J. R. Ward: Posedlost (Padlí andělé 5)

Po nevydařeném vztahu a roce přešlapování na místě se Cait Douglassová konečně rozhodne odhodit zábrany a začne žít naplno. Rozhodně však není připravená na to, že během jediného večera jí do cesty vstoupí dva přitažliví muži: zpěvák, kytarista a rozený džentlmen Gordon Benjamin a drsný, živočišný barový vyhazovač Duke. Cait neví, koho si má vybrat – ani jak dramatické důsledky bude její volba mít.

V souboji dobra a zla zřetelně vítězí tým Padlých andělů, avšak Jim Heron, nedobrovolný spasitel lidstva, nečekaně zariskuje a vítězství z minulého kola věnuje své ďábelské protivnici Devině, která na oplátku propustí z pekelné studny duši nevinné Sissy Bartenové. Jim nemyslí na nic jiného než na Sissy a její bezpečí, zanedbává své povinnosti i soupeření o další duši. Jeho pochybení má nepředvídatelnou, katastrofální odezvu…

Ukázka z knihy:

 

KAPITOLA 1

Takže… kde to jsem? Kde to… sakra… jsem… kde –“

Cait Douglassová se naklonila nad volant svého malého lexusu SUV, jako by to mělo zvýšit pravděpodobnost, že kadeřnický salon konečně najde.  Po dalších zhruba deseti vteřinách, kdy zuřivě těkala zrakem mezi silnicí před sebou a řadou nóbl obchodů nalevo, zavrtěla hlavou: „Měla bych se spíš ptát, proč tady sakra jsem…“

Nákupní zónou Epcot plnou luxusních butiků projížděla s pocitem, že sem nepatří. Francouzské lůžkoviny. Italská obuv. Anglické psací potřeby. Tahle část Caldwellu zřejmě není jenom světácká, ale dokáže uspokojit všechny, kdo mají 3P, totiž peníze, postavení a perspektivu. Jak je libo…

Někdy by to tady měla pořádně omrknout, jen aby poznala, jak si žije ta druhá polovina populace – ale teď na to není čas. Jednak má zpoždění a jednak je půl osmé večer, tedy dávno po zavírací době. Pracháči pravděpodobně sedí v jídelně obložené broušeným sklem a věnují se tomu, co provozuje Bruce Wayne, když zrovna nepobíhá po světě v převleku Batmana.

Nemluvě o tom, že Cait tohle prostředí znervózňuje. Poučení pro příště: až se zase rozhodne změnit účes, nepožádá o doporučení svou sestřenici, konkrétně tu, co se provdala za plastického chirurga –

Prudce zabrzdila. „Mám to!“

Urychleně – a proti pravidlům – se otočila do protisměru, zastavila vedle parkovacích hodin, které nevyžadují manuální nastavení, a vystoupila z auta.

„Brr,“ zachvěla se a přitáhla si klopy kabátu. Závěr dubna na severu státu New York bývá někdy tak studený, že v jiných, opravdu chladných lokalitách by klidně obstál jako únor. A jako obvykle se zima držela zuby nehty – jako host, o kterého jinde nestojí.

„Musím se přestěhovat jinam. Třeba do Georgie… na Floridu.“ Změna bydliště by mohla slavnostně završit sebezvelebování, na kterém svědomitě pracovala celý uplynulý rok. „Nebo na Tahiti.“

Kadeřnický salon, široko daleko jediný dosud otevřený podnik, byl jasně osvětlený, ale zdálo se, že uvnitř nikdo není. Cait vešla skleněnými dveřmi a rázem ji obklopila přeslazená vůně s podtónem chemikálií – tlumená, jakoby vlnící se hudba jí taky připadala příliš vyumělkovaná.

Tak tomu se říká luxus, pomyslela si. Všude černý a bílý mramor, podlaha jako zrcadlo, zhruba dvanáct kadeřnických stanovišť zářících čistotou a řada umyvadel s koženými polohovacími křesly, připomínajícími klubovnu spolku spáčů. Na stěnách zarámované fotografie hlav modelek v nadživotní velikosti a v proslulé póze „modrá ocel“ Bena Stillera coby manekýna Zoolandera.

Cait vykročila k přijímací přepážce, kam ji její praktické polobotky dopravily s pronikavým povrzáváním – jako by proti nim carrarský kámen protestoval.

„Je tady někdo?“

Promnula si protivně svědící nos a čekala, jestli kýchne, anebo dráždění potlačí. Spousta zrcadel ji znepokojovala. Nikdy se moc neprohlížela – ne snad proto, že je ošklivá, ale protože tam, odkud pochází, se takové věci nesluší. Štěstí, že rodiče žijí na západě, pokud zrovna nejsou na cestách. Není důvod, proč by se měli dovědět, že jejich dcera navštívila tohle doupě marnivosti.

„Haló?“ Odvážila se dál do interiéru, kde stál vprostřed místnosti ostrůvkovitý pult, na němž se pravděpodobně míchají barvy. Bezpočet tubiček s různými tóny plavé, hnědé, rusé… tolik odstínů nemají ani voskovky… a… cože? Modrá? Růžová?! Možná by to měla včas odpískat…

Muž, který vyšel ze zadní části salonu, byl hubený jako tyčka, párátkovité nohy očividně vyztužené upnutými černými džínsy.

„Vy jste tha Cait Douglassová?“ otázal se s přízvukem, který Cait nedokázala nikam zařadit a jemuž sotva porozuměla.

„Ano, jsem.“

Když přimhouřil nezvykle temné oči a upřel je na její vlasy, tvářil se jako doktor, co zírá na nevyléčitelného pacienta. Přestože nevypadal jako mnohonásobný vrah, bylo na něm něco, co Cait nabádalo vzít do zaječích. Nejradši by iracionálnímu pokušení podlehla, i když tentokrát to vůbec nesouviselo se zásadovým žebříčkem hodnot své rodiny.

„Mhoje křheslo he thamle,“ oznámil.

Jestli mu dobře rozuměla, chce po ní, aby se posadila… Jo, ukazuje na jedno ze stanovišť.

Teď, nebo nikdy, pomyslela si Cait a rozhlédla se v naději, že jí něco, popřípadě někdo, dodá odvahu. Ale kromě ní a věrné kopie Sweeneyho Todda v salonu nikdo nebyl, a ta psychedelická elektronická muzika ji spíš dráždila, než uklidňovala. Místo aby ji pohled na fotografie modelek s dokonalými účesy povzbudil, s pohoršením ji napadlo, že by lidi fakt neměli brát tak vážně to, co jim roste na hlavě.

Tak počkat. Něco v tom smyslu by řekla její máma…

„Děkuju,“ přikývla.

Podle pokynů se posadila do neskutečně pohodlného koženého křesla, které se s ní vzápětí otočilo tváří k zrcadlu. Honem sklopila oči do klína, a když jí kadeřník zabořil do vlasů překvapivě silné ruce, málem nadskočila.

„Tak co máte na mysli?“ řekl. Znělo to spíš jako Tho mhath ha mhýshl?

Že je to blbej nápad, to mhath ha mhýshl.

Cait se neochotně zadívala na svůj odraz v zrcadle. Stejné tmavě hnědé vlasy. Stejné modré oči. Stejné jemné rysy. Ale bledou pleť jí aspoň zakrývá make-up, který se naučila používat teprve nedávno, aniž přitom měla pocit, že zabrousila do hájemství sester Kardashianových. Změnila se i její postava. Osm měsíců dřiny v tělocvičně ji vytvarovalo způsobem, jenž se na osobní váze nijak dramaticky neprojevil, zato na oblečení ano. A jasně červenou kabelku, kterou má na klíně, by ještě před rokem považovala za provokativní.

Veškeré svršky má pochopitelně šedé a černé, poněvadž vybírala z toho, co jí viselo ve skříni dávno před rokem plným změn. Ovšem díky střízlivě aplikované dekorativní kosmetice se cítí… zkrátka jinak než předtím.

„ Thak…? “ naléhal kadeřník, který obešel křeslo a zaujal pózu naproti zrcadlu. Jeho založené paže a skloněná brada jí někoho připomínaly, ale Cait si ne a ne vzpomenout koho.

Prohrábla si vlasy, jako to předtím udělal on, snad v naději, že jí v mozku vyklíčí nějaký nápad. „Nevím. Co myslíte?“

Když sešpulil rty, všimla si, že na nich má pomádu. „ Bhlond.“

Bhlond? Co to – „Myslíte blond?!“

Přikývl a Cait musela potlačit znechucení. Červené doplňky jsou fajn, ale styl Lady Gaga nepřipadá v úvahu. V kadeřnických vodách si chtěla jen smočit špičky nohou, ne se v nich utopit.

„Takový extrém jsem na mysli neměla.“

Natáhl ruku a znovu jí projel kadeře prsty. „ Nhe, húplně bhlond. Ha s vhrstvheným prosvhetlenhííím.“

S prosvětlením? To budu vypadat jako skunk?

„Ani nevím, co to znamená.“

„ Dhůůůverzhujte mhi.“

Cait se opět setkala se svým vlastním pohledem. Kdoví proč pomyslela na svůj šatník, kde má všechno srovnané podle druhu oblečení, a usoudila, že bude muset barevně vytřídit sukně, kalhoty, halenky a šaty – až na to, že jsou pestrou variací na stín.

Úprava ve Photoshopu, díky níž jí na hlavě přistála blond paruka, ji skoro vyhnala ze dveří. Ale nevýrazných hnědých vlasů už má po krk. Je čas začít žít. Mladší už nebude a v lepší formě patrně taky ne. A nikdy neví, co ji čeká zítra.

„Tak bhlond,“ zašeptala.

„Bhlond,“ potvrdil kadeřník. „S phrosvhetlenhííím. Khabiny hsou tham.“

Cait se ohlédla přes rameno. Tham byla chodbička se čtvero otevřenými dveřmi. Usoudila, že je jedno, které si vybere – i když věděla, že skoro každé rozhodnutí má nějaké následky.

„Dobře,“ souhlasila zdráhavě.

Vstala a provrzala se po nablýskané podlaze s pocitem, jako by kráčela po vodě – ovšem zdaleka ne jako Ježíš. Tohle není zázrak, jen smrtelnice vyvedená z rovnováhy na jinak pevném podkladu. Teď už z toho nevycouvá. Nedávná tragédie, která zasáhla její okolí, jí v mnoha směrech otevřela oči, a proto nehodlala marnit čas nesmyslnou zbabělostí. Žije, a to je nedocenitelný dar.

Po chvilce váhání vešla do prvních dveří vpravo.

***

Duke Phillips rázoval po chodníku, a i když se v téhle části Caldwellu pohybovali po setmění převážně ostřílení chlapíci, kolemjdoucí se mu klidili z cesty. Nejspíš je varovala jeho svalnatá a urostlá postava, již využíval v obou svých povoláních. Ale možná jeho chování: vědomě totiž porušoval pravidla státu New York, která kázala nekonfliktnost, a všem ostatním chlápkům se díval přímo do očí, připravený na všechno.

A schválně si o něco koledoval.

Vyzývavý pohled mu ale málokdo opětoval. Většina mužů, ať členů té či oné bandy, prodejci drog nebo týpci, mířící do klubů, dodržovali zásady, uhnuli očima a hleděli si svého.

Škoda. Duke má rvačky rád.

A pokud jde o ženy? Těch si nevšímal vůbec, ne snad proto, že by představovaly hrozbu, ale protože nechtěl reagovat na předvídatelné poznámky typu „ahoj, fešáku“.

Ženy mohly Dukea oslovit pouze a jen po fyzické stránce, a na sex momentálně chuť neměl. Jeho cílem byly fialové dveře. Ohavné, fialové dveře idiotsky zkrášlené obrovským otiskem ruky. Hledaný vstup uviděl asi po padesáti metrech vpravo.

Vzal za černou kliku, kterou měl cukání urvat, a při pohledu na červený neonový nápis Věštkyně šťavnatě zasakroval.

Nechtělo se mu věřit, že je tady. Zase. Prostě to – Při náhlém chvění na hrudi ho napadlo, jestli hluboký odpor nezapříčinil fibrilaci síní – ale to se mu jen rozvibroval mobil. Podle čísla poznal, kdo mu volá.

„Potřebuješ mě?“ zeptal se úsečně, protože se mu příčilo plýtvat časem a bezduchými zdvořilostními frázemi.

Alex Hessová měla netypicky hluboký hlas a vyjadřovala se stejně úsporně jako muž. „Jo. Můžeš přijít dneska večer na mimořádnou šichtu?“

Jeho šéfová byla pravděpodobně jediná žena, které si vážil. Na druhou stranu není těžké respektovat někoho, kdo přímo před vašima očima zlomí statnému chlapovi holeň. Jako vedoucí ochranky v Železné masce Alex nestojí o drogové dealery, a zvlášť ne o ty s krátkodobou pamětí, které už jednou varovala, aby v jejím klubu neprovozovali svou živnost. Každému dá jen jednu příležitost. Potom? Dotyčný má štěstí, když úraz bude jen kosmetický a obejde se bez sádry.

Duke se podíval na hodinky. „Můžu přijít kolem tři čtvrtě. V deset musím být jinde. Ale tam se zdržím jen půl hodiny.“

„Domluveno. Cením si toho. Díky.“

„Rádo se stalo.“ Duke ukončil hovor a znovu se otočil k fialovým dveřím.

Poháněný silou, kterou bytostně nenáviděl a nikdy jí nepřišel na kloub, rozrazil vetchý dřevěný panel s takovou vervou, až se dveře odrazily od venkovní zdi. Když se zhouply v pantech, zachytil je pěstí a vzhlédl ke schodům, co se zvedaly až do čtvrtého patra.

Na posledním odpočívadle stanul přede dveřmi s nápisem: Posaďte se, prosím, a počkejte na vyzvání.

Jako by byl u cvokaře.

Radu ignoroval a raději přecházel sem a tam po úzké podestě. Obě nabízené židle byly každá jiná, ale svorně pomalované psychedelickými duhovými obrazci. Ve vzduchu se vznášela vůně vonných tyčinek, které čadily uvnitř. Tibetský běhoun, co měl Duke pod nohama, byl silně prošoupaný, ne však proto, že pocházel z laciného kraje.

K smrti nerad čeká. A v tomhle případě to vyloženě nenávidí. Neví, proč se sem sakra pořád vrací. Jako by měl kolem krku neviditelný ocelový řetěz, který ho sem neustále táhne. Dobře ví, že je to ztráta času, přesto –

„Už na vás čekám,“ ozval se daleko za zavřenými dveřmi ženský hlas.

Tohle se opakuje pokaždé. Ta ženská vždycky vyčmuchá, že přišel – a to určitě nemá ve stropě na chodbě instalovanou videokameru. Ale nejspíš slyšela, jak přechází po odpočívadle. Bodejť by ne, když přitom polohlasně mumlal.

Staromódní mosazný dveřní knoflík vyleštil bezpočet dlaní, v nichž se za dlouhá léta ocitl. Duke sledoval, jak se otáčí, a přitom ho prostoupil pocit nadpřirozena a ovládl jeho mozek. Když se objevila žena v hábitu s mnoha záhyby, tentokrát to byl on, kdo odvrátil pohled, aby se vyhnul konfrontaci.

„Pojďte dál,“ vybídla ho tlumeným hlasem.

Bože, jak tohle nesnáší.

Když vešel, začaly odbíjet hodiny… osmkrát. Každý jejich úder zněl jako výkřik.

„Potřebujete očistit. Máte černou auru.“

Duke vrazil ruce do kapes džínsů a nahrbil ramena.

„Je to stejné jako minule.“

„Není.“

Jak jinak. Místo aby mu pomohla, ještě to zhoršuje. Místo kurýrování ho prokleje.

„No tak, posaďte se…“

Vrhl pohled na kulatý stolek se skleněnou koulí, na tarotový pultík a bílé svíce. Látkové závěsy, stejně bohatě řasené jako ženina róba, splývaly od stropu až na podlahu, kde se skládaly do neuspořádaných kupek hrajících všemi barvami. V místnosti stály dvě židle, jedna odpovídala svou velikostí trůnu, druhá, mnohem prostší, by se běžně našla ve skladu kancelářského nábytku.

Měl cukání odejít.

Místo toho se posadil.

 

Vydá: Baronet, květen 2014
Překlad: Jiřina Stárková