Ilona Andrews: Magie spojuje

KDYŽ SE BLÍŽÍ SVATBA I VÁLKA ZÁROVEŇ…
… občas není poznat, co je co!

Nakladatelství Fantom Print vydalo devátý díl urban fantasy série Kate Daniels autorky Ilony Andrews: Magie spojuje.

 

 

Kate Danielsová, bývalá žoldačka a Choť Pána smečky a nyní Strážkyně Atlanty, si po bojích s džinem a nárokování města užívá zasloužený odpočinek. Nebo by si ho užívala, kdyby se překotně neblížila její svatba s Curranem, na kterou je potřeba zařídit a pozvat všechno a všechny.

Včetně Katina otce Rolanda. Toho otce, který odmítá uznat nároky své dcery na Atlantu a který sice dodržuje podmínky křehkého příměří, ale i tak se mu daří Kate víc než dobře provokovat. Únosem obra Saimana ale překročí přijatelnou mez a Kate nezbývá než se za milénia starým mágem vydat, aby upevnila svou autoritu. Příliš pozdě ale zjistí, že tím činí první krok k naplnění čím dál jistější budoucnosti – takové, v níž Atlanta hoří, Smečka je s Rolandem ve válce a Kate ztratí jak Currana, tak i ještě nenarozeného syna.

Schyluje se k bitvě a Kate musí hledat spojence, kde se dá – mezi dlaky, bohy, a dokonce i živými a mrtvými nepřáteli. Času je však málo a snaha změnit budoucnost a ochránit rodinu a přátele nechává Kate zranitelnou vůči nejhoršímu nepříteli – vlastní magii, která se hlásí o právo rozhodovat. Zaváhání jsou ale nepřípustná, zvlášť když budoucnost zahrnuje souboje, bažiny, létání na pegasech, všetečné předky, výchovu pubertálních adoptivních dcer nebo nutnost jít s barvou ven. Doslova. Kdyby aspoň bylo jisté, že to bude stačit; o tom ale rozhodne až finální bitva.

Devátý díl ze série o Kate Danielsové se noří hlouběji do světa po Změně a do toho, jak vlastně funguje magie. A nabírá přitom tempo, ve kterém akci střídá humor a občas se stíhá oboje současně. A hlavně – v závěru půjde pořádně do tuhého. Nakladatelství FANTOM Print prostě vydává další lahůdku, kterou si žádný milovník magie, romance a drsných hrdinek nemůže nechat ujít!

 

ANOTACE:

Žoldačka Kate Danielsová ví až moc dobře, že magie v Atlantě po Změně je nebezpečná. Ale nic, s čím se kdy předtím potkala, ji nemohlo připravit na tohle…
Kate a bývalý Pán šelem, Curran Lennart, konečně hodlají svůj vztah stvrdit i oficiálně. Ale na cestě k oltáři budou muset překonat pár hodně velkých překážek…
Roland, Katin otec, unesl poloboha Saimana a teď ho pomalu nechává vykrvácet ve své věčné honbě za mocí. Věštírna čarodějek předpověděla, že pokud si Kate vezme muže, kterého miluje, Atlanta shoří na popel a ona ho ztratí navždy. A jediná osoba, kterou by Kate mohla požádat o pomoc, je dávno mrtvá. Vyhlídky jsou beznadějné. Budoucnost vypadá temně. Ale Kate Danielsová není z těch, kdo by hráli podle pravidel…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, říjen 2017
Překlad: Hana Vrábelová
Obálka: Juliana Kolesova
Vazba: vázaná
Počet stran: 320
Cena: 329 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1.

Lebka na mě zírala prázdnými očními důlky. Čelo měla pokryté podivnými runami, které někdo vyřezal do nažloutlé kosti a vyplnil je černým inkoustem. Ze silné dolní čelisti jí trčela řada kuželovitých tesáků, dlouhých a ostrých, připomínajících krokodýlí zuby. Lebka samotná stála na vršku staré cedule Stop. Někdo přemaloval osmiúhelníkovou ceduli na bílo a obrovskými, rozeklanými písmeny dopsal ZÁKAZ VSTUPU. Dolní okraj hyzdil rudohnědý stříkanec, podezřele připomínající zaschlou krev. Naklonila jsem se blíž. Jop, krev. A taky nějaké vlasy. Lidské vlasy.

Curran se na ceduli zamračil. „Myslíš si, že se nám tím snaží něco říct?“

„No, nevím. Naznačuje to dost jemně.“

Zadívala jsem se za ceduli. Asi sto metrů za ní nás očekával obrovský, dvoupatrový dům. Vybudovaný jasně po Změně, z masivního dřeva a hnědého pískovce, položeného ručně. Obojí totiž zaručovalo, že stavba přežije vlny magie. Namísto toho, aby šlo o jednoduchou čtvercovou nebo obdélníkovou krabici, sloh tak typický pro většinu budov vzniklých po Změně, tento dům oplýval všemi vymoženostmi prérijních sídel před příchodem magie: řadou velkých oken, rozmáchlými horizontálními liniemi a prostorným půdorysem. Až na to, že domy v podobném stylu obvykle kryly dlouhé, rovné střechy s minimem ozdob, zatímco tohle místo se honosilo sedlovou střechou s pracně vyřezávanými štíty, nádherným okřídlím a ozdobnými dřevěnými okny.

„To vypadá jako by někdo vzal ruský srub a dům moderní před Změnou, strčil je do mixéru a výsledek vysypal támhle.“

Curran se zamračil. „Je to jeho… Jak se tomu říká? Terem.“

„V teremech žily ruské princezny.“

„Přesně tak.“

Mezi námi a domem se rozkládalo pole černé zeminy. Půda vypadala měkká a nadýchaná jako hlína do květináčů nebo čerstvě zorané pole. Přes pole se až k předním dveřím klikatila stezka ze starých, vratkých prken, napolo shnilých a rozpadajících se. Z té hlíny jsem neměla dobrý pocit.

Pokusili jsme se dům obejít a narazili jsme na trnitý přírodní plot tvořený divokými růžemi, ostružiním a stromy. Tyčil se čtyři metry vysoko, a když se Curran pokusil vyskočit, aby přes něj viděl, zevnitř vyrazily trnité šlahouny jako lasa a hrdinsky se ho pokusily vtáhnout dovnitř. Když jsem mu pak pomohla vybrat jehly zapíchané do rukou, rozhodli jsme se, že čelní útok bude ta lepší možnost.

„V hlíně nevidím stopy zvířat,“ zamyslela jsem se nahlas.

„Nejsou tam ani zvířecí pachy,“ dodal Curran. „V lesích kolem nás jsou pachové stopy všude možně, ale tady nic.“

„Proto má obrovská okna bez mříží. Poblíž domu se nic nedostane.“

„Buď to, nebo je mu to jedno. Proč sakra nezvedá telefon?“

Kdo zná pohnutky kněze boha všeho zla a temnoty?

Zdvihla jsem menší kámen, hodila ho do hlíny a obrnila se. Nic. Z půdy nevystřelily žádné zubaté čelisti ani magický oheň, neozval se výbuch, jenž by otřásl zemí. Kámen tam prostě zůstal ležet.

Mohli bychom se vrátit později, až vlna magie opadne. To by bylo nejrozumnější. Ale jeli jsme sem dobrých šestnáct kilometrů v mizerném provozu, v úmorném vedru georgijského léta, a pak pokračovali pěšky lesem skoro dva další kilometry, jen abychom sem dorazili, a náš termín se rychle blížil. Do toho domu se dostanu, tak nebo onak.

Položila jsem nohu na první prkno. Trochu se prohnulo pod mojí vahou, ale vydrželo. Krok. A další. Prkna pořád držela.

Po špičkách jsem se plížila vpřed a Curran přímo za mnou. Myslet si nenápadné myšlenky.

Tmavá zemina se zachvěla.

Další dva kroky.

Po pravé straně od nás se na hlíně vyboulil hrbol, půda se přesouvala jako vlny nějakého moře, černého jako uhel.

Ajaj.

„Napravo,“ zamumlala jsem.

„Vidím to.“

Hromádku probodly dlouhé, hadovité kostěné hřbety, klouzaly skrz hlínu k nám a připomínaly hřbetní ploutev mořského hada, elegantně plujícího pod povrchem prachového oceánu, černého jako noc.

Rozběhli jsme se ze všech sil ke dveřím.

Koutkem oka jsem postřehla, jak se po naší levé straně do vzduchu vznesl oblak volné hlíny. Z díry vyskočil černý štír o velikosti poníka a hrabal se za námi.

Jestli Romanovi zabijeme štířího mazlíčka, do konce života to budeme mít na talíři.

Vyběhla jsem na verandu a zabušila na dveře. „Romane!“

Kostěné hřbety prudce vyrazily ze země. Myslela jsem si, že jsou to ploutve, ale vyklubaly se z nich svazky chapadel složených z kostěných dílů a držících pohromadě díky zbytkům chrupavky a vyschlé, šlachovité tkáni. Chapadla udeřila, popadla Currana. Ten se zapřel o dvě sousedící kosti a napnul svaly, odtáhl je od sebe. Kosti zapraskaly, pojivová tkáň se roztrhla a levé chapadlo se začalo zmítat, zatímco se ho půlka válela na zemi.

„Romane!“ Do hajzlu a do prdele.

Kostěné chapadlo mě popadlo, zdvihlo mě vzhůru a zatáhlo o kus nazpět, zůstala jsem viset dva metry nad zemí. Štír se hnal vpřed, bodec zdvižený, připravený ke smrtelnému úderu.

Dveře se rozlétly a za nimi stál Roman. Byl oblečený do trička a kostkovaných kalhot od pyžama, dlouhé tmavé vlasy vyholené po stranách, takže obvykle připomínaly koňskou hřívu, mu trčely na levé straně hlavy. Vypadal, že se zrovna probudil.

„Co to má znamenat?“

Všechno se zastavilo.

Roman na mě zamžoural. „Co tady děláte, lidi?“

„Museli jsme sem přijet, protože nezvedáš svůj zatracený telefon.“ Curran to řekl tónem, jehož ledový nádech naznačoval, že jeho trpělivost je u konce.

„Nezvedal jsem ho, protože jsem ho vypojil.“

Roman mávl rukou. Štír se stáhl pryč. Chapadla mě něžně položila a odplazila se zpátky pod zem.

„Kdybyste byli příbuzní s mou rodinou, vypojili byste si ho taky. Rodiče se zase hádají a chtějí po mně, abych si vybral stranu. Řekl jsem jim, že si se mnou můžou promluvit, až se začnou chovat jako zodpovědní dospělí.“

To sotva. Jeho otec Grigorij byl hlavním černým volhem ve městě. Romanova matka, Evdokie, zase tvořila třetinu věštírny čarodějek. Když se hádali, nešlo jen o jejich výbušné povahy, vybuchovaly i věci kolem. Doslova.

„Doteď se mi podařilo oběma vyhýbat, takže si užívám ten klid a ticho. Pojďte dál.“

Otevřel nám dveře. Prošla jsem kolem něj do obrovského obýváku. Podlahy ze zlatavě světlého dřeva, obrovský krb, devět metrů vysoké stropy a měkký nábytek. Stěnu na opačném konci lemovaly poličky na knihy, nacpané až po okraj. Vypadalo to tam dokonale útulně.

Curran vešel dovnitř za mnou a chvíli ten obývací pokoj vstřebával. Zdvihl huňaté obočí.

„Co je?“ zabrblal Roman.

„Žádný oltář?“ zeptal se Curran. „Ani zakrvácené nože a vyděšené panny?“

„Žádná obětní jáma, lemovaná lebkami?“ přidala jsem se.

„Ha. Ha.“ Roman protočil oči. „Tenhle jsem ještě neslyšel. A panny držím v řetězech dole ve sklepě. Dáte si kávu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ano,“ řekl Curran.

„Černou?“

„Ne, nalej do ní smetanu.“

„Dobrý člověk. Jen dva druhy lidí pijí černou kávu: policajti a sérioví vrazi. Šup, šup, posaďte se.“

Usadila jsem se na gauči a skoro se do něj zabořila. Až budu chtít vstát, budu potřebovat pomoc. Curran se uvelebil vedle mne.

„Tohle je fajn,“ poznamenal.

Jen jsem zamručela.

„Měli bychom si jeden pořídit do obýváku.“

„Zakrváceli bychom ho.“

Curran pokrčil rameny. „No a?“

Roman se objevil se dvěma hrnky, v jednom byla tekutina černá jako noc a v druhém kafe do poloviny dolil smetanou. Hrnek se světlejší tekutinou podal Curranovi.

„Vidím, že ty ji piješ černou,“ pověděla jsem mu.

Pokrčil rameny a posadil se na gauč. „Eh… Patří to k mé práci. Tak, co pro vás můžu udělat?“

„Chceme se vzít,“ oznámila jsem mu.

„Já vím. Gratuluju. Během noci Ivana Kupaly. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale rozhodně je to odvážné.“

Noc Ivana Kupaly byla časem divoké magie, alespoň podle slovanského folklóru. Starověcí Rusové věřili, že ten den se hranice mezi světy smazávají. V našem případě to znamenalo velmi silnou vlnu magie. Během noci Ivana Kupaly se stávaly podivné věci. Kdybych měla na výběr, zvolila bych jiné datum, ale vybral ho Curran. Pro něj to byl poslední den vlkodlačího léta, svátek kožoměnců a dokonalý den pro naši svatbu. Pověděla jsem mu, že si ho vezmu, a pokud se chce nechat oddat během noci Ivana Kupaly, tak se tehdy taky vezmeme. Když už jsem odložila datum aspoň tucetkrát, bylo to to nejmenší.

„Takže jste přišli, abyste mě pozvali?“ zeptal se Roman.

„Ano,“ řekl Curran. „Byly bychom rádi, kdybys nás oddal.“

„Co prosím?“

„Chtěli bychom, abys byl naším knězem,“ vysvětlila jsem.

Roman vyvalil oči. Ukázal na sebe. „Já?“

„Ano,“ řekl Curran.

„A mám vás oddat?“

„Ano.“

„Víte, co dělám, že jo?“

„Ano,“ zopakovala jsem. „Jsi knězem Černoboga.“

„Černobog“ opravdu znamenal doslova Černého boha, jinak známého pod dalšími prima názvy jako Černý had, Pán temnoty nebo Bůh mrazivého chladu, destrukce, zla a smrti. Někteří prastaří Slované rozdělovali panteon svých bohů na protikladné síly světla a temnoty. Tyto síly existovaly v rovnováze, a podle tohoto přesvědčení představoval Černobog nutné zlo. Někdo mu musel dělat kněze a ta práce nakonec zbyla na Romana. Podle něj šlo o rodinný podnik.

Roman se naklonil dopředu, upřel na nás pronikavý pohled. „Jste si tím jistí?“

„Ano,“ prohlásil Curran.

„Nezměníte názor?“

Proč měl najednou dvacet otázek? „Jdeš do toho, nebo ne?“

„Samozřejmě, že jdu.“ Roman vyskočil z gauče. „Ha! Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli je můžu oddat. Vždycky jdou za Nikolajem, mým bratrancem… Nejstarším synem Vasilije.“

Roman měl širokou rodinu, ale jeho strýce Vasilije jsem si pamatovala. Vasilij sloužil jako kněz Bělobogovi, Černobogovu bratru a jeho naprostému protikladu. Byl taky velmi pyšný na své děti, zvláště na Nikolaje, a vychloubal se jím, kdykoliv k tomu dostal příležitost.

Roman se sehnul za gauč a vynořil se odtamtud s telefonem.

„Když vám nějaké nadpřirozené svinstvo unáší děti, zavoláte Romana, aby se mohl brodit krví a kanály a zachránil je, ale když jde o něco hezkého jako svatba nebo křtiny, to ne, přece do toho nemůžeme zapojit Černobogova volha. To přináší smůlu. Radši Nikolaje. Až zjistí, koho budu oddávat, raní ho mrtvice. Vybuchne mu hlava. Dobře, že je doktor, aspoň se může sám ošetřit.“

Zastrčil telefon do zdířky.

Ten okamžitě zazvonil.

Roman ho zpražil pohledem, jako by se proměnil ve zmiji.

Telefon zazvonil znovu.

Roman ho vypojil. „Tak.“

„Nemůže to být tak hrozné,“ pověděla jsem mu.

„Ale ano, je.“ Roman přikývl. „Táta odmítl pomoct mé druhé sestře při koupi domu, protože se mu nelíbí její přítel. Máma mu zavolala a šlo to špatně. Proklela ho. Pokaždé, když močí, proud se obrátí nahoru a dozadu.“

Ach… aha.

Curran se zašklebil.

