Daniel Abraham: Dračí cesta

Ukázky z knih / 19.4.2015 /

Moderní fantasy zcela proměněná po vzoru George R. R. Martina má celou řadu nových velkých jmen. Stačí vzpomenout Joea Abercrombieho, Brandona Sandersona, Patricka Rothfusse či Stevena Eriksona. Daniel Abraham je jiný, jeho povídková tvorba je rozmanitá v duchu starých mistrů krátkých příběhů, excelovat dokáže i na poli současné space opery, což dokazuje i v českém překladu románovou sérii Expanze, a fantasy umí psát s takovou lehkostí jako snad nikdo jiný.

 

Značnou slabost má pro jeho tvorbu rovněž George R. R. Martin a v tomto případě nebudou jeho pochvalná slova na obálce pouhou reklamou, jinak by si Abrahama těžko vybral jako scenáristu komiksové Hry o trůny a nespolupracoval by s ním hned na několika projektech…

 

Anotace:
VŠECHNY CESTY VEDOU K VÁLCE…
Abraham_Draci-cestaMarcus už má hrdinské dny dávno za sebou. Velmi dobře ví, že umřít se dá i v malé válce. Když je jeho mužstvo zatčeno a odveleno do armády, která je odsouzená k porážce, bude snaha vyhnout se válce, jíž se nechce účastnit, vyžadovat ne zcela tradiční kroky.

Cithrin je sirotek, kterého se ujala banka. Má před sebou důležitý úkol – propašovat její bohatství přes válečné pásmo, aby se zlato nedostalo do nepovolaných rukou. Ačkoli dívka zná tajemství obchodu a bankovnictví od základu, bude to stačit, aby ji to v následujících měsících ochránilo?

Gedera, jediného syna šlechtického rodu, spíše než válka zajímá filozofie. Jako voják za moc nestojí a ve válečných hrátkách mocných je pouhou figurkou. Nikdo, ani on, však netuší, co z něj udělá bitevní vřava. Hrdinu nebo padoucha? I malí lidé dokázali velké věci a Geder rozhodně není malý.

I padající oblázek může strhnout lavinu. To, co původně mělo zůstat nevýznamnou letní šarvátkou mezi Svobodnými městy a Odříznutým trůnem, se začíná vymykat kontrole. Z mraků historie se vynořuje nový hráč, temné síly rozdmýchávající plameny, jež strhnou celý kraj na „dračí cestu“ – cestu k válce.

 

Info o knize:
Originální název: The Dragon’s Path
Nakladatelství: Laser-books, duben 2015
Překlad: Daniela Orlando
Vazba: vázaná
452 stran / 389 Kč

 

Ukázka z knihy:

Prolog
Odpadlík

Odpadlík se vmáčkl do stínu skály a nazdařbůh se modlil, aby se ty věci, co pod ním projížděly soutěskou na mulách, nepodívaly vzhůru. Bolely ho ruce a svaly v nohou i zádech se mu třásly únavou.

Tenká látka obřadního roucha mu v chladném, prachem provoněném větru pleskala o tělo. Riskl pohled dolů na stezku.

Pětice mul se zastavila, ale kněží nesesedli. Jejich roucha byla silnější, teplejší. Na zádech měli připevněné prastaré meče, které v ranním svitu vrhaly jedovatě zelené odlesky. Takové čepele kovali draci. Přinášely smrt každému, jehož pokožku proťaly. Jed s postupem času zahubil i ty, kdo jimi vládli. Další důvod k tomu, přemítal odpadlík, aby ho jeho bývalí bratři rychle zabili a vrátili se domů.

Tyhle čepele u sebe nikdo nechtěl mít dlouho; sahalo se po nich jen v nejnaléhavější nouzi nebo vražedném vzteku.

Mno. Aspoň mu prokázali tu čest, že ho berou vážně.

Kněz v čele lovecké výpravy se vztyčil v sedle a zamžoural do slunce. Odpadlík ho poznal po hlase.

„Vylez, můj synu,“ zvolal velekněz. „Odsud není úniku.“

Odpadlíka zamrazilo v útrobách. Přesunul váhu, chystaje se k nim sejít. Pak se zarazil.

Nejspíš, řekl si v duchu. Odsud nejspíš není úniku. Ale možná, že je.

Na cestě se postavy v tmavých róbách přeskupily, obrátily a začaly se mezi sebou radit. Neslyšel, co říkají. Čekal, tělo mu pozvolna chladlo a tuhlo. Jako mrtvola, která neměla dost slušnosti na to, aby zemřela. Zdálo se mu, že uplynulo půl dne, zatímco lovci pod ním rokovali, přestože slunce se mezitím po čisté modré obloze posunulo jen nepatrně. A pak, mezi dvěma nádechy, se muly daly opět do pohybu.

Neodvážil se pohnout v obavě, aby neuvolnil nějaký kamínek, který by se skutálel po strmém svahu. Měl co dělat, aby se nezačal křenit. Věci na mulách, jež kdysi byly lidmi, pokračovaly pomalu na konec údolí a poté širokým zákrutem dál na jih. Když mu poslední z nich zmizela z dohledu, vstal s rukama v bok a žasl. Pořád ještě žil. Nakonec přece jen nevěděli, kde ho mají hledat.

Navzdory všemu, co ho učili, všemu, čemu až donedávna věřil, nevyjevily dary pavoučí bohyně pravdu. Něco sice jejím služebníkům poskytly, to ano, ale pravdu ne. Čím dál víc v něm sílil dojem, že celý jeho život byl utkán z pavučiny hodnověrných lží. Měl by si připadat ztracený. Zdrcený. Místo toho měl pocit, že vyšel z hrobky na čerstvý vzduch. Přistihl se, jak se usmívá od ucha k uchu.

