša (eds.): Ve stínu apokalypsy

Ukázky z knih / 6.12.2018 /

V antologii Ve stínu apokalypsy najdete přední české autory fantastického žánru (Jan Kotouč, Dalibor Vácha, Petra Lukačovičová, Míla Linc, Petr Stančík, Roman Bureš, František Kotleta ad.), kteří se vydali vstříc invazím mimozemšťanů, zmutovaným virům, zdrcujícím válkám či klimatickým změnám.

ANOTACE:
Každá civilizace věřila, že jednou přijde její konec – vrátí se bohové a všechno se rozpadne v prach. Tenhle strach zůstává i v dnešním člověku, a možná proto po celém světě patří knihy s tématem apokalypsy a života po ní už desítky let mezi nejúspěšnější. A je jasné, že tahle antologie se mezi ně zařadí, protože v ní najdete přední české autory fantastického žánru, kteří se vydali vstříc invazím mimozemšťanů, zmutovaným virům, zdrcujícím válkám či klimatickým změnám. Jan Kotouč přináší prequel ke své populární sérii o alternativních dějinách českých zemí, Dalibor Vácha vám ukáže, jak by vypadala invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do USA, Petra Lukačovičová vás přenese do občanské války v Praze, Míla Linc vám představí hrůzy morové rány, Petr Stančík nabídne až detektivní historku ze světa, kde se biologická i robotická evoluce údajně ignorují, František Kotleta vás zase přesvědčí, že s invazí mimozemšťanů se dá bojovat jenom pořádnou dávkou humoru, šílenství a… Nechte se překvapit, protože to zdaleka není všechno!
Zkrátka a dobře, apokalypsa ještě nikdy nebyla tak barevná jako v téhle antologii!

 

OBSAH:
Odvážná čtenářko, udatný čtenáři / Martin Fajkus
Devět životů / Markéta Klobasová
Pro pár krys šel bych světa kraj / Martin D. Antonín
Křižáci jdou do nebe / Míla Linc
Muž, který psal dopisy / Dalibor Vácha
Zákon smyčky / Oskar Fuchs
Kód Zeta / František Kotleta
Nemesis / Roman Bureš
Čtyři Králové / Petra Lukačovičová
Po Velké bouři / Jan Kotouč
Dlouhá noc na Japetu / Julie Nováková
Střep / Petr Schink
Hltač kostí / Hanina Veselá
Caput Mortuum / Petr Stančík
Barva smrti / David Šenk
Sliby se maj plnit / Kristýna Sněgoňová

 

O EDITORECH:
Leoš Kyša (* 1979)
Publicista, scénárista, spisovatel, místopředseda Českého klubu skeptiků Sisyfos a organizátor Paranormální výzvy. Známý je jako popularizátor vědy, a to jak díky svým veřejným přednáškám na Akademii věd, tak třeba jako editor sborníku Věda kontra iracinalita 6 (vydala Academia) či scenárista oceňovaného celovečerního dokumentárního filmu Grygar věnujícího se fenoménu české astronomie. Nyní natáčí další celovečerní film s vědeckou tématikou. V oboru Multimediální techniky také přednáší na Slezské univerzitě v Opavě. Jako autor sci-fi se zapsal dvoudílnou úspěšnou space operou Poutník z Mohameda (2009) a Alláhův hněv (2011), povídkovou knihou Válkotvůrci (e-book, 2011) a také řadou povídek uveřejněných v časopisech Ikarie a Pevnost. S manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu „doporučení“ a úvah na téma Jak přežít manželství (2015). V roce 2017 se vrhl na dráhu editora a podílel se na vzniku povídkových sbírek Ve stínu Říše (2017) a Ve stínu apokalypsy (2018).