„Máte hlad? Chcete něco sníst?“ Roman zavlnil obočím. „Mám uzené hovězí hrudí.“

Můj snoubenec se naklonil dopředu s náhlým zájmem. „Vyzrálé suchem, nebo za mokra?“

„Za mokra. Za koho mě máš, za barbara?“

Technicky vzato, podle starých Řeků barbar byl.

„Nemůžeme,“ připomněla jsem mu. „Musíme jít. Dnes večer se sejde Konkláve.“

„Nevěděl jsem, že tam ještě pořád chodíte,“ poznamenal Roman.

„Ghastek ji prozradil,“ vysvětlil Curran.

Konkláve začala jako setkání Lidu a Smečky každý měsíc. Šlo o dvě největší frakce nadpřirozených bytostí ve městě, takže mezi nimi často vznikaly konflikty, a v nějaké chvíli se rozhodlo, že bude vhodnější řešit malé problémy vzájemnou debatou, než se ocitat každých pět minut na pokraji krveprolití. Během let se z Konkláve stala setkání, kde se mocní v Atlantě scházeli a řešili důležité záležitosti. Spoustu z těch schůzek jsme navštívili, když byl Curran ještě Pánem šelem, ale jakmile se své pozice vzdal, myslela jsem si, že naše trápení je u konce. No, ne tak rychle.

„V březnu začaly týmy Rolandových lidí obtěžovat povozníky,“ vysvětlila jsem.

„Ve městě?“ Roman zdvihl obočí.

„Ne.“ Nárokovala jsem si Atlantu, abych ji zachránila před svým otcem, a přijala za ni zodpovědnost. S otcem jsme existovali ve stavu nestálého míru, a doteď ho nijak otevřeně nenarušil. „Dělali to osm, deset kilometrů za hranicemi území, které jsem si nárokovala. Povozníci řídili své tažené nákladní vozy nebo náklaďáky a najednou jim cestu zablokovala dvacítka ozbrojenců, kteří se jich ptali, kam jedou a proč. To znervóznilo odbory, takže představitel povozníků přišel na Konkláve a zeptal se, co s tím kdokoliv ze zúčastněných udělá.“

„Proč se neobrátit na Řád?“ zeptal se Roman. „Tohle přece řešívají oni.“

„Řád a odbory se nedokázaly shodnout,“ pověděl mu Curran.

Řád rytířů milosrdné pomoci nabízel pomoc, ale za určitých podmínek, a jednou z nich bylo, že jakmile vezmou zakázku, dokončí ji podle svého úsudku, a jejich klientům se ne vždy líbil výsledek.

„Takže představitel povozníků úplně napřímo požádal Lid, aby jejich lidé přestali obtěžovat konvoje,“ pokračoval Curran, „načež mu Ghastek pověděl, že Kate je jediná, kdo to dokáže zařídit.“

„A podařilo se?“

„Ano, podařilo,“ řekla jsem. „A teď musím chodit na setkání Konkláve.“

„A já jsem tam jako její loajální budoucí manžel.“ Curran ukázal zuby v širokém úsměvu.

„Proč si tvůj otec zahrával s kolonami?“ zeptal se Roman.

„Jen tak. Chce mě vytočit. Je nesmrtelný čaroděj s megalomanským komplexem. Slova jako ‚ne‘ a ‚meze‘ mu nic neříkají. Štve ho, že mám tohle území. Nemůže to nechat být, tak sedí na mé hranici a neustále se vměšuje. Na okraji Atlanty se pokusil vystavět věž. Donutila jsem ho, aby ji přesunul, takže si teď buduje ‚malou rezidenci‘ asi osm kilometrů od města.“

„Jak malou?“ zeptal se Roman.

„Asi tři tisíce čtverečních metrů,“ doplnil Curran.

Roman hvízdl, pak zaklepal na dřevěný stůl a třikrát si odplivl přes rameno.

Curran se na mě zadíval.

„Hvízdat v domě přináší smůlu,“ vysvětlila jsem.

„Hvízdáním si vyženeš všechny peníze z domu,“ dodal Roman. „Tři tisíce metrů čtverečních, hm?“

„Víceméně. Pořád se ji snaží vytočit,“ řekl Curran. „Jeho stavařské party překážejí na území Smečky mimo Atlantu, kam chodí její členové lovit. Jeho vojáci obtěžují menší osady kolem nárokovaného území a snaží se přesvědčit lidi, aby Rolandovi prodali své pozemky.“

Otec mě pomalu přiváděl k šílenství. Při vlně magie překročil hranice mého území, takže jsem cítila jeho přítomnost, a pak odešel dřív, než jsem tam dorazila a mohla ho tam přistihnout. Když to udělal párkrát ze začátku, vyjela jsem tam a děsila se války, ale na místě nebylo s kým bojovat. Občas jsem se vzbudila uprostřed noci, protože jsem cítila, jak vkročil na mé území, a pak jsem ležela v posteli, skřípala zuby a bojovala s touhou popadnout meč a vyběhnout z domu, abych ho dohnala.

„Nesmíš zapomínat na příšery,“ připomněla jsem mu. „Objevují se těsně u hranice a pak napadají Atlantu.“

„Většinu času nemůžeme prokázat, že za to může on,“ pokračoval Curran. „Když se nám to podaří, ona mu to vyčte. On se omluví a pak nám to bohatě vynahradí.“

„A všichni nějak skončíme na jídle v restauraci s mořskými plody, kde objedná celé menu a číšníci nám ho pak servírují se skelným pohledem,“ dodala jsem.

Curran dopil kávu jedním hltem. „Minulý týden zaútočilo na Druidí kopce hejno harpyjí. Cechu zabralo šest hodin, než je žoldáci všechny pozabíjeli. Jeden z nich skončil v nemocnici s nějakou akutní magickou vzteklinou.“

„No, alespoň šlo o vzteklinu,“ poznamenal Roman. „Taky přenášejí lepru.“

„Zavolala jsem kvůli tomu Rolandovi,“ řekla jsem. „Ten na to odpověděl: ‚Kdo ví, proč harpyje dělají, co dělají, Kvítku?‘ A pak mi pověděl, že má dva lístky na koncert Aivishy a jeden z nich je pro mě.“

„Rodiče.“ Roman si ztěžka povzdechl. „Nedá se s nimi žít. Nedá se od nich ani dostat pryč. A když se snažíš přestěhovat, koupí si dům v tvém novém sousedství.“

„To je jediná světlá stránka toho, když vám zabijí oba rodiče,“ prohlásil Curran. „Nemám s nimi problémy.“

S Romanem jsme se na něj zadívali.

„Vážně musíme jít,“ pověděla jsem mu.

„Díky za kávu.“ Curran položil prázdný hrnek na stůl.

„To nestojí za řeč,“ řekl Roman. „Dám se do toho svatebního zařizování.“

„Vážně to oceňujeme,“ pověděla jsem mu.

„Ale ne, ne. Potěšení je na mé straně.“

Vstali jsme, došli ke dveřím a já je otevřela dokořán. Kolem mne prolétl černý krkavec a přistál na opěrce gauče.

Roman si připlácl dlaň na obličej.

„Tady jsi,“ prohlásil pták Evdokiiným hlasem. „Nevděčný synu.“

„A je to tady… “ zamumlal Roman.

„Osmnáct hodin jsem ho rodila, a to mám za to. Nemůže ani zvednout telefon, aby si promluvil s vlastní matkou.“

„Matko, nevidíš, že tady mám návštěvu?“

„Vsadím se, že kdyby jim zavolaly jejich matky, oni by to zvedli.“

To by pro nás oba byl bezvadný trik. Bohužel, mrtvé matky znovu neožívají, ani v Atlantě po Změně.

„Rádi jsme tě viděli, Romane.“ Popadla jsem Currana za ruku.

Pták otočil hlavu mým směrem. „Kaťjo!“

Ale ne.

„Neodcházej. Musím s tebou mluvit.“

„Musíme jít, čau!“

Vyběhla jsem z domu. Curran byl jen půl vteřiny za mnou a zavřel za sebou dveře. Sprintovala jsem po dřevěné stezce, než se mě Evdokie rozhodne vypátrat.

„To opravdu utíkáš před Evdokií?“

„Ano, utíkám.“ Čarodějky ze mě neměly zrovna radost. Důvěřovaly mi, že ochráním Atlantu i její čarodějnické spolky, ale já si město namísto toho nárokovala.

„Možná bychom dnes večer mohli Konkláve vynechat,“ navrhl Curran.

„Nemůžeme.“

„Proč?“

„Protože je řada na Mahonovi, aby se účastnil.“

Kodiak z Atlanty byl odvážný, mocný a pro Currana představoval něco jako náhradního otce. Taky oplýval úžasnou schopností odcizit si všechny v místnosti a pak se obhajovat, když vypukla rvačka. A sebeobranu bral velmi vážně. Někdy nezůstal kámen na kameni, když skončil.

„Bude tam Jim,“ namítl Curran.

„Ne.“ Alfové Smečky se Konkláve zúčastňovali střídavě, aby v případě nečekané události nebylo vyhlazeno celé její vedení. „Jim se účastnil té poslední. Věděl bys to, kdybys tehdy nevynechal, abys bojoval s tou věcí v kanalizaci. Bude tam Rafael a Andrea, Desandra a tvůj otec. Bez dohledu.“

Curran zaklel. „Co si Jim sakra myslí, že tam poslal takovou sestavu?“

„To máš za to, že jsi předstíral, že nemáš problémy s rodiči.“

Jen něco polohlasně zavrčel.

S Mahonem jsme se ne vždy dokázali shodnout. On si myslel, že nejsem dost dobrá družka pro Currana a že kvůli mně Curran opustil Smečku, a taky mi to řekl do očí, ale teď se s tím smířil. Oba jsme milovali Currana, takže jsme se museli vypořádat jeden s druhým a vytěžit z toho co nejvíc. I když poslední dobou na mě Mahon byl nezvykle milý. Nejspíš chystal nějakou léčku.

„Zvládneme Konkláve, a pak se můžeme vrátit domů, dát si kávu a sníst jablečný koláč, který jsem upekla včera večer,“ pověděla jsem mu. „Bude to báječné.“

Objal mě paží. „Konkláve je jen večeře.“

„Neříkej to.“

„Jak… “

Zpražila jsem ho pohledem. „Myslím to vážně! Chci klidnou, tichou noc.“

„… špatné by to mohlo být?“

„A teď jsi to zkazil. Jestli budeme na Konkláve a oknem proskočí ohnivý obr a pokusí se tam rozmačkat lidi, praštím tě.“

Zasmál se a společně jsme seběhli po klikaté lesní cestičce k našemu autu.

* * *

V Bernard’s bylo vždycky plno, ale nikdy se tam netlačily davy. Restaurace se nacházela v obrovském sídle postaveném v anglickém stylu, stojícím v bohaté severní čtvrti, a patřila mezi jedno z těch míst, kde jste si museli zarezervovat místo nejméně dva týdny předem. Jídlo servírovali nádherné a drahé, porce byly maličké… A hlavním tahákem byla místní klientela. Muži v oblecích za tisíce dolarů a ženy oděné do třpytivých šatů, ozdobené lesklými kameny na krcích a zápěstích, se bavili, společensky konverzovali tlumenými hlasy, zatímco usrkávali víno a drahý alkohol.

S Curranem jsme do Bernard’s vešli v našich pracovních oděvech: obnošených džínách, trikách a botách. Byla bych radši, kdybych si mohla přinést i meč, ale v Bernard’s se dodržoval přísný zákaz zbraní, takže Sarrat musela počkat v autě.

Když jsme mířili ke konferenční místnosti, lidé na nás zírali. Lidé vždycky zírali. Donesl se k nám šepot.

„To je ona?“

„Nevypadá jako…“

Bleh.

Curran se otočil po zvuku, pohled ledový, tvář bezvýraznou. Šepot odumřel.

Pak jsme vešli do konferenční místnosti, kde už někdo připravil jediný, dlouhý stůl. Členové Smečky už tam byli. Mahon seděl na sedadle uprostřed, čelem ke dveřím, Rafael mu seděl po pravici a Desandra se usadila vlevo, na třetí sedadlo od něj. Mahon nás spatřil a široce se usmál, mnul si přitom plnovous, kdysi černý, ale teď mu prokvétal šedinami. Když jste spatřili Kodiaka z Atlanty, vybavilo se vám okamžitě jediné slovo: „velký“. Byl vysoký, měl masivní ramena a robustní hrudník. Postavu měl sice rozložitou, ale nebyl tlustý. Mahon každičkým coulem vyzařoval sílu a surovou fyzickou zdatnost. Zatímco z Currana jste vycítili vnitřní příslib prudkého násilí, Mahon vypadal, že kdyby se nad námi náhle propadla střecha, on ji zachytí, zamručí a zdvihne ji zpátky nahoru.

Rafael na vedlejším sedadle se od něj nemohl lišit víc. Alfa boudího klanu byl vysoký, štíhlý a tmavý, s pronikavýma modrýma očima. Nedalo se o něm říct, že je tradičním způsobem pohledný, ale něco v jeho tváři ženám nedalo spát. Podívaly se na něho a myslely na sex. Pak zahlédly jeho lepší polovičku a rozhodly se, že jim za smrt rozhodně nestojí. Obzvlášť v poslední době, protože Andrea byla v devátém měsíci a dorozumívala se převážně vrčením. A neseděla u stolu.

Desandra, krásná, plavovlasá, s postavou profesionální boxerky, dloubala vidličkou do pracně naaranžovaných plátků masa a květin na svém talíři, kde mělo nejspíš jít o nějaké vybrané jídlo. Zasalutovala nám vidličkou a znovu se vrátila k dloubání.

Curran se posadil vedle Mahona. Já si zabrala židli mezi ním a Desandrou a naklonila jsem se dopředu, abych viděla i na Rafaela. „Kde je Andrea?“

„V Pevnosti,“ odpověděl. „Doolittle na ni chce dohlédnout.“

„Je všechno v pořádku?“ Každým dnem by měla porodit.

„Všechno je v pořádku,“ řekl Rafael. „Doolittle má jen starost.“

A mág léčitel Smečky byl nejspíš jediný, kdo dokázal Andreu donutit, aby ho poslechla.

„Mladej.“ Mahon položil dlaň Curranovi na rameno. Tvář mu celá zářila. Curran mu úsměv oplatil. Za to mi ta Konkláve skoro stála.

„Starej,“ odpověděl Curran.

„Vypadáš štíhlejší. Hubneš kvůli svatbě? Nebo tě dost nekrmí?“

„Sní, co si zabije,“ pověděla jsem. „Nemůžu za to, že je mizerný lovec.“

Mahon se uchechtl.

„Měl jsem napilno,“ řekl Curran. „Cech zabere spoustu práce. Mimo Pevnost nejsou jen hody a medové muffiny. Měl bys to někdy zkusit. Roste ti břicho a zima přijde až za dalšího půl roku.“

„Vidíš.“ Mahon se otočil, chvíli prohrabával tašku, kterou pověsil na židli, a nakonec odtamtud vytáhl velkou obdélníkovou plastovou dózu. „Marta vám tady něco posílá, když se už skoro neukazujete v domě.“

Curran odklopil víko. Šest dokonalých, zlatavých muffinů. Kolem stolu zavoněly med a vanilka. Desandra ožila jako vlk v zimě, který poblíž zaslechl králíka.

Curran jeden z muffinů vzal, předal mi ho a zakousl se do druhého. „Byli jsme u vás minulý týden.“

„Kvůli klanové záležitosti. To se nepočítá.“

Zakousla jsem se do muffinu a na těch pět vteřin, kdy jsem ho žvýkala, jsem se ocitla v nebi.

Zástupci Lidu začali zaplňovat svá místa v sále. Vedl je Ghastek: vysoký, až bolestně hubený, a tmavý oblek jeho vychrtlost jen podtrhoval. Rowena šla jen o krok za ním, vypadala skandálně senzačně jako vždy. Dnes se oblékla do koktejlových šatů barvy whiskey, které jí obepínaly bujná prsa a široké boky a zároveň zdůrazňovaly štíhlý pas. Vodopád rudých vlasů měla spletený do velmi širokého copu, po straně zkrouceného do uzlu. Ani bych nevěděla, odkud takový účes začít česat.

Chyběly mi moje dlouhé vlasy. Teď jsem je měla jen těsně pod ramena a nedalo se s nimi udělat moc, jen je nechat rozpuštěné nebo je stáhnout do ohonu.

Curran se ke mně naklonil, promluvil tiše, téměř šeptal: „Proč se ti dva nikdy nedali dohromady?“

„Nemám tušení. Proč by měli?“

„Protože všichni ostatní Páni mrtvých spolu chodí. Ti dva jsou nezadaní a vždycky spolu.“

Kožoměnci byli horší drbny než stařenky na pavlačích. „Možná se dali dohromady a jen o tom nevíme?“

Curran lehce zavrtěl hlavou. „Ne, nechávám je sledovat celé roky. Nikdy nevyšel z jejího domu, a ani ona nevyšla z jeho.“

Zástupci Lidu se posadili naproti nám.

„Nějaké urgentní záležitosti?“ zeptal se Ghastek.

Mahon vytáhl list linkovaného papíru.

O půl hodiny později se Lid a Smečka neměli o čem bavit. Nic vážnějšího se nestalo a počínající rozepře ohledně realitní kanceláře na hranici mezi Smečkou a Lidem se vyřešila velmi rychle.

Následovalo víno a po něm pracně vytvořené dezerty, které Martiným medovým muffinům nesahaly ani po kotníky. Bylo to vlastně fajn, sedět tady a usrkávat sladké víno. Nikdy bych si nemyslela, že mi Smečka bude chybět, ale stalo se, tak trošku. Chyběla mi ta velká jídla a blízkost.

„Gratuluji k blížící se svatbě,“ poznamenal Ghastek.

„Díky,“ řekla jsem.

Technicky vzato patřili Ghastek a celá atlantská pobočka Lidu mému otci, který jejich řady skrytě posiloval. Ghastek dostal přiděleny dva nové Pány mrtvých, takže se jejich počet navýšil na celkových osm. V Kasinu také přijali několik nových tovaryšů. Zvykla jsem si, že čas od času projedu kolem Kasina, a pokaždé jsem cítila uvnitř bílých, zdobených zdí paláce čím dál více upírů. Ghastek byl dýkou namířenou na má záda. Zatím ta dýka zůstávala v pouzdře a chovala se dokonale slušně, ale nikdy jsem nezapomínala na to, komu slouží.

„Ghasteku, proč ses nikdy neoženil?“ zeptala jsem se.

Věnoval mi úsměv se stisknutými rty. „Protože kdybych se oženil, chtěl bych rodinu. Svatba pro mě znamená děti.“

„Tak kde je problém? Střílíš slepýma?“ zajímala se Desandra.

Zabijte mě někdo.

„Ne,“ pověděl jí Ghastek. „Pokud jste si nevšimli, toto město je v obležení. Bylo by nezodpovědné přivést na svět dítě, když nemůžete zaručit jeho bezpečnost.“

„Tak se přestěhujte,“ poradila mu Desandra.

„Na téhle planetě neexistuje místo, kde bychom byli v bezpečí před jejím otcem,“ vložila se do hovoru Rowena. „Dokud žije… “

Ghastek jí položil dlouhé prsty na ruku. Rowena se zarazila. „… dokud žije, sloužíme pro jeho potěšení. Naše životy nám nepatří.“

Dveřmi prošel Nick Feldman. Řád milosrdné pomoci se obvykle Konkláve neúčastnil. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré.

„Tady jde rytíř Ochránce,“ varoval nás tiše Rafael.

Všichni se zadívali na Nicka. Ten se zastavil u stolu. Když jsem se s Nickem potkala poprvé, vypadal jako špinavý vandrák, který se dokázal dát do pořádku, když to situace vyžadovala. Když jsem se s ním potkala znovu, pracoval v utajení pro Hugha d’Ambraye, vojevůdce mého otce, a vypadal, že patří do kruhu jeho důvěrníků: tvrdých, rychlých, bez zjevné slabiny, připomínali zbraně vykované do nezlomitelné odolnosti. Teď spadal někam mezi. Stále vypadal, že nemá slabinu, měl krátké hnědé vlasy a olověně šedé oči, a vyzařoval tichou hrozbu, která mě zneklidňovala.

Nick mě nenáviděl. Kvůli mé matce prožil nešťastné dětství. Měla jsem tušení, že to nebyl hlavní důvod té nenávisti, ale rozhodně tomu napomohl. Nick mnou opovrhoval, protože se důvěrně seznámil s mým otcem. Viděl na vlastní oči, jak Roland jedná, a myslel si, že dopadnu stejně jako on. Ráda ho zklamu.

„Užíváte si večeři jako jedna velká, šťastná rodina?“ řekl.

„Rytíř ochránce nás poctil svou přítomností,“ poznamenala Rowena.

„Nazdar, krasavče,“ mrkla na něj Desandra. „Pamatuješ si na mě?“

Už se jednou porvali a málem se zabili navzájem. Nick se na ni nezadíval, ale v koutku levého oka mu zacukal sval. Pamatoval si ji moc dobře.

„Co pro tebe můžeme udělat?“ zeptal se Curran.

„Pro mě nic.“ Nick se díval přímo na mě.

„Tak ven s tím,“ pověděla jsem mu.

Na stůl pohodil plnou hrst papírů. Při pádu se rozprostřely. Fotografie. Kamenná „rezidence“ mého otce. Vojáci odění v černé táhli k bráně velké tělo, od pasu nahoru nahé, kůži bělostnou jako sníh pokrývaly rudé a fialové podlitiny. Na hlavě měl natažený černý pytel. Další fotka ukazovala nohy neznámého, s chodidly rozbitými na kaši jako maso do hamburgerů. Ať už šlo o kohokoliv, byla nebo byl moc velký na obyčejného člověka.

Rafael zdvihl fotografii vedle sebe, vstal a opatrně ji položil přede mne.

Kápě byla pryč. Vězni na ramena spadala neupravená hříva namodralých vlasů. Tvář měl odřenou, ale stále jsem ho poznala. Saiman ve své přirozené formě.

Otec unesl Saimana.

Uvnitř mě zabublala zuřivost, okamžitá a žhavá jako slunce.

Doteď jsem tolerovala všechny otcovy výstřelky, ale únosem jednoho z mých lidí zašel příliš daleko.

