J. R. Ward: Bestie

Rhage a Mary se vracejí v novém románu o Bratrstvu černé dýky, sérii „tak populární, až by se dnes asi nenašel čtenář, který o ní ještě neslyšel“.

Nakladatelství Baronet vydává čtrnáctý díl ze série Bratrstvo černé dýky: Bestie.

 

ANOTACE:
V Bratrstvu černé dýky už nic není, jak bývalo. Poté, co se podařilo vyhnout válce s Temnými, se spojenecké vazby posunuly a vznikly hranice. Zabijáci Vyhlazovací společnosti jsou silní jako nikdy, kořistí z lidských slabostí, aby získávali další peníze, další zbraně, další moc. Zatímco se však Bratrstvo připravuje k frontálnímu útoku, jeden jeho člen svádí boj sám se sebou…

Rhage, bratr s největší chutí k jídlu, ale taky s největším srdcem, by měl vést naprosto ideální život – nebo aspoň naprosto spokojený. Má po boku Mary, svou milovanou shellan, a jeho králi i bratrům se daří. Jenže Rhage nechápe – a neovládá – paniku a nejistotu, které ho pronásledují…

A to ho děsí – stejně jako chvíle, kdy není se svou ženou. Poté, co v boji utrpí smrtelné zranění, musí Rhage přehodnotit své priority – a řešení otřese jeho světem… i světem Mary. Jenže Mary se ubírá vlastní cestou, která je buď sblíží, nebo způsobí roztržku, ze které se žádný z nich nevzpamatuje…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, listopad 2016
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 560
Cena: 449 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Brownswickova dívčí škola, Caldwell, New York
Mravenci pod kůží.

Rhage přenesl váhu z jednoho bagančete na druhé a přitom mu bylo, jako by se mu zvolna začínala vařit krev a bublinky šimraly ze spodní strany každičký čtvereční centimetr kůže. A to zdaleka nebylo všechno. Tu a tam se mu nazdařbůh po celém těle smršťovala nahodilá svalová vlákna a křečovité záškuby způsobovaly, že se mu cukaly prsty, škubala kolena a ramena svírala, jako by se chtěla proměnit ve výplet tenisové rakety nebo co.

Už po milionté od chvíle, kdy se zhmotnil na svou pozici, přejel pohledem nerovnou, přerostlou louku před sebou. V dobách, kdy Brownswickova dívčí škola ještě bývala funkčním zařízením, byla ta plocha před jeho očima nepochybně zvlněným trávníkem, který byl na jaře a v létě pěkně posečený, na podzim z něj shrabali listí a v zimě pod sněhem vypadal roztomile jako ilustrace z knížky pro děti. Teď působila jako pekelné fotbalové hřiště, poseté spletí rozježených keřů, které by člověku mohly poškodit oblast rozkroku víc než jen esteticky, semenáčků, jež byly šerednými, znetvořenými levobočky dospělejších javorů a dubů, a vysokou hnědou trávou pozdního října, o kterou byste mohli nehezky zakopávat, kdybyste se pokusili vyrazit sprintem.

Podobně i cihlové budovy, kde se kdysi nalézaly obytné a výukové prostory pro ratolesti privilegované elity, bez pravidelné údržby nestárly zrovna do krásy: vytlučená okna, tlející dveře, okenice vypadlé z pantů, které se otevíraly a zavíraly studeným větrem, jako by se duchové nemohli rozhodnout, zda chtějí být vidět, nebo jen slyšet.

Byl to kampus jako vystřižený ze Společnosti mrtvých básníků. Za předpokladu, že po natáčení filmu v roce 1988 všichni všechno sbalili a od té doby na to nikdo ani nesáhl.

Zařízení však nebylo prázdné.

Rhage se zhluboka nadechl a dávivý reflex mu vzadu v hrdle předvedl pár kliků. V opuštěných ložnicích a třídách se ukrývalo tolik bezduchých, že nebylo možné izolovat jednotlivé pachy od otupujícího smradu celku. Kristepane, bylo to jako strčit hlavu do popelnice s rybími vnitřnostmi a nadechnout se, jako by na světě docházel kyslík.

Pokud by k těm včerejším rybím hlavám a sajrajtu někdo přisypal dětský zásyp.

Pro ten sladký nádech, víme.

Pokožka se mu znovu zatetelila a Rhage sdělil svému prokletí, že musí ještě chvilku vydržet, že sakra jo, za chvilku ho pustí z řetězu. Dokonce se ani nechtěl pokoušet tu zatracenou věc udržet v sobě – stejně se nikdy nedařilo ji zbrzdit – a i když popustit bestii otěže nebylo vždycky dobré, dnes v noci to bude při útoku znamenat výhodu. Bratrstvo černé dýky má před sebou – kolik bezduchých? Padesát? Sto padesát?

To bylo moc i na ně – takže jo, jeho… dáreček… od Stvořitelky se bude hodit.

Když je řeč o přidaném dvojčeti… Před víc než sto lety mu matka rasy věnovala vlastní osobní takticko-operační systém, program modifikace chování, který byl tak odporný, tak nepříjemný, tak nepřekonatelný, až se mu po pravdě řečeno podařilo zabránit Rhageovi, aby se stal naprostým lumpem. Pokud nezvládal jaksepatří své hladiny energie a nemírnil emoce, rozpoutalo se kvůli drakovi úplné peklo.

Doslova.

Jo, během posledního století se mu převážně dařilo dbát na to, aby ta věc nesežrala jeho nejbližší a nejdražší, ani aby se s ní nedostali do večerních zpráv s titulkem „Jurský park žije“.

Jenže při tom, čemu teď se svými bratry čelil… a jak moc je tenhle kampus izolovaný? Při troše štěstí si ten ohromný prevít s fialovými šupinami, zuby jako motorová pila a neukojitelným hladem pěkně smlsne. Ačkoliv na druhé straně, těšili se na stravu tvořenou výlučně bezduchými.

Žádné bratry ve formě plněných taštiček, prosím. A žádné lidi místo tapas nebo moučníku, děkuji mockrát.

To druhé bylo spíš z opatrnosti než z náklonnosti. Pánbůh ví, že ty bezocasé krysy nikdy nikam nechodily bez dvou věcí: půltuctu evolučně podřadných, v noci nefunkčních, přiblblých kámošů, a bez svých zatracených mobilů. Páni, YouTube je učiněná osina v zadku, když chcete uchovat válku s nemrtvými pod pokličkou. Už skoro dva tisíce let nebylo do boje upírů s Omegovou Vyhlazovací společností nic nikomu kromě samotných válečníků a jedním z důvodů, proč nenáviděl lidi, byla jejich neschopnost držet se svých základních činností, to jest ničit životní prostřední a říkat si navzájem, co si má kdo myslet.

Podělaný internet.

Rhage přehodil rychlost, aby se neodpoutal moc brzy, a zaostřil zrak na muže, který se kryl asi šest metrů od něj. Assail, syn Bůhvíkoho, byl oblečený v černém jako funebrák; vlasy měl tmavé jako Drákula, takže nepotřebovaly žádné maskování, a hříšně hezký obličej měl tak zvrásněný vraždou, až budil všeobecný respekt. Tomu se říká pevnost – a obrat o stoosmdesát stupňů. Drogový dealer přešel k Bratrstvu a dodržel svůj slib zrušit obchodní styky s Vyhlazovací společností, když složil Wrathovi k nohám krabici s hlavou jejich předáka.

A také prozradil, kde se nachází tahle barabizna, která zabijákům sloužila jako hlavní štáb.

A tak se stalo, že všichni skončili tady, až po koule v podrostu, a čekali, až odpočítávání na hodinkách seřízených Vishousem dospěje k 0:00.

Tenhle útok nebyl jen tak nějaké praštěné, nahodilé přepadení nepřítele. Po mnoha nocích – a dnech, díky Lassiterovi, alias 00-cvokovi, jenž prováděl rekognoskaci za denního světla – byl útok jaksepatří koordinovaný, naplánovaný a připravený k realizaci. Byli tu všichni bojovníci: Zsadist a Phury, Butch a Vishous, Tohr a John Matthew, Qhuinn a Blay a také Assail a jeho dva bratranci, Tesák I. a II.

Protože komu záleželo na tom, jak se jmenují, pokud se dostavili ozbrojení a se spoustou munice?

Zdravotní personál Bratrstva byl také v pohotovosti a nablízku, Manny se svou mobilní chirurgickou jednotkou asi půldruhého kilometru odtud a Jane s Ehlenou v jedné z dodávek ve tříkilometrovém okruhu.

Rhage se podíval na hodinky. Šest minut a nějaké drobné.

Levé oko mu zacukalo a zaklel. Jak má sakra udržet pozici ještě tak dlouho?

Vycenil tesáky a vydechl nosem, přičemž vyfoukl dva pramínky kondenzované páry, jež se ve všem vyrovnala předzvěsti útoku rozzuřeného býka.

Kristepane, ani si nepamatoval, kdy byl naposled takhle napružený. A nechtělo se mu přemýšlet o tom, proč to tak je. Po pravdě řečeno, celému tomu proč se vyhýbal už – jak dlouho?

No, od té doby, co se on a Mary dostali k téhle divné třecí ploše a on si začal připadat…

„Rhagi.“

Jeho jméno zaznělo tak tichým šeptem, až se otočil, protože si nebyl jistý, jestli na něj nezačalo mluvit vlastní podvědomí. Kdepak. Byl to Vishous – a vzhledem k tomu, jak se tvářil, by Rhageovi bylo milejší, kdyby se u něj začal projevovat rozštěp osobnosti. Diamantové oči blýskaly zlým světlem. A tetování na spánku tomu nijak nepomáhalo.

Kozí bradka byla neutrální – pokud jste ji nebrali jako záležitost stylu. V tom případě byl ten chlap kašpar obřích rozměrů.

Rhage zavrtěl hlavou. „Neměl bys jít na pozici…“

„Viděl jsem dnešní noc.“

A sakra, to snad ne, pomyslel si Rhage. Kdepak, zrovna teď mi tohle nedělej, bratře.

Odvrátil se a zamumlal: „Ušetři mě hereckých výstupů, jo? Nebo trénuješ do soutěže o nejlepší dikci…“

„Rhagi.“

„… protože tam bys měl budoucnost. ‚Ve světě… kde lidé musí… držet hubu a krok…‘“

„Rhagi.“

Když se na něj nepodíval, Vishous ho obešel a zamračil se na něj, ty zatracené bledé oči jako dvojitý nukleární výbuch, z nějž vyrážely a zase mizely hřibovité mraky. „Chci, aby ses vrátil domů. Hned.“

Rhage otevřel ústa. Zaklapl je. Znovu je otevřel – a musel si připomenout, že má tlumit hlas. „Koukej, není vhodná chvíle na ty tvoje psychotronické přemety…“

Bratr ho popadl za paži a sevřel. „Jdi domů. Já si nedělám srandu.“

Rhageovými žilami se rozlila studená hrůza, až mu srazila tělesnou teplotu – a přesto znovu zavrtěl hlavou. „Jdi do háje, Vishousi. Vážně.“

Vůbec neměl zájem testovat další kouzla Stvořitelky. Nechtěl…

„Dneska v noci kurva umřeš.“

Rhageovi se zastavilo srdce a pohled upřel do tváře, kterou znal tolik let, sledoval obrysy tetování a sevřených rtů a černého obočí… a zářivou inteligenci, jež se obvykle projevovala skrz filtr sarkasmu, ostrého jako samurajský meč.

„Tvá matka mi dala slovo,“ opáčil Rhage. Počkat, opravdu je řeč o tom, že by natáhl bačkory? „Slíbila mi, že až zemřu, může jít Mary do Stínu se mnou. Tvá matka řekla…“

„Vykašli se na mou matku. Jdi domů.“

Rhage odvrátil pohled, protože musel. Buď to, nebo mu praskne hlava. „Neopustím bratry. To se nestane. Především se můžeš mýlit.“

Jo, a kdy se to stalo naposled? V devatenáctém století? V osmnáctém?

Nikdy?

Přerušil Vishouse. „Taky nebudu před Stínem utíkat. Jak začnu takhle uvažovat, už nevezmu do ruky zbraň.“ Přitiskl dlaň k Vishousově bradce, aby ho umlčel. „A za třetí? Jestli dnes v noci nebudu bojovat, nevydržím celý den zamčený v sídle – ledaže by místo mě přišel na snídani, oběd a večeři můj fialový kamarád, chápeš to?“

No, a ještě tu bylo za čtvrté. A ten čtvrtý důvod… byl špatný, tak špatný, že se jím nedokázal zabývat déle než zlomek vteřiny, nutný k tomu, aby mu ta hovadina bleskla hlavou.

„Rhagi…“

„Nic mi v boji nezabrání. chápu…“

„Ne, nechápeš!“ zasyčel Vishous.

„Tak jo, fajn,“ ucedil Rhage a naklonil se v bocích dopředu. „A co jestli umřu? Tvá matka poskytla mé Mary nejvyšší milost. Jestli odejdu do Stínu, jednoduše se tam setkám s Mary. Nemusím se bát, že bych se od ní někdy odloučil. Bude nám spolu skvěle. Komu vlastně kurva záleží na tom, jestli natáhnu brka?“

Vishous se taky předklonil. „Myslíš, že bratrům je to fuk? Vážně? Díky, debile.“

Rhage se podíval na hodinky. Dvě minuty do startu.

Stejně dobře to mohly být dva tisíce let.

„A ty věříš mé matce,“ ušklíbl se Vishous, „když jde o něco tak důležitého? Nikdy by mě nenapadlo, že jsi tak naivní.“
„Povedlo se jí dát mi to podělaný alter ego, tyranosaura! To už jí přikládá sakra velkou důvěryhodnost.“

Zčistajasna se kolem nich ve tmě rozezpívali ptáci. Kdybyste nevěděli, jak to je ve skutečnosti, hádali byste, že hejno nočních sov nacvičuje muzikál.

Krucinál, už oba řvali.

„To je fuk, Vishousi,“ zašeptal. „Když jsi tak zatraceně chytrý, starej se o vlastní život.“

Poslední vědomá myšlenka předtím, než jeho mozek přepnul na 30 vteřin po půlnoci a kromě agrese už nic nevnímal, patřila jeho Mary.

Představil si, jak spolu naposled byli sami.

Byl to jeho rituál, než se utkal s nepřítelem, duševní talisman, který si pohladil pro štěstí, a dnes ji viděl, jak stála před zrcadlem v jejich ložnici, před tím, co viselo nad vysokým prádelníkem, kam si ukládali hodinky a klíče, její šperky a jeho lízátka, telefony.

Stála na špičkách, nakloněná nad deskou, snažila se vsunout si do ušního lalůčku perlovou náušnici se šroubečkem a nemohla se trefit do dírky. S hlavou nakloněnou do strany jí tmavohnědé vlasy splývaly přes rameno a budily v něm touhu zabořit obličej do čerstvě umytých vln. A to nebyla ani polovina toho, co na něj působilo. Čistá linie její čelisti odrážela a zachycovala světlo z křišťálového svícnu na stěně a smetanová hedvábná blůza jí splývala přes ňadra, zastrčená za útlý pas volných kalhot, sahajících až k balerínkám. Žádné líčidlo. Žádný parfém.

Ale to by bylo jako dokreslovat Monu Lisu nebo stříkat na růžový keř osvěžovač vzduchu.

Existovalo sto tisíc způsobů, jak podrobně popsat fyzické vlastnosti jeho družky, a ani jediná věta, ba dokonce ani celá kniha by zdaleka nedokázala vystihnout její osobnost.

Byla jako hodinky na jeho zápěstí, jako rostbíf, když umíral hlady, a jako džbán limonády, když měl žízeň. Byla jeho kaple i kůr, pohoří pro jeho toulavé boty, knihovna pro jeho zvědavost a každičký západ i východ slunce, co kdy byl nebo bude. Jediným pohledem nebo pouze jednoslabičným slovem mu dokázala proměnit náladu, vynést ho do výšin, i když zůstal nohama na zemi. Jediným dotykem uměla spoutat jeho vnitřního draka nebo ho přimět k vyvrcholení ještě dřív, než se mu postavil. Ztělesňovala veškerou moc vesmíru v jediné živé bytosti, zázrak, jehož se mu dostalo navzdory tomu, že si už dávno nezasloužil nic lepšího než své prokletí.

Mary Madonna Luceová byla panna, o níž mu Vishous sdělil, že si pro něj přijde – a víc než dost stačila na to, aby ho proměnila v bohabojného upíra.

Když je o tom řeč…

Rhage vyrazil, aniž čekal na povel svého týmu. Vyřítil se střemhlav přes louku, obě pistole před sebou a svaly na nohou jako by mu poháněl prvotřídní vysokooktanový benzin. A ne, nemusel slyšet doslova všechny zoufalé kletby, když prozradil jejich úkryt a zahájil útok předčasně.

Byl zvyklý, že na něj jsou kluci naštvaní.

A jeho démony bylo daleko těžší zvládnout než bratry.