Boris Hokr (* 1984)
Publicista dlouhodobě se zajímající o fantastiku, zejména epickou fantasy. Redaktor a přispěvatel řady žánrových webů a časopisů (Iliteratura.cz, Host, Tvar), zástupce šéfredaktora časopisu Pevnost. V Nakladatelství Epocha se podílí na přípravě edice Pevnost, v nakladatelském domě Euromedia Group má na starosti fantastiku spojenou se značkou Laser. To vše mu ale bylo málo, proto se dal do party s bouřlivákem Leošem Kyšou, aby jako spolueditor umožnil vznik povídkových sbírek Ve stínu Říše (2017) a Ve stínu apokalypsy (2018). A to je jen začátek…

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, listopad 2018
Obálka: Satine Zillah, Lukáš Tuma
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 584
Cena: 555 Kč

 

UKÁZKY Z KNIHY:

Odvážná čtenářko, udatný čtenáři,

vítejte na „palubě“ nové Epochální antologie nazvané příznačně Ve stínu apokalypsy. Těší mě, že jsem byl opět demokraticky zvolen (sám sebou), abych zpříjemnil těch pár stránek, než se dostanete k prvním skutečným příběhům, a zároveň vyzdvihl práci dua editorů, kteří stojí za touto povídkovou sbírkou. Jak už jste jistě pochopili, začínat tuto knihu od předmluvy možná nebyl úplně ten nejlepší nápad ve vašem životě, ale nedá se už dělat nic jiného než se obrnit trpělivostí a pokračovat ve čtení. Mohu vás ujistit, že Ježíš to na Křížové cestě měl o dost horší. A mimochodem, pokud by vám snad přívlastek „Epochální“ přišel jako příliš bombastický, mějte na paměti, že je pouhým označením faktu, že povídkovou sbírku vydává Nakladatelství Epocha. O tom, zda je kniha skutečně epochální, rozhodnete samozřejmě až vy sami. Tedy, pokud se prokousáte předmluvou. Ale aniž bych se pokoušel o nějakou podprahovou propagandu/reklamu, mohu slíbit, že na vás už zakrátko čeká podivuhodná výprava o patnácti zastávkách, během které rozhodně nebudete mít čas ani chuť se nudit. Ostatně jak by také ne, když máte v rukou nástupkyni loňské, velmi úspěšné povídkové sbírky Ve stínu Říše (2017).

I pro tu jsem připravoval předmluvu, přičemž jsem ale předpokládal, že se jedná o jednorázovou záležitost – výborný nápad, jež zůstane osamocen, jakmile si duo editorů uvědomí, kolik mravenčí práce, překážek a stresu je stálo, aby se kniha dostala na pulty knihkupectví. Jak ale vidno, těžce jsem podcenil megalomanské sklony blofeldovského alter ega Borise Hokra a téměř neotřesitelně masosadisticky pojímanou víru v sebe sama, jež by Leoši Kyšovi mohli závidět i ti nejotrlejší příslušníci NKVD. Oba editoři si totiž úspěch prvního počinu, který měl ve skutečnosti náležet hlavně zúčastněným autorům, bez jakýchkoli skrupulí přivlastnili. A poté, co se několik týdnů vyhřívali a koupali v přízni spokojených čtenářů (zde se omlouvám za slovíčko koupali evokující nočních můr hodnou představu Borise Hokra a Leoše Kyši bez oblečení), jali se kout plány ohledně nové, ještě lepší antologie. A protože se jim terorizování ubohých autorů očividně zalíbilo, nedílnou součástí jejich plánů se stalo vytváření seznamu nešťastníků, kteří pro ně budou v potu, krvi a jiných tělních tekutinách psát nové příběhy. V první řadě však bylo třeba zodpovědět tu nejdůležitější otázku: Jaké by mělo být téma tohoto nového počinu?

Po dlouhém uvažování se pánové Hokr a Kyša rozhodli využít zlatého filmového pravidla druhých dílů, jež hlásá, že pokračování musí být větší, bombastičtější a spektakulárnější. Jestliže byl leitmotivem i jednotícím prvkem první antologie nacismus a třetí říše, přičemž na náccích ve všech podobách a formách se autoři skutečně vyřádili, pak dvojka musela přijít s něčím násobně větším a čtenářsky atraktivnějším. A co je děsivějšího než hnědá záplava, fanatismus a světová válka? Přece APOKALYPSA!!! Ostatně postapo jako žánr se v posledních letech rozvíjí, tak proč toho nevyužít?

Člověk je totiž jedním z mála tvorů, který si uvědomuje vlastní smrtelnost. A místo toho, aby se snažil prožít život co nejpříjemněji, věnuje spoustu času vymýšlení těch nejapokalyptičtějších scénářů, jež s patřičnou mírou expresivity a morbidní zvědavosti popisují konec jednotlivce i lidstva jako takového. Téma konce světa rezonuje všemi národy a lidskými společenstvími. Najdete ho ve starých bájích a pověstech ztracených v dávnověku, obsahuje ho skoro každé náboženství, ohánějí se jím fanatici, vizionáři i šílenci. A je přítomno i v moderní době a žhavé současnosti. Mění se jen způsoby a možnosti uskutečnění. Nutno přitom říci, že lidská fantazie dokáže být v tomto ohledu neobyčejně kreativní. Stačí jen vzpomenout na grandiózní biblickou Apokalypsu s dobře známými čtyřmi jezdci, severskou pověst o Ragnaröku, kterému neuniknou ani bohové, či hrozbu světové jaderné války, jež nás stále ještě nepřestala strašit. A to ani nezmiňuji ty tisíce nejrůznějších způsobů, které nám nabízí literatura, filmy a hry. Jako by vidina konce člověka děsila a fascinovala zároveň.

Naštěstí je tu ale jeden paradox – přese všechny sebezničující sklony je lidstvo ve své podstatě velice přizpůsobivé a tvárné, což znamená, že i v případě skutečné apokalypsy by jeho zbytky pravděpodobně byly schopny přežít. Třeba jako bytosti, jež postoupily na vyšší stupeň existence. Nebo jako primitivní mutanti kreténského typu. Možná, že si s touto teorií trochu fandím, ale rozhodně je to lepší vyhlídka než definitivní konec završený v nicotě. Ale dost už bylo rádobyfilozofování, vraťme se zpět k naší antologii.

Apo a postapo patří v posledních desetiletích k oblíbeným žánrům nejen v rámci fantastiky. Nabízí totiž jedinečnou příležitost vyzkoušet si konec světa a zánik lidstva jaksi na nečisto, přičemž je omezeno jen fantazií a odvahou svého tvůrce. Většinou čtenáře zahrne velkolepě pojatou apokalypsou plnou roztodivných obrazů zmaru a zkázy, jež navždy mění lidskou společnost i člověka samotného. Někdy ale Armageddon přichází plíživě pomalu a takřka nenápadně mění svět v peklo, kde se nedá žít, což mnohdy působí mnohem děsivěji než blesková katastrofa, jež zasáhne a následně odezní. Takže se můžeme setkat s atomovými válkami, které mění svět v radioaktivní pustinu, s invazemi zmutovaných organismů i vesmírných kolonizátorů, s opravdovým čertem či smrtícími viry… a tak bych mohl jmenovat dál a dál.

To vše jsou ale jen vhodně zvolené exotické kulisy a atraktivní způsoby, jak uvést děj do chodu, jež mají rámovat to hlavní – příběhy lidí, kteří v takových světech musejí žít a vyrovnávat se s ním. Extrémní situace, do nichž se hrdinové dostávají, jsou totiž jedinečným podhoubím, v němž se tříbí i lámou charaktery, strhávají masky a ukazují skutečné tváře. A často to není moc příjemný pohled. Ale vždycky existuje naděje. Protože bez ní se nedá žít. A právě takové příběhy nabízí tato antologie.

Musím přiznat, že duo Hokr & Kyša zvolilo opět dobře. Na následujících stránkách najdete „obvyklé podezřelé“, kteří se už etablovali v předchozí antologii Ve stínu Říše, ale i pár nových autorů. Co však mají společné, je fakt, že každý z nich dal do svého příběhu to nejlepší ze sebe sama a připravil pro vás více než zajímavé čtení. Pěkně si to užijte. Možná přitom jako bonus získáte i nějaké to morální poučení. Na hordu zmutovaných monster dobývajících se do vašeho domu se totiž dá dívat dvěma způsoby. Buď jako na tlupu děsivých, nezastavitelných bestií, které si chtějí pochutnat na vašich mozcích, nebo jako na spoustu skvělých cílů pro vaši pušku a katanu. Osobně doporučuji ten druhý přístup.

Martin Fajkus

***

Markéta Klobasová: Devět životů

Ta noc čtvrtého roku Velké války se Werneru von Weldenovi vypálila do paměti jako rozžhavený cejch do kůže. S bolestí, křikem a smradem škvařícího se masa.

Britská kanonáda cupovala zmrzačenou zemi nikoho už několik hodin. Werner měl pocit, že jeho srdce se tomu nepravidelnému burácení přizpůsobilo a škube sebou mimo lidský takt. Dunění a chvění procházelo celým jeho tělem, až si připadal jako pouhý kožený pytel s chřestícími kostmi. Doslova to ťukání slyšel, nehledě na burácení šíleného dělostřelectva.

Ne. To jednomu ze zelenáčů tak nahlas cvakaly zuby.

Hoch, o němž Werner pochyboval, že mu vůbec bylo osmnáct, se choulil ve vyhloubeném přístřešku jako vyděšené zvířátko v noře a rukama si kryl uši. Modlil se.

Werner ne. Už dávno ne. Věděl, že světlo na nebi, které právě změnilo neproniknutelnou tmu v rej zrádných stínů a siluet, nejsou andělé, kteří je přišli spasit. Takhle vypadal soudný den. Skoro pokaždé.

„Připravte se!“ štěkl ochraptěle kapitán Dürnbach a povely i nadávkami začal vojáky nahánět ke kulometům. Mrtvé, kteří neměli takové štěstí jako ostatní, prostě odvalili stranou. Třesoucího se hocha vytáhl osobně kapitán za límec a vrazil mu do ruky pušku s bajonetem.

Werner nasucho polkl a také poslušně sevřel svůj gewehr. Ne proto, že by byl tak dobrým vojákem. Ale protože kapitán se nemýlil. Nikdy. Jako by britské vojáky, kteří šli kanonádě v patách, slyšel. Jako by je vyčenichal.

Werner z něj nikdy neměl dobrý pocit. Ale zároveň ho respektoval jako nikoho.

Jenom díky němu byli zatím naživu.

Dürnbach měl pravdu i tentokrát. Kanonáda se nad nimi přehnala jako bouřka a duněla teď pár desítek metrů za nimi – a v zemi nikoho byly přízraky.

Sotva světlice zazářila, černé siluety ověnčené kouřem ihned padaly jako podťaté. Některé dobrovolně, jiné pod krupobitím štěkajícího maxima.

Třetí vlna však zavyla jako šílená zvěř a ještě přidala.

Dürnbach mlčky vytáhl svůj bajonet. Na pušku ho však nepřipevnil.

Prvnímu Britovi, který se sklouzl po bahně a vpadl společně s kamarády do zákopu, probodl krk. Vytrženou čepel následoval gejzír černě vypadající krve.

„You bloody bastard!“ zaryčel druhý Brit a zacílil.

Werner vystřelil. Přímo přes kapitánovo rameno.

Kulka Britovi ustřelila kus obličeje. Hrozně křičel.

Všichni hrozně křičeli. Dlouho, dlouho potom.

***

Werner si myslel, že je z ostřelování už prakticky hluchý. Ale kvílení raněných ho vždycky vyvedlo z omylu.

Tak si představoval peklo. A to se za poslední měsíce muselo otevřít. Jiné vysvětlení nebylo.

Jak jinak by Bůh mohl dopustit něco tak strašného?

Všude se válela těla. Postřílená, pobodaná, rozcupovaná kulometem. Werner je ve tmě vlastně pořádně neviděl, ale stačilo, že je slyšel. Jejich ochraptělé hlasy prosící o rychlou smrt nebo prostě jenom bez rozumu vyjící v agonii.

Werner by řval taky. Ale něco mu bolestné zasténání zarazilo v hrdle.

Zamžoural do tmy protkané protivným, vytrvalým deštěm.

Na druhé straně zákopu seděla kočka. Tiše, nehybně, na hrudi rozstříleného mrtvého těla.

Werner nikdy pověrčivý nebyl, ale z téhle kočky měl snad ještě divnější pocit než z Dürnbacha. Černý kožich skoro splýval s temnotou, která po zhasnutí světlice opět ovládla bojiště. Až v první chvíli zapochyboval, že tam vůbec je. Když však stiskl víčka a znovu je otevřel, zvíře tam pořád sedělo. Sedělo a zíralo.

Werner znaveně opřel hlavu o bednění zákopu. A i když se s ním pohupovala země a šílená bolest, vystřelující z pravé ruky (nebo spíš z toho, co z ní zbylo), se přetransformovala do tupé agonie v celé pravé polovině těla, nemohl omdlít. Nechtěl omdlít.

Ne, dokud tu byla ona.

„Jdi pryč…,“ zašeptal vyschlými rty.

Kočka se ani nehnula.

Werner zoufale zafuněl. Mdloby mu vyvracely oči pod víčka.

Když je poněkolikáté silou vůle otevřel, kočka byla pryč. Úlevně vydechl a málem v další vteřině omdlel. Ale pak v něm znovu hrklo.

Kočka seděla v bahně půl metru od něj, černý kožíšek čistý a lesklý deštěm. Její zelená očiska byla téměř hypnotická. Tak moc, že se Werner zprvu nezmohl vůbec na nic. Jenom šokovaně vytřeštil oči, když šelmička zničehonic popadla jeho urvanou ruku a jako s kořistí se s ní dala na útěk.

„Ty mrcho…!“ vyjekl za ní. Hlas mu nepřirozeně přeskočil. Z posledních sil po ní hrábl.

Marně. Místo toho se převážil a spadl obličejem do bahna. Po tvářích mu tekly slzy bolesti.

Sáhla po něm temnota. Ale než mu definitivně zatlačila oči, Werner ve světle blesku zahlédl, jak rozstřílené tělo naproti cuklo rukou.

Mělo kapitánské insignie.

***

Martin D. Antonín: Pro pár krys šel bych světa kraj

Zachránit svět je výsadou, nikoliv povinností.
– Rekus Nepřemožitelný, Spása všehomíra

Jo, to jsem prý řekl. A spoustu dalších podobných blbin. Mezi druhým a třetím pivem mě skoro vždycky popadne filozofická nálada a pak se takovýmhle moudrům nevyhnu. Jen by to mělo zůstat a zapadnout právě tam – přehlušeno ruchem hospody, zahalené počínajícím závojem alkoholového opojení, ubité do poslední poučky ranní kocovinou…

Jenže lidi poslouchají. Někteří si pamatují. A pár si jich to i zapisuje.

Nechlastá, platí pití vám a všechno, co jim řeknete, si pak někde přečtete. Nafouklé nejen vlastním opileckým přeháněním, ale ještě autorským záměrem.

Proto nesnáším spisovatele.

Teď abych nebyl za pokrytce: Zachraňování světa je vážně fajn. Zahřeje to u srdce. Zvlášť dokud je to koníček.

Ale chraň Bůh, když se z toho stane práce.

***

„… a poté, když už všichni pozbyli sil a nikdo v sobě ze stěží skomírajících uhlíků vzdoru nedokázal vykřesat ani nejmenší plamínek naděje, když hordy Entropovy zaplavily naše obranná postavení a nikým nezadrženy vbíhaly do Dómu Řádu, když samotný osud existence visel na posledním, roztřepeném vlásku, tehdy se z nebes na křídlech hněvu spravedlivých snesl On, sám velký Rekus, a pronesl to památné slovo, jímž navrátil plamen do žil našich válečníků, jímž spasil naše životy a zachoval svět našim dětem, to slovo, jež znělo…“

„Dost.“

Mé slovo zaznělo a královskému heroldovi došla ta jeho. Za všeobecného ticha, vyplývajícího z pozorné mlčenlivosti a nehybnosti stovek uctivě naslouchajících dvořanů, se ke mně trochu ublíženě obrátil a namítl: „Ale vždyť jste řekl…“

„Já vím,“ mávl jsem rukou omluvně. „A jsem vážně poctěn, že o tom tak krásně vyprávíš. Ale pokud by to nikoho z přítomných neurazilo, už bych vyrazil dál. Jistě chápete…“

Nikdo se neurazil. To si nedovolili. Ale sám král vstal z trůnu a přistoupil ke mně s velice dychtivým výrazem, který ve mně už předem vzbuzoval důvěrně známou hrůzu: „Náš drahý Rekusi, vždyť jsme na tvou počest přichystali týden oslav! Doufali jsme, že se zdržíš… a přece bys nezklamal naše překrásné dcery! Nesmírně touží tě poznat…“

Potlačil jsem rostoucí paniku a skálopevně odmítl: „Vaše Veličenstvo, jakkoliv jsem ohromen jejich krásou, o níž slýchám písně i v dalekém zámoří, nejsem pánem svého času. Donesla se mi zpráva o dalším ohrožení. Nemohu setrvat… jinak by tato oslava mohla být vaše poslední.“

Lhal jsem jen maličko. Zvlášť tu poslední větu jsem myslel smrtelně vážně. Na bojišti se cítím jako doma, ale v palácích plných intrik, ambicí a v sametu skrytých nástrah je mi hůř než rybě na suchu. Musel jsem pryč, než začnu lapat po dechu, bezhlasně řvát a bít kolem sebe hlava nehlava.

Král však mou vyhýbavost očekával. Než jsem se stihl začít loučit, pokynul a jeho nejmladší dcera přispěchala s číší jiskřivě rudého, lahodně vonícího vína.

„Pak tedy alespoň přípitek!“ zvolal a sám pozvedl pohár. „Na svatého Rekuse, na největšího z mužů, nechť sám nalezne štěstí, které tak nezištně přináší celému světu!“

Bylo tak očividné, čí štěstí má ve skutečnosti na mysli… Ale neměl jsem na vybranou. Převzal jsem číši z rukou čarokrásné princezny, v jejíchž zelenkavých očích by se snadno utopil i ten nejschopnější námořník, a opětoval její uhrančivý úsměv. Když mi medovým hlasem sdělovala, jak je mi také navždy vděčná, znělo to jako příslib ráje.

Poděkoval jsem a vyprázdnil číši na jeden lok. Pak jsem se rozloučil a odešel.

Vyprovázely mě zklamané a velice zmatené pohledy. Král ještě ten den nechal zmrskat svého alchymistu, ale ten za nic nemohl.

Lektvar lásky na mě zkoušeli už tolikrát, že jsem si vypěstoval imunitu.

***

O týden později jsem dorazil do hlavního města svého rodného kraje a zamířil rovnou do Síně slávy. Na prahu jsem se sklonil, abych se neuhodil o rám dveří do hlavy, a zhluboka jsem se nadechl. To ovzduší jsem miloval. Důvěrně známé prostředí sídla cechu bojovníků prostupoval čpící pach potu lopotících se nováčků, železitá a zemitá vůně zbrojí řádných členů a lahodné aroma medoviny a pečeného masa, servírovaného na dřevěném prkénku úctyhodně zaobleným vysloužilcům.

Dovolil jsem si spokojený úsměv. Domov jsem dávno neměl, vlastně mi ho nájezdníci vypálili, když jsem byl ještě dítě, však to znáte… ale tady, tady jsem ho téměř našel a vždycky jsem se vracel rád. Samozřejmě tajně – cestou přes město jsem skrýval obličej pod kápí, abych se vyhnul zbytečné pozornosti. V cechu už to ale třeba nebylo. V něm budu mezi svými. Shodil jsem plášť a natěšeně vykročil směrem za vůní.

Byla to chyba. Všichni okamžitě ztichli a začali nábožně zírat.

Tolik k pohodě domova. Už i tady jsem o ni přišel. Cechem se rychle šířil ohromený šepot, jímž starší členové překotně představovali nováčkům „nepřemožitelného potíratele zla“, „spasitele Sedmi světů“ a „toho, před nímž uprchl i Osud“.

Hm. S přívětivým úsměvem jsem se tedy trpělivě družil, nechal se představovat a potřásl přinejmenším dvaceti pravicemi. To vše na sucho. K vytouženému sudu medoviny jsem se propracoval až o dobrou půl hodinu později. Tři zasloužilí veteráni mi ihned nabízeli svoje poháry. S díky jsem odmítl a sáhl po svém vlastním, který visel přímo vedle sudu na zdi. I když jsem ho naposledy použil před pěti lety, i dnes byl nejen oprášený, ale i čerstvě umytý. Velitel Edam to pokládal za svou čestnou povinnost.

Tři veteráni ihned zrudli rozpaky, že si se mnou ten překrásně vyřezávaný pohár dodnes nespojili, a začali se nadechovat k omluvě. Chtěl jsem to zarazit, ale předešel mě někdo jiný.

„Hej!“

Neznělo to, jako že mu za to budu vděčný.

„Hej!“

Ten hlas by si člověk snadno spletl s hromem. Pobledlí veteráni se rychle stáhli stranou.

„Tak sakra, to jsi nejen starý, ale i hluchý?“

Neobracel jsem se. Natáčel jsem si medovinu a doufal, že to dotyčnému mezitím někdo rozmluví. Marně.

Když ke mně ten titán vykročil, cítil jsem každý krok, kterým otřásl podlahou. A když se za mnou zastavil, nastalé ticho se zmnohonásobilo očekáváním souboje, o němž přítomní budou vyprávět ještě svým vnoučatům.

Už jsem se opravdu cítil trochu jako nezdvořák, takže jsem se k němu otočil.

Byl vážně obrovský. Div si neodíral temeno o stropní trámy – převyšoval mě přinejmenším o hlavu a půl. Vypadal jsem proti němu jako sotva odrostlý chlapec. Ostatní členové cechu jako mravenci.

Zaklonil jsem se, abych mu hleděl do očí, co nejpřívětivěji se na něj usmál a pokynul mu plným pohárem. „Promiň, to mluvíš se mnou?“

Zafuněl tak, že mi ve vlasech udělal pěšinku. „Řekl bych, že děláš blbého, ale spíš ti to ještě vážně nedošlo, co? Nebo máš prostě strach, ó Rekusi Nejpřeceňovanější?“

Tím mě překvapil. „To bylo vážně dlouhé slovo, příteli. Kdopak tě ho dokázal naučit?“

„Tvoje matka včera v noci.“

Proboha…

„Když říkáš,“ pokrčil jsem rameny. „Mou matku ale mnozí označovali za ztělesnění zdvořilosti, takže pokud se v souvislosti s tvým uměním i přesto uchýlila k takovému slovu, zřejmě jsi ji poněkud znudil. Což je dost na pováženou, protože je už přes třicet let mrtvá.“

Jeho býčí čelo zkrabatily vrásky bezbřehého úsilí, jak se pokoušel přijít s dokonalou odpovědí.

„Se mnou se nenudí žádná, jsem totiž nezdolný jako… jako…“

Tím ho inspirace definitivně opustila. Zafuněl, zbrunátněl a zdálo se, že ihned zaútočí – ale překvapil podruhé. Ovládl se.

„Řeči ti jdou, stařešino,“ kývl uznale. „Ztrapnil jsi mě hezky – ale až s tebou skončím, už po tom nikdo ani nevzdechne. Všichni si budou povídat jen o mém vítězství.“

Usmál jsem se. „Mohli by. Vypadáš vážně úctyhodně.“

Vypadal. Sledoval mě s tím pravým bojovnickým soustředěním, stál volně, ale výbušná energie z něj přímo tryskala, měl prvotřídní zbroj. A ten meč, který se mu houpal u pasu…

„Práce jednoho ze Ztracených mistrů, že?“ kývl jsem uznale. „Získat takovou zbraň vůbec není snadné.“ Mě jeden z těch bídáků kdysi přinutil najít jehlu v kupce jehel, takže jsem ke svému soupeři i navzdory situaci pocítil jisté sympatie. „Jak si v cechu stojíš, chlapče?“

„Brzo ho povedu!“ prohlásil sebejistě.

„Skutečně? Velitel Edam se chystá na odpočinek?“

„Jestli má ten pámbíčkář dost rozumu, tak se už balí, jinak ho vypráskám hned po tobě! Je na čase, aby cech opět dosáhl své ztracené velikosti! Pro žádné vyžírky a ztracené existence už tu není místo!“

Sympatie pominuly. Velitel Edam byl nefalšovaný hrdina – a navíc před okamžikem vešel do dveří a vše rozhněvaně sledoval. Bylo mi jasné, že se do toho během pár chvil vloží.

„Vážně silná slova, chlapče, ale zatím jen slova,“ mávl jsem rukou, abych tomu zamezil. „Čeká tě velká budoucnost, o tom nepochybuji – co na všechno zapomenout? Necháme si přinést něco ostřejšího, popijeme, povyprávíme…“

Vyložil si to přesně naopak a triumfálně mě přerušil: „Vidíte? Tohle je ten váš svatý Rekus! Podělaný až za ušima! Prašivý čokl, který jen uslyší zařvat lva, stáhne ocas mezi nohy a prchá!“

Velitel Edam k němu okamžitě vyrazil, bledý vzteky: „Ty drzé štěně, takhle se člen cechu k legendě chovat nebude!“

Obr sevřel pěst a udeřil ho takřka bez rozmachu. Edam padl jako podťatý. Pokoušel se vstát, ale nedokázal pod nohama najít podlahu.

„Impozantní,“ pokýval jsem do zděšeného ticha a vyprázdnil pohár na jeden lok. „Jen tě upozorňuji, že jsi právě ublížil mému dobrému příteli.“

„A co s tím hodláš udělat?“ zubil se kolos vyzývavě.

„To záleží na tom, jestli budeš rozumný a netasíš.“

Udělal mi radost a tasil.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít