Robin Hobb: Kroniky Deštné divočiny – Dračí strážce

Nakladatelství Fragment vydává první díl Kronik Deštné divočiny, velkolepé fantasy série plné draků, magie a nezapomenutelných dobrodružství.

 

ANOTACE:
Uběhlo příliš mnoho času od doby, kdy mocná dračice Tintaglia pomohla lidu z kupeckých měst odrazit vpád nepřátel. Pod tíhou práce a výdajů na péči o nelétavé draky, kteří se vylíhli slabí a zdeformovaní, mezitím kupci zapomněli na své sliby. Proto je nařízeno draky přemístit do jejich bájné pravlasti, jejíž lokalita je uzamčená hluboko uvnitř mlhavých dračích vzpomínek.
Thymara, nevzdělané děvče z lesa, a Alise, nemilovaná žena zámožného kupce, se ocitají v nesourodé skupině, pověřené úkolem doprovodit draky do jejich nového domova. Čeká je mimořádná odysea bez příslibu návratu, během níž draci i jejich ošetřovatelé zažijí kromě četných lekcí spoustu útrap a zrad, ale také radostí a dobrodružství, které předčí jejich nejdivočejší představy.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

2. den měsíce pluhu
6. rok vlády nejvznešenějšího a nejnádhernějšího satrapy Cosga

Od Ereka, chovatele ptactva v Bingtownu, Detozimu, chovateli ptactva v Trehaugu

Dnes v noci k vám byli posláni čtyři ptáci nesoucí ve dvou částech naši dohodu s dračicí Tintaglií, aby byla schválena Radou Deštné divočiny. Kupec Devouchet, vůdce Rady bingtownských kupců, navrhl poslat kopie. Představují oficiální dohodu mezi kupci a dračicí. Máme pomáhat jejím hadům cestovat Deštnou řekou výměnou za její pomoc při obraně kupeckých měst a vodních cest před chalcedskými vetřelci.

Pošlete, prosím, co nejdříve ptáka, čímž potvrdíte přijetí této zprávy.

Detozi,

připojuji krátkou zprávu od sebe, napsanou ve velkém spěchu na velmi malém prostoru. Panuje tady velký chaos. Mé líhně shořely při požárech, které zakládají vetřelci, mnoho mých ptáků se zadusilo kouřem. Dnes večer posílám jako jednoho z poštovních holubů Kingslyho. Víš, že jsem ho vlastnoručně vychovával od holátka, když mu uhynuli rodiče. Dohlédni prosím na to, ať je tam v bezpečí, a neposílej ho zpět, dokud nebudeme vědět, že je vše v pořádku. Pokud Bingtown padne, dobře se o něj starej jako o vlastního. Modli se za nás tady. Opravdu nevím, zda Bingtown tuhle invazi přežije, drak nedrak.

Erek

*

PROLOG

Hadův konec

Doputovali tedy až takto daleko. Když ale byla teď tady, léta cestování se jí v mysli už vytrácela a ustupovala zoufalým potřebám, které vyvstávaly nyní, v přítomnosti. Sisarqua rozevřela čelisti a sklonila krk. Pro mořského hada bylo těžké soustředit myšlenky. Už tomu bylo mnoho let, kdy se naposledy ocitla zcela mimo vodu. Suchou zem necítila pod svým tělem od doby, co se na ostrově Jiných vylíhla. Nyní se nacházela velmi daleko od horkého, vyprahlého písku a léčivých vod Jiného ostrova. Do téhle hustě zalesněné země za studenou řekou přicházela zima. Bahnitý břeh pod jejím stočeným ocasem byl tvrdý a drsný. Vzduch příliš studil a hadí žábry velice rychle osychaly. Ona s tím však nemohla dělat nic jiného, než pracovat ještě hbitěji. Zabořila čelisti do té spousty před sebou a vzápětí se vynořila s tlamou plnou stříbrně žíhaného jílu a říční vody. Pak trhla svou velikou hlavou nazad a bahno spolkla. Bylo písčité, studené a podivně lahodné. Další sousto, další polknutí. A znovu.

Už ztratila pojem o tom, kolik těch ohromných doušků zrnité polévky musela požít, když vtom konečně ucítila spouštění prastarého reflexu. Svaly v hrdle začaly pracovat a ona ucítila, jak jí naběhly jedové váčky. Kolem celého krku jí vyvstala dužnatá hříva a nabyla podoby jakéhosi chvějícího se krejzlíku. Had se zachvěl po celém těle, rozevřel doširoka čelisti a poté se vypjal a spustil dávivý reflex. Podařilo se. Teď Sisarqua čelisti sevřela, aby tekutinu zadržela, a pak ji vypustila pouze v podobě řídkého, ale silného proudu jílu, žluči a slin s přídavkem jedu. S námahou otočila hlavu a přivinula si ocas blíž k tělu. Výměšek vypadal jako stříbrná nit, ale tlustá a hutná. Zatímco pokrývala samu sebe mokrými vrstvami, kývala hlavou do stran.

Najednou uslyšela poblíž těžké kroky. Vzápětí ji překryl stín kráčejícího draka. Tintaglia se zastavila a promluvila na ni. „Dobře. Ano, to je správné. Pro začátek pořádná vrstva a bez děr. Tak je to správně.“

Sisarqua nemohla na modrostříbrnou královnu, která ji tu právě chválila, ani pohlédnout. Tvorba schrány, která jí během zbývajících zimních měsíců poslouží jako přístřešek, zaměstnávala veškerou její pozornost. Soustředila se jen na ni a přitom byla strašlivě vyčerpaná. Potřebovala spánek. Přímo po něm prahla, jenomže zároveň věděla, že kdyby nyní usnula, už by se nikdy v žádné podobě neprobudila. Dodělám to, myslela si. Dokončím to a pak si odpočinu.

Všude kolem ní po celém říčním břehu pracovali jiní hadi na stejném úkonu jako ona; různě úspěšně. Mezi nimi se pachtili lidé. Někteří nosili z řeky džbery s vodou, jiní dobývali z blízkého břehu kusy stříbřitého jílu a nakládali je na vozíky. Mladíci vláčeli vozíky k narychlo zhotovené ohradě z klád. Vodu s jílem vyklápěli do ohromného koryta. Zde pak další dělníci lopatami a pádly rozbíjeli hroudy hlíny a míchali ji s vodou na kyprou kaši. A právě tuhle břečku pojídala Sisarqua – tvořila totiž hlavní ingredienci pro stavbu její schrány. Další, druhotné složky, však byly stejně nezbytné. Hadí tělo dodalo jedy, díky nimž se ponoří do spánku těsně na hranici smrti. Sliny zase dodávaly vzpomínky k uchování schrány. Nejen její hadí vzpomínky, ale i všechny vzpomínky celého jejího rodokmenu se kolem ní při její namáhavé práci navíjely.

Chyběly ale ty, které mohla obdržet od ostražitých draků pečujících o hady, kteří si tu stavěli své schrány. Sisarqua na základě vlastních vzpomínek alespoň věděla, že by mělo být přítomných nejméně dvacet draků, kteří by je povzbuzovali, žvýkali paměťový písek a jíl a přispívali k procesu vlastními vyvrhnutými slinami a historií. Ale oni tam nebyli a Sisarqua cítila příliš velkou únavu na to, aby přemítala nad tím, jak by ji tahle nepřítomnost mohla ovlivnit.

Když se přiblížila až k hrdlu schrány, zmáhalo už ji velké vyčerpání. Schrána musela být postavena tak, aby mohla Sisarqua nakonec vtáhnout hlavu dovnitř a otvor za sebou utěsnit. Pozvolna si vzpomínala, že u předchozích generací jim draci, kteří se starali o hady, pomáhali jejich schrány utěsňovat. Avšak Sisarqua věděla své – nemohla doufat v takovou pomoc. U ústí Hadí řeky se totiž shromáždilo jen sto dvacet devět hadů a započalo zoufalé stěhování proti proudu řeky na území, kde měli tvořit své zámotky. Jejich vůdce Maulkina vážně znepokojovalo, že jen málo z nich jsou samice – pouze necelá třetina. Každý rok, když se konala tvorba schránek, tam měly být stovky hadů, a navíc stejně tolik samic jako samců. Čekali přece tak dlouho v moři a pak putovali tak daleko v naději, že znovu vzkřísí svůj druh. Bylo tedy těžké pochopit, že je jich zřejmě příliš málo a že je moc pozdě.

A náročná pouť po řece snížila jejich počty ještě víc. Sisarqua netušila, kolik se jich na pláž, kde měli vyrábět své schrány, vlastně dostalo. Snad asi devadesát, myslela si. Avšak horší zprávou bylo to, že samic přežilo jen necelých dvacet. Všude kolem ní umírali další a další vyčerpaní hadi. Zatímco o tom přemítala, slyšela Tintaglii, jak hovoří s nějakým dělníkem. „Je mrtvý. Přineste palice a rozbijte jeho schránu. Zapracujte ji zpátky do paměťového jílu. Ať ostatní udrží živé vzpomínky jeho předků.“ Sisarqua Tintaglii neviděla, ale slyšela zvuky, když vytahovala mrtvého hada z nedokončeného zámotku. Cítila jeho maso a krev, zatímco dračice požírala mrtvolu. Z hladu a únavy dostávala křeče. Litovala, že se s Tintaglií nemůže o maso podělit, jenže na žrádlo bylo už stejně pozdě. Ve střevech měla jíl a ten musela nejdřív zpracovat.

A Tintaglia potravu potřebovala. Byla jediný drak, který zůstal naživu, aby je jako pastýř provedla celým procesem. Sisarqua netušila, kde Tintaglia bere sílu. Dračice létala celé dny bez odpočinku, aby je doprovodila proti proudu řeky, a po desetiletích proměny jim byla tak cizí. Nemohlo jí už zbývat mnoho sil. Tintaglia jim nemohla nabídnout o moc víc než povzbuzení. Co by asi tak jeden drak zmohl, když čelil potřebám tolika hadů?

Vtom jí myslí nakrátko zavanula dávná vzpomínka, jako zastřená připomínka nějakého snu. To není pravda, pomyslela si. Nic z toho není pravda; nic z toho není tak, jak by mělo být. Tohle je ta řeka, ale kde jsou rozlehlé louky a dubový les, jenž ji ohraničoval? Nyní řeku obklopoval bažinatý mokřinatý les, v němž bylo sotva vidět kousek pevné půdy. Pokud lidé před příchodem hadů neupevnili břeh téhle pláže kameny, rozvíří jej hadi tak, že z něj bude bahno. Pradávné hadí vzpomínky jí vyprávěly o rozlehlých prosluněných loukách a velikém jílovitém břehu poblíž města Elderlingů. Draci přece měli nadrápat kusy jílu a vířením z něj a vody nadělat řídkou kaši, měli schrány hadů nakonec utěsnit pečetí. A to všechno se mělo dít pod jasným letním sluncem, během teplých dní.

Sisarqua se unaveně otřásla a vzpomínka se vytratila. Byla jediný had, který se tu namáhavě snažil utkat schránu na ochranu před zimou v době, kdy bude její tělo procházet transformací. Jediný had, prochladlý a znavený, jenž po věčném putování konečně dorazil domů. Sisarqua se rozpomínala na několik posledních měsíců.

Poslední úsek její cesty byl jednou nekonečnou bitvou s říčním proudem a kamenitými mělčinami. Do Maulkinovy spleti přišla jako nováček – a zmocnil se jí úžas. Skupina obvykle čítala nějakých dvacet až čtyřicet hadů. Avšak Maulkin nashromáždil všechny hady, které našel, a vedl je na sever. Tím bylo shánění potravy po cestě mnohem náročnější, ale on to takto pokládal za nezbytné. Sisarqua nikdy neviděla cestovat tolik hadů pohromadě v jedné spleti. Pravda, někteří degenerovali a stalo se z nich cosi jako zvířata, jiní byli napůl šílení zmatkem a strachem. Mysl mnohých zahalila zapomnětlivost. Nicméně zatímco následovali tohoto hada-proroka se třpytivými falešnými oky na bocích, skoro si vzpomněla na dávné putování. Všude kolem ní se soustředila odvaha a inteligence, jíž byli hadi připravení k boji plní. Ta namáhavá cesta byla správná, správnější než cokoli, co se událo za velmi dlouhou dobu.

Přesto zažívala chvíle pochybností. Prastaré vzpomínky na řeku jí napovídaly, že vodní kanál, po němž pátrali, měl plynulý, hluboký proud a překypoval rybami. Dávné sny k ní mluvily o vlnících se kopcích a loukách ohraničených přístupnými lesy, které se hemžily lovnou zvěří pro vyhladovělé draky. Tahle řeka se sice taky vyznačovala hlubokým kanálem, po němž mohla i plout loď, avšak klikatila se do vnitrozemí skrz nebetyčný les, hustě prorostlý popínavými rostlinami a křovím. Tohle nemohla být cesta k jejich prastarým místům, kde se zavíjeli do kokonů. Maulkin však zarputile trval na tom, že to ona je.

Sisarqua pochybovala tak silně, že se málem obrátila zpátky. Taktak že neuprchla z ledové řeky, plné mléčně bílé vody, a nevrátila se do teplejších oceánských vod na jihu. Jakmile však začala zůstávat pozadu nebo počala uhýbat z cesty, ostatní hadi za ní vyrazili a přitáhli ji zpátky k spleti. Musela jít s nimi.

Takže Maulkinovým vizím nedůvěřovala, ale autoritu Tintaglie nikdy nezpochybňovala. Modrostříbrná dračice zkrátka uznala Maulkina jako jejich vůdce a pomáhala onomu podivnému plavidlu, které vedlo jeho zástup. Drak plul nad nimi, troubil, aby je povzbudil, a takto naváděl spleť hadů k severu a pak proti proudu téhle řeky. Plavalo se dobře až k městu dvounožců s názvem Trehaug. Unaveně, ale bez větších nesnází následovali loď plující v čele.

Za městem se řeka změnila. Vůdčí loď zde zastavila kvůli mělčinám za ním. Za Trehaugem se řeka rozšířila a roztříštila na několik přítoků. Narušovaly ji široké pásy štěrku i písku, břehy zužovaly visící popínavé rostliny a do koryta sahalo plno kořenů. Bylo tu mělko, spousta meandrů se zubatými kameny a další úsek zahlcovalo rákosí. Sisarqua se už zase chtěla vrátit zpátky, ale stejně jako ostatní hadi se i ona nechala zastrašit a popohnat drakem. Zamířili na horní tok řeky. Více než stovka jedinců jejího druhu včetně ní se potácela a zmítala v nedostačujícím žebříku z kládových hrazení, který tu lidé postavili, když se pokoušeli zajistit jim hlubší vodu pro průchod přes poslední, smrticí mělčiny.

Během této etapy mnoho hadů zemřelo. Drobná zranění, která by se v chladivé slané mořské vodě rychle zahojila, se v drsném říčním proudu proměnila v hnisající vředy. Po dlouhém vyhnanství u moře ztrácelo hodně velkých hadů odvahu a mysl jim ochabovala. Tolik věcí bylo špatně. Od doby, kdy se vylíhli, uplynulo přece už tolik let. Tuhle cestu měli podstoupit už před mnoha desetiletími jako mladí a zdraví hadi. Navíc měli proti proudu řeky cestovat v teplém létě, když se jejich těla leskla tukem. A místo toho se teď přesouvali v deštivé a bídné zimě, hubení, dobití, posetí vilejši – a taky staří, mnohem starší, než kdy kteří hadi byli předtím.

Jediný drak, co na ně dohlížel, byl ze schrány vylouplý teprve necelý rok. Tintaglia létala nahoře, přičemž se stříbrně zaleskla pokaždé, když zimní slunce proniklo mračny a dotklo se jí. „Už to není daleko!“ volala stále na ně dolů. „Za žebříkem už vody znovu nabývají hloubku, tam budete zase moci volně plavat. Nezastavujte se.“

Někteří byli prostě na takovou cestu příliš ubití, unavení a hubení. Jeden veliký oranžový had zemřel zavěšený na ohradě z klád, jež tu ohraničovala vodu. Nedokázal se už vytáhnout dál. Sisarqua se ocitla blízko něho zrovna ve chvíli, kdy mu ohromná hlava ve tvaru klínu najednou klesla pod vodu. Netrpělivě čekala, až se had pohne dál. Vtom se ale jeho ostnatá hříva z dužnatých pramínků napjala a vypustila poslední příval jedů. Byly slabé a mdlé. Takto pracovala poslední reflexní obrana těla, ale pro všechny hady v dosahu to představovalo jasný signál – had je mrtvý. Jeho pach a chuť ve vodě zvaly Sisarqu na hostinu.

Nezaváhala. Jako první se pustila do jeho těla. Naplnila si tlamu masem a polykala. Vzápětí urvala další kus; zbytek tlupy ještě ani nerozpoznal příležitost. Nečekaná obživa jí způsobila skoro stejnou závrať jako příval vzpomínek. Takto se její druh choval. Nenechával mrtvá těla ladem, naopak, bral si z nich výživu i vědění. Stejně jako si každý drak nesl uvnitř sebe vzpomínky na celou svou linii, i každý had si ponechával vzpomínky na ty, kdo zemřeli před ním. Nebo se to alespoň předpokládalo. Sisarqua i všichni ostatní hadi, kteří se nevesele valili bok po boku s ní, zůstali prostě v hadí podobě příliš dlouho. Vzpomínky pohasly a s nimi i inteligence. I z těch, co se teď snažili dokončit stěhování a chtěli se stát draky, zbývaly zvířecké stíny – ani zdaleka nebyli tím, čím by měli být. Jací draci se z nich stanou?

Sisarqua trhla hlavou s naježenou hřívou vpřed, aby urvala další pořádný kus masa z oranžového hada. V mozku jí vířily vzpomínky na bohatý rybolov a na noci strávené zpěvem se spletí pod oblohou jasnou jako drahokam. Tahle vzpomínka byla velice stará. Sisarqua měla za to, že uběhly desítky let od doby, kdy nějaká skupina hadů povstala z Hojnosti do Nedostatku, aby pozvedli hlasy v chvalozpěvu na nebe poseté hvězdami nad jejich hlavami.

A potom se k ní nahrnuli ostatní. Syčeli a hrozivě na sebe zdvihali hřívy, jak se taky snažili dostat k hostině. Sisarqua utrhla poslední kus masa, načež se převalila právě přes tu ohradu, která oranžového zastavila. Polkla flák teplého masa celý. Cítila, jak jí příjemně roztáhl jícen. Nebe, pomyslela si a jako odpověď zaznamenala krátký vzruch nejasných dračích vzpomínek oranžového hada. Nebe, volné a rozlehlé jako moře. Brzy v něm opět popluje. Už to není daleko, slibovala přece Tintaglia.

Jenže jinak měří vzdálenost drak s křídly a jinak zase utýraný had, jenž se těžce hrne mělkou řekou. Toho odpoledne jílovité břehy ještě nespatřili. Najednou z ničeho nic přišla noc – krátký den skončil, sotva začal. Sisarqua musela další noc snášet studený vzduch, kterému kvůli mělké vodě nemohla uniknout. Voda proudící kolem málem ani nestačila na udržení jejích žáber ve vlhku. Bylo jí, jako by jí měla kůže na zádech prasknout, tak ji suchý chlad trápil. A potom, později zrána, když si slunce našlo cestu mezi zarostlé břehy, ukázalo se, že hadů, kteří putování nikdy nedokončí, bude víc. Zase měla štěstí, že se mohla nakrmit na jedné z mrtvol, než ji od ní ostatní členové spleti odehnali. Tintaglia opět kroužila nad nimi a volala na ně, že už není daleko do Cassaricku a k místu odpočinku. Tam nastane dlouhé, poklidné spočinutí a při něm proměna.

Den byl studený a Sisarqua měla kůži na zádech po dlouhé noci strávené nad vodou úplně suchou. Cítila, jak jí pokožka pod šupinami praská. Když se pak řeka prohloubila natolik, že se Sisarqua mohla ponořit a namočit si žábry, mléčně bílá voda ji na rozpraskané kůži štípala. Jako by ji ta kyselá voda požírala. Pokud se brzy nedostane na pláž, kde se budou zamotávat, nezvládne to.

Odpoledne bylo hrozivě krátké a bolestně dlouhé zároveň. V hlubších úsecích, kde mohla Sisarqua plavat, ji voda bodala do porušené kůže, ale bylo to lepší než místa, kde se plazila po břiše jako had a bojovala o úchop na kluzkých kamenech říčního dna. Všude kolem ní se kroutili, svíjeli a napínali další obrovští mořští hadi ve snaze postoupit dál proti proudu řeky.

Když konečně dorazila na místo, nepoznala ho. Slunce už se sklánělo za vysokou hradbu stromů na jednom břehu řeky. Tvorové, kteří nebyli Elderlingové, zažehli pochodně a zapíchali je do velkého kruhu na bahnitém říčním břehu. Sisarqua na ně zvědavě civěla. Lidé. Obyčejné dvě nohy, jen něco málo víc než kořist. Pobíhali kolem, očividně ve službách Tintaglie, a posluhovali jí jako kdysi Elderlingové. Bylo to podivně ponižující. To draci klesli tak hluboko, že se paktují s lidmi?

Sisarqua zvedla vysoko svou hlavu s hřívou a nasála noční vzduch. Tohle nebyla pravda. Vůbec to nebyla pravda. Necítila v srdci jistotu, že to je místo, kde se budou zamotávat. Na břehu však zahlédla několik hadů, kteří ji předešli. Pár už se jich zapouzdřilo do schrán, spředených ze stříbřitého jílu a jejich vlastních slin. Jiní se pořád ještě unaveně snažili úkol dokončit.

Dokončit úkol. Ano. Její mysl přeskočila zpátky k přítomnosti. Na vzpomínky už nebyl čas. Vyvrhla poslední dávku jílu se žlučí, která jí zbyla, a dodělala tlustou obrubu hrdla své schrány. Avšak nyní byla prázdná – špatně to odhadla. Nezbylo jí nic k zalepení schrány. Kdyby se pokusila dostat ke kaši, rozbila by si navinutý kokon, který právě vyrobila. A Sisarqua s bolestnou jistotou věděla, že na nové tkaní by neměla sílu. Tak blízko se dostala, tak blízko, a stejně zemře, nikdy znovu nepovstane.

Zaplavila ji vlna paniky a zuřivosti. V jednom okamžiku se rozhodla, že se z kokonu vyrve, ale nakonec zvítězil klid, posílený ještě proudem vzpomínek. Byla to výhoda mít vzpomínky předků. Někdy moudrost starých převládla nad hrůzami přítomnosti. V klidu se pak její hadí mysl vyjasnila. Sisarqua měla vzpomínky, z nichž mohla čerpat, vzpomínky hadů, kteří takovou chybu přežili, i vzpomínky umírajících, co to naopak nepřežili. Mrtvoly padlých hadů byly vždy pozřeny těmi, kteří zůstali naživu. Takto se uchovávaly i vzpomínky na osudové chyby, aby sloužily potřebám přeživších.

Nyní Sisarqua jasně viděla tři možnosti. Buď zůstat ve schráně a zavolat nějakého draka, aby jí pomohl pouzdro zapečetit. To však nepřipadalo v úvahu, jelikož Tintaglia už byla zcela zahlcená. Rozbít schránu a požádat, aby jí drak přinesl potravu a ona se tak mohla najíst, obnovit síly a upříst novou ulitu? Další neuskutečnitelné řešení. Znovu ji zavalila panika. Tentokrát ji potlačila vlastní vůlí. Tady nezemře. Vážila příliš dalekou cestu a probojovala se příliš mnoha nástrahami, než aby se teď vzdala smrti. Ne. Bude žít, na jaře se vynoří jako drak a převezme opět vládu nad nebesy. Bude znovu létat. Nějak už to dokáže.

Jak?

Bude žít, aby povstala jako královna. Bude požadovat to, co dračí královně náleží teď. Právo přežít jako první v těžkých časech. Nabrala do plic co nejvíce vzduchu a zatroubila jméno. „Tintaglie!“

Žábry měla příliš suché a hrdlo téměř zničené od spřádání hrubého jílu ve vlákno. Její volání o pomoc, její žádost, vyšla z jejích útrob jako pouhý šepot. Pozbyla dokonce i sílu na to, aby se vyrvala z kokonu. Nenávratně ochabla. Najednou cítila, že zemře.

„Máš potíže, krásko? Cítím, jak strádáš. Mohu ti pomoci?“

Uvnitř těsného pouzdra nemohla otočit hlavou. Mohla však obrátit oči a tak uviděla, kdo ji oslovil. Elderling. Velmi malý a velmi mladý, ovšem když se jeho mysl dotkla její, nebylo žádných pochyb. Tohle nebyl pouhý člověk, třebaže postavou ho připomínal.

Její žábry byly zoufale suché. Hadi se na nějakou dobu mohli vynořit z vody, mohli dokonce zpívat, avšak takhle dlouhé vystavení suchému studenému vzduchu prověřilo na nejzazší mez její schopnost přežít v Nedostatku. Namáhavě se nadechla. Ano. Dobře cítila ten pach a nade vší pochybnost věděla, že Tintaglia ho označila. Překypoval jejím kouzlem. Sisarqua pomalu zavřela oči a zase je otevřela. Pořád ho neviděla jasně. Vysychala příliš rychle. „Nemůžu,“ řekla. Na víc slov se nezmohla.

Cítila, jak jeho strádání narůstá. Chvilku nato jeho útlý hlas polekaně zvolal: „Tintaglie! Tahle má potíže! Nemůže dokončit pouzdro. Co uděláme?“

Přes území, kde se zavíjeli, k němu dolehl dračí hlas. „Jílová kaše, ať je hodně mokrá! Přilij ji. Neotálej. Potři jí s ní hlavu a zamázni otevřený konec jejího pouzdra. Uzavři ji uvnitř, ale napřed se ujisti, že první vrstva bude hodně mokrá.“ Hovořící dračice mezitím přispěchala na místo, kde Sisarqua ležela. „Samice! Buď silná, sestřičko. Je tu několik takových, které se vylíhnou jako královny. Ty musíš být jedna z nich.“

Přiběhli dělníci. Někteří tlačili kárky, jiní nesli vědra, z nichž šplíchala stříbrošedá jílová kaše. Sisarqua zatáhla hlavu dovnitř, jak to jen šlo, a zavřela oči. Mladý Elderling u jejího kokonu vyvolával rozkazy a pobízel je: „Dělejte! Na Tintaglii nečekejte! Její kůže a oči vysychají moc rychle. Přilijte. To je ono! A ještě! Další kýbl! Naplň další kárku. Pospěš si, člověče!“

Kaše na ni šplíchala, máčela ji a nakonec uzavřela. Nyní už na ni působily její vlastní jedy, přítomné v částech pouzdra, které utkala. Cítila, jak se propadá do něčeho, co nebyl spánek. Byl to však odpočinek. Požehnaný odpočinek.

Vnímala, že Tintaglia stojí blízko. Náhle ucítila váhu teplé, vyvrhnuté kaše a s vděčností si uvědomila, že sama dračice její pouzdro uzavřela. Na okamžik ji na kůži zaštípaly jedy plné vzpomínek. Nejen dračích vzpomínek od Tintaglie; její zámotek obohatila také společná hadí tradice pocházející od toho, kterého Tintaglia nedávno pozřela. Nejasně slyšela, jak Tintaglia usměrňuje pobíhající dělníky. „Tady je pouzdro pořád tenké. A tady taky. Přineste jíl a namažte ho ve vrstvách. Pak pouzdro obalte listím a vyztužte klacky. Dobře ho zakryjte před světlem i zimou. Zavíjejí se pozdě. Slunce nesmějí ucítit dřív, než bude léto v plném rozpuku. Jinak se obávám, že do příchodu jara by se nestačili plně vyvinout. A až tady skončíte, pojďte na východní konec území. Zápasí tam další z nich.“

Do slábnoucího vědomí Sisarquy pronikl Elderlingův hlas. „Uzavřeli jsme ji včas? Přežije, aby se mohla vylíhnout?“

„Nevím,“ odpověděla Tintaglia vážně. „Je pozdní roční doba, hadi jsou staří a unavení a půlka málem umřela hladem. Někteří z první vlny mezitím ve schránách zemřeli. Jíní stále bloudí v řece nebo zápasí s žebříkem. Mnozí z nich zemřou dřív, než se vůbec dostanou na břeh. Zemřou však pro nejvyšší dobro; jejich těla budou vyživovat ostatní, čímž vzrostou jejich šance na přežití. Avšak z těch, kteří zemřou ve schránách, nic dobrého nevzejde, neboť je to jen plýtvání a zklamání.“

Sisarqu obestírala tma. Nebyla schopná poznat, jestli je prochladlá do morku kostí, nebo zda cítí příjemné teplo. Nořila se stále hlouběji, stále však vnímala rozpačité mlčení mladého Elderlinga. Když konečně promluvil, jeho slova se k ní donesla spíše z jeho myšlenek než z jeho rtů. „Lidé z Deštné divočiny by si rádi vzali schrány těch, kteří zemřeli. Říkají tomu materiálu ‚čarodějné dřevo‘ a mají pro něj mnohá cenná využití –“

„NE!“ Dračice svým důrazným zamítnutím Sisarqu opět na chvíli probrala k vědomí. Avšak její zubožené tělo už to nemohlo déle vydržet, a tak se téměř vzápětí začala propadat zpátky. Tintagliina slova ji sledovala dolů na místo, které leží až pod sny. „Ne, bratříčku. Vše, co je draků, patří pouze drakům. Až přijde jaro, některé z těchto schrán se vylíhnou. Draci, kteří se vynoří, pozřou schrány a těla těch, kteří se nevylíhli. Takhle to mezi námi chodí a takto se uchovává naše tradice. Ti, kteří zemřou, předají sílu těm, kteří budou žít dál.“

Sisarqua měla jen chvilku na přemítání o tom, kam se zařadí ona. Potom už ji pohltila tma.

*

17. den měsíce naděje
7. rok vlády nejvznešenějšího a nejnádhernějšího satrapy Cosga
1. rok Nezávislé aliance kupců

Od Detoziho, chovatele ptactva v Trehaugu, Erekovi, chovateli ptactva v Bingtownu

V příloze najdete oficiální žádost Rady Deštné divočiny o spravedlivé a zasloužené uhrazení dodatečných a nečekaných výdajů, vzniknuvších nám, kteří pečujeme o hadí schrány pro dračici Tintaglii. Rada požaduje rychlou odpověď.

Ereku,

těžce nás zasáhly jarní povodně. Některé dračí schrány utrpěly obrovské škody, některé zcela chybí. Na řece se převrátila malá pramice a obávám se, že to byla ta, která převážela mladé holuby, které jsem ti posílal za účelem doplnění bingtownského hejna. O všechny jsme přišli. Nechám své ptáky naklást další vejce, a jakmile se potomstvo opeří, pošlu ti ho. Trehaug už vůbec nevypadá jako Trehaug, tolik je tu tetovaných tváří! Můj pán mi řekl, že nesmím věci datovat podle naší nezávislosti, ale já ho neposlouchám. Jsem si jist, že zvěst se stane skutečností!

Detozi

*

KAPITOLA 1

Šífař

Už mělo být jaro, ale na jaro panovala proklatě velká zima. Pěkná zima na spaní na palubě místo v palubní kabině. Minulou noc, když měl v sobě rum a průhledem v baldachýnu deštného pralesa problikával pás vzdálených hvězd, to vypadalo jako dobrý nápad. Noc se nezdála zas tak chladná. Ve vrcholcích stromů cvrkal hmyz, noční ptáci na sebe volali a netopýři pískali a protínali volné prostranství nad řekou. Jevilo se to jako příjemná noc – ležet na zádech na palubě svého prámu, hledět na divoký svět všude kolem a s požitkem vnímat řeku i Deštnou divočinu a zároveň své náležité místo ve světě. Tarman ho jemně kolébal a vše bylo v pořádku.

Když se rozprostřel kovově šedivý úsvit, usadila se mu na kůži i na oděvu rosa a všechny klouby v těle mu ztuhly. V tu chvíli pochopil, že tenhle špás by se mnohem spíš hodil tak pro dvanáctiletého kluka, a ne pro skoro třicetiletého šífaře. Pomalu se posadil a dlouze vydechl. Jeho dech se ve studeném ranním vzduchu srazil v páru. Následovalo řádné říhnutí po rumu z minulé noci. Potom se muž s brbláním vydrápal na nohy a rozhlédl se. Ráno. Ano. Přešel ke hrazení, vymočil se přes bok člunu a přitom v duchu hodnotil den. Vysoko nad jeho hlavou se ve vrcholcích stromů lesního baldachýnu probouzeli ptáci a křičeli jeden na druhého. Ale pod stromy na kraji řeky bylo svítání jen chabé. Než k němu světlo, které pronikalo dolů, dorazilo, přefiltrovaly je tisíce nových listů a zbavily je tepla. Až slunce vystoupá výš, zazáří nad rozlehlou řekou a vyšle své paprsky skrze koruny pod stromy. Ale zatím se tak nestalo a nestane se to ještě několik dalších hodin.

Leftrin se protáhl a zakroutil rameny. Košile se mu nepříjemně lepila na kůži. No, nepohodlí si zaslouží. Kdyby kdokoli z jeho posádky byl tak hloupý a usnul na palubě, přesně tohle by mu řekl. Jenže oni hloupí nebyli. Všech jedenáct jeho mužů podřimovalo na úzkých, patrových pryčnách lemujících záďovou stěnu palubní kabiny. Zatímco jeho vlastní prostorná palanda zůstala prázdná. Jak nerozumné.

Na vstávání bylo ještě moc brzy. Oheň v kuchyňských kamnech byl stále přihrábnutý. Žádná horká voda na čaj, žádné karbanátky škvířící se na roštu. A on tu přesto už byl a plně vzhůru. Napadlo ho, že si udělá procházku pod stromy. Podivný nápad, pro který neměl žádný vědomý důvod, ale stejně k němu měl nutkání. Věděl, že vzešel z nezapamatovaných snů předešlé noci. Snažil se je zachytit, avšak roztrhané kousíčky se v područí jeho mysli staly pavučinovými vlákny a vzápětí zmizely docela. I tak přetrvávající vnuknutí následoval. Nikdy totiž neželel, když těmhle impulsům věnoval pozornost, a téměř vždy litoval, pokud je někdy ignoroval.

Vešel do palubní kabiny, minul spící posádku a prošel malou kuchyňkou dopředu ke své kajutě. Vzal si boty na břeh namísto palubních. Holínky z maštěné hovězí kůže byly už téměř prošoupané. Kyselé vody Deštné řeky se k obutí, oblečení, dřevu či kůži nechovaly zrovna přívětivě. Ale jeden nebo dva výlety na břeh boty ještě přežijí a šífařova kůže díky tomu taky. Sebral z háčku kabát, přehodil si jej přes ramena a přešel záď kolem posádky. Kopl do nohou kormidelníkovy postele. Swarge s cuknutím zvedl hlavu a zůstal na Leftrina kalně zírat.

„Jdu na břeh protáhnout si nohy. Vrátím se nejspíš na snídani.“

„No jo,“ vypustil Swarge jedinou přijatelnou odpověď, která zaplňovala prakticky celý rozsah Swargeho konverzačních dovedností. Leftrin svá slova ještě potvrdil zavrčením a pak palubní kabinu opustil.

Minulý večer přistáli s prámem na bažinatém břehu a uvázali ho k velkému nakloněnému stromu. Leftrin se vyhoupl z oblé přídě prámu do bahnem pokrytého rákosí. Malované oči člunu zíraly do šera pod stromy. Před deseti dny Deštnou řeku zčeřil teplý vítr a pořádná bouře, takže voda vystoupala nad obvyklé břehy a dosáhla na nevysokou pevninu. V posledních dvou dnech pak voda sice opadla, ale rostliny podél řeky se pořád ještě vzpamatovávaly z toho, že se na několik dní ocitly pod proudem plným naplavenin. Rákosí bylo obalené špínou a většina trávy slehla pod nánosem bahna. Nízký břeh byl hustě posetý oddělenými vodními tůňkami. Leftrinovi se při chůzi bořily nohy do bahna a v jeho stopách prosakovala voda.

Nevěděl jistě, kam nebo proč vlastně jde. Nechal se vést svým rozmarem a kráčel dál od říčního břehu hlouběji do stínu pod stromy. Tam byly známky nedávné záplavy ještě patrnější. Mezi kmeny stromů se zaklínily hrázky z naplaveného dříví. Na křovinách i stromech visela změť zabahněného listí a utrhané síťoví popínavých rostlin. Nízko rostoucí byliny a vysoký mech pokrývaly čerstvé nánosy říčních naplavenin. Obrovité kmeny velikánských stromů, které držely střechu Deštné divočiny, záplavě odolaly, nikoli však podrost bující v jejich stínu. Na některých místech proud vyhloubil v houštinách cestu, jinde zase lepkavé bahno a kal zatížily listí natolik, že se křoví sklánělo dolů a nabývalo podoby zablácených pahorků.

Kde to šlo, prodíral se Leftrin po cestičkách, které v křoví vyhlodal říční proud. A když bahno začalo být moc měkké, tlačil se skrz umazaný podrost. Brzy byl šífař řádně mokrý i špinavý. Jedna větev, kterou odtlačil stranou, vystřelila zpátky, pleskla ho přes čelo a pocákala mu obličej bahnem. Chvatně z kůže tu štiplavou věc setřel. Jako u mnoha šífařů, i jeho paže a obličej působením kyselých vod Deštné řeky ztvrdly. Díky tomu nabyla jeho tvář koženého, zvětralého vzhledu, čímž vznikal zarážející kontrast s Leftrinovýma šedýma očima. V nitru věřil, že to je důvod, proč má tak málo výrůstků a méně šupinek, které trápily většinu jeho bratrů z Deštné divočiny. Ne že by se považoval za někoho hezkého nebo dokonce za krasavce. Zatoulaná myšlenka vyvolala na jeho tváři posmutnělý úšklebek. Vytlačil ji z hlavy stejně jako visící větev z obličeje a pokračoval v cestě stále hlouběji.

Pak se zničehonic zastavil. Jakési smyslové vodítko, které nedokázal jasně určit, nějaký závan ve vzduchu či záblesk, jejž vědomě nezaznamenal, mu napověděl, že je blízko. Stál úplně tiše a pomalu prohlížel celou oblast kolem sebe. Jeho oči to nejprve přešly, ale potom se mu naježily chlupy vzadu na krku a on rychle sklouzl pohledem zpět. Támhle. Zalehlo ho bahnem obalené rostlinstvo a divoký říční proud jej obalil blátem, ale kus šedi prosvítal. Kmen čarodějného dřeva.

Nebyl nijak velký, rozhodně ne tak, jak slýchal, že může být. Průměr tvořil asi dvě třetiny Leftrinovy výšky, a on nebyl vysoký muž. Ale stačí to, pomyslel si. Je dost velký na to, aby ho udělal hodně bohatým. Ohlédl se přes rameno. Podrost, který bránil výhledu na řeku a jeho zakotvený prám, ho zároveň kryl před slídivýma očima. Pochyboval, že by některý člen posádky projevil takovou zvědavost, aby ho sledoval. Přece spali, když odcházel, a určitě jsou pořád ještě v postelích. Tajný nalezený poklad patří tedy pouze jemu.

Prodral se skrz rostlinstvo až ke kmeni a sáhl na něj. Byl neživý. Věděl to dřív, než se ho dotkl. Jako chlapec byl v komnatě Korunovaného kohouta. Viděl Tintagliin kmen, ještě než se z něho vyklubala, a znal ten šimravý pocit, který to v něm vyvolalo. Drak v tomto kmeni uhynul a už nikdy se nevylíhne. Leftrinovi příliš nezáleželo na tom, zda drak zemřel, když kmen ještě ležel na pláži, kde se draci zavíjeli, nebo jestli se zabil při převalování kmene v proudu. Drak uvnitř nežil, ale čarodějné dřevo se dalo zachránit a on jediný věděl, kde je. A naštěstí taky jako jeden z mála věděl, jak ho nejlépe využít.

Khuprusova rodina kdysi vydělala část nezměrného majetku na zpracovávání čarodějného dřeva; bylo to ještě předtím, než kdo vůbec tušil nebo připouštěl, co tohle „dřevo“ vlastně je. Bratři jeho matky s čarodějným dřevem pracovali. On byl ještě chlapec, co bloumal sem a tam po nevysoké budově, kde se pily jeho strýčků pomalu zakusovaly do té věci tvrdé jako ocel. Když mu bylo devět, rozhodl otec, že je už dost starý a může pracovat na prámu spolu s ním. Začal se tedy věnovat zákonnému řemeslu šífaře a učil se mu přímo na palubě. A potom, čerstvě v jeho dvaadvaceti letech, otec zemřel a prám zůstal jemu. Byl šífařem většinu svého života. Z matčiny strany však měl nástroje k řemeslu s čarodějným dřevem a znalosti, jak nářadí použít.

Obešel celý kmen. Šlo se mu těžko, protože proudící voda zaklínila kmen mezi dva stromy. Jeden konec byl zabořený hluboko do bahna a druhý trčel nahoru, ověnčený úlomky lesního porostu. Leftrina napadlo, že tu věc vytrhne, aby se na ni mohl pořádně podívat. Ale pak se rozhodl, že kmen nechá raději zamaskovaný. Vrátil se rychle k prámu. Pokradmu sebral ze skříňky smotané lano a vrátil se zase zpátky. Tam svůj objev chvatně přivázal. Byla to špinavá práce, avšak jakmile skončil, pocítil uspokojení. I kdyby se řeka znovu zvedla, jeho poklad zůstane na místě.

Zatímco se trmácel nazpět k prámu, cítil, jak mu tlustá plstěná ponožka v botě vlhne. Noha začala štípat. Leftrin zrychlil krok a klel si pod vousy. Na příští zastávce si bude muset koupit nové boty. Parroton byla jedna z nejmenších a zároveň nejnovějších osad na Deštné řece. Všechno tam bylo drahé a najít tam boty z hovězí kůže, dovezené z Chalcedu, bude těžké. Bude vydán na milost každému, kdo nabídne vůbec nějaký pár bot k prodeji. Po chvilce zkřivil jeho ústa kyselý úsměv. Tady objevil kmen, co má větší cenu než deset let práce na prámu, a on se v duchu dohaduje sám se sebou, kolik bude muset zaplatit za nové boty. Až se kmen rozřeže na kusy a nenápadně se prodá, nebude už nikdy nucen starat se o peníze.

Leftrinova mysl se zaměstnávala logistikou. Dříve či později se musí rozhodnout, komu své tajemství svěří. Potřeboval někoho na druhý konec přeřezávací pily a muže, kteří mu pomohou vyzvednout těžká prkna z kmene na prám. Že by bratranci? Nejspíš. Krev přece není voda, dokonce ani bahnem zanesená voda Deštné řeky.

Dokážou být diskrétní? Leftrin doufal, že ano. Musí být opatrní. Čerstvě řezané čarodějné dřevo si nelze splést, má totiž stříbrný lesk a nezaměnitelnou vůni. Když ho obchodníci z Deštné divočiny poprvé objevili, cenili si ho výhradně pro jeho schopnost odolávat kyselosti říční vody. Jeho plavidlo Tarman byla jedna z prvních lodí postavených z čarodějného dřeva. Měla trup krytý deskami z něj. Stavitelé Deštné divočiny sotva předpokládali, že zmíněné dřevo má kouzelné vlastnosti. Prostě jen použili to, co vypadalo jako zdroj dobře uleželého dříví z jimi objeveného zavaleného města.

Teprve až postavili veliké a propracované lodě, jaké mohly plout nejen po řece, ale i ve slaných vodách pobřeží, objevili veškerou moc tohoto materiálu. Každého vyděsilo, když galionové figury na přídích těchhle lodí začaly ožívat – a to několik pokolení od doby, kdy byly lodi postaveny. Mluvící a pohybující se figury představovaly div pro všechny bez rozdílu. Živých lodí ovšem neexistovalo mnoho, a proto byly žárlivě střeženým majetkem. Žádnou z nich nikdy nikdo neprodal mimo obchodní alianci kupců. Živou loď si mohli koupit pouze obchodníci z Bingtownu a jedině živé lodě mohly bezpečně proplouvat po Deštné řece. Trupy běžných lodí podléhaly v kyselých říčních vodách rychlé zkáze. Jaký lepší způsob ochrany tajných měst Deštné divočiny a jejich obyvatel by bylo možno nalézt?

A potom přišel ten nedávný objev. Zjistilo se, co čarodějné dřevo doopravdy je. Obrovité klády v komnatě Korunovaného kohouta nebyly ze dřeva. Byly to krycí zámotky draků, vtažené do města na ochranu před dávným sopečným výbuchem. Všichni neradi mluvili o tom, jaký je jejich skutečný význam. Z jednoho kokonu se vylíhla živá dračice Tintaglia. Kolik těch „klád“ rozřezaných na trámy na stavbu lodí obsahovalo životaschopné draky? O tom nikdo nehovořil. Dokonce ani samy živé lodě nerady rokovaly o dracích, jimiž by mohly být. Na tohle téma mlčela i dračice Tintaglia. Leftrin si nicméně myslel, že kdyby se někdo dozvěděl o kmeni, který našel, zabavili by ho. Nemohl dovolit, aby se to dozvěděli všichni lidé v Trehaugu nebo Bingtownu, a Sa ho ochraňuj, jestli se o tom doslechne dračice. Takže musí udělat všechno pro to, aby objev utajil.

Štvalo ho, že s pokladem, který mohl prodat dražiteli s nejvyšší nabídkou, musí nyní nakládat nenápadně a tiše. Ale odbytiště se najdou. A dobrá odbytiště. Na místě tak soutěživém, jako je Bingtown, se vždycky vyskytují obchodníci, co jsou ochotni koupit zboží diskrétně a bez zbytečných dotazů na jeho původ. Určitě se objeví ctižádostivý kupec, schopný směnit nezákonné zboží za příležitost získat oblibu satrapy Jamaillie.

Avšak skutečné peníze a nejlepší nabídky přijdou od kupců z Chalcedu. Nestabilní mír mezi Bingtownem a Chalcedem byl stále ještě příliš mladý. Podepsalo se několik nepříliš významných dohod, nicméně hlavní rozhodnutí ohledně hranic, obchodů, cla a práv přechodu se pořád projednávala. Říkalo se, že zdraví vládce Chalcedu se zhoršuje. Chalcedští vyslanci už se pokusili zajistit si průjezd Deštnou řekou. Vrátili je zpátky. A navíc stejně každý věděl, za jakým posláním sem přišli. Chtěli koupit části těl draků. Dračí krev na elixír, maso kvůli omlazení, dračí zuby na dýky, šupiny na lehké a pružné zbraně a dračí žíly na mužnost. K uším chalcedské šlechty pravděpodobně dolehly všechny povídačky starých báb o léčivých a kouzelných účincích kousků dračích těl. A zřejmě každý šlechtic dychtil dobýt přízeň svého vévody tím, že jej bude zásobovat prostředky proti té které vysilující chorobě, která ho pomalu oslabovala. Netušili, že z posledního kmene čarodějného dřeva, patřícího lidem z Deštné divočiny, se vyklubala Tintaglia. Už nezůstali žádní nevyvinutí draci, kteří by se dali povraždit a poslat na lodích do Chalcedu. A to bylo jenom dobře. Sám Leftrin měl stejný názor jako většina obchodníků. Čím dříve bude vévoda z Chalcedu v hrobě, tím lépe pro obchod i pro lidi. Ale taky sdílel pragmatický názor, že do té doby může mít člověk z toho nemocného válečného štváče užitek.

Pokud si zvolí tuhle cestu, nepotřebuje nic víc než najít způsob, jak dostat ten ohromně těžký kmen nedotčený do Chalcedu. Pozůstatky napůl vyvinutého draka uvnitř jistě vynesou závratnou částku. Jen dostat zámotek do Chalcedu. Když se to takhle řeklo, znělo to málem jednoduše. A přitom to obnášelo zvedáky a kladky, i kdyby měl pouze přesunout kmen z místa, kde byl zaklíněný, a naložit ho na svůj prám. Nemluvě o nutnosti zachovat takový náklad v tajnosti a rovněž zorganizovat tajný přesun z ústí Deštné řeky na sever do Chalcedu. Jeho říční prám nemohl ani zdaleka takovou cestu podniknout. Ale kdyby to všechno přece jen dokázal zařídit a po cestě na sever ani při návratu domů by ho nikdo neokradl ani nezavraždil, vyšel by z celého dobrodružství jako velice bohatý muž.

Belhal se teď rychleji. Štípání uvnitř boty přešlo v pálení. Pár puchýřů přežije, ale otevřená rána rychle zvředovatí a on bude pajdat celé týdny.

Vynořil se z podrostu do poměrně otevřeného prostoru podél řeky a hned ucítil kouř z kuchyňských kamen a uslyšel hlasy mužů z posádky. Ucítil taky pečené karbanátky a uvařenou kávu. Je čas vejít na palubu a uklidit se, než někdo z chlapů začne dumat, kam se šel jejich kapitán ráno courat. Nějaká pozorná duše mu přehodila přes příď prámu provazový žebřík. Nejspíš Swarge. Kormidelník byl vždy před posádkou o dvě myšlenky napřed. Na přídi na hrazení potichu seděl mohutný Eider a pokuřoval svou ranní fajfku. Kývl na kapitána a vyfoukl na pozdrav kouřový prstýnek. Pokud byl zvědavý, kde Leftrin byl a proč, nedal to na sobě znát.

Leftrin pořád ještě hloubal nad nejlepším způsobem přeměny čarodějného dřeva v majetek. Položil nohu na první příčku žebříku. Vtom se nalakované, lesklé, černé oči Tarmana setkaly s jeho pohledem a Leftrin ztuhl. V hlavě se mu zrodila nová, rozhodná myšlenka. Nechám si ho. Nechám si ho a využiji ho pro sebe a pro svou loď. Dlouhou chvíli, zatímco stál na žebříku, se mu v mysli rozvíjely možnosti jako květiny za ranního světla.

Poklepal bok svého prámu. „Možná, starý brachu. Možná.“ Pak se vyšplhal na palubu, zul si nasáklou botu a mrskl ji do řeky, aby si ji zhltla.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, listopad 2018
Překlad: Jan Kozák
Ilustrace: Filip Štorch
Vazba: vázaná
Počet stran: 544
Cena: 399 Kč