R. Kirkman, J. Bonansinga: Živí mrtví 4 – Pád Guvernéra 2

„Poklidný“ život obyvatel georgijského městečka Woodbury vzal za své. Touha po pomstě a zúčtování žene jeho obyvatele do konfliktu, v němž se projeví pravý charakter lidí. A někteří teprve teď doopravdy poznávají sami sebe…
Začíná strhující bitva v apokalyptickém světě zamořeném chodícími mrtvolami. Karty jsou rozdány, hlavní hráči partie – Philip Blake, Lilly Caulová i skupina „cizinců“ vedená Rickem Grimesem – mají své slabiny i přednosti. Jenže v ošemetné konečné partii se nehraje fér a živí mrtví žádná pravidla neuznávají!
Román ze světa populárního komiksu Roberta Kirkmana svede dohromady dějové linie předchozích tří dílů a odpoví na otázku: Kdo zahyne a kdo přežije ve světě, který se proměnil v peklo?

Ukázka z knihy:

ČÁST PRVNÍ
BOJIŠTĚ

Stávám se smrtí, ničitelem světů.
J. Robert Oppenheimer

JEDNA

Oheň propukl v přízemí, plameny olizovaly tapety s růžemi, plazily se po omítnutém stropu a chrlily černý nezdravý kouř chodbami a pokoji domu na Farrelově ulici, oslepovaly ho, dusily ho. Rozběhl se po jídelně, hledal zadní schodiště, našel ho a hnal se po starých vratkých dřevěných stupních do zatuchlé tmy suterénu. „Philipe? – PHILIPE!?! – PHIIIIIILIIIIIPE!!?!“ Klopýtal po špinavé zmáčené cementové podlaze, horečně pátral v temném sklepě po bratrovi. Nahoře to plálo a praskalo, požár zuřil v zaneřáděných místnostech skrovného přízemního domu, žár postupoval dolů do základů. Bezradně se točil kolem dokola, pátral pohledem ve stinných koutech zakouřeného sklepa, strhával pavoučí sítě a kašlal ze štiplavého kouře a čpavkového pachu zkažené konzervované řepy, krysího trusu a staré skelné vaty. Slyšel praskání a dunění dřevěných trámů, hroutících se na podlahu nad jeho hlavou, jak se ohnivý běs vymykal kontrole – což nedávalo smysl, protože domek jeho dětství tam ve Waynesboro v Georgii nikdy nehořel, pokud mu paměť sahala. A přesto tu ten požár zuřil, běsnilo ohnivé peklo a on toho pitomého bratra nemohl objevit. Jak se sem dostal? A kde je sakra Philip? Potřebuje Philipa. Do hajzlu, Philip bude vědět, co dělat! „PHIIIIILIIIIPE!“ Ten hysterický vzlyk z něj unikl jako vyfouknutý vzduch, bezdeché zašvitoření, ztrácející se signál v rádiu naladěném na nějakou vzdálenou stanici. Zničehonic uviděl ve stěně sklepa portál – zvláštní vydutý otvor jako průlez v ponorce, z nějž vycházela zvláštní zelenkavá záře – a uvědomil si, že je nový. Nic takového ve sklepě jeho rodného domu na Farrelově ulici nebylo, kdežto tady ano, jakoby zásahem černé magie. Klopýtal k té tlumené zelené záři ve tmě. Prodral se jí a ocitl se v nevětrané garáži z tvárnic. Byla prázdná. Stěny nesly stopy po mučení, šmouhy tmavé, zasychající krve a roztřepené konce provazů přivázané k oko-vům ve zdi. Z toho místa vyzařovalo zlo, čiré, nefalšované, nadpřirozené zlo. Chtěl pryč. Nemohl dýchat. Mrazilo ho. Nedokázal vydat zvuk, jen slabé kňourání, vycházející z nejhlubší části plic, mučivé sténání. Něco uslyšel, bleskurychle se za tím obrátil a uviděl další nezdravě zelený portál. Vrhl se k němu, prošel jím a octil se v borovém háji za Woodbury. Poznal tu paseku, popadané kmeny, tvořící malý přírodní amfiteátr – zem posetou borovým jehličím, houbami a plevelem. Srdce se mu rozběhlo rychleji. Tohle bylo ještě horší místo: scéna smrti. Z lesa se vynořila postava a vešla do slabého světla. Byl to jeho starý přítel, Nick Parsons, hubený a nemotorný jako vždy, vpotácel se na paseku s pumpovací brokovnicí dvanáctkou, tvář jako zpocenou masku hrůzy. „Můj pane,“ mumlal Nick přiškrceně. „Očisť nás od vší nespravedlnosti.“ Zvedl zbraň. Ústí se zdálo být obří, jako veliká planeta zatmívající slunce, a mířilo přímo na něj. „Já zříkám se všeho hříchu,“ drmolil Nick pohřebním hlasem. „Odpusť mi, ó Pane… odpusť mi.“ Stiskl spoušť. Úderník dopadl. Výstřel se rozhořel zvolna v jasně žluté koróně jako paprsky umírajícího slunce a on cítil, že ho něco zvedá z bot, vystřeluje do vesmíru, jako bez tíže letí tmou… ke gloriole božského bílého světla. A to je všechno. Tohle je konec světa – jeho světa – konec všeho. Vykřikl. Nevyšel z něj ani hlásek. Tohle je smrt, dusivá, magnéziově bílá prázdnota nicoty. Najednou, jako by někdo stiskl tlačítko, přestal Brian Blake existovat.

Prudký filmový střih, a najednou ležel na zemi svého bytu ve Woodbury, nehybný, zmrzlý, přitlučený ke studenému tvrdému dřevu, ochromený ledovou bolestí. Dýchal namáhavě a pomalu, jako by samotné buňky jeho těla lapaly po životě. Měl jen roztřepený, zamlžený, dílčí výhled na vodou pocákané kachličky na stropě – jedno oko úplně slepé, důlek chladný, jako by jím foukal vítr. Z koutku úst mu visela lepicí páska, krvavé nosní dírky vdechovaly a vydechovaly chatrně, téměř neslyšně. Pokoušel se pohnout, ale nemohl otočit hlavou, agonií sevřené sluchové nervy téměř nevnímaly okolí.

„Co ta holka?“ ozval se hlas odněkud z pokoje.

„Seru na ni, ta už je dávno z bezpečný zóny. Tam nemá šanci.“

„A co on? Je mrtvý?“

Pak zaznamenal další zvuk, vodnaté, nesrozumitelné zavrčení, které ho soustředilo na samou periferii výhledu. Kalnou sítnicí jediného zdravého oka matně rozeznal drobnou postavu ve dveřích na druhé straně pokoje. Bledá tvář, strakatá rozkladem, oči bez panenek jako vrabčí vajíčka. Vrhla se kupředu, až se hlasitě rozřinčel řetěz, na němž byla upoutána.

„UFF!“ vyjekl jeden z mužských hlasů, jak po něm ten malý netvor chňapl.

Philip se zoufale snažil promluvit, ale slova mu trčela ve vyschlém hrdle. Jeho hlava vážila tisíc tun, znovu se pokoušel promluvit rozpraskanými krvácejícími rty, vyrazit ze sebe sípavá slova, ale ta se prostě netvořila. Uslyšel hluboký baryton Bruce Coopera.

„Tak jo, hergot!“ Do ticha zaznělo charakteristické klapnutí pojistky poloautomatické zbraně. „Ta holka dostane kulku rovnou do –“

„Nnnnggg!“ Philip do toho vložil všechno, čeho byl schopen, a podařilo se mu ze sebe vyždímat další řadu zvuků. „Nnnnneee!“ Znovu se mučivě nadechl. Dcerku Penny musí ochránit, přestože je už mrtvá, a to víc než rok. Ona je všechno, co mu na tomto světě zůstalo. Ona je všechno. „N-nech ji být… NEDĚLEJ TO!“

Oba muži se okamžitě soustředili na postavu na zemi a Philip na okamžik zaznamenal dvě shlížející zírající tváře. Ten vyšší, Bruce, černoch s vyholenou hlavou, se mračil hrůzou a odporem. Druhý, Gabe, byl běloch, stavěný jako tahač, s krátkým mariňáckým sestřihem a v černém roláku. Z jejich pohledů bylo jasné, že Philip Blake měl být dávno mrtvý.

Ležel na krví nasáklém kusu překližky metr dvacet na dva metry čtyřicet a netušil, jak příšerně vypadá, zvlášť v obličeji, jakoby rozporcovaném sekáčkem na led. A v tom letmém záblesku spustily výrazy ve tvářích oněch prostých krutých mužů v Philipově mozku poplach. Žena, která ho tak zřídila – Michonne se jmenuje, paměť mu sloužila – odvedla dobrou práci. Za jeho hříchy ho přivedla až na samý práh brány smrti, tak blízko, jak jen se dalo, aniž by jí prošel. Sicilané tvrdí, že pomsta nejlépe chutná studená, ale ta ženská ji naservírovala kouřící na talíři agonie. Pravá ruka, amputovaná a spálená nad loktem, byla teď z Philipových problémů to nejmenší. Levé oko mu spočívalo na tváři, přilepené zasychajícími stružkami krvavé tkáně. Ale ještě horší, pro Philipa Blakea mnohem horší, byl ten protivně chladný pocit šířící se mu útrobami z míst, kde mu jediné švihnutí ženina zdobného meče useklo penis. Vzpomínka na ten rychlý pohyb, na bodnutí kovové vosy, ho teď vrhla zpátky do temna polovědomí. Stěží slyšel ty hlasy.

„KURVA!“ Bruce s vykulenýma očima zíral na kdysi zdatného a štíhlého muže s mohutným knírem. „On žije!“

Gabe na to jen hleděl. „Do hajzlu, Bruci, doktor a Alice zmizeli! Co s ním, do hajzlu?“

V jistou chvíli vrazil do bytu další muž v návalu těžkého oddechování a řinčení pumpovací brokovnice. Philip nevěděl, kdo to je, ani ty hlasy dobře neslyšel. Vznášel se mezi vědomím a zapomněním, zatímco muži postávající nad ním dál vedli napjatou, vyplašenou poradu.

Bruce: „Lidi, zamkněte tu obludku vedle. Já zaběhnu dolů a přivedu Boba.“

A pak Gabe: „Boba?! Toho ožralu, co v jednom kuse dřepí dole u dveří?“ hlasy se začínaly vzdalovat, na Philipa se snášel temný chladný mrak.

„– co ten sakra zmůže –?“

„– asi nic moc –“

„– tak proč? –“

„– zvládne víc než my –“

Navzdory veřejnému mínění a filmové mytologii není průměrný válečný medik ani vzdáleně tak zkušený jako zdatný, aprobovaný chirurg traumatolog a vlastně ani jako všeobecný lékař. Většina mediků absolvuje ve výcvikovém táboře sotva tři měsíce školení a ani ti nejlepší nikdy nepřekonají úroveň běžného sanitáře nebo záchranáře. Znají hlavní zásady první pomoci, něco z resuscitace, základy traumatické péče, a to je všechno. Pak je hodí do vody k bojovým jednotkám a tam se od nich nečeká nic víc, než že udrží zraněné vojáky naživu, zachovají v činnosti oběhový systém, dokud se oběť nepřeveze k mobilní chirurgické jednotce. Jsou to lidské remorkéry, zakalené frontovou linií, otupělé neustálým proudem utrpení před očima. Mají jen obvazovat krvácející válečné rány a přikládat dlahy.

Zdravotník první třídy Bob Stookey absolvoval před třinácti lety jedinou misi u 68. roty Alpha v Afghánistánu ve věku šestatřiceti let, byl tam odvelen nedlouho po zahájení invaze. Mezi vojáky tehdy patřil ke starším – důvody, proč se nechal odvelet, hodně souvisely s jeho trpkým rozvodem – a stal se pro mladíky kolem sebe jakýmsi poradcem. Sloužil na základně Camp Dwyer a do následujícího jara se z oblíbeného řidiče sanitky vypracoval na polního medika. Dovedl chlapce bavit mizernými vtípky a nepředpisovými loky ze své všudypřítomné lahve whiskey Jim Beam. Navíc měl měkké srdce a trochu umřel s každým vojákem, o kterého přišel. Drsňáci kolem ho za to milovali. Když se týden po svých sedmatřicátých narozeninách vrátil do normálního světa, měl za sebou sto jedenáct takových malých smrtí a trauma si léčil půllitrem bourbonu denně.

Celý ten dávný Sturm und Drang od té doby překryly hrůzy a pozdvižení nákazy a zdrcující ztráta Bobovy tajné lásky, Megan Laffertyové. Ta bolest se v něm tak rozbujela, že teď, dnes večer, v tomto okamžiku naprosto nevnímal, že bude zanedlouho vržen zpátky na bitevní pole.

„BOBE!“

Krčil se u cihlové zdi před Guvernérovým domem napůl v bezvědomí, šedivě olivovou bundu zepředu potřísněnou zaschlými slinami a popelem. Uslyšel zahřmění Bruce Coopera a škubl sebou. Tma s úsvitem pomalu mizela a Bob se už začínal chvět chladem z mrazivého větru a neklidné noci plné horečnatých snů.

„Vstávej!“ nařídil mu obr a vyklopýtal z domu k Bobovu hnízdu z promáčených novin, otrhaných dek a prázdných lahví. „Potřebujem, abys nám pomohl – nahoře! DĚLEJ!“

„C-co?“ Bob si promnul prošedivělou tvář a kysele si odkrkl. „Proč?“

„Guvernér!“ Bruce se natáhl a popadl Boba za ochablou paži. „Byls vojenský medik, ne?“

„U mariňáků… u zdravotníků,“ vykoktal a připadalo mu, jako by ho zvedl na nohy kladkostroj. hlava se mu motala. „Ale jenom chvilku… a už je to milion let. Neumím ani hovno.“

Bob ho postavil jako loutku a hrubě ho držel za ramena. „No, tak si to kurva vyzkoušíš!“ Zatřásl jím. „Guvernér se o tebe staral, aby ses nažral, aby ses neuchlastal k smrti – a ty mu to teď vrátíš.“

Bob spolkl nevolnost, otřel si obličej a přikývl. „Jasně, doveď mě za ním.“

***

Po cestě halou, po schodech a zadní chodbou došel Bob k závěru, že asi o moc nepůjde. Guvernér dostal chřipku nebo co, ukopl si palec, a oni kolem toho navyvádějí jako obyčejně. Ale jak se tak hnali k posledním dveřím nalevo a Bruce ho táhl, až mu málem vykloubil ruku, ucítil Bob Stookey na okamžik, jak z pootevřených dveří zaválo cosi měďnatého a pižmového. Ten pach mu spustil v hlavě poplašné zvony. Těsně předtím, než s ním Bruce smýkl do bytu, v tom hrozném okamžiku, než se dostal do dveří a uviděl, co na něj čeká uvnitř, zalétl v myšlenkách zpátky k válce.

Škubl sebou z náhlé a nečekané vzpomínky, která se mu v tu chvíli vybavila. Ten proteinový pach, vznášející se nad neuspořádanou chirurgickou jednotkou v provincii Parwan… hromada obvazů od hnisu, určená ke spálení… odtok přetékající žlučí… nosítka zalitá krví opékající se na afghánském slunci… to všechno problesklo Bobovi mozkem ve zlomku vteřiny, než spatřil tělo na zemi bytu. Ten pach ho ohromil, až se musel přidržet dveří, zatímco ho Bruce strkal do haly. A Bob se konečně pořádně podíval na Guvernéra na potřísněné překližkové desce. Nebo na to, co z toho člověka zbylo.

„Tu holku jsem zamkl a ruku uvolnil,“ hlásil Gabe, ale Bob ho skoro neslyšel, nevnímal ani toho dalšího muže, zabijáka jménem Jameson, který dřepěl na druhé straně pokoje, ruce nešikovně sepnuté, oči rozpálené panikou. Boba přemohla závrať, až se málem svezl na zem. Zíral na tu spoušť s otevřenou pusou. Gabeův hlas klokotal, jako by zněl zpod hladiny: „Omdlel, ale furt dýchá.“

„Kurevská prá-!“ vyhrkl Bob bezbarvě, hlas mu v krku uvízl. Padl na kolena. hleděl a hleděl a jen hleděl na ty zkroucené, spálené, zkrvavené, žalostné zbytky člověka, který si kdysi vykračoval po ulicích svého malého království jménem Woodbury jako artušovský rytíř. Zdevastované tělo Philipa Blakea se v mysli Boba Stookeye začalo proměňovat na chudáka mladíka z Alabamy, poddůstojníka Bobbyho McCullama, kluka, který Boba strašil ve snech, toho, kterému improvizovaná výbušnina u Kandaháru utrhla půlku těla. Bob teď v Guvernérovi spatřil toho mariňáka jako groteskního ducha, tvář jako masku smrti pod helmou – ty žhavé oči a krvavou grimasu utaženou páskem pod bradou, hrůzný pohled, který upíral na Boba, řidiče sanitky. Zab mě, drmolil ten kluk k Bobovi, který pro něj nemohl udělat nic než ho naložit do parného nákladního prostoru nacpaného mrtvolami. Zab mě, prosil ten kluk, a Bob byl bezmocný a oněmělý a mladý voják umřel s očima upřenýma do jeho. Všechno to mu teď v okamžiku projelo hlavou, až se mu zvedl žaludek, ústa se naplnila žaludečními kyselinami, které ho tlačily vzadu v krku a pálily v nosních cestách jako tekutý oheň.

Bob se obrátil a pozvracel se na špinavý koberec.

Celý obsah žaludku – čtyřiadvacetihodinová tekutá dieta laciného bourbonu a občasných doušků denaturovaného lihu – se vyvalil ven a rozstříkl se po koberci. Bob, teď na všech čtyřech, těžce oddechoval, hrbil se, třásl. Mezi nádechy se pokoušel mluvit: „Já… já… nemůžu se na něj ani podívat.“ Nasál vzduch. Projel jím křečovitý otřes. „Nemůžu… nemůžu nic udělat!“ Bob ucítil ruku silnou jako svěrák, jak se mu sevřela vzadu na krku a na vojenské maskovací bundě. Ta ruka ho vyškubla na nohy tak prudce, že ho prakticky vytáhla z bot.

„Doktor a Alice jsou pryč!“ vyštěkl na něj Bruce. Jeho tvář se ocitla tak blízko, až Boba poprášila sprška vlastních slin, jak hromotluk zesílil sevření. „Jestli se na něj vysereš, tak KURVA UMŘE!!“ Zatřásl s ním. „TY ChCEŠ, ABY UMŘEL?!“

Bob v Bruceově sevření ochabl a zakvílel: „To – to – to ne.“

„TAK NĚCO UDĚLEJ, KRUCINáL!!“

Bob zpitoměle přikývl a obrátil se zas ke zdevastovanému tělu na zemi. Cítil, jak svěrák v zátylku povoluje. Sehnul se a soustředil se teď jenom na Guvernéra.

Viděl všechnu tu krev stékající po nahém těle, tvořící lepkavé mapy, už zasychající a tmavnoucí v tlumeném světle obýváku. Podíval se na spálený pahýl pravé paže a pak si prohlédl prázdný krvavý oční důlek, bulvu, lesklou a rosolovitou jako vajíčko naměkko, visící z boku mužovy tváře na vláknech tkáně. Všiml si louže jasné tepenné krve kolem genitálií. A nakonec zaznamenal mělký namáhavý dech. Guvernérova hruď se nepatrně zvedala a klesala.

Něco v Bobu Stookeyovi povolilo. Vzpamatoval se rychle a prudce, jako by se nadechl čichací soli, snad se v něm probudil starý vojenský výcvik. Na bojišti není čas váhat, není prostor na odpor, strach ani ochromení. Člověk musí jednat. Rychle. Nedokonale. Prostě jednat. Základ je třídění raněných. Nejprve zastavit krvácení, zprůchodnit dýchací cesty, udržovat pulz. Pak vymyslet, jak oběť přemístit. Ale nejen to, Boba navíc zaplavil i nápor citu.

Děti nikdy neměl, ale vlna soucitu, který k tomu muži najednou pocítil, připomínal nával adrenalinu, jaký zalije rodiče při automobilové havárii, že zvedne tisíc liber detroitské oceli z dítěte uvězněného pod vrakem. Guvernér o Boba pečoval. Jednal s ním laskavě, dokonce s něhou. Nikdy ho nezapomněl zkontrolovat, staral se, aby měl dost jídla a vody a dek a místo, kam složit hlavu. To vědomí Boba ustálilo, posílilo, rozjasnilo mu vidění a soustředilo myšlenky. Srdce se mu přestalo plašit, natáhl se a přitiskl prst ke Guvernérově krvavé krční tepně. Pulz byl tak slabý, že by se dal splést s třepetáním křídel v kokonu motýla.

Bob promluvil tichým klidným autoritativním tónem: „Budu potřebovat čisté obvazy, pásku a taky peroxid.“ Nikdo neviděl, jak se jeho tvář proměnila. Odsunul si z čela prameny umaštěných napomádovaných vlasů. Přimhouřil oči, obklopené hlubokými vráskami. Zachmuřil se zamyšleně jako mistrovský hráč chystající se vynést kartu. „Pak ho musíme dostat do nemocnice.“ Konečně vzhlédl k mužům a jeho hlas nabral ještě větší důstojnost. „Udělám, co dokážu.“

Vydá: Baronet; listopad 2014
Překlad: Dana Chodilová