„Kdy se to stalo?“ zeptal se Curran klidným hlasem.

„Včera večer.“

Saiman býval mým expertem na všechno podivné a magické, ale když jsem se ho naposled pokusila najmout, pověděl mi, že dříve nebo později mě můj otec zavraždí a on není dost hloupý, aby kopal za prohrávající tým. Věděla jsem, že Saiman trpí utkvělou představou, že je středem vlastního vesmíru, ale stejně mě to překvapilo. Zachránila jsem ho více než jednou. Neočekávala jsem přátelství, něčeho takového nebyl schopen, ale aspoň trochu loajality. Jedno jsem věděla jistě: Saiman s mým otcem spolupracovat nebude. Roland ho děsil. Jediný náznak, že by měl o Saimana zájem, a ten by utekl a neohlížel by se zpět.

Kéž bych se tak mohla natáhnout kamsi do dáli a shodit na dům svého otce hořící meteorit.

Nick se díval přímo na mě. Nějaká jeho část si to musela užívat. Neusmíval se, ale viděla jsem mu to na očích.

Donutila jsem se znít vyrovnaně. „Bude se Řád tím případem zabývat?“

„Ne. Řád musí nejdříve dostat prosbu, a ta nebyla podána.“

„Nemělo by to spadat pod ustanovení o občanech v ohrožení?“ zeptala jsem se. „Agent Řádu pořídil tyhle fotky. Viděl, že je Saiman v přímém ohrožení, ale nijak na to nezareagoval.“

„Zareagovali jsme,“ opáčil Nick. „Dal jsem ti vědět.“

„Váš soucit je závratný,“ poznamenal Ghastek.

Nick přesunul svůj olověný pohled k Pánu mrtvých. „Vzhledem k původu daného občana a jeho dlouhému a kreativnímu trestnímu rejstříku má jeho záchrana nízkou prioritu. Vlastně je město ve větším bezpečí, když tu není.“

„Tak proč mi to vůbec říkat?“ zeptala jsem se.

„Protože se rád dívám, jak se s tvým otcem rvete jako dvě divoké kočky hozené do stejného pytle. Pokud jeden druhého zabijete, světu se uleví.“ Nick se usmál. „Dej mu to sežrat, Šarrim.“

Mahon udeřil pěstí do stolu. Dřevo zadunělo jako buben. „Když mluvíš s mou snachou, budeš se vyjadřovat uctivě!“

„Tvoje snacha je zrůda,“ pověděl mu Nick.

Mahon prudce vstal. Rafael ho popadl za pravou paži. Curran zase za levou.

„Přesně tak, držte si toho divokého medvěda,“ ucedil Nick. „Proto se k vám svět chová jako ke zvířatům.“

Vyskočila jsem na stůl, přeběhla k Mahonovi a postavila se mezi něj a Nicka. „V pořádku. Jen prázdně tlachá, protože nezmůže nic dalšího.“

Nick se otočil na patě a odkráčel z místnosti.

Curran se namáhal, napínal svaly. „Sedni si, táto. Sedni si.“

Mahon konečně ztěžka dosedl na své místo. „Hajzl zasranej.“

Rafael se zhroutil do židle.

Já se posadila na stůl mezi talíře. Vedoucího v Bernard’s z toho asi trefí, ale mně to bylo jedno. Držet Mahona zpátky mě naprosto vyčerpalo.

Ghastek a Rowena na mě zůstali zírat.

„Věděli jste to?“ zeptala jsem se.

Ghastek zavrtěl hlavou. „Nedávají nám zprávy, co podniká.“

„Co chceš dělat?“ zajímala se Desandra.

„Musíme tam vyrazit a získat ho zpátky,“ oznámila jsem jim. Raději bych jedla skleněné střepy.

„Toho úchyla?“ zeptal se Rafael. „Proč ho tam prostě nenechat?“

„Protože Roland nemůže z města unášet lidi, kdykoliv se mu to zlíbí,“ řekl Curran. Tvářil se pochmurně. „A ten hajzl to věděl, když nám přinesl ty fotky.“

„Měli jste mě nechat, ať mu ukroutím hlavu,“ odfrkl Mahon. „Nemůžeš dovolit, aby někdo urážel tvou ženu, Currane. Jednoho dne si budeš muset zvolit mezi diplomacií a svou ženou. A na rovinu ti říkám, že to musí být tvá žena. Diplomacii je jedno, jestli zemřeš, nebo budeš žít. Tvé ženě ne.“

6 komentářů k článku: Ilona Andrews: Magie spojuje

  1. Markéta [3.11.2017]

    Už se moc těším. Každým dílem je lepší a lepší.

  2. Renča [3.11.2017]

    Už mám přečteno. Doporučuju a nemůžu se dočkat desítky.
    Jinak Roman se možná dočká vlastní trilogie :)

    • Cukýna [14.11.2017]

      Tak to je dobrá zpráva! Romana jsem si oblíbila :D

  3. Wendy [16.11.2017]

    Zdravím, a co další povídky z pohledu Currana? Čtu teď sérii, znovu od začátku a dnes jsem si tu přečtla povídky. Skončily po 4. knížce? Další nejsou? Díky za odpověď :D

    • Renča [16.11.2017]

      Zběžně jsem prošla originál (autoři dali povídky dohromady a najdete je tady: http://www.ilona-andrews.com/book/curran-pov/) a myslím, že jsou tu ty povídky všechny. I když jsou třeba pod jiným názvem.
      Některé přeložené povídky a drobnosti z webu autorů najdete i na blogu překladatelky série Hanky Vrábelové tady: https://panaselem.blogspot.cz/

      • Wendy [29.11.2017]

        Renčo, děkuji Vám za odpověď, potěšila jste mě. :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít