Smrtelné stroje válčí o poslední zdroje na Zemi

V kinech můžete v těchto dnech vidět nový dobrodružný sci-fi film Smrtelné stroje. Nikoho nemůže překvapit, že námět čerpá ze stejnojmenné knihy, která je prvním dílem populární tetralogie. Díky filmu jsme se dočkali nového vydání tohoto velice oblíbeného kousku – navíc ve slušivém kabátku s novou obálkou od Iana McQuena.

 

Tom je studentem historie, který by rád udělal dojem na věhlasného archeologa Valentina… a na jeho dceru Katherine. Když na Valentina zaútočí maskovaná vražednice Hester Shawová, naskytne se Tomovi příležitost. Jenže se ukáže, že věci nejsou takové, za jaké je dlouhé roky měl, a jeho hrdina není tak možná úplně hrdina. Začíná cesta za pomstou a nalezením pravdy, lemovaná vyjetými kolejemi od pásů mobilních měst pohybujících se zdevastovanou Evropou.

Philip Reeve vdechl život neuvěřitelnému světu. Jeho mobilní města se svým urbanistickým darwinismem – kdy jedno požírá druhé – vás dokonale uhranou. Příběh se odehrává v daleké budoucnosti, a ačkoliv by rýpalové mohli říct, že se dá těžko uvěřit tomu, že by to za patnáct set (nebo kolik) let takhle mohlo vypadat, autor se snažil podchytit rozličné detaily, aby své knize dodal na uvěřitelnosti. Novými bohy a jazyky počínaje, relikviemi z naší současnosti konče. Jeho svět funguje až překvapivě dobře a díky zdařilým popisům si ho dokážete snadno představit.

Problém ale nastává s postavami. Ústřední dvojice – Hester s Tomem – je paradoxně charakterově poněkud nevýrazná a v příběhu z větší části působí pouze jako pasivní figurky, kterými vnější okolnosti zmítají sem tam. Málokdy jsou hybateli děje, jen se nechají unášet. Oproti tomu Katherine, která se zpočátku zdála spíše jako vedlejší postava, přebírá iniciativu skoro ve všem, co se jí postaví do cesty. O dobrodružství v knize není nouze a občas si člověk říká, že toho hrdinové zažívají až trochu moc a že jim často pomůže jen náhodička.

Být mi patnáct, nebo mít za sebou o pár stovek přečtených knih méně, jsem ze Smrtelných strojů totálně na větvi, vrním blahem a nedočkavě otáčím každou další stránku. (Tedy stránky jsem hltala tak jako tak, protože příběh je dobře a velice čtivě napsaný a svět hladových měst je zatraceně originální.) Kniha je totiž ideálním čtením pro mládež. Máte doma malého puberťáka a trápí vás, že nečte? Smrtelné stroje by se mohly hravě stát knihou, která ho k této kratochvíli přivede. Kombinuje totiž vše, co od podobného příběhu očekáváte – obří dávku dobrodružství, slušnou porci přátelství a trochu té lásky.

Philip Reeve pracuje dobře s klišé, ale zároveň některá z nich popírá. Věci tu nejsou černobílé. Zlo není zlé vždy a za všech okolností (Padouši jsou také lidé se svědomím!) a i dobří lidé občas udělají něco nehezkého. Zároveň si román zachovává i jisté atributy starých pohádek – morální ponaučení, důraz na morální hodnoty, rodinné vztahy a na výše zmiňované přátelství. Nechybí tu ani jistá brutalita, která je v ostrém kontrastu s občasnou naivitou zaznívající v příběhu.

Autor si byl vědom, pro koho své knihy píše. Vystavěl příběh v lákavých kulisách, použil moderní jazyk, jejž ozvláštnil různými novotvary, které ale staví na známých základech, takže vám i bez vysvětlování dojde, o čem je řeč. Jeho text vychází mladším čtenářům vstříc, aniž by se jim okatě podbízel například popkulturními narážkami, či je intelektuálně podceňoval.

Philip Reeve vrší akci za akcí, takže si vlastně ani nestihnete pořádně všimnout, že Hester s Tomem do děje moc nezasahují. Zkušený čtenář to odhalí, ale i tak si může přes občasnou lehkou naivitu vyprávění vychutnat Reeveův čtivý styl a propracovaný svět, který si o vizualizaci v podobě filmu vyloženě koledoval.

Vydal: Mladá fronta, 2018
Překlad: Dominika Křesťanová
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 312
Cena: 349 Kč