Výstup po zbývajícím úseku západního svahu na něm zanechal četné modřiny. Sandály mu klouzaly. Tápal po úchytech rukama i nohama. Ve chvíli, kdy slunce stanulo v nadhlavníku, však dosáhl hřebene. Na západě se zvedala jedna hora vedle druhé a nad nimi se tyčily obrovské vzdouvající se mraky, z nichž jako měkký závoj šedi splývaly bouřky. V nejvzdálenějších soutěskách však už viděl, jak se terén vyrovnává. Zplošťuje. Planiny dostávaly vlivem vzdálenosti šedomodrý nádech a vítr vanoucí na vrcholku hory mu drásal pokožku jako spáry dravce. Na obzoru zazářil blesk. Jako v odpověď se ozval skřek jestřába.

Pěšky a samotnému mu to bude trvat několik týdnů. Neměl s sebou žádné jídlo, a co hůř, ani vodu. Posledních pět dnů přespával v jeskyních a ve křoví. Jeho bývalí bratři a přátelé – muži, které znal a miloval celý svůj život – pročesávali stezky a osady s úmyslem ho zabít. Výšiny zase byly lovištěm pum a obřích vlků.

Prohrábl si rukou husté, nepoddajné vlasy, povzdechl si a zahájil sestup. Nejspíš zemře, než dorazí do Kešet a města dost velkého na to, aby se v něm mohl ztratit.

Ale jen nejspíš.

V posledním světle zapadajícího slunce si našel skalní převis v blízkosti malého bahnitého potůčku. Obětoval kus řemínku z pravého sandálu, aby měl z čeho vyrobit primitivní luk na rozdělání ohně, a když se z nebe začal snášet nelítostný chlad, skrčil se vedle vysokého kamenného kruhu chránícího jeho ohníček. Suchá kleč hořela jasným plamenem a skoro bez kouře, ale rychle. Našel si rytmus, jímž do ohně přikládal jednu větvičku za druhou tak, aby se příliš nerozhořel a svou září neprozradil jeho úkryt lovcům, ale zároveň aby nevyhasl. Teplo jako by mu nestoupalo výš než k loktům.

Někde v dálce cosi zaskřehotalo. Snažil se tomu nevěnovat pozornost. Tělo měl rozbolavělé vyčerpáním a vynaloženým úsilím, ale jeho myšlenky, které nyní v jednom kuse nerozptyloval pochod, nabraly nebezpečné tempo. Tma mu zbystřila paměť. Pocit svobody a možností, jež se mu teď naskýtaly, vystřídaly pocity ztráty, samoty a vykořenění. Ty, jak se domníval, mu přinesou smrt spíš než kočka na lovu.

Narodil se v kopcích, které se v lecčems podobaly těmto. Mládí prožil v hrátkách s meči a biči vyrobenými z větví a spletené kůry.

Pociťoval vůbec někdy touhu stát se jedním z mnichů ve velkém skrytém chrámu? Určitě kdysi ano, ale v palčivé zimě svého chatrného kamenného příbytku se tomu zdráhal uvěřit. Pamatoval si, jak s úžasem hleděl na tu vysokou kamennou zeď. Na strážce zastupující všech třináct lidských ras, jejichž podobizny vytesané do skály bičoval déšť s větrem tak dlouho, dokud všichni – kinnajci i tralguové, jižci i prvokrevníci, timzinajci, yemmuové i utonulci – neměli tentýž prázdný výraz a tytéž masivní pěsti. Jeden jako druhý. Jen do široka rozepjatá křídla a jako dýky ostré zuby draka vypínajícího se nad nimi byly stále ještě rozeznatelné. A do obrovské železné brány vytepaná černá písmena tvořící slova v jazyce, jemuž nikdo ve vesnici nerozuměl.

Když se stal novicem, dozvěděl se, co se tam píše. CO JE SPOJENO, NENÍ PETRENO. Kdysi byl přesvědčen, že ví, co to znamená.

Večerní vánek se stočil a vynesl do vzduchu uhlíky jako světlušky.

V oku ho zaštípala špetka popela a tak si je protřel hřbetem ruky.

Proudění jeho krve se změnilo, jak tělní oběh reagoval na něco, co nepocházelo z něj. Na bohyni, napadlo ho. Přišel tehdy k té velké bráně spolu s ostatními chlapci z vesnice. Nabídl se jim – nabídl jim svůj život a tělo – a výměnou za to…

Výměnou za to mu byla zjevena mystéria. Nejprve šlo o pouhé znalosti – jen tolik čtení, aby mohl studovat svaté spisy, jen tolik počtů, aby mohl pomáhat v chrámové účtárně. Četl příběhy o dračí říši a jejím pádu. O pavoučí bohyni, která světu přinesla spravedlnost.

Klam, jak tvrdili, nad ní nemá žádnou moc.

Samozřejmě si to vyzkoušel. Věřil jim, a přesto to zkoušel. Lhal kněžím, jen aby viděl, jestli to jde. Vybíral si věci, které mohl znát jen on sám – otcovo klanové jméno, sestřina oblíbená jídla, jeho vlastní sny. Kněží ho zmrskali, když lhal, ušetřili ho, když mluvil pravdu, a nikdy, nikdy se nezmýlili. Jeho jistota narůstala. Jeho víra. Když velekněz rozhodl o jeho povýšení na novice, byl si jist, že ho čekají úžasné věci, protože mu to kněží tvrdili.

Jen co pominula ta noční můra, jíž byl obřad zasvěcení, ucítil moc pavoučí bohyně přímo ve své krvi. Když poprvé odhalil něčí lež, bylo to jako vnímat úplně novým smyslem. Když poprvé promluvil hlasem bohyně, cítil, jak si jeho slova vynucují víru, jako by byla tvořená ohněm.

A teď odpadl od milosti a nic z toho možná není pravdivé. Možná ani žádné Kešety neexistují. Věřil, že ano, dokonce do té míry, že útěkem riskoval vlastní život, jen aby se tam dostal. Ale sám tam nikdy nebyl. Značky na mapách mohou být lživé. Možná ani nikdy neexistovali žádní draci, žádná říše, žádná velká válka. Nikdy neviděl oceán; třeba nic takového na světě není. Znal jen to, co sám viděl, slyšel a cítil.

Nevěděl nic.

Z náhlého popudu se zahryzl do masité části své dlaně. Vytryskla krev, kterou nechal stéci do spojených dlaní. Ve slabém svitu ohně byla skoro černá. Černá s tmavšími uzlíčky. Jeden z těch uzlíčků se zvedl na pavoučích nožkách a začal mu bezmyšlenkovitě přebíhat po dlani. Pak se k němu připojil další. Pozoroval je: zmocněnci bohyně, ve kterou už nevěřil. Pomalu, opatrně vyklopil obsah dlaně nad nevysoký plamen. Jeden z pavouků do něj spadl a jeho vlasově tenké nožičky se okamžitě zkroutily.

„No ne,“ pronesl. „Ty můžeš zemřít. Tak něco už vím.“

Hory se táhly zdánlivě do nedohledna, každý hřeben nová hrozba, každé údolí kypící nebezpečím. Malým osadám se vyhýbal obloukem a do jejich blízkosti se odvažoval jen proto, aby se mohl potají napít z kamenných nádrží na vodu. Živil se ještěrkami a drobnými, pleťově zbarvenými semínky zakrslých borovic. Vyhýbal se místům, kde byly v hlíně vyryté stopy mohutných drápatých tlap. Jednoho dne navečer objevil kruh volně stojících pilířů a pod nimi nevelkou komoru, která se zdála nabízet útočiště a možnost nabrat nové síly, jenže do spánku se mu tam vtíraly sny tak divoké a odcizené, že radši pokračoval dál.

Zhubl a spletená kůže opasku se mu svezla až na boky. Podrážky sandálů se tenčily a luk na rozdělávání ohně se brzy opotřeboval.

Čas ztratil veškerý význam. Za každým dnem následoval další a po něm další. Každé ráno si říkal: Tohle bude nejspíš poslední den mého života. Ale jen nejspíš.

S tím nejspíš si vždycky vystačil. A pak se jednoho dne dopoledne vydrápal na vrcholek kameny posetého kopce a za ním už žádný další nenásledoval. Před ním se prostíraly široké západní pláně s řekou blyštící se v hávu zelené trávy a stromů. Byl to ošidný pohled. Odhadoval, že bude trvat další dva dny chůze, než jej dosáhne. Přesto však usedl na široký hrbolatý kámen, rozhlédl se po světě a popustil uzdu pláči až skoro do poledne.

Když se přiblížil na dohled k řece, ucítil, jak mu v útrobách klíčí nová obava. Toho dne, před mnoha a mnoha týdny, kdy přelezl chrámovou zeď a uprchl, pro něj představa, že zmizí beze stopy ve velkém městě, byla jen vzdálenou starostí. Teď už viděl, jak se nad stromy zvedá kouř ze stovky domácích ohnišť. Stopy divé zvěře už se objevovaly jen tu a tam. Dvakrát spatřil v dálce muže jedoucí na obrovských koních. Zaprášené cáry jeho roucha, trosky sandálů a čpavý pach vlastní nemyté pokožky mu připomínaly, že půjde o krok stejně nebezpečný jako cokoliv, o co se až dosud pokusil.

Jak přivítají kešetští muži a ženy divocha z hor? Nedají mu rovnou srazit hlavu?

Obešel město ležící u řeky a žasl přitom nad jeho nesmírnou rozlohou. Ještě nikdy neviděl nic tak velkého. Ty dlouhé dřevěné budovy s doškovými střechami mohly klidně pojmout i tisíc lidí. Silnice byly dlážděné kameny. Držel se v podrostu jako zloděj a pozoroval.

Byla to yemmujka, co mu dodalo odvahu. Ona a také hlad.

Spatřil ji, jak se pachtí na zahradě na kraji města, kde si poslední domky hověly mezi silnicí a řekou. Byla o dobrou polovinu větší a ramena měla široká jako býk. Z čelisti jí vyčnívaly kly tak mohutné, až se zdálo, že si jimi při smíchu musí natrhnout vlastní líce.

Prsa se jí houpala nad šněrovačkou nepříliš odlišnou od těch, které nosily jeho matka a sestra, až na to, že na tuhle se spotřebovalo trojnásobné množství látky a kůže.

Šlo o prvního neprvokrevného člověka, jakého kdy viděl. První skutečný důkaz, že třináctero lidských ras doopravdy existuje. Jak se tak skrýval za křovím a sledoval ji skloněnou k měkké půdě, z níž olbřímími prsty vytrhávala plevel, pocítil něco jako úžas.

Vystoupil z křoví dřív, než mu to jeho vlastní zbabělost stihla rozmluvit. Velká hlava se s trhnutím zvedla a chřípí se zachvělo.

Pozdvihl ruku, takřka omluvně.

„Odpusťte,“ pronesl. „Jsem… jsem na tom špatně. A doufal jsem, že byste mi mohla pomoci.“

Přivřela oči do tenkých štěrbin a nahrbila se jako lovící kočka, když se chystá k souboji. Došlo mu, že by možná bývalo moudřejší zjistit si, zda vůbec hovoří jeho jazykem, než ji osloví.

„Přicházím z hor,“ dodal a uslyšel ve svém vlastním hlase zoufalství. A ještě něco. Neslyšný hukot krve. Dar pavoučí bohyně, který té ženě přikazoval, aby mu uvěřila.

„U nás neobchodujeme s prvokrevníkama,“ zavrčela yemmujka.

„Rozhodně ne s těma, co žijou v těch tuplem posranejch horách.

Zmiz odsud a svý muže si odveď s sebou.“

„Nemám s sebou žádné muže,“ odpověděl. Ty věci v jeho krvi se probraly k životu, dychtivé se uplatnit. Žena naklonila hlavu, jak v ní jeho ukradená magie probouzela důvěru. „Jsem sám. A neozbrojený.

Cestuju pěšky už celé… týdny. Můžu pro vás pracovat, kdybyste chtěla. Za trochu jídla a teplé místo na spaní. Jen na jednu noc.“

„Sám a neozbrojenej. Přes hory?“

„Ano.“

Vyprskla a on vytušil, že nad ním v duchu vynáší hodnocení.

Rozsudek.

„Jsi trouba.“

„Ano,“ přisvědčil. „Jsem. Ale mírumilovný. Neškodný.“

Uplynula notná chvíle, než se zasmála.

Poslala ho, aby jí nanosil říční vodu do nádrže, než skončí s prací na zahradě. Vědro bylo uzpůsobeno pro yemmujské ruce a jakmile je naplnil víc než do poloviny, nedokázal je uzvednout. Hrdinně se však plahočil od nevelkého domku k nahrubo stlučenému dřevěnému molu a zase zpátky. Dával si pozor, aby se nepoškrábal, nebo aspoň ne tak, aby to krvácelo. Její pohostinství bylo už tak dost nejisté i bez pavouků, které by musel nějak vysvětlit.

Se slunce západem mu prostřela u svého stolu. Oheň v ohništi mu přišel jako zbytečný luxus a musel si připomínat, že věci, jež mu bývaly bratry, se nepotulují po okolí a nepátrají po jeho stopách.

Z hrnce nad ohněm nabrala misku guláše. Měl sytou, hutnou, komplexní chuť nevychládajícího jídla, do něhož se průběžně přihazují další fláky masa a zeleniny, jakmile přijdou kuchaři pod ruku, aniž by přitom hrnec opustil ohniště. Některé z kousků tmavého masa plovoucích v mastném vývaru se možná začaly vařit už předtím, než utekl z chrámu. Lepší jídlo v životě nejedl.

„Můj chlap je v karavanseraji,“ řekla. „Má přijet jeden z princů a určitě bude mít hlad. Vzal s sebou všechna prasata. Když bude mít štěstí, všechna je prodá. Dostane za ně dost stříbra, abychom ve zdraví přečkali období bouřek.“

Naslouchal jejímu hlasu a zároveň s tím i kypění své krve. Ta poslední část byla lež. Nevěřila, že jim to stříbro vystačí. Přemítal, jestli jí to dělá starosti a jestli by mohl nějak zařídit, aby se jí dostalo toho, co potřebuje. Nebo se o to aspoň pokusit. Než odejde.

„A co ty, blbečku jeden nešťastnej?“ zeptala se měkkým, vřelým hlasem. „Komu jsi ojížděl ovce, že u mě teď žadoníš o práci?“

Odpadlík se uchechtl. Teplé jídlo v břiše, oheň na dosah a vědomí, že venku na něj čeká slamník s tenkou vlněnou přikrývkou, mu pokradmu rozháněly napětí v ramenou a břiše. Yemmujka z něj nespouštěla obrovské oči se zlatými flíčky. Pokrčil rameny.

„Zjistil jsem, že věřit něčemu ještě není zárukou pravdivosti,“ pronesl opatrně. „Byly věci, které jsem uznával, jimž jsem věřil celým srdcem, a ukázalo se… že jsem se mýlil.“

„Oklamali tě?“ vyptávala se dál.

„Oklamali,“ přisvědčil a pak se zarazil. „Nebo možná ne. Neúmyslně. Ať se mýlíš sebevíc, když tomu sama věříš, tak to není lež.“

Yemmujka hvízdla – slušný výkon na někoho s takovými kly – a posměšně mávla rukama.

„Vysoká filozofie od nádeníka, co tahá vodu. Za chvíli mi tady budeš kázat a chtít, abych ti odváděla desátek.“

„Kdepak já,“ přidal se k jejímu smíchu.

Dlouze usrkla ze své misky. Oheň zapraskal. Něco – snad krysy nebo možná hmyz – zachřestilo v došcích nad jejich hlavami.

„Rozhádal ses se ženskou, viď?“

„S bohyní.“

„No jo. Takhle to chodí vždycky, co?“ prohodila, zírajíc do plamenů. „Každá nová láska vypadá, že je něčím jiná. Jako by sám Bůh promlouval, když mele hubou. A pak…“

Znovu vyprskla, napůl pobaveně, napůl roztrpčeně.

„A čímpak se ti zprotivila ta tvoje bohyně?“

Odpadlík si vložil do úst zbyteček něčeho, co snad byl brambor, a jal se žvýkat měkkou dužinu i drsnou slupku. Snažil se vtělit do slov myšlenky, které ještě nikdy nebyly vyřčeny. Hlas se mu roztřásl.

„Chystá se zhltnout celý svět.“

***

Kapitán Marcus Wester

Marcus se mozolnatou dlaní podrbal na bradě.

„Yardeme?“

„Pane?“ zaburácel tralgu tyčící se mu po boku.

„Ten den, kdy mě srazíš do škarpy a převezmeš velení nad mužstvem…“

„Ano, pane?“

„Není to náhodou dnes, že ne?“

Tralgu si založil masité paže na prsou a zvonivě zastříhal uchem.

„Ne, pane,“ řekl nakonec. „Dneska ne.“

„Škoda.“

Městská šatlava ve Vanai původně sloužila jako zvěřinec. Za dávných časů si po tomto rozlehlém prostranství vykračovali sami draci, kteří se koupali ve velké kašně uprostřed. Jeho obvod vyznačoval hluboký příkop, za nímž se do výšky třípatrového domu zvedaly obrovské klece. Průčelí z dračího jadeitu zdobily postavy zvířat, která kdysi přešlapovala za železnými mřížemi – lvi, gryfové, velcí šestihlaví hadi, vlci, medvědi, obří ptáci se ženskými ňadry.

Mezi nimi se tyčily sloupy v podobách třinácti lidských ras: dlouhouchých tralguů, timzinajů s chitinovými krunýři, kly obdařených yemmuů a tak dále. Dartinajci dokonce měli v očních důlcích ukryté malé ozdobné kahany, které měly imitovat jejich planoucí zrak, ale nikdo už je nerozžíhal. Postavy byly nepoznamenané působením času i deště a hyzdily je pouze černé šmouhy jako od slz v místech, kde mříže rozežrala rez – dračí jadeit nedokázalo nic nahlodat ani poškodit. Po samotných zvířatech však už nebylo ani stopy a jejich místo zaujímali lidé.

Zamračení, rozhněvaní i znudění hosté vanajské justice tu byli vystaveni v celé své hanbě za účelem výsměchu a identifikace, zatímco čekali, až nad nimi oficiálně ustanovený smírčí soudce vynese rozsudek. Dobří spořádaní občané se mohli promenovat po náměstí, kde se za pár měďáků dal u stánku koupit odpad z jatek, zpravidla zabalený v cárech hadrů. Kluci se předháněli v metání hoven, mrtvých krys a shnilé zeleniny po vězních. Občas se objevila nějaká ta uplakaná manželka nebo manžel házející přes příkop sýr a máslo, ale i když dar doputoval do určených rukou, klid ve věznici rozhodně nepanoval. Jak tak Marcus obhlížel situaci od nízké zídky lemující okraj příkopu, spatřil, jak jeden takový šťastlivec – kurtadam s cinkajícími korálky vpletenými do husté hladké srsti podobné vydří – schytává výprask kvůli krajíci bílého chleba za posměšků tlupy prvokrevných chlapců, kteří si na něj ukazují a pokřikují klapáč, prdeláč a další rasistické urážky.

Ve spodní řadě cel sedělo sedm mužů. Většina z nich měla postavu a jizvy vojáka, ale jeden z nich se držel stranou, hubené nohy prostrčené mezi mřížemi, aby jimi mohl komíhat nad příkopem.

Těch šest vojáků bývalo Marcusovými muži. Ten poslední erárním zaříkávačem. Teď však patřili knížeti.

„Sledujou nás,“ utrousil tralgu.

„Já vím.“

Zaříkávač zvedl ruku a žalostně zamával. Marcus odpověděl neupřímným úsměvem a méně zdvořilým gestem. Jeho někdejší zaříkávač sklopil zrak.

„Ten ne, pane. Támhleten.“

Marcus odtrhl pohled od klecí. Muže, kterého měl Yardem na mysli, objevil vzápětí. Nedaleko široké proluky, kde ulice ústila na náměstí, se uvolněně klátil mladík v pozlacené zbroji knížecí gardy.

Stačilo trochu pobídnout paměť a Marcusovi vytanulo v duchu jeho jméno.

„To se na nás Bůh zase usmál,“ pronesl kysele.

Gardista, jemuž došlo, že si ho všimli, ležérně zasalutoval a zamířil k nim. Měl oplácaný obličej a svěšená ramena. Vůně cedrového oleje užívaného v lázních se od něj linula, jako by ho v ní vymáchali.

Marcus si protáhl ramena, jak to vždycky dělával před bojem.

„Kapitáne Westere,“ pokynul mu gardista. A pak: „A Yardem

Hane. Pořád ještě posloucháš kapitánovy rozkazy?“

„Seržant Dossen, že ano?“ ujistil se Marcus.

„Teď už tercián Dossen. Kníže má radši staré hodnosti. To jsou vaši chlapi?“

„Kdo, tihle?“ opáčil Marcus s předstíranou nevinností. „Už jsem za ty roky pracoval se spoustou chlapů. Nepřekvapilo by mě, kdybych znal chlapy v každé věznici ve Svobodných městech.“

„Támhleta parta. Včera večer jsme je pochytali, protože byli opilí a tropili výtržnosti.“

„Chlapi už jsou takoví.“

„Vy o tom nic nevíte?“

„Nerad bych řekl něco, co by se mohlo donést k soudci. Ještě by to pochopil jinak, než jsem to myslel.“

Dossen si odplivl do široké mezery příkopu.

„Cením si toho, že je chcete vytáhnout z maléru, kapitáne. Ale k ničemu to nebude. Blíží se válka a kníže potřebuje muže. Tahle banda má výcvik. Zkušenosti. Budou naverbovaní do armády. Možná se z nich stanou i důstojníci.“

Marcus cítil, jak v něm narůstá hněv, to teplo v hrudi a břiše, ten pocit, že o pár centimetrů povyrostl. Nedůvěřoval mu, jako ostatně všem příjemným pocitům.

„To zní, jako bys k tomu chtěl něco říct.“

Dossen se usmál jako užovka.

„Pořád ještě se těšíte jisté pověsti. Kapitán Wester, hrdina od Gradise a Wodfordu. Toho by kníže ocenil. Mohl byste si říct o slušnou mzdu.“

„Knížata, baroni, vévodové. Všechno jsou to jen takoví malí králové,“ opáčil Marcus o něco podrážděněji, než měl v úmyslu. „A já pro krále nepracuju.“

„Pro tohohle pracovat budete.“

Yardem se poškrábal na břiše a zívl. Byl to signál, který měl Marcusovi připomenout, aby se krotil. Marcus odtáhl ruku z hrušky meče.

„Dossene, starý brachu,“ prohlásil, „dobrou polovinu obránců vašeho města tvoří nájemní žoldáci. Viděl jsem tu Karola Danniana a jeho chlapy. I Merrisana Kokea. Tvůj kníže by o ně všechny přišel, kdyby se rozneslo, že verbuje vojáky z povolání, kteří jsou smluvně zavázáni –“

Dossenovi doslova spadla čelist úžasem.

„Vy žádné smluvní závazky nemáte,“ namítl.

„Ale mám. Tvoříme ostrahu karavany mířící do Karsu v Severním Pomoří. Už jsme dostali zaplaceno.“

Gardista se zahleděl přes příkop na uvězněné muže, sklesle se tvářícího zaříkávače a rezavými skvrnami potřísněný jadeit. Na vysochané noze gryfa přistál holub, načechral si perlově šedá ocasní pera a vykálel se zaříkávači na koleno. Nějaký stařík za nimi zařičel smíchy.

„Vždyť nemáte lidi,“ konstatoval Dossen. „Tohle je ta vaše ostraha karavany. Vy a ten váš hafan sami konvoj neuhlídáte. Na papíře stojí osm pěšáků a erární zaříkávač k tomu.“

„Já nevěděl, žes četl naši smlouvu,“ poznamenal Yardem. „A pro tebe nejsem žádnej hafan.“

Dossen stiskl rty a zlobně přimhouřil oči. Zbroj zacinkala, když pokrčil rameny, příliš slabě na to, aby mohla být k něčemu víc než jen pro parádu. „Ano, viděl jsem ji.“

„Ale určitě to nijak nesouviselo se zatčením zrovna těchhle mužů, viď,“ rýpl si Marcus.

„Snad abyste radši šel se mnou, kapitáne. Vanai vás potřebuje.“

„Karavana odjíždí za tři dny. A já s ní. Mám to ve smlouvě.“

Dossen nehnul ani brvou, ale tvář mu zalil ruměnec. Marcus odhadoval, že člen knížecí gardy asi není zvyklý setkávat se s odmítnutím.

„Myslíte si, že jste lepší než takoví, jako jsem já?“ zaútočil Dossen. „Myslíte, že si můžete diktovat podmínky a svět bude poslouchat? Vzbuďte se, Westere. Tady odsud je to k ellisským polím hodně daleko.“

Yardem zachrochtl, jako by ho někdo praštil, a zavrtěl mohutnou hlavou.

„Já osobně bych do toho Ellis netahal,“ zamručel hlubokým hlasem.

Dossen se opovržlivě zadíval na tralgua, potom na Marcuse, a pak nervózně uhnul pohledem.

„Při vší úctě k vaší rodině, kapitáne,“ dodal.

„Odejdi,“ vyzval ho Marcus. „A to hned.“

Dossen poodstoupil. Jakmile se ocitl mimo dosah meče, zastavil se.

„Do odjezdu konvoje zbývají tři dny,“ podotkl.

Zbytek byl jasný. Nesplníte podmínky smlouvy a budete se muset zodpovídat knížeti. Ať se vám to líbí nebo ne. Marcus neodpověděl.

Dossen se obrátil a odkráčel přes náměstí.

„Což je problém,“ odtušil Yardem.

„Jo.“

„Potřebujeme muže, pane.“

„Rozhodně.“

„Napadá vás, kde je seženeme?“

„Ne.“

Marcus vrhl ještě jeden žalostný pohled na muže, kteří kdysi patřili jemu, potřásl hlavou a opustil prostory zvěřince.

Vanai bývalo svého času námořním přístavem v ústí řeky Taneish, ale staletí postupného zanášení pozvolna vytlačovala říční ústí z jeho původní polohy, takže teď je od města dělil půlden jízdy na jih. Město bylo protkáno kanály a říčními průplavy a dodnes jím cestou z – nebo do – menšího, mladšího přístavu Noviplav proplouvaly pramice převážející obilí, vlnu, stříbro a stavební dříví ze zemí ležících na sever od něj.

Stejně jako všechna svobodná města mělo i Vanai bouřlivou minulost. Bývalo republikou, v níž vládla rada volená losováním, soukromou državou panovníka, spojencem či nepřítelem Birancouru nebo Odříznutého trůnu podle toho, z jaké strany zrovna vál vítr.

Bývalo náboženským centrem i hlavním ohniskem protináboženské vzpoury. Každé vtělení zanechalo svou stopu na jeho bílých dřevěných budovách, umouněných kanálech, úzkých uličkách i otevřených prostranstvích.

Zde byla stále ještě zvednutá prastará brána připravená chránit síně lidové rady, přestože poslední konšelé zemřeli už před několika generacemi. Tamhle zase vznešená bronzová socha ukazovala moudrou a vážnou tvář biskupa v rouchu a mitře potřísněnou měděnkou a holubím trusem. Názvy ulic stály na cedulích ze dřeva a kamene vzniklých v průběhu tisíciletých dějin města, takže jediná ulička mohla mít třeba i tucet jmen. Hranice dvaceti miniaturních správních okrsků vyznačovaly železné brány, což knížeti umožňovalo měnit trasu svých cest městem dle momentálního rozmaru a chránit se tak před vzpourami a spiknutími.

Ještě víc než v architektuře se však minulost města projevovala v povaze jeho obyvatel.

Nejběžnější tu byli timzinajci a prvokrevníci, nicméně své okrsky měli za silnými bílými vanajskými hradbami i bezsrstí dartinajci s žhnoucíma očima, vyzáblí kinnajci se sněhově bledou pletí a džasuruové s bronzovými šupinami. Čas a zkušenosti jim všem dodaly světácký cynismus. Marcus viděl jeho projevy v drobnostech všude kolem sebe, jak tak procházel úzkými uličkami vinoucími se podél sytě zelených kanálů. Prvokrevní kupci, věrní stoupenci knížete, nabízeli vojákům slevy na zboží, jehož cenu speciálně pro tento účel nadsadili. Pivnice i felčaři, koželuhové i příštipkáři a další živnostníci nejrůznějšího ražení si už připravovali nové vývěsní štíty v písmu užívaném antejskou říší, aby obchody mohly jít bez okolků dál i po prohrané válce. Timzinajští staříci, jejichž tmavé šupiny už zešedly a popraskaly, seděli se zkříženýma nohama u stolků na nábřeží a probírali poslední převrat, při němž otec knížete připravil republiku o moc. Jejich vnučky se procházely ve skupinkách, oblečené do tenoučkých bílých sukní skoro až říšského střihu, jimiž jako stíny prosvítaly jejich nohy pokryté černými šupinami.

Ano, někteří vojáci zemřou. Ano, některé budovy lehnou popelem. Některé ženy budou znásilněny. Některá jmění budou nenávratně ztracena. Válka je zlo, které město přetrpí, jako je už přetrpělo dříve, a nikdo neočekával, že by ta pohroma postihla jeho osobně. Duch města by se dal shrnout do jednoho velkého pokrčení rameny.

Na travnaté louce stál ošuntělý divadelní povoz se sklopenou postranicí a úzkým jevištěm ověšeným špinavými žlutými třásněmi.

Nepočetný dav, jenž postával před ním, se tvářil zároveň zvědavě i pochybovačně. Když Marcus procházel kolem, vystoupil zpoza třásní starý muž. Vlasy měl zježené a z brady mu trčel plnovous.

„Stůjte!“ zvolal hlubokým zvučným hlasem. „Zastavte se a přistupte blíže! Slyšte příběh Alerena Lidobijce a dračího meče! Nedostáváli se vám však odvahy, jděte si po svém. Neboť v tomto příběhu není o dobrodružství nouze. Lásku, válku, zradu i pomstu vám nyní odhalíme přímo na těchto nebohých prknech a varuji vás…“

Hercův hlas jako by se ztišil do šepotu, byť se stále nesl stejně zřetelně jako jeho vyvolávání.

„… ne každý, kdo koná dobro, také dobře skončí. Ne každého, kdo páchá zlo, stihne trest. Přistupte blíže, přátelé, a vězte, že v našem příběhu jakož i ve světě samotném se může stát cokoliv.“

Marcus si ani neuvědomil, že se zastavil, dokud Yardem nepromluvil.

„Je dobrej.“

„Je, viď?“

„Chcete se chvíli zdržet?“

Marcus neodpověděl, ale přistoupil blíž spolu se zbytkem hloučku. Hrál se poměrně standardní kus. Prastaré proroctví, zlo povstávající z hlubin pekla a artefakt z dob dračí říše určený rukám hrdiny. Žena, která hrála sličnou pannu, byla možná trochu moc stará a muž, který se zhostil role hrdiny, zase trochu moc dobrácký. Své repliky však pronášeli procítěně a vše měli profesionálně nacvičené.

Marcus si v davu všiml dlouhovlasé ženy a jako tyčka hubeného mladíka, kteří se smáli na správných místech a okřikovali výtržníky – nevyužití herci nastražení v publiku. Ale pokaždé, když se na pódiu objevil muž, který lákal diváky, zapomněl Marcus na všechno kolem.

Stařík hrál Orcuse, krále démonů, s takovou zlovolností a zápalem, že nebylo těžké zapomenout, že je to celé jen jako. Když Aleren Lidobijec mávl dračím mečem a hruď krále démonů potřísnila krev, musel se Marcus přemáhat, aby sám nesáhl po meči.

Nakonec, navzdory hercově varování, dobří zvítězili, zlí byli na hlavu poraženi a herci si vychutnali ovace publika. Aplaus Marcuse vylekal; dav se zdvojnásobil, aniž by si toho všiml. Dokonce i Yardem se křenil a tleskal dlaněmi zvíci talířů. Marcus vydoloval z měšce připevněného pod košilí stříbrnou minci a hodil ji na jeviště. Dopadla s pronikavým klepnutím a chvíli nato už se Orcus, král démonů, usmíval a ukláněl ve skrovné spršce peněz. Poděkoval jim za jejich štědrost a dobrotu tak vřele, že se Marcus ještě na odchodu přistihl, jak pomýšlí na lidskou štědrost a dobrotu.

Časně podzimní slunce se sklánělo k obzoru a halilo bledé město zlatavou září. Publikum se odtrhlo od pódia a ve dvojicích a trojicích se začalo trousit po trávníku. Marcus se posadil na kamennou lavici pod žlutolistým dubem a sledoval, jak herci skládají povoz.

Přiřítila se k nim rozjívená parta prvokrevných dětí, které herci se smíchem odehnali. Marcus se pohodlně opřel a větvemi stromů upřel zamyšlený pohled na šeřící se oblohu.

„Už máte plán,“ ozval se Yardem.

„Že by?“

„Ano, pane.“

Byl to povedený kus. S nepočetným ansámblem. Aleren Lidobijec a jeho druh. Sličná panna. Orcus, král démonů. Ten muž, který obstarával všechny malé role a hrál vesničana, démona nebo šlechtice podle toho, jaký klobouk měl zrovna na hlavě. Pět lidí zvládlo zastat celou hru. A ti dva, co podněcovali dav…

Sedm osob.

„Á,“ protáhl Marcus. „A taky že mám.“

Sedm osob sedělo u velkého kulatého stolu, kde popíjely pivo a jedly sýr a klobásy koupené z Marcusových tenčících se rezerv.

Těmi dvěma z davu byli hubeňour Mikel a dlouhovláska Cary. Mladík, který hrál hrdinu, se jmenoval Sandr, postarší sličná panna byla Opal, hrdinovu druhovi říkali Sršeň a hereckému všeumělovi Smit.

Yardem u nich seděl se širokým vlídným úsměvem ve tváři jako fena obklopená štěňaty.

Marcus seděl stranou od nich u menšího stolku s Orcusem, králem démonů.

„A mně,“ prohlásil Orcus, „říkají Kitap rol Kešmet, kromě jiného. Nejčastěji však mistr Kit.“

„Tolik jmen si určitě nezapamatuju,“ namítl Marcus.

„My vám je připomeneme. Nemyslím, že se kvůli tomu někdo urazí,“ ujistil ho mistr Kit, „zejména pokud budete dál kupovat pití.“

„Na tom něco je.“

„Což přímo vybízí k otázce, viďte, kapitáne? Pochybuju, že jste nás sem všechny přivedl jen z nehynoucí lásky k prknům, která znamenají svět.“

„Ne.“

Mistr Kit zvedl obočí v nevyřčené otázce. Mimo jeviště a bez nalíčení vypadal zajímavě. Měl protáhlý obličej a ocelově šedé vlasy. Olivově snědý nádech jeho pokožky připomínal Marcusovi prvokrevníky žijící v pouštích za Vnitřním mořem a oči měl tak tmavé, že by Marcuse nepřekvapilo, kdyby jižecká krev kolovala mezi jeho předky ještě docela nedávno.

„Kníže mě chce naverbovat do armády,“ začal Marcus.

„To chápu,“ přitakal mistr Kit. „Naše kumpanie takhle přišla už o dva členy. Sandr je náš náhradník. Vstává před rozbřeskem, aby si mohl opakovat text.“

„Mně se pro knížete moc pracovat nechce,“ pokračoval Marcus.

„Ale dokud budu mít platnou smlouvu, nemůže ta situace nastat.“

„Jaká situace?“

„Odmítnout verbíře znamená skončit buď na bojišti nebo v hrobě. A já se za Vanai bít nehodlám.“

Mistr Kit se zamračil, až se mu výrazné obočí zkroutilo jako pár housenek.

„Doufám, že mi odpustíte, kapitáne. Opravdu jste mi právě sdělil, že je to pro vás otázka života a smrti?“

„Ano.“

„Nevypadáte, že by vás to moc znervózňovalo.“

„Není to poprvé.“

Herec se zaklonil a propletl si prsty na plochém břiše. Vypadal zamyšleně a střízlivě, ale také zaujatě. Marcus se napil piva. Chutnalo po kvasnicích a melase.

„Nevím, jestli vás dokážu ukrýt oba,“ promluvil mistr Kit. „Ještě tak vás. Umíme zařídit, aby se člověk přestal podobat sám sobě, ale tralgu takhle daleko na západě? Jestli kníže ví, že se po vás má shánět, obávám se, že mít vedle sebe vašeho přítele je totéž jako táhnout za sebou prapor. Chytili by nás.“

„Nechci se přidat k vašemu souboru.“

„Ne? Tak o čem se to vlastně bavíme?“

Dlouhovláska u druhého stolu si stoupla na židli, zaujala vznešenou pózu a začala s komickým šišláním deklamovat svatoancianskou liturgii. Ostatní se rozesmáli, kromě Yardema, který se pobaveně usmíval a stříhal ušima. Cary. Jmenovala se Cary.

„Chci, aby se váš soubor přidal ke mně. Ke karavaně mířící do Karsu.“

„Říkáme si potulná kumpanie,“ uvažoval nahlas mistr Kit. „Řekl bych, že Kars je dobrá štace, kde už jsme nebyli celé roky. Ale stejně nechápu, jak vám pomůžeme tím, že se přidáme k vaší karavaně.“

„Kníže mi vzal vojáky. Chci, abyste je nahradili. Abyste dělali ostrahu.“

„A to myslíte vážně.“

„Ano.“

Mistr Kit se zasmál a zavrtěl hlavou.

„My nejsme válečníci. To, co předvádíme na jevišti, je jen tanec a přetvářka. Pochybuji, že bychom obstáli tváří v tvář opravdickému vojákovi.“

„Nepotřebuju, aby se z vás stali vojáci,“ vysvětloval Marcus.

„Stačí, když je budete hrát. Zbojníci nejsou hloupí. Odhadují své šance stejně jako každý jiný. Karavany jim padají do drápů, když nemají dost zbrojnošů nebo když převážejí něco, kvůli čemu stojí za to riskovat. Když vaše lidi navlékneme do zbroje a dáme jim luky, nikdo se nedozví, jestli s nimi umějí zacházet nebo ne. A o náklad, který převážíme, nestojí za to bojovat.“

„Ne?“

„Železo a cín. Nebarvená vlna. Kožené zboží,“ vyjmenovával

Marcus. „Jeden muž ze Starého Města zvaný mistr Will založil kupecký svaz, který se snaží dopravit zboží co nejblíž k bojišti v naději, že bitva skončí dřív, než dorazí peníze. Jde o malou, nepříliš rizikovou zakázku. Být loupežníkem, pustím to z hlavy.“

„A plat je dobrý?“

„Hodně dobrý.“

Mistr Kit založil ruce na prsou a zamračil se.

„No dobře, tak slušný,“ připustil Marcus. „Když se to tak vezme.

Aspoň dostanete vaše lidi mimo nebezpečí. I při laškovných panských válčičkách, jako je tahle, někdy teče krev, a ve vašem souboru jsou také ženy.“

„Řekl bych, že Cary a Opal se o sebe umějí postarat,“ opáčil mistr Kit.

„Ne v případě, že město bude vyrabováno. Knížatům a říším nesejde na několika znásilněných a zabitých hercích. Starat se o lidi, jako jste vy, je pod jejich důstojnost a pěchota to dobře ví.“

Starý herec se ohlédl k většímu stolu, u něhož zřejmě probíhalo několik rozhovorů současně, přičemž někteří herci se účastnili všech naráz. Pohled mu zjihl.

„Věřím vám, kapitáne.“

Chvíli seděli mlčky v tichu přerušovaném jen hukotem ohně v krbu, hlasy diskutujících a boucháním oken a dveří, jimiž lomcoval mrazivý večerní vítr. Komín špatně táhl a čas od času vychrlil do místnosti oblaka dýmu. Herec potřásl hlavou.

„Můžu se vás na něco zeptat?“

„Jen do toho.“

„Znám vaši reputaci. A působíte na mě jako protřelý muž, který už se ve světě pořádně otrkal. Nečekal bych, že zrovna vy budete doprovázet malé karavany ve Svobodných městech.“

„To není otázka.“

„Proč to vlastně děláte?“

Marcus pokrčil rameny.

„Na umírání jsem moc tvrdohlavý,“ pokusil se zažertovat.

V úsměvu mistra Kita by byla patrná lítost, kdyby se v něm zároveň neukrývala i jakási vnitřní bolest.

„Tomu také věřím, kapitáne. Nuže. Potřebujete devět vojáků na ochranu poslední karavany ze svobodného Vanai?“

„Osm,“ upřesnil Marcus. „Osm vojáků a zaříkávače.“

Mistr Kit se zahleděl na sazemi zčernalý strop.

„Vždycky jsem chtěl hrát zaříkávače,“ prohodil.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít