Anne Rice: Princ Lestat

Ukázky z knih / 24.11.2015 /

V Princi Lestatovi, dlouho očekávaném návratu do říše Upířích kronik, znovu ožívá neodolatelný svět duchů, nejstarších a nejmocnějších sil mezi nebem a zemí. Tam patří i nezkrotný, neviditelný Amel, jehož žízeň po lidské krvi ohrožuje nesmrtelné nemrtvé po celém světě. Anne Riceová pokračuje tam, kde před více než čtvrt stoletím v mimořádně působivé Královně prokletých a Upíru Lestatovi skončila, aby vytvořila nový výjimečný okruh duchů a sil – postavy, legendu a tradici všech Upířích kronik.

Rice_Princ-LestatRomán se přesouvá ze současného New Yorku a západního pobřeží USA do starověkého Egypta, Kartága ve třetím století, Říma čtrnáctého století a renesančních Benátek. Pohybuje se mezi světy a bytostmi všech Upířích kronik – nevynechá Louise de Pointe du Lac; věčně mladého Armanda, jehož tvář patří Botticelliho andělu; hovoří o Mekare a Maharet; Pandoře a Flaviovi; Davidu Talbotovi, upírovi a hlavním zástupci utajované Talamasky; neopomene pravé tisícileté dítě Maria a přidá spoustu nových podmanivých nadpřirozených postav. Ti všichni se setkávají v tomto obsáhlém, barvitém, ambiciózním románu, aby nakonec povstali a vypátrali, kdo (nebo co) je hlas, a odhalili, po čem touží a proč…

Zdánlivě nepřítomnou ústřední postavou, všemi postrádaným potulným hrdinou je nebezpečný rebel, psanec a naděje nemrtvých – okouzlující princ Lestat…

 

Info o knize:
Nakladatelství: Práh, listopad 2015
Překlad: Adéla Havlíčková
Vazba: pevná
Počet stran: 400
Cena: 449 Kč

 

Ukázka z knihy:

1. kapitola

Hlas

Slyšel jsem ho před lety. Blábolil.

Stalo se to poté, co došlo ke zničení královny Akashy a němá rusovlasá sestra Mekare se stala „královnou prokletých“. To všechno jsem zažil – krutou Akashinu smrt ve chvíli, kdy jsme si všichni mysleli, že zemřeme spolu s ní.

Stalo se to tehdy, když jsem se navrátil z těla smrtelníka zpět do těla mocného upíra – protože jsem zavrhl dávný sen, že budu zase člověkem.

Událo se to poté, co jsem byl v nebi i v pekle s duchem jménem Memnoch, a vrátil jsem se na Zemi jako zraněný cestovatel, který už nebažil po vědění, pravdě ani kráse.

Léta jsem poraženě ležel na podlaze kaple starého kláštera v New Orleans a nedbal davu nesmrtelných, který se přese mě neustále valil – slyšel jsem je, chtěl jim odpovědět, přesto jsem na nikoho nedokázal pohlédnout, promluvit, zareagovat na polibek či láskyplný šepot.

A tehdy jsem poprvé uslyšel hlas. Mužský hlas neodbytně promluvající v mé hlavě.

Blábolil, jak jsem řekl. A já si pomyslel, dobře, možná že se my krvesajové můžeme zbláznit stejně jako smrtelníci a tohle je nějaký lidský výtvor mé pokřivené mysli. Nebo je to třeba nějaký hodně zmrzačený prastarý upír, který dřímá někde poblíž, a já se náhodou telepaticky napojil na jeho trápení.

V našem světě má telepatie fyzické hranice, pochopitelně. Hlasy, prosby, zprávy a myšlenky však mohou být přenášeny jinými dušemi a tenhle ubohý povaleč si podle všeho mohl mumlat sám pro sebe na druhém konci světa.

Jak jsem řekl, blábolil, míchal jazyky, starověké i moderní, občas vyslovil celou větu v latině nebo řečtině a pak sklouzl k opakování moderních mluvčích… Pronášel věty z filmů i písní. Zas a znova žadonil o pomoc jako muška s lidskou hlavou, chycená v pavoučí síti, ke které se blíží obrovský pavouk. Pomoc, pomoc. Dobře, co mám udělat, zeptal jsem se a on rychle odpověděl. Byl nedaleko? Nebo měl ten nejlepší vysílač ve světě nemrtvých?

„Poslouchej mě, přijď ke mně.“ Stále to omílal, noc za nocí, až mi to znělo jako pouhý šum.

Vždycky jsem ho dokázal vypnout. Maličkost. Když jste upír, buď se naučíte telepatické hlasy vypínat, nebo rovnou přijdete o rozum. Stejně jednoduše umím vypnout výkřiky živých. Musím, jinak nelze přežít. Dokonce i velmi prastaří upíři dokážou hlasy vypnout. Mám Krev přes dvě stě let, oni ji mají šest tisíciletí.

Občas prostě odešel.

Někdy v prvních letech dvacátého prvního století začal mluvit anglicky.

„Proč?“ tázal jsem se.

„Protože se ti to líbí,“ odpověděl tím svým ostrým tónem. Smích. Jeho smích. „Každý má rád angličtinu. Musíš za mnou přijít, když tě zavolám,“ řekl. Pak zase směsicí jazyků blábolil o slepotě, dušení, ochrnutí, bezmoci. Potom znova prosil o pomoc úryvky z latinských, řeckých, francouzských a anglických básní.

Tak tři čtvrtě hodiny to zní zajímavě. Potom to začne být monotónní a otravné.

Ovšemže jsem se ani neobtěžoval říct ne.

V jednom okamžiku zvolal: „Krása!“ a blábolil bez přestání dál. Pokaždé se vrátil k výkřiku: „Krása!“ a mě jako by tím vykřičníkem dloubl prstem do spánku.

„Fajn, krása, no a co?“ ptal jsem se. Sténal, plakal, až upadl do omamného, nesouvislého snění. Myslím, že jsem ho tak na rok vypnul. Cítil jsem však, jak bručí pod hladinou, a pak přibližně dva roky nato mě začal oslovovat jménem.

„Lestate, ty královský spratku!“

„Ale nech toho.“

„Ne, ty královský spratku, můj princi, chlapče, ach chlapče, Lestate…“ Potom pronesl totéž deseti moderními jazyky a šesti nebo sedmi starověkými. Byl jsem ohromen.

„Tak mi řekni, kdo jsi, nebo prostě o něčem mluv,“ požádal jsem ho mrzutě. Musím přiznat, že když jsem byl nesmírně sám, byl jsem rád, že tu je.

A nebyl to pro mě dobrý rok. Bezcílně jsem se potuloval, měl jsem toho plné zuby. Vztekal jsem se na sebe, že mě „krása“ života neposiluje, že neulehčuje mou osamělost. V noci jsem se toulal džunglemi a lesy a zvedal ruce, abych se dotkl listů na nejnižších větvích, brečel jsem a sám hodně blábolil. Bloudil jsem Střední Amerikou, navštívil mayské rozvaliny, šel jsem daleko na jih do Egypta, abych prošel pouští a viděl prehistorické jeskynní malby cestou k přístavům Rudého moře.

Mladí buřičští upíři napadali města, kterými jsem se potuloval – Káhiru, Jeruzalém, Bombaj, Honolulu, San Francisko –, a mě už nebavilo je umravňovat a trestat za to, že ve svém opovrženíhodném hladu vraždí nevinné. Chytí je a uvrhnou do lidských vězení, kde shoří při východu slunce. Tu a tam padnou do rukou současných vědců. Otravní mizerové.

Nikdy to k ničemu nebylo, ale o tom bude řeč později.

Buřiči se objevovali všude, způsobovali si navzájem potíže a potyčky a rvačky jejich gangů nám ostatním znepříjemňovaly život. Pro ně totiž spálení nebo setnutí jakéhokoli jiného krvesaje, který se jim připlete do cesty, nic neznamená.

Je to blázinec.

Ale kdo jsem já, abych hlídal nadpřirozené blbečky?

Kdy jsem vůbec byl na straně práva a pořádku? Já mám být ten svéhlavý rebel. Tak jsem je nechal, aby mě vyštvali z měst, dokonce i z New Orleans. Dovolil jsem jim, aby mě vypudili. Můj milovaný Louis de Pointe du Lac odešel brzy poté a od té doby žil v New Yorku s Armandem.

Armand se stará o bezpečí Manhattanu – kvůli Louisovi, Armandovi, dvěma mladým krvesajům Benjaminovi a Sybelle a komukoli, kdo se k nim přidá v jejich paláci ve čtvrti Upper East Side.

To se dalo čekat. Armand vždycky dokázal zničit ty, kdo ho obtěžovali. Koneckonců byl po staletí mistr klanu starých Satanových dětí v Paříži a spálil na prach každého krvesaje, který se neřídil krutými pravidly těch bídných náboženských fanatiků. Je to neúprosný samovládce, tak si to může dovolit.

Rád bych však dodal, že Armand není amorální zrůda, jak jsem se o něm kdysi domníval. O našich myslích, duších, našem morálním vývoji či degeneraci jsem se ve svých knihách prostě mýlil. Armand zná slitování, není bezcitný. V mnoha ohledech jen po pěti stech letech našel uplatnění. A co já vůbec vím o tom, jaké to je být nesmrtelný? Odkdy že mám Krev, od roku 1780? To není moc dlouho. Ani trochu.

Mimochodem, byl jsem v New Yorku, abych špehoval své staré přátele.

Za teplých nocí jsem stával před jejich skvostným obydlím na Upper East Side, poslouchal jsem, jak mladá upírka Sybelle hraje na klavír a Benjamin s Armandem každou hodinu mluví.

Je to impozantní sídlo – tři navzájem propojené městské domy tvořící jeden velkolepý palác, každý dům má před vstupem vlastní antický portikus se schodištěm a vkusně zdobený železný plot. Používá se jen prostřední vchod s nápisem TRINITY GATE nade dveřmi.

Ben je upír zodpovědný za rozhlasovou talk show, která se z New Yorku přenáší každou noc. První roky se vysílala normálně, ale teď je to internetové rádio a dosáhne k nemrtvým po celém světě. Ben je tak bystrý, jak by nikdo nepředpokládal – narodil se jako beduín a Krev mu byla předána v jeho dvanácti letech, takže bude mít navždycky jenom sto padesát sedm centimetrů. Je to ale jedno z těch nesmrtelných dětí, které smrtelníci pokaždé považují za zmenšené dospělé.

Když špehuju, samozřejmě nemůžu „slyšet“ Louise, protože jsem ho stvořil, a tvůrci a jejich nováčci se navzájem neslyší, ale můj nadpřirozený sluch nikdy nebyl vytříbenější. Před jejich domem jsem snadno zachytil jeho veselý, mírný hlas a zahlédl jsem obrazy Louise v myslích ostatních. Přes povlávající krajkové záclony jsem viděl svěží barvy na barokních nástropních freskách. Převládala na nich modrá – nadýchaná zlatavá oblaka převalující se na blankytném nebi. Proč ne? A cítil jsem, jak praská oheň.

Ten majestátní obytný komplex měl pět poschodí z období zlaté éry. Dole se nacházel suterén a vysoko nahoře v podkroví se rozkládal ohromný taneční sál s proskleným stropem otevřeným ke hvězdám. Udělali z toho palác, no dobrá. Armand v tomhle vždycky vynikal, kreslit na nepředstavitelné plochy, vydláždit své nádherné hlavní sídlo mramorem, obložit jej vzácným dřevem a pokoje zařídit těmi nejdražšími předměty, které kdy byly vyrobeny. A pokaždé vše zabezpečil.

Ubohého nevýznamného malíře náboženských ikon unesli z Ruska na západ, kde brzy zcela přijal tamní humanistické představy. Jeho tvůrce Marius to v oné době musel jistě sledovat s určitým zadostiučiněním.

Chtěl jsem se k nim připojit, pořád se k nim chci připojit a nikdy to neudělám. Vlastně obdivuju jejich způsob života – jak vyklouznou v limuzínách Rolls-Royce a jedou na operu, symfonii, balet, společně si prohlédnou vernisáž v muzeu a jsou tak dobře začleněni do lidského světa kolem, že do svých zlacených salonů dokonce zvou smrtelníky na víno a občerstvení. Jako hudební doprovod pozvou muzikanty z řad smrtelníků. Jak okázale se vydávají za lidi! Divil jsem se, že jsem někdy takhle žil, před stoletím či dříve jsem byl s to působit tak elegantně. Sledoval jsem je očima hladového přízraku.

Hlas hřímal, kvílel i šeptal. Kdykoli jsem tam přišel, vyslovoval ve změti nadávek, úvah a žádostí jejich jména. Jednoho večera hlas prohlásil: „Krása to celé řídila, copak to nevidíš? Bylo to tajemství krásy.“

O rok později jsem se procházel po pláži South Beach v Miami, když s tím zase začal. Buřiči a mizerové mě dočasně nechali na pokoji. Báli se mě, měli strach ze všech starších. Ale ne dost velký.

„Co řídila, milý hlase?“ ptal jsem se. Měl jsem pocit, že si zaslouží pár minut k dobru, než ho vypnu.

„Neumíš si představit, jak důležité je to tajemství,“ šeptal důvěrně. „Nemáš ponětí, jak je složité.“ Pronášel ta slova, jako by je právě objevil. Plakal, jsem si tím jistý. Plakal.

Znělo to příšerně. Netěší mě bolest žádné bytosti, dokonce ani bolest mých nejkrutějších nepřátel, a teď jsem slyšel plakat hlas.

Lovil jsem, žíznil, i když jsem se nepotřeboval napít, vydán napospas touze, nesmírně trýznivému chtíči po rozpálené tepající lidské krvi. Našel jsem mladou oběť, ženu, která byla neodolatelným spojením odporné duše a nádherného těla s bělostným něžným hrdlem. Dal jsem si ji ve voňavé zšeřelé ložnici jejího podnájmu, za okny svítilo velkoměsto. Lezl jsem po střechách, abych našel tu ženu s překrásnýma hnědýma očima, snědou pletí a vlasy černými jako hadi Medúzy, která ležela nahá v bílých lněných přikrývkách. Bojovala se mnou, když jsem jí vnořil tesáky přímo do krční tepny. Na cokoli jiného jsem byl příliš hladový. Dej mi tlukot srdce, předej mi šťávu. Přijímám tvou poslední zpověď. Naplň mi ústa.

A pak vytryskla a zahučela krev. Neuspěchej to! Byl jsem obětí, jako nějaký falický bůh jsem náhle vše zpustošil, proudící krev mě odhodila na podlahu světa, srdce bušilo a vyprazdňovalo křehkou postavu, kterou se snažilo ochránit. A najednou byla mrtvá. Ach, příliš brzy. Ležela na polštáři jako pomačkaná lilie, jenže ona nebyla žádná lilie, zahlédl jsem její špinavé, malicherné hříchy, když mě krev pobláznila, vyčerpala, rozehřála, vlastně celého rozpálila. Olízl jsem si rty.

Nesnesu přítomnost mrtvého člověka. Vyrazil jsem zase po střechách ven.

„Užil sis to, hlase?“ optal jsem se. Protáhl jsem se jako kočka za svitu měsíce.

„Hmmm,“ přitakal, „ovšemže jsem to vždycky miloval.“

„Tak přestaň s tím brekem.“

Pak usnul. To bylo poprvé, kdy mě opustil. Chrlil jsem na něho jednu otázku za druhou. Žádná odpověď, nikdo tam nebyl.

Před třemi lety se stalo tohle.

Byl jsem v žalostném stavu, úplně na dně, znechucený a zrazený. V celém upírském světě se nic nedařilo, o tom nebylo pochyb. Ben mě ve svém nekonečném vysílání vyzýval, abych se vrátil z vyhnanství, a další se k němu přidávali. „Lestate, potřebujeme tě.“ Strastiplné příběhy se množily a já jsem už nenacházel mnohé ze svých přátel – Maria, Davida Talbota, dokonce ani prastará dvojčata. Doba, kdy jsem kohokoli z nich našel celkem snadno, byla nenávratně pryč.

„Jsme osiřelý rod!“ vykřikoval Ben na internetové upíří rozhlasové stanici. „Mladí, mějte rozum. Prchejte od starých, když je uvidíte. Nejsou našimi staršími, nehledě na to, jak dlouho mají Krev. Odmítli veškerou zodpovědnost za své bratry a sestry. Mějte rozum!“

Té ponuré, chladné noci jsem měl žízeň větší, než se dalo snést. No, v podstatě už krev nepotřebuji. V mých žilách koluje tolik Akashiny krve – prapůvodní krve staré Matky –, že můžu žít navěky, aniž bych se potřeboval napít. Ale žíznil jsem po Krvi a musel jsem ji mít, abych zmírnil trápení, nebo tak jsem si to aspoň vykládal. Při pozdějším nočním řádění v Amsterdamu jsem se sytil krví každého darebáka a vraha, na kterého jsem narazil. Ukrýval jsem jejich těla, byl jsem opatrný. Ale bylo to deprimující – horká, lahodná krev do mě proudila a s ní všechny obrazy těch odporných a zvrhlých myslí, všechny ty důvěrné emoce, které odsuzuji. Bylo to stále totéž, stejná písnička. Zkormoutilo to mou duši. S podobnými náladami jsem postrachem pro nevinné a vím to až příliš dobře.

Kolem čtvrté ráno mi bylo tak zle, právě jsem ve veřejném parčíku seděl na železné lavičce, sklíčený a zlomený v pase, ve špatné čtvrti nevalné pověsti. Světla pokročilé noci oslepovala a rozpíjela se v mlze a mně bylo po celém těle chladno a bál jsem se, že prostě nevydržím. Nedokážu mít Krev. Nebudu pravým nesmrtelným jako velký Marius nebo Mekare, Maharet nebo Khayman, dokonce ani jako Armand. To, co jsem dělal, nebyl život. A v jednom okamžiku byla bolest tak pronikavá, jako by se v mém srdci a mozku otáčel nůž. Svinul jsem se na lavičce. Přitiskl jsem si ruce na zátylek a nic si nepřál víc než zemřít, jednoduše zavřít oči a zemřít.

Pak se ozval hlas a pravil:

„Ale já tě mám rád!“

Zarazilo mě to. Tak dlouho jsem ho neslyšel a najednou tam byl, ten důvěrně známý tón, tak měkký, tak bezvýhradně něžný, jako by se mě dotýkaly něčí prsty a hladily mě po hlavě.

„Proč?“ zajímal jsem se.

„Z nich všech tě mám nejradši,“ odpověděl hlas. „Jsem s tebou, mám tě moc rád.“

„Co jsi zač? Další, co si hraje na anděla?“ odsekl jsem. „Další duch, co předstírá, že je bůh, něco takového?“

„Ne,“ odvětil.

Ale jak začal mluvit, pocítil jsem v sobě teplo, nečekané teplo, jaké popisují narkomani, když se jim v žilách rozproudí vytoužená droga, to příjemné konejšivé teplo, které jsem tak pomíjivě nacházel v Krvi. A najednou jsem uslyšel déšť a zjistil, že se nepodobá bezútěšnému mrholení, ale půvabné tlumené symfonii zvuků kolem mě.

„Mám tě rád,“ řekl hlas. „A teď vstávej, opusť toto místo. Musíš. Vstaň, běž. Ten déšť tě moc neochladí, jsi příliš silný na něj i na tento žal. Pojď, dělej, co ti říkám…“

A já poslechl. Vstal jsem a vyrazil zpět k elegantnímu starému hotelu Hôtel de l’Europe, kde jsem byl ubytován, vešel jsem do prostorné, vkusně vytapetované ložnice a řádně zatáhl dlouhé, sametové závěsy před vycházejícím sluncem. Zahleděl jsem se na bílé nebe nad řekou Amstel. Zaslechl jsem zvuky rána.

Pak jsem se zastavil. Přitiskl jsem si prsty na víčka a zhroutil se pod váhou osamělosti tak strašné, že bych si vybral smrt, kdybych jen mohl.

„No tak, mám tě rád,“ ozval se hlas, „nejsi v tom sám! Nikdy jsi nebyl.“ Ucítil jsem ho uvnitř i kolem sebe, jak mě objímal.

Konečně jsem se uložil ke spánku. Nyní mi zpíval nějakou francouzskou píseň doprovázenou překrásnou Chopinovou etudou Tristesse…

„Lestate, jeď domů do Francie, do Auvergne, kde ses narodil,“ zašeptal, jako by seděl vedle mě. „Je tam ten starý zámek tvého otce. Musíš tam jet. Všechna lidská stvoření potřebují domov.“

Znělo to tak láskyplně, tak upřímně.

Bylo zvláštní, že to řekl. Vlastním starý rozpadlý zámek. Před lety jsem najal architekty a zedníky, aby ho přestavěli, i když jsem nevěděl proč. Mám před očima jeho podobu, starobylé věže se tyčí z útesu nad poli a údolími, kde za starých časů tolik lidí hladovělo, kde byl život plný takové hořkosti. Plný hořkosti jsem byl i já, chlapec nachystaný a odhodlaný uprchnout do Paříže a vidět svět.

„Běž domů,“ pošeptal mi.

„Proč si také nedáváš pozor, hlase?“ zeptal jsem se. „Vychází slunce.“

„Protože tam, kde jsem, není ráno, drahý Lestate.“

„Aha, takže jsi krvesaj, nebo ne?“ vyptával jsem se. Cítil jsem, že to byla trefa do černého. Začal jsem se smát, chechtal jsem se. „Jistěže jsi.“

Vztekal se. „Ty mizerný, nevděčný, zvrhlý královský spratku,“ bručel. A pak mě zase opustil. Aha, tak dobře. Proč ne? Doopravdy jsem však tajemství hlasu nevyřešil, ani zdaleka ne. Byl to pouze mocný starý nesmrtelný, který telepatické zprávy z druhého konce světa posílal tak, že je nechal odrážet od upířích myslí mezi námi, jako když se světlo odráží od zrcadla k zrcadlu? Ne, to nebylo možné, na to zněl jeho hlas příliš dokonale a přesně. Tím způsobem samozřejmě můžete telepaticky zavolat jiného nesmrtelného, ale nedokážete se dorozumět přímo, tak jak celou dobu hovořil se mnou.

Když jsem se probudil, pochopitelně se blížil večer a Amsterdam byl plný dopravního řevu, svištění kol, bezpočtu hlasů. Tlukoucími srdci tepal pach krve.

„Jsi tady ještě, hlase?“ zeptal jsem se.

Ticho. Přesto jsem měl zřetelný pocit, ano, cítil jsem, že tu je. Připadal jsem si mizerně, bál se o sebe, uvažoval jsem o vlastní slabosti, neschopnosti milovat.

A pak se to stalo.

Zamířil jsem k vysokému zrcadlu na dveřích koupelny, abych si upravil kravatu. Víte, jak o sebe dbám. I když jsem byl na dně, měl jsem pečlivě střižené sako a košili od Armaniho, a tak jsem si chtěl upravit svou lesklou, ručně malovanou hedvábnou kravatu a – můj odraz tam nebyl!

Byl jsem tam já, ale můj odraz chyběl. Bylo tam jiné já, usmívalo se na mě s vítězoslavným výrazem v jiskřících očích, oběma rukama se opíralo o sklo, jako by bylo v cele za zrcadlem. Mělo stejné oblečení, to ano, a vypadalo jako já do posledního detailu dlouhých světlých zvlněných vlasů a třpytivých modrošedých očí. Odraz to ale vůbec nebyl.

Ztuhl jsem hrůzou. V uších mi sílila matná ozvěna slova dvojník a společně s ní všechen děs, jaký taková představa vyvolává. Nevím, zda dovedu popsat, jak hrůzostrašné to bylo – pomrkávala na mě moje postava obydlená někým jiným, úmyslně mě ohrožovala.

Zachoval jsem rozvážnou tvář a dál si upravoval kravatu, i když jsem neviděl žádný odraz toho, co jsem dělal. A on se dál chladně a výsměšně usmíval, když se v mé hlavě rozezněl jeho smích.

„Předpokládáš, že si mě tím získáš, hlase?“ otázal jsem se. „Myslel jsem, že mě máš rád.“

Zasáhlo ho to. Jeho tvář – moje tvář – se stáhla, jako když se malý kluk chystá rozbrečet. Zvedl ruce, jako by se chtěl bránit, prsty se mu zastavily, řasy se zachvěly. Obraz zmizel a nahradil ho můj skutečný odraz, jak tam zmateně stojím, lehce zděšený a nemálo rozzlobený. Naposledy jsem si narovnal kravatu.

„Mám tě rád,“ pronesl hlas smutně, skoro truchlivě. „Mám tě rád!“ a začal tlachat, řvát, promlouvat a celá jeho slovní zásoba se náhle řinula naráz, ruština, němčina, francouzština, latina…

Když té noci začal Ben vysílat z New Yorku, prohlásil, že takhle už to dál nejde. Naléhal na mladé, aby utekli z měst. Ještě jednou prosil starší rodu, aby se ukázali.

Odešel jsem do Anatolie, abych před tím vším unikl. Chtěl jsem znovu spatřit chrám Hagia Sofia a procházet se pod jeho klenbou. Chtěl jsem se toulat rozvalinami Göbekli Tepe, nejstaršího neolitického sídliště, jaké kdy bylo nalezeno. K čertu s potížemi rodu. Co vlastně Benovi vnuklo myšlenku, že jsme rod?

komentářů 5

  • Renča 24.11.2015na13.48

    Těch pár knih, co jsem od Anne Rice přečetla, jsem četla s velkými časovými odstupy, tak je to spíš už jen o dojmech než o tom, že bych si ty knihy přesněji pamatovala, ale nejsnáz se mi asi četl Ramses prokletý, který byl na autorčiny poměry docela humorný. Interview jsem četla už dost dávno, ale vzhledem k tomu, že jsem v té době neměla dostatek srovnání (snad jen s Draculou), mě to samozřejmě hodně zaujalo a bavilo. Dar vlka mi přišel jako průměr – čitelné, nijak zvláštní. To Upírem s tváří anděla už jsem měla problém se prokousat a čtení Upíra Lestata v angličtině jsem vzdala hodně brzo.
    Každopádně je fajn, že mělo nakladatelství Práh odvahu knihu Princ Lestat vydat, snad to čtenáře zaujme :)

    • fin 24.11.2015na16.56

      Od Rice jsem četla jen dvě celé a jednu jen pár stránek: Interview, pochmurná dekadentní klasika (jediná kniha co znám, u které je film lepší), Dar vlka hodně průměr, souhlas. Také s tebou souhlasím u Upíra s tváří anděla – to právě bylo těch pár stran, nešlo to číst :-(
      Nový počin rozhodně nezkusím, už Dar vlka byl takový (ač psán nedávno)… prostě starý, nevím jak jinak to napsat – celé takové zatuhlé a práchnivé, i vyjadřování mladých. Teď mě napadá, že to umí vlastně Rice skvěle – z jejích knih zavání zmar a smrt. Jen málokdy na to má čtenář náladu.

      • Renča 24.11.2015na17.16

        V Daru vlka naštěstí nebylo moc filozofických ani náboženských úvah, s kterými jsem bojovala právě u toho „Anděla“, ve srovnání s tím je to hodně čtivé.

  • Kristina 26.11.2015na14.28

    Tak někam semka jsem to dočetla v AJ. Pokračovat určitě budu, ale už teď vím, že to bude hodně podobné Královně, Memnochovi a spol.. Z Lestata se stává Louis. Jenže Louisovi jsem tu jeho rozpolcenost věřila. Nejen věřila, – žrala. Tomu filmovému žeru dodnes :-